DEMOverze Lásky

Jsem muzikant a kdysi jsem si hrál s klávesami (keyboardem). Na každých klávesách (nebo alespoň na těch levnějších) je kouzelné tlačítko DEMO. A když ho zmáčkenete, zahraje to vždycky nějakou skvělou skladbu. Je to proto, aby výrobce ukázal, co všechno ty klávesy umí, resp. ukážou všechno, co umí zahrát ten zvukový procesor v nich.

Zpravidla takovou skladbu není možné běžně na těch klávesách zahrát, nebo by člověk musel být opravdu dobrý virtuóz, či mít více rukou, aby to dokázal. Ale ty klávesy (jejich procesor) to prostě umí. A touhou muzikanta je se tomuto virtuózovi/tomuto umění/této dokonalosti alespoň přiblížit. Každý to chce dokázat. Je to báječná motivace. Člověk ví, jak to vypadá, když je to dokonalé.

Analogie v partnerském vztahu

A mně dnes přišel analogický pohled na lidskou zamilovanost. ;-)

Došlo mi, že takové DEMO máme dáno i my, lidé, od Života. Tím demem je zamilovanost, tedy umění zamilovat se. Podle vědců je toto období jen na začátku vztahu a trvá jen krátkou dobu, ta doba skončí a pak se vztah promění v jakési přátelství.

Mohlo by to tak být, ale myslím, že to jde i jinak.

Znám totiž ve svém okolí pár lidí (párů), kteří jsou „jakoby“ zamilovaní pořád. Oni jsou pro mě těmi virtuózy a motivací k tomu, že to tak jde. A to znamená, že to tak můžu mít i já. Můžeme to tak mít všichni ;O) Jen nám o to musí jít, musíme se pro to rozhodnout, musíme se o to snažit a pracovat na tom.

Je to kouzelné

To období zamilovanosti je kouzelné v tom, že (z našeho lidského úhlu pohledu) máme v tomto období něco jako klapky na očích. To znamená, že to nepříjemné pro nás na tom druhém nevidíme a vidíme jen to krásné.

Z mého úhlu pohledu to ale vlastně nejsou klapky. Myslím si, že v tomto období máme naplno otevřené své srdce a vnímáme bytost toho druhého (naše zrcadlo) tak, jaký je ve skutečnosti, tzn. ve svém jádru. Díváme se na něj prostě otevřeně a přijímáme ho takového, jaký je. Nebo chcete-li ještě jinak, vidíme/cítíme jeho duši, takovou jaká je. A tu máme krásnou všichni, ať už to navenek vypadá jak chce.

No a časem, když se náš vztah začne měnit, tak nám naopak začnou ty klapky přibývat a nám začnou některé věci na tom druhém vadit. No a je jen na nás, abychom ty klapky (naše bloky) začali v sobě zpracovávat a náš vztah v průběhu života proměnili zpět do té DEMOverze, nebo se k ní alespoň co nejvíce přiblížili.

Je dobře, že to tak je.

Jsem moc vděčný, že nám tuto DEMOverzi příroda dala k dispozici. :-)

A jak to máte Vy?

Jste těmi virtuózy? Jste už se svým partnerem/parnerkou dlouhá léta a jste stále zamilovaní, nebo máte klapky na očích? Či snad raději střídáte partnery jednoho za druhým a užíváte si každou chvíli jinou demoverzi?

Foto by Mišák Bedny

Omlouváš se? Já raději děkuji :-)

Před nedávnem jsem byl na jednom kurzíku a na jeho samém začátku jeho facilitátorka řekla něco, co se mi moc líbilo.

Tak jsem to začal používat.

Dvě účastnice totiž přišly pozdě a jedna i druhá se nám všem za to strašně omlouvaly. A vypadaly při tom děsně provinile :-) Jak jinak!

A Lucie (to je ta facilitátorka) jim povídá něco ve smyslu: „No a teď máte obě na čele nálepku: jsem vinna, já za to můžu, že se vy teď kvůli mně cítíte blbě.“

No upřímně, ono nám to bylo úplně jedno, že přišly pozdě, to ony si to zkrátily o začátek a ony se pravděpodobně cítily blbě. :-)

A Lucka pak pokračuje:

„Kolik lehkosti by v tom bylo, kdybyste místo toho každá řekla něco ve smyslu: „Jste všichni moc milí, že jste měli tu trpělivost a počkali jste na mě, jsem tomu moc ráda a děkuji Vám za to.“ :-) Líbí se Ti více děkovat, stejně jako mně? Vyzkoušej to při příští příležitosti a zažij i Ty a lidé ve Tvém okolí větší lehkost. ;-)

Někdy je omluva samořejmě na místě, ale často je, myslím, zcela zbytečná…

Díky, Lucko Hašková, za tento nový úhel pohledu. ;-)

Kolik času chceš věnovat svým nepříjemným pocitům?

Sekundu? Minutu? Hodinu? Několik dní…?

Je to na Tobě

Vyber si sám/sama. :-) Je to překvapivě jednoduché. Až ten nepříjemný pocit přijde, pozoruj se, jak zareaguješ.

Nevíš jak na to?

Nech se inspirovat mým pozorováním a čti dál. :-)

Nejprve úvaha

Myslíš, že se lze v životě nepříjemným pocitům úplně vyhnout?

Já myslím že NE. Jsou pro nás totiž velmi užitečné a potřebné. Jsou pro nás jasným signálem od našeho vnitřního JÁ, co chceme a co ne, neboli co se nám líbí a co ne. A když jim umíme naslouchat, trvá to opravdu jen velmi krátce, a to vydržíme všichni. :-) Buďme tedy vděční za to, že je máme!

Můj příklad jak na to :-)

Dělám si, paraleleně s pořádkem ve své hlavě, i pořádek doma ve věcech a nabízel jsem před pár dny, přes Facebook zdarma, svoje tři staré kytary. Během několika minut se mi ozval nedočkavý pán z Hradce Králové, že tedy když je to zadarmo že jednu z nich bere.

Do Hradce je to však od nás asi 270 km, a tak se ptal, jestli bych byl ochoten jí zabalit a poslat poštou. Cítil jsem uvnitř sebe (nepříjemný pocit), že se mi do toho nechce, a tak jsem mu řekl, že když to budu muset balit a posílat, tak že za to budu něco chtít. On souhlasil.

Přemýšlel jsem nad tím, jak se toho blbého pocitu zbavit. Přišel jsem na to, že útěchou by mi bylo za balení a cestu na poštu 1 000,- Kč. I tak jsem ale cítil, že se mi do toho nechce, že budu muset dělat něco, co mě nebaví, že bych raději svůj čas a energii věnoval něčemu jinému. Nepříjemný pocit, sic snížený o tisícikorunovou útěchu, tedy pokračoval.

Vesmír je k nám však milostivý a často nám dá k našemu uvědomění druhou šanci. A tak pán kontroval, že tedy dá 1 000,- Kč, ale já mu pošlu kytary všechny tři. Děkuji moc za tuto druhou šanci. :-) V tom se mi rozsvítilo a uvědomil jsem si, že to vlastně balit a trávit s tím čas vůbec nechci. A než bych se s ním dohadoval a vymýšlel si, že za tři balíky chci větší útěchu, řekl jsem NE.

Pán se sice začal rozčilovat, že jsem to sliboval zadarmo, ale mně bylo rázem dobře. :-)

No ale tím to s kytarami a pocity neskončilo

Vesmír nás totiž často velmi rychle vyzkouší, jestli jsme to, co jsme se (na)učili, opravdu pochopili a zapamatovali si, ale hlavně jestli v souladu s tím i jednáme!

Jakmile jsem vyslovil NE, tak se během chvíle ozvali tři zájemci, každý o jednu kytaru. A byla to příjemná odměna. Jednu kytaru použije nějaký klučina na výuku hry, druhá bude k dispozici zapomnětlivým trampům a třetí (tu nejstarší) kamarád nechá zrenovovat. Takže všechny tři kousky budou dělat radost. :-) To je super!

Ale zpátky k tomu zkoušení…

U té třetí kytary se mě kamarád ptal, jestli bych mu jí někam neodvezl. Jakmile se mě zeptal, naskočil mi zase ten nepříjemný pocit. Já ale obratem upřímně řekl: „NE, nechce se mi, byl bych raději, kdyby sis ji vyzvedl sám“. A jako mávnutím kouzelného proutku ten pocit okamžitě zmizel.

No a pak přišel další nečekaný bonus. Dnes si kamarád pro kytaru přijel osobně asi 60 km. A při převzetí z něj sršela obrovská radost, jaký to získal nádherný kousek. A až bude kytara zase funkční, vezme jí občas na společnou akci. Tak se s ní asi budu mít příležitost ještě potěšit. ;-)

Takže prostě spokojenost na všech stranách (win-win). To se mi líbí, tak to mám rád! :-)

Rekapitulace na závěr

Buďte upřímní sami k sobě a dejte to najevo. Poslouchejte, co Vám prostřednictvím pocitů v těle říká Vaše JÁ (neboli Vaše duše), řiďte se tím a máte vyhráno. :-)

A ještě jedna poznámka na závěr: Vždy, když něco někomu dáváme, tak vždy přijde odměna. Třeba v nečekané podobě, ale buďte si jistí tím, že přijde. ;-)

Firewalking nebo Snowwalking ?

Ani nevím proč, ale začal mě lákat firewalking (přechod žhavých uhlíků naboso). Podobně mě láká i ledová lázeň ala Wimhof, ale na tu jsem poslední rok příliš zmrzlej. A tak jsem pomaličku, polehoučku v sobotu okusil prozatím alespoň chůzi bosou nohou po sněhu.

Bylo to pár set metrů a pár minut, ale opět jsem si uvědomil to, co už dlouhou dobu vím, ale často na to zapomínám.

Čemu dáváme pozornost, to roste, sílí, posilujeme to v sobě a to v našem soukromém vesmíru existuje.

Sundal jsem si boty, stoupl na sníh a říkal si, že to je moc studené, že to nevydržím a budu se muset obout. Vydržel jsem, rozešel jsem se, dýchal a pozoroval myšlenky.

Šel jsem dál a přede mnou se objevil padlý strom a vyšlapaná cesta se vytratila. Já musel věnovat pozornost tomu, kudy půjdu dál. Tak jsem se někam vydal a po chvíli zjistil, že vlastně vůbec nevnímám, že by mě něco někde studilo.

A po další chvíli už mi chůze po sněhu přišla úplně v pohodě! Nožky si zvykly a snad se jim to i líbilo. ;-)

Co říkáte? Připojíte se někdo se mnou na firewalkingový workshop? Popř. máte někdo s přechodem žhavých uhlíků osobní zkušenost? Podělte se v komentářích, co vám to přineslo nebo naopak vzalo. :-)

Pocity, emoce a myšlenky aneb AUTOMAT na střílení míčků

Včera mě kamarádka upozornila na důležitou věc a mně se to hezky promítlo do takového obrazu.

Ve svém životě věnujeme často velkou pozornost svým pocitům, emocím a myšlenkám. Jsou naší součástí. A zpravidla častěji těm negativním než těm pozitivním. A to nám bere neskutečné množství energie a nesmírně nás to brzdí.

Když si vytyčíme CÍL, chceme ho vždycky dosáhnout, ale díky tomu, co jsem napsal o kousek výš, se nám to často nepovede.

Máš sen?

Představ si, že chceš vylézt na velikou horu, vždycky to byl Tvůj sen a rozhodl ses tam vydat. Chceš to DOKÁZAT. Rozhodneš se tam tedy jít, vydáš se na cestu a jdeš. Cestou Tě napadají myšlenky („Co budu zítra dělat?“, „Kam pojedu letos na dovolenou?“), obavy („Co když mi dojde jídlo?“), strachy („Co když to nedokážu?“)…

Když se těm strachům a obavám poddáš, otočíš to v půli cesty a vrátíš se domů. A nebo když se budeš víc věnovat všem těm úžasným myšlenkám, dokonce nikdy ani nevyrazíš na cestu.

Jiný příběh – Obraz s automatem

Představ si, že jsi běžec na krátké tratě. Soutěžíš zrovna v závodě na 50 metrů a běžíš si pro trofej. Kolem trati stojí po několika metrech automaty na střílení míčků. Ty míčky na Tebe létají ze všech stran. Nejčastěji pinpongáče, jindy tenisáky a sem tam nějaký basketbalový nebo fotbalový míč. Výjimečně dokonce medicimbal. Taky se Ti pod nohama občas objeví nějaký klacík nebo dokonce přes trať/cestu leží padlý strom.

Problém je v tom, že se přestaneme soustředit na trofej nebo cílovou pásku a začneme příliš moc pozornosti věnovat těm míčkům. Začneme si je prohlížet, zkoumat je, dívat se, jakou mají barvu, zjišťovat, jestli se nám líbí, jestli jsou dost nafoukaný (tvrdý) nebo jestli by se nám dokonce nehodily do sbírky. :-) A tím se dostaneme do pasti, protože pak věnujeme všechnu energii jim a zapomeneme na ten cíl, kam jsme si běželi pro trofej.

Dávej pozornost na správné místo!

A stejně je to i s těmi pocity, emocemi a myšlenkami. Když jim věnujeme příliš mnoho pozornosti, často se nám stane, že náš cíl/záměr/vize se nám ztratí z dohledu a nikdy jej nedosáhneme. ;-)

Přeji Ti, aby ses naučil brát svoje pocity, emoce a myšlenky sportovně, s lehkostí a nadhledem, protože pak se stejnou lehkostí začneš dosahovat svých cílů. :-))

Až poběžíš příště, koukej se soustředěně na cílovou pásku. Když přiletí míček, buď ho odraž jinam a nebo ho nech klidně do sebe strefit. Ale koukej dál na trofej za cílovou páskou. Daleko snadněji ji získáš :-) A když se Ti náhodou stane (a to se stává – je to normální, stává se to i šampiónům ;-), že zjistíš, že jsi ten míček prohlížíš, zahoď ho a svůj pohled opět obrať k cíli :-)

Trénovat to můžeš každý den! Držím Ti palce, ať se Tim to daří a stáváš se šampiónem v každém svém vytyčeném závodě ;-)

S agresivitou ke zdravému sebevědomí

Připadá Vám to jako nesmysl? Čtěte dál :-)

Nedávno jsem se rozhodl naučit se nějakému bojovému umění. Ve věku střední školy jsem chtěl chodit na karate nebo na něco podobného, ale vždy to zůstalo jen u plánů v mé hlavě a nikdy jsem to nezrealizoval.

Nedávno Venca Buršík (m.j. skvělý trenér) otevíral v Domažlicích kurz KRAV MAGA, a tak jsem se rozhodl toho využít a začal chodit.

V posledních letech, co se zajímám o osobní rozvoj, jsem vyhledával v (evropských končinách) spíše ženské aktivity jako je jóga apod. Mojí motivací bylo začít dělat konečně něco chlapského, být mezi chlapama a rozvinout tedy více svojí mužskou část sebe – narovnat se v mužské energii. Dospěl jsem k názoru, že to potřebuju, protože skutečně ve mně převládá (i teď) stále více ženské energie, jako bych prostě neměl koule. :O) Často mi to dává i realita najevo, že tak působím na ostatní ženy či muže. Už jen to, že když se loučím v kolektivu nebo někomu blahopřeju, často se mužskejm stane, že jsou nějak zamyšlený a nakloní se ke mně a chtějí mi dát pusu. A podobně se to děje i mně, když jsem zamyšlenej. Vím, že v některých zemích je to normální, ale tady se to za normu nepovažuje. Asi se mi to tedy děje díky tomu, co vyzařuju do okolí… ;O)

No ale pojďme k tomu, o čem jsem chtěl původně psát…

Poslední dobou se mi nedaří se posouvat dál, nějak ten můj upgrade vázne, a tak se mi děje to, že moje sebevědomí je často někde hluboko dole.

Na posledním tréninku se mi stala zajímavá věc. Učili jsme se obranu proti škrcení kravatou a trenér nám to chtěl předvést. Přihlásil jsem se jako dobrovolník a začal jsem na trenéra útočit – chytl jsem ho zezadu do kravaty a začal ho škrtit. Ponořil jsem se do toho, zapomněl jsem, že jsem figurant, zapomněl jsem v tu chvíli i na ostatní, nechal jsem se unést a svíral jsem trenérovo krk jako klíště. V jednu chvíli jsem si na pikosekundu uvědomil, že ho chci přeprat a chci mu ukázat, že jsem lepší než on. Výsledkem byla zábava pro ostatní, protože jak jsem se ho držel jako klíště, tak moje malá váha a podvědomí způsobily to, že jsem vyhodil kopyta nahoru, místo abych padal na záda. Zkusili jsme to ještě jednou, ale dopadlo to stejně, takže jsme se zasmáli a trenér mě musel vyměnit za standardnějšího figuranta, abychom se podívali, jak to má vypadat, a mohli jsme se to naučit.

Pro mě to byla skvělá zkušenost. Uvědomil jsem si, že jsem v tu chvíli uvolnil svoji potlačovanou agresivitu. Mám totiž v sobě zakódováno, že musím bejt hodnej, chci bejt hodnej, nesmím bejt zlej apod. A tak jsem naučenej, že když se mi něco nelíbí, tak si to nechám v sobě / pro sebe a nedělám nic – jenom jsem vnitřně naštvanej a napjatej.

Nejkouzelnější však bylo to, co se se mnou stalo po této události. Před ní jsem byl energeticky dole, měl jsem nízký sebevědomí – nic mi nedávalo smysl, nic mě nebavilo, měl jsem špatnou náladu, byl jsem uzavřenej do sebe, byl jsem staženej, nebyl jsem moc schopnej komunikovat. Po této události mi však raketově vyskočilo sebevědomí – najednou mi všechno začalo dávat smysl, měl jsem skvělou náladu, všechno mě začalo bavit, byl jsem komunikativní atd.

A to jen díky tomu, že jsem přestal potlačovat něco, co je mojí přirozeností.

Jsem si vědom, že ani jeden z extrémů není ideální – přehnané sebevědomí mě může snadno dostat do průšvihu a to přehnaně nízké zase úplně jinam. Ideální je být ve středu. :-) Nebo že by ve čtvrtek? :-))

Na této situaci jsem pochopil, že si agresivitu nemohu nechávat pro sebe, že je mojí součástí a že se ji musím naučit uvolňovat / ovládat ji, resp. s ní pracovat. Nebo ideálně se naučit jí přesměrovat do pozitivních činností a využít ji ve svůj prospěch a ve prospěch ostatních. :-) Tak jako to umí třeba náš trenér. ;-)

Jsem moc vděčný, že jsem tuto situaci mohl prožít a poučit se z ní. :-)) Nyní to ještě v sobě zpracovat :-)

A jak to máte s agresivitou Vy? Co s ní děláte?

  • Necháváte si jí pro sebe?
  • Umíte jí ventilovat?
  • Umíte s ní pracovat?
  • Umíte jí pozitivně využít?

Jak je to s penězi a bohatstvím?

Taky byste chtěli mít miliony na účtu, nechodit do práce a užívat si života? To asi každý, tedy SKORO každý, až na ty, co pochopili, jak peníze, tedy energie peněz, fungují.

Myslíte si, že šťastní budete, až budete mít miliony? Zklamu Vás, nikoliv. Pokud byste třeba i vyhráli v loterii nebo zdědili velký obnos, tak by tomu možná na chvíli bylo, ale velmi rychle by se Vaše štěstí zase rozplynulo.

PROČ? Protože jste nepochopili, že se štěstím a penězi je to přesně obráceně.

Nejdříve musíte být šťastní = musíte dojít ke štěstí = musíte se změnit tak, abyste byli šťastní = musíte se dívat na svůj život z takového úhlu, abyste viděli, že už šťastní jste.

Pak teprve do vašeho života připluje to bohatství a s ním MOŽNÁ i ty peníze. To ale až ve chvíli, kdy Vám to bude úplně jedno, jestli je máte, nebo ne.

A možná mi řeknete, že k penězům se dá přijít i nekalou cestou. Ano, i toto je na chvilku možné. Ale jde-li Vám v první řadě čistě a jen o peníze, tak získáte-li je, štěstí Vám to stejně nepřinese. Život vám velmi RYCHLE ukáže, že tohle není správná cesta a že zkratky neexistují. Stačí se podívat kolem sebe na ty, kteří peníze získali nekale/nelegálně/neoprávněně. Nebo se kouknout třeba do novin…

Proč chodím (rád) naboso?

Letos jsem asi dva měsíce vůbec nepotřeboval boty. Občas jsem si sice trošku (ještě) připadal jako blázen – třeba v supermarketu, a výjimečně jsem si je nazul – třeba při cestě do banky, ale bylo mi bez nich vlastně celou dobu dobře.

Teď už jsou chladnější dny a já nejsem zas tak otužilej, tak už jsem zase „normální“ a nosím je, alespoň tedy barefooty anebo, když je větší chladno, tak sandály. :-)

Jaké má pro mě NEnošení bot výhody a proč to dělám?

  • ušetřím za boty, protože kůže mi doroste a podrážka na botách ne
  • je to teď „in“ a hodně se o tom mluví
  • chodí tak Jarda Dušek
  • jsem RUŠák a Ti chodí přece naboso (alespoň lektoři) :-)

… možná, že na tom, co jsem právě napsal, něco bude, ale teď vážně :-)

  • baví mě to
  • cítím se volný – svobodný
  • je to jednodušší, nemusím honit a vybírat, jaké si zrovna vezmu boty
  • nepaří se mi nohy
  • mám lepší kontakt s matkou zemí – např. cítím, kdy je studená a kdy teplá
  • je to o level navíc – cítím písek, trávu, mech, kamínky…
  • používám svaly na nohou, čímž si je zpevňuju, a nohy mi to pak vrací a jsou mi lepší oporou
  • na chodidle je celé tělo, resp. reflexní body celého těla, a chůzí naboso si celé tělo masíruji

Také jsem chůzí naboso odhalil svoje bloky ve svém podvědomí. Často mi při chůzi městem připadalo, že po mě pořád někdo kouká. Ono pokud to nemáme v hlavě srovnané, tak pak pozornost ostatních tou svojí prostě přitahujeme. Ale pak jsem přišel na to, že mi vadí víc pravý opak – totiž to, že na mě nikdo nekouká = chci být středem pozornosti ;O) V podstatě mi vadilo obojí. To má pak člověk v hlavě pěkný guláš, když zároveň nechcete, aby se na vás lidi dívali, a zároveň to chcete. :-))

A co Vy? Koukáte se na bosonožce jako na blázny, nebo je vám to sympatický? Nebo jste jím dokonce (alespoň občas) sami?

V čem je dobré dno?

V tom, že se z něj dá nejlépe odrazit. :-)

Lze na něm najít poklad.

Pro spoustu lidí je to jediný způsob, jak věci dát do pohybu / jak je začít řešit… I já jsem toho důkazem! :-) Chcete-li, jukněte na stránku Proč píšu tenhle blog a nechte se inspirovat. ;-)

Hezky o tom píše třeba Jan Markel v článku 3 důvody, proč jsou krachy skvělé příležitosti

A co Vy? Dostali jste se někdy na pomyslné dno? Podělte se s námi o své pády a vzestupy a buďte inspirací ostatním…