Pocity, emoce a myšlenky aneb AUTOMAT na střílení míčků

Včera mě kamarádka upozornila na důležitou věc a mně se to hezky promítlo do takového obrazu.

Ve svém životě věnujeme často velkou pozornost svým pocitům, emocím a myšlenkám. Jsou naší součástí. A zpravidla častěji těm negativním než těm pozitivním. A to nám bere neskutečné množství energie a nesmírně nás to brzdí.

Když si vytyčíme CÍL, chceme ho vždycky dosáhnout, ale díky tomu, co jsem napsal o kousek výš, se nám to často nepovede.

Máš sen?

Představ si, že chceš vylézt na velikou horu, vždycky to byl Tvůj sen a rozhodl ses tam vydat. Chceš to DOKÁZAT. Rozhodneš se tam tedy jít, vydáš se na cestu a jdeš. Cestou Tě napadají myšlenky („Co budu zítra dělat?“, „Kam pojedu letos na dovolenou?“), obavy („Co když mi dojde jídlo?“), strachy („Co když to nedokážu?“)…

Když se těm strachům a obavám poddáš, otočíš to v půli cesty a vrátíš se domů. A nebo když se budeš víc věnovat všem těm úžasným myšlenkám, dokonce nikdy ani nevyrazíš na cestu.

Jiný příběh – Obraz s automatem

Představ si, že jsi běžec na krátké tratě. Soutěžíš zrovna v závodě na 50 metrů a běžíš si pro trofej. Kolem trati stojí po několika metrech automaty na střílení míčků. Ty míčky na Tebe létají ze všech stran. Nejčastěji pinpongáče, jindy tenisáky a sem tam nějaký basketbalový nebo fotbalový míč. Výjimečně dokonce medicimbal. Taky se Ti pod nohama občas objeví nějaký klacík nebo dokonce přes trať/cestu leží padlý strom.

Problém je v tom, že se přestaneme soustředit na trofej nebo cílovou pásku a začneme příliš moc pozornosti věnovat těm míčkům. Začneme si je prohlížet, zkoumat je, dívat se, jakou mají barvu, zjišťovat, jestli se nám líbí, jestli jsou dost nafoukaný (tvrdý) nebo jestli by se nám dokonce nehodily do sbírky. :-) A tím se dostaneme do pasti, protože pak věnujeme všechnu energii jim a zapomeneme na ten cíl, kam jsme si běželi pro trofej.

Dávej pozornost na správné místo!

A stejně je to i s těmi pocity, emocemi a myšlenkami. Když jim věnujeme příliš mnoho pozornosti, často se nám stane, že náš cíl/záměr/vize se nám ztratí z dohledu a nikdy jej nedosáhneme. ;-)

Přeji Ti, aby ses naučil brát svoje pocity, emoce a myšlenky sportovně, s lehkostí a nadhledem, protože pak se stejnou lehkostí začneš dosahovat svých cílů. :-))

Až poběžíš příště, koukej se soustředěně na cílovou pásku. Když přiletí míček, buď ho odraž jinam a nebo ho nech klidně do sebe strefit. Ale koukej dál na trofej za cílovou páskou. Daleko snadněji ji získáš :-) A když se Ti náhodou stane (a to se stává – je to normální, stává se to i šampiónům ;-), že zjistíš, že jsi ten míček prohlížíš, zahoď ho a svůj pohled opět obrať k cíli :-)

Trénovat to můžeš každý den! Držím Ti palce, ať se Tim to daří a stáváš se šampiónem v každém svém vytyčeném závodě ;-)

S agresivitou ke zdravému sebevědomí

Připadá Vám to jako nesmysl? Čtěte dál :-)

Nedávno jsem se rozhodl naučit se nějakému bojovému umění. Ve věku střední školy jsem chtěl chodit na karate nebo na něco podobného, ale vždy to zůstalo jen u plánů v mé hlavě a nikdy jsem to nezrealizoval.

Nedávno Venca Buršík (m.j. skvělý trenér) otevíral v Domažlicích kurz KRAV MAGA, a tak jsem se rozhodl toho využít a začal chodit.

V posledních letech, co se zajímám o osobní rozvoj, jsem vyhledával v (evropských končinách) spíše ženské aktivity jako je jóga apod. Mojí motivací bylo začít dělat konečně něco chlapského, být mezi chlapama a rozvinout tedy více svojí mužskou část sebe – narovnat se v mužské energii. Dospěl jsem k názoru, že to potřebuju, protože skutečně ve mně převládá (i teď) stále více ženské energie, jako bych prostě neměl koule. :O) Často mi to dává i realita najevo, že tak působím na ostatní ženy či muže. Už jen to, že když se loučím v kolektivu nebo někomu blahopřeju, často se mužskejm stane, že jsou nějak zamyšlený a nakloní se ke mně a chtějí mi dát pusu. A podobně se to děje i mně, když jsem zamyšlenej. Vím, že v některých zemích je to normální, ale tady se to za normu nepovažuje. Asi se mi to tedy děje díky tomu, co vyzařuju do okolí… ;O)

No ale pojďme k tomu, o čem jsem chtěl původně psát…

Poslední dobou se mi nedaří se posouvat dál, nějak ten můj upgrade vázne, a tak se mi děje to, že moje sebevědomí je často někde hluboko dole.

Na posledním tréninku se mi stala zajímavá věc. Učili jsme se obranu proti škrcení kravatou a trenér nám to chtěl předvést. Přihlásil jsem se jako dobrovolník a začal jsem na trenéra útočit – chytl jsem ho zezadu do kravaty a začal ho škrtit. Ponořil jsem se do toho, zapomněl jsem, že jsem figurant, zapomněl jsem v tu chvíli i na ostatní, nechal jsem se unést a svíral jsem trenérovo krk jako klíště. V jednu chvíli jsem si na pikosekundu uvědomil, že ho chci přeprat a chci mu ukázat, že jsem lepší než on. Výsledkem byla zábava pro ostatní, protože jak jsem se ho držel jako klíště, tak moje malá váha a podvědomí způsobily to, že jsem vyhodil kopyta nahoru, místo abych padal na záda. Zkusili jsme to ještě jednou, ale dopadlo to stejně, takže jsme se zasmáli a trenér mě musel vyměnit za standardnějšího figuranta, abychom se podívali, jak to má vypadat, a mohli jsme se to naučit.

Pro mě to byla skvělá zkušenost. Uvědomil jsem si, že jsem v tu chvíli uvolnil svoji potlačovanou agresivitu. Mám totiž v sobě zakódováno, že musím bejt hodnej, chci bejt hodnej, nesmím bejt zlej apod. A tak jsem naučenej, že když se mi něco nelíbí, tak si to nechám v sobě / pro sebe a nedělám nic – jenom jsem vnitřně naštvanej a napjatej.

Nejkouzelnější však bylo to, co se se mnou stalo po této události. Před ní jsem byl energeticky dole, měl jsem nízký sebevědomí – nic mi nedávalo smysl, nic mě nebavilo, měl jsem špatnou náladu, byl jsem uzavřenej do sebe, byl jsem staženej, nebyl jsem moc schopnej komunikovat. Po této události mi však raketově vyskočilo sebevědomí – najednou mi všechno začalo dávat smysl, měl jsem skvělou náladu, všechno mě začalo bavit, byl jsem komunikativní atd.

A to jen díky tomu, že jsem přestal potlačovat něco, co je mojí přirozeností.

Jsem si vědom, že ani jeden z extrémů není ideální – přehnané sebevědomí mě může snadno dostat do průšvihu a to přehnaně nízké zase úplně jinam. Ideální je být ve středu. :-) Nebo že by ve čtvrtek? :-))

Na této situaci jsem pochopil, že si agresivitu nemohu nechávat pro sebe, že je mojí součástí a že se ji musím naučit uvolňovat / ovládat ji, resp. s ní pracovat. Nebo ideálně se naučit jí přesměrovat do pozitivních činností a využít ji ve svůj prospěch a ve prospěch ostatních. :-) Tak jako to umí třeba náš trenér. ;-)

Jsem moc vděčný, že jsem tuto situaci mohl prožít a poučit se z ní. :-)) Nyní to ještě v sobě zpracovat :-)

A jak to máte s agresivitou Vy? Co s ní děláte?

  • Necháváte si jí pro sebe?
  • Umíte jí ventilovat?
  • Umíte s ní pracovat?
  • Umíte jí pozitivně využít?