Proč píšu tenhle blog?

  • Home
  • Proč píšu tenhle blog?

To je otázka :-)

  • učím se být sám sebou a psaní a sdílení mi pomáhá se pochopit / najít se / dojít sám k sobě
  • když se psaním nepochopím hned, tak se z toho alespoň vypíšu (jinými slovy je pro mě psaní autoterapií) a mohu se pochopit později, když si to po sobě přečtu
  • chci inspirovat ostatní, kteří třeba prožívají věci podobně jako já
  • mám rád otevřenost a sdílení – při psaní mi jde skládat myšlenky o něco lépe než při mluvení (které mi mnohdy smysl nedává a tak raději mlčím), tak proč nepsat ;)
  • když píšu, tak tvořím, a když tvořím tak jsem ve flow a to můj mozek prostě miluje :-))

Proč „sám sebou“?

Vždycky jsem si připadal jinej než ostatní a vždycky jsem si kvůli tomu připadal divnej / nenormální / blázen. Čím déle se poznávám a čím blíž se dostávám k sobě, přicházím na to, že je to tak správně a že jsem rád za to jakej jsem – že se miluju takovej jakej jsem.

Jo – jsem jinej, možná že jsem pro některé lidi nenormální či dokonce blázen, možná vyčnívám, a nebo třeba vůbec ne. Ale vím, že pouze Ti co jsou jiní než ti v davu, mohou ostatním ukázat jiné úhly pohledu :-) Mohou přispět k tomu, aby naše země byla lepším místem pro život pro více lidí a nebo alespoň těm co si připadají jako blázni ukázat, že být blázen je vlastně normální ;)

Ať je to jak chce, vím, že je to tak jak to má být :-)

Kdy a jak to všechno začalo? … aneb Můj příběh

Před několika lety (2015) jsem se dostal na pomyslené dno. Tehdy jsem ještě trávil hodně času v práci – asi by se dalo říct, že jsem byl workoholik a možná jsem i nevědomě prožíval syndrom vyhoření. Užíval jsem si tehdy dost stresu a např. i naše rána s rodinou bývala dost napjatá. Dost jsme na sebe křičeli a jednoho takového rána jsem si sednul na gauč v obýváku, začal jsem brečet a říkal jsem své ženě, že jsem nešťastnej a že už to takhle dál nechci – že to chci jinak, že chci bejt šťastnej.

Tehdy mě trápila nejvíc jedna věc a to ta, že jsem nebyl schopen se najíst u jednoho stolu s někým cizím. Cizími lidmi pro mě byli vlastně třeba rodinní příslušníci se kterými jsem se neviděl denně – tchán s tchyní, švagři, švagrové, atd. …. Byl jsem v těch situacích nervózní a nevěděl jsem, jak to mám řešit. Tak jsem se jim vyhýbal, jak to jen šlo. Psychologové by to pojmenovali asi sociální fóbií. Dělo se mi tehdy více ošklivých věcí (tedy já to tak tehdy viděl), ale tohle bylo pro mě to nejhorší.

No a když nemůžete jíst s ostatními / cizími lidmi u stolu, vedete dost omezený život a jste dost závislí na svých blízkých a bez nich se nemůžete nikam moc vzdálit :-) Těžko jsem se seznamoval, těžko jsem si mohl zajet někam na školení, byl jsem nervózní na školních srazech a vlastně ve všech situacích kdy „hrozilo“ že se budu muset s někým najíst. Choval jsem se prostě nepřirozeně – byl jsem divnej, pořád jsem na to musel myslet. Stačilo když se někdo jen zmínil o tom, že by se mohlo jíst a vnitřně jsem se v tu chvíli dal na útěk – už jsem byl nesvůj, přestal jsem se soustředit, začal se potit, nemohl jsem myslet na nic jiného než na to že budu nervózní.

To, že to pro mě bylo nesnesitelné, pro mě bylo ve finále skvělé. Bylo to pro mě vysvobození, protože jsem začal hledat řešení!

  • začal jsem hledat sama sebe
  • začal jsem hledat smysl života
  • začal jsem hledat svoje poslání
  • začal jsem toužit žít šťastný a naplněný život
  • začal jsem zjišťovat co znamená to záhadné slovní spojení osobní rozvoj

Tehdy jsem ještě za svoje problémy vinil ostatní. Jako první jsem jel za tátou a vyzvídal jsem jestli stejný problém třeba nemá/neměl někdo jiný v rodině nebo jestli třeba při mé výchově neudělali něco blbě nebo jestli se v mém dětství nestalo něco / nějaké trauma o čem nevím / na co jsem zapomněl, když jsem takovej divnej … :-))

V tu chvíli bylo fajn že jsem se konečně někomu svěřil. Vybrečel jsem se a ulevilo se mi. Můj problém jsem však nevyřešil.

Slyšel jsem o kineziologii a tak jsem se objednal. Jenže čekací doba byla měsíc a půl a tak jsem ještě před tím vyhledal psycholožku. Byl jsem na třech sezeních, ale z mého úhlu pohledu jsem měl pocit že paní psycholožka spíše zkouší co by mi tak pomohlo a cítil jsem, že to je na dlouho a tak jsem hledal dál.

Poté jsem absolvoval sezení kineziologie, ale to mě moc neoslovilo. Ptal jsem se jak to funguje a paní terapeutka mi říkala, že neví, že to nějak vesmír … Tehdy jsem byl velký pragmatik a materialista, tak mi tohle vysvětlení prostě nestačilo. V tu dobu to pro mě bylo neuchopitelné. Cítil jsem se už trošku líp, ale moje problémy přetrvávaly. A tak jsem stále hledal dál.

Skvělé je to, že (ač jsem tomu tehdy nevěřil tak) ten vesmír opravdu funguje. A když začnete hledat řešení, tak ho vždy najdete, resp. je vám nabídnuto :-) Vesmír udělá všechno možné (i nemožné) pro to, aby vám vaše přání splnil (ať už je jakékoli :-)!

A tak jsem koukal na televizi (jako tehdy každý večer) a v pořadu pana Krause jsem uviděl Karla Nejedlého jak povídá o Metodě RUŠ. No a v tu chvíli mi blesklo – to je ono, tohle mi pomůže. A začal se pídit dál.

No a tím to vlastně všechno začalo … Začal jsem jezdit na individuální terapie, posléze kurzy a začal jsem pomalu ale jistě objevovat nové zákonitosti světa, učit se novým věcem a hlavně se měnit.

Během tohoto času jsem se naučil a pochopil mnoho věcí, objevil mnoho „chytrých“ lidí, vyzkoušel spoustu nového. Prostě jsem začal žít. Mnohokrát jsem zažil wow efekt, a také mi začaly přicházet různé myšlenky, které jsem si začal zapisovat. A výsledkem je tento blog …

Dnes jsem vlastně velmi vděčný, že se mi ty „ošklivé“ věci děly, protože bez toho bych nezačal hledat řešení, bez toho bych nepochopil co všechno jsem dříve dělal „špatně“, bez toho bych se nezměnil, bez toho bych nezměnil úhel pohledu na okolní svět, bez toho bych se nikam neposunul a nedostal se blíž k sobě :-)

Častokrát jsem slyšel, že to jenom prožívám krizi středního věku a tak za dva roky skončí. No ale zatím jsem na cestě, měním se a tak tento svůj příběh a své wow momenty sdílím ;)

Nechť jsou Vám momenty mého životního příběhu inspirací ;)

P.S.: Jak se měním, mění se i moje úhly pohledu a tak se mění i témata mých příspěvků. Občas je to zábava, přečíst si něco co jsem napsal několik let nazpátek :-)