Něco se Ti na někom nelíbí? Podívej se, v čem si stejnej jako on/ona. A když si to uvědomíš, tak se odměň. Řekni si: „AHA tak i takovejhle jsem já, tak vítej, pojď ke mě“ a obejmi ho (v představě). A pak se za to odměň. Dej si něco, co máš rád, třeba pivo :-)
No popravdě. Kdybych se tím řídil doslova a při každém uvědomění (přijetí nějaké své odvržené části) si dal pivo, mohl by ze mě být některé dny pěkný opilec :-))
Takže se nebudu Peťo Vašimi slovy řídit doslova (snad mi to prominete ;-) Ale i tak Vám moc děkuji <3 …
A kdy jsem někoho trapnýho viděl naposled?
Asi minulý týden. Brouzdal jsem na Youtubu a narazil jsem na nějakou obývákovou písničku Marie Tilšarové. Říkal jsem si něco ve smyslu „ta holka je trapná, je to falešný a hrozný“. A projížděl mnou mrazivý pocit trapnosti.
Pak mě ale napadlo (a něco ve mě se zlomilo/prasklo) … „No vždyť i já dávám písničky na Youtube, taky to je leckdy falešný a kvalita je hrozná.“ A připustil jsem si, že jsem vlastně (v tomhle) úplně stejnej jako ta holka. Něco ve mě povolilo a já její písničku začal poslouchat se zaujetím.
Pak jsem za pár dnů zjistil, že jsem už tu holku zahlédl v rozhovoru s Dobroběžníkem a že ta holka si prošla silnými zkušenostmi a že tyto životní zkoušky zdolala a otočila to v sobě. A teď tu radost ze života a životní moudrost rozdává ostatním. A uznal jsem, že je to vlastně velmi silná osobnost.
A od té doby jí mám rád její písničky poslouchám s nadšením. A už vůbec nejsou trapný a falešný taky nějakým záhadným způsobem přestaly být. To možná já jsem byl k sobě falešný :-)
A co Vy?
Jste taky trapní? Kdo z vás? Třeba jako já? Přihlašte se <3
A zjistil jsem, že na tom není nic špatného. Proč?
Je to jen signál.
Občas něco vidím, že někdo něco má a já to chci taky.
Často si myslíme, že když se nám líbí něco, co má někdo jiný, že to nemůžeme mít. A proto máme blbý pocit. A proto závist vnímáme negativně (nebo alespoň já jí tak vnímal :-).
Ale často je to tak, že si jen sami nějakým způsobem bráníme, to mít taky.
Nemluvím třeba jen o drahých věcech, ne které teď nemáme peníze. Ono většinou stejně nejde o tu vysokou hodnotu těch drahých věcí … Často jde úplně o něco jinýho.
Příklad z mého života
Já jsem naposledy záviděl práci. Resp. zaměstnancům jsem záviděl jejich volnost – svobodu. Zní to sice paradoxně, protože velká část zaměstnanců si myslí, že svobodní jsou právě podnikatelé, kteří si svůj čas a činnost, kterou dělají, mohou řídit jak chtějí.
Každý, ale volnost a svobodu vnímáme jinak. Každý podle svého vnitřního nastavení. Pro někoho je tedy svoboda to a pro druhého pravý opak.
Ale já jsem podnikal a na podnikání jsem lpěl, protože jsem si připadal jako někdo. Připadal jsem si, jako že jsem víc, než nějaký zaměstnanec. A tak jsem se přece nemohl ponížit, zavřít podnikání a nechat se zaměstnat. Co by tomu řekli ostatní? To bych přece v jejich očích klesl :-))
No ale takhle jsem to viděl jen já
Nic z toho, čeho jsem se bál, se nestalo. Ba naopak. Život mě přivedl k tomu, že nyní jsem zaměstnanec a jsem spokojenější než dřív. Mám větší (vnitřní) klid a hlavně si i sáme sebe teď i víc vážím. Vím, že mám svojí hodnotu i jako nepodnikatel a třeba i větší, než si sám vůbec dovedu představit ;)
Takže Ti děkuji
Děkuji Ti závisti za to, že si mi prstíčkem ukazovala na to, po čem toužím. Ukazovala jsi mi, co chci, v čem se budu cítit líp.
Často čtu nebo slýchávám, že když mi něco na někom vadí, tak že to někde jinde v životě dělám ostatním taky. Nebo alespoň něco podobného a nebo trochu jinak. S tím mohu, dle svých zkušeností, jen souhlasit :-)
Často stačí si toto uvědomit, zeptat se kde v životě něco takového dělám jiným a odpověď po nějakém čase přijde sama. A následně přijde i AHA ;)
Jde to i jinak
Uvědomil jsem si, že na to můžeme jít ale i jinak. Často se mi totiž pomocí výše uvedené pomůcky nedaří na to AHA přijít.
Příklad
Uvedu zcela konkrétní banální příklad ze svého života. Opět s mým oblíbeným máslem :-)
V dřívější době se kupovaly potraviny do zásoby, takže jsme třeba měli v lednici dvě másla – jedno načaté a druhé celé. No a já byl logicky učen, že nejdříve je potřeba dodělat to rozdělané a až pak se může načít to nové. Tak to bylo v mém dětství s rodiči.
Nyní to v naší ledničce funguje jinak a mě dříve hrozně štvalo, že jsme měli v lednici rozdělaná dvě másla. Postupem času jsem to ale začal dělat taky. Tedy i když bylo jedno máslo načaté, tak jsem rozdělal další. Buď proto, že ten zbytek toho starého byl už tak malý, že jsem se celej opatlal, když jsem si mazal chleba a nebo třeba proto, že ten zbytek byl od jiného výrobce, které se při krájení láme a blbě se tak pokládá na krajíc chleba.
Teď si prostě klidně otevřu nový máslo a hezky pohodlně si s ním namažu krajíc chleba. No a to starý rozdělaný máslo se třeba použije na osmažení cibulky. Sice je v lednici trochu větší bordel, ale já jsem spokojenější :-)
Takže proč mi to tedy dříve vadilo?
Proč mi vadilo, že někdo načal nové máslo, když to staré ještě nebylo dojeděné? Jednoduše. Prostě jsem to chtěl dělat taky :O)
Zkuste to dělat podobně …
Vadí vám něco na někom jiném?
Zkuste dělat to co on. Třeba to nutně někde jinde v životě neděláte. Třeba to „jen“ chcete dělat taky :-)
A třeba i Vy díky této pomůcce, dojdete ke svému AHA, jako já s máslem :-)
Nedávno mi dal jeden kamarád výše uvedenou otázku. A já mu za ní poděkoval, protože jsem měl příležitost si nad ní popřemýšlet <3
Odpověděl jsem mu nějak takhle
Ahoj Kamaráde, díky za dotaz :-)
Do určité míry ano. Bylo by asi ideální, kdyby mi to bylo úplně „jedno“, pokud tím není myšleno takové to apatické (překrývající a ulhané) „všechno je mi jedno“.
Pokud si daný člověk o mě myslí něco, co se mě nedotýká, tzn. co si neberu osobně neboli to se mnou nerezonuje, tzn. kde nemám vnitřní zranění, tak tam je mi to úplně jedno.
Pokud se mě to dotkne, tak se sice můžu tvářit a vypadat, že mi to je jedno. Dokonce si i můžu myslet, že mi to je jedno, ale pokud se k tomu stále dokola vracím v myšlenkách, tak vím že mi to jedno není :-) A pak se to dotklo nějakého mého vnitřního zranění/bloku.
Jinými slovy shrnuto, pokud by mi bylo úplně jedno, co si o mě ostatní myslí, musel bych být asi „osvícenej“ :-))
A ten kamarád to pak shrnul jednoduše takhle
Je jasné, že pokud má člověk někde nějaké emoční zranění a někdo do toho nasype sůl, tak se to projeví.
A jak to máte Vy? Je vám už úplně jedno, co si o vás ostatní myslí?
Je? No tak super :-) Gratuluju.
Nebo snad není? No tak super, můžete s tím něco dělat :-)
Je mi přes čtyřicet a několik let hledám smysl života. Někdo by řekl, že hledám sám sebe a jiný zase, že jdu po cestě k sobě. Říká se tomu různě, ale v podstatě jde asi o to samé. Ostatně říkejte si tomu jak chcete <3
Od několika z Vás slýchávám často, že na sebe moc tlačím, že pořád řeším sebe, apod. A v podstatě máte pravdu. Ano, snažím se najít nějakou činnost / práci, která by mě naplňovala. Snažím se přijít na to, proč tady jsem. Snažím se přijít na to, jaký úkol na tady na Zemi mám a čím mohu přispět? Proč jsem se vlastně narodil?
Prošel jsem mnoha kurzy, přečetl mnoho knih a zkouknul stovky videí o osobním rozvoji a z každé strany slyším něco jiného. Každý má jiný názor / úhel pohledu / každý to vidí jinak. A možná nemá pravu nikdo a nebo jí mají všichni. Každý máme totiž svůj unikátní život a tak je na čase začít poslouchat sebe – svoje srdce.
Je potřeba mít záměr / cíl
Na kurzech jsem se taky dozvěděl, že když chci něco ve svém životě změnit / vylepšit, je potřeba mít záměr / cíl a je potřeba ho pořádně vyladit, jinak se nikam nedostanu. A tak na sebe tlačím, snažím se, ale zatím pořád hledám a nenacházím. A nebo je ten cíl tady pro mě pořád a jen jsem si ho přes to snažení (koukání do dálky) nevšiml?
Život je jako řeka
Někde jsem četl, že Život je jako řeka. A mě se toto přirovnání moc líbí :-)
Proud Života je jako proud v řece. Já jsem ta kapka vody v řece, která směřuje do moře. Moře je ten cíl? A pokud si mám proud té řeky užívat, je potřeba plout s ní.
Můžu se občas zastavit v tůňce nebo si zablbnout pod splavem a nebo dokonce zažít spoustu adrenalinu ve vodopádu. Ale ať se budu snažit sebevíc, mimo koryto řeky nemá moc smysl se snažit dostat. Mohl bych se tak snadno třeba vypařit do mraků předčasně a nebo při plutí proti proudu ztratit veškerou svojí sílu.
Je tedy lepší se snažit ze všech sil a nebo se uvolnit a nechat se unášet?
Z moře, kde budu v jednotě s ostatními, se pak stejně zase jednou vypařím a ocitnu se opět u pramene. Ať jsem kde jsem, tak spojení se svým pramenem stejně (díky ostatním kapkám v moři a řekách) nikdy neztratím <3
Mám tedy cíl nebo ne?
Takže ano, nemám cíl jako je např. vyšplhat na nejvyšší horu světa nebo postavit palác ze zlata. Mým cílem je, užívat si proudu Života, radovat se v něm a přijímat vše co koryto řeky Života přináší :-) A když mi Život přinese nějkou výzvu? Co s ní udělám? … no jasně, pustím se do ní :-)
Dříve, když se mě něco dotklo, naštval jsem se na toho, kdo se mě dotkl (byl jsem jím dotčen) a dlouho jsem mu to nemohl / neuměl odpustit.
Bral jsem si to osobně.
Dnes, když se mě někdo dotkne, jsem mu za to vděčný
Jak se mi to stalo (povedlo)?
Pochopil jsem (pro mě) hlubší význam toho, když se mě / nás někdo nebo něco dotýká. A nemyslím tím teď zrovna pohlazení nebo jiný druh fyzického kontaktu ;-)
Když se nás někdo nebo něco dotkne, je to známkou toho, že v sobě někde hluboko máme zranění / blok / bolístku. Tedy něco, co u sebe nemáme přijaté / něco, co jsme si neodpustili. A když jsme to neodpustili sobě, pak se běžně děje to, že když nás na to někdo nebo něco upozorní, nemůžeme to odpustit jemu / tomu.
Funguje to stejně, jako když se poraníme někde na těle, máme třeba nějakou odřeninu, kterou když nemáme zahojenou a někdo nám do té rány sáhne (dotkne se jí), hodně to bolí.
U odřeniny je to většinou jednoduché. Dáme jí čas a naše tělo se samo zahojí a po té ráně pak není ani památky. A my už pak třeba víme, co (ne)máme dělat, abychom se příště neodřeli.
S vnitřními zraněními je to trošku „složitější“.
Když se nám stane něco uvnitř, je na nás, abychom tu ránu zahojili. Když to neuděláme, časem se to jakoby překreje dalšími událostmi života (jakoby se to zapouzdří) a na toto zranění časem zapomeneme.
Je to od Života dar, protože jinak by se pro nás mohl život stát velmi rychle nesnesitelný.
Ostatní lidé (často ti nejbližší) či události v našem životě mají ten dar, že nám mohou s uzdravením dávných zranění pomáhat. Mohou nás na ně upozorňovat. Mohou se těchto míst dotknout a nám se to zranění v tu chvíli oživí / probudí / restimuluje. A v tu chvíli to bolí, jako když Vám do čerstvé rány někdo nasype sůl. A my máme tak další příležitost, jak si toto zranění zahojit / pofoukat / uzdravit.
Jamile se nám to podaří, může nám na tu ránu pak v budoucnu kdokoliv sypat sůl, ale nás už to nepálí – nás už se to nedotkne. Víme už totiž, co nám to zranění mělo (o nás samotných) přinést za zprávu :-)
A tak už si to nemusíme brát osobně: -)
A jak to máš Ty? Urážíš se, když Ti někdo o Tobě něco řekne něco, co se Ti nelíbí / o čem si myslíš, že to není pravda?
Včerejší den byl pro mě po dlouhé době jedním z těch psychicky náročných. Probudil jsem se nevyspalý a neodpočatý a nejraději bych zůstal v posteli. Bylo to ale potřeba a tak jsem šel do práce.
Dříve u mě tyto stavy bývaly na denním pořádku, ale s prací na sobě je jich v mé realitě (Děkuji) poskrovnu.
Jako většinou, tak i tentokrát jsem si to způsobil tím, že jsem si nedělal v posledních dnech (možná i týdnech) čas na sebe. Nevěnoval jsem dost dlouhou dobu odpočinku, relaxaci, meditaci (pro mě je to třeba i mytí nádobí, jednotvárná manuální práce, úklid, apod.) a nedělal jsem moc věcí, při kterých bych byl ve flow a dobíjel si tak baterky.
Prostě nebyl jsem dlouho jen sám se sebou, aniž bych nic aktivně neřešil.
A jak to tak bývá, tak v průběhu dne se ještě moje napětí ve mě stupňovalo, protože přicházely další a další „zajímavé“ události. Večer jsem tedy usínal jako napěchovaný papiňák.
Dnešní ráno
No a stejně to vlastně nenápadně pokračovalo i dnes ráno. A stupňovalo se to a stupňovalo dál.
Ve chvíli, kdy jsem myslel, že ventil ve mě už povolí, že už zbývá jen dotyk špendlíku a já vyletím, začal jsem se ptát sám sebe, jak bych mohl tuhle situaci zmírnit nebo spíše vyřešit, aniž bych ten tlak musel držet uvnitř sebe a nebo jsem nevybuchl.
Výbuchy jsou sice někdy fajn, ale pomáhají většinou jen na chviličku a za nějaký čas přijdou další a většinou ještě silnější. Sopka si taky dává na čas, ale když je činná a aktivní, prostě čas od času buchne a začne chrlit.
No a já si v tu chvíli vzpomněl na jednu techniku, se kterou jsem si kdysi hrál. Ta technika obsahuje podobná slova, jako děkovačka v jedné metodě ;-). Tato technika spočívá v opakování slov/vět: „Omlouvám se. Prosím, odpusť mi. Miluji tě. Děkuji ti.“
Na toto téma najdete na internetu spoustu teorie a spousta variant tohoto citátu. Takovou nejpropracovanější je tato:
Kdo nic neumí, učí. Kdo nic neumí a neumí učit, učí tělocvik. Kdo nic neumí, neumí učit a neumí učit ani tělocvik, dělá ředitele.
Ano, je to vtipné :-)) Ale přemýšleli jste sami někdy nad tím, proč někdo umí třeba profesionálně zpívat a jiný to „jen“ učí a sám nezpívá, i když by na to měl?
Já to vidím takto: Každý máme talent na něco jiného. Každý jsme sem na svět přišli s nějakými dary. Každého nás v životě baví a naplňuje něco jiného. Každý se chceme rozvíjet v něčem jiném a pro každého je výzvou něco jiného.
Může mě někdo něco naučit, když to sám neumí?
Za mě ano. Nádherně je to znázorněno v pohádce Jak se budí princezny, kterou nedávno vysílali.
Tam se princ (hraje Jan Hrušínský) rozhodne zachránit Růženku. Cestou k ní se společně se sluhou Matějem (hraje Vladimír Menšík) dostanou k řece a probíhá mezi nimi tento rozhovor:
Matěj: No to je nadělení princi. Ten převozník tam snad chrápe a pramice nikde. Co budeme dělat?
Princ: Přeplaveme.
Matěj: Vy umíte plavat?
Princ: Ne.
Matěj: No vidíte.
Princ: Ale ty mě to naučíš.
Matěj: Hmm. No, dobře.
Poté Matěj prince učí vše teoreticky, princ jde na mělčinu a i přesto, že mu Matěj v poslední chvíli prozradí, že sám plavat neumí, to za chviličku princ umí.
Po překonání řeky (princ přeplave, Matěj jede na voru), si vymění ještě tato slova:
Princ: Poslouchej Matěji, proč si mi neřekl, že neumíš plavat?
Matěj: Na to jste se mě neptal princi, vy jste chtěl, abych vás plavat naučil. A to už teď umíte :-)
V pohádce je krásně znázorněna i síla princova záměru a rozhodnutí jít za ním.
Ano, když se rozhodneme pro cokoliv na světě, zvládneme to sami. Obecně však žijeme často v dogmatu, že když se něco chceme naučit, musí nás to naučit někdo jiný. Vlastně vždycky jsme se všechno, ale nakonec naučili sami. I když nám v tom řada lidí pomáhala. Vzpomeňte si třeba, že umíte chodit, mluvit, psát, atd. Naučil vás to někdo? Ne, naučili jste se to sami, jen jste u toho občas měli průvodce, tedy někoho, kdo vám to vysvětlil a ukázal.
A učitel vlastně takovým průvodcem je. Podobně jako sluha Matěj, ve výše uvedené pohádce, pro prince.
A proč tedy ty učitele vlastně potřebujeme?
Často je naše rozhodnutí slabé a nebo si dostatečně nevěříme/nemáme dostatečnou sebedůvěru, kterou v průběhu dětství postupně ztrácíme s tím, jak se nám občas nepodaří to, čeho chceme dosáhnout. A potom potřebujeme podporu někoho dalšího zvenku.
Učitel má právě talent na učení. Učitel nám předává informace a zkušenosti (buď svoje nebo převzaté od někoho jiného), je naším motivátorem a podporovatelem. Také je to člověk, který nám může ukázat kouzlo daného tématu nebo nám může to kouzlo pomoci objevit v nás.
Když se vzájemně podpoříme a doplníme jeden druhého svými dary a talenty, zvládneme nakonec opravdu cokoliv :-)
Doplňujme se tedy a podporujme navzájem! Je to elegantnější, efektivnější a vlastně i jednodušší a přirozenější, než předhánění se či soupeření :-)
A jak to máte s učením Vy?
Umíte všechno jako Brouk Pytlík a nebo to raději učíte? Učíte se vždy vše sami snadno a rychle a nebo využíváte raději průvodce?
Když se nám něco v našem životě nelíbí, je potřeba začít dělat věci jinak. Je potřeba se pro to rozhodnout a je potřeba začít jednat. Tedy začít dělat změny. Nejprve uvnitř sebe a poté je projevit navenek.
Dělat věci stále stejně a dokola a očekávat jiné výsledky, je šílenství.
Albert Einstein
Jinými slovy, je potřeba to staré opustit a začít dávat pozornost/začít se věnovat tomu novému.
Analogie se šuplíkem
Já to velmi rád vysvětluji na své zkušenosti se šuplíkem s ponožkami :-) Pro někoho může být přízemní, přirovnávat obsah svého života k ponožkám a život k šuplíku, ale mě to baví. Ponožky nosí převážná většina z nás a tak si to dovede představit úplně každý.
Tak třeba
Některé ponožky jsou čisté a jiné smrdí a ty je potřeba vyprat. A nebo už třeba vyprat nejdou a ty je potřeba je vyhodit :-) A když je vyhodíte, pořídíte si nové. To je jasné ne?
A stejné je to i v životě. Když chcete, aby k vám mohlo přijít něco nového, je potřeba to staré vyhodit. Když budete koukat pořád na to staré, bude vám to brát pozornost a tu máme jen jednu. Bude vám to prostě zabírat místo ve vašem životě, tedy ve vašem „šuplíku s ponožkami“.
Udělal jsem to a od té doby se tím inspiruji
Já jsem to s těmi ponožkami opravdu udělal cca před dvěma roky. A díky nim si to od té doby pamatuji :-)
Měl jsem plný šuplík ponožek, ale měly už vytahané gumičky a byly onošené. Já však nebyl schopen si koupit nové. Pořád jsem se sám sobě vymlouval a to koupení nových pořád odkládal. Nechtělo se mi a ani jsem vlastně nemusel, protože jsem měl pořád co nosit. A maminka se o mě v tu dobu už nestarala, aby ty staré za mě vyhodila a koupila mi nové ;)
Někde jsem si ale tehdy přečetl, že když chcete něco nového, musíte to staré nejdříve dát pryč, aby pro to nové bylo ve vašem životě místo a mohlo to k vám přijít. A to se mnou hnulo. Tak jsem sebral „odvahu“ a všechny staré ponožky, jsem prostě a jednoduše vyhodil. Zbylo mi tam pár kousků, které byly nové a rád jsem je nosil. Takže jsem sice měl v čem chodit, ale bylo jich málo. Nové jsem prostě potřeboval.
Byl jsem nespokojený
Už tehdy jsem s vícero věcmi ve svém životě nebyl spokojený. Tak jsem to získané moudro prostě zkusil nanečisto nejdříve na ponožkách.
K mému překvapení se šuplík naplnil novými ponožkami velmi rychle. A ani jsem jich vlastně moc nakonec kupovat nemusel. Řadu z nich jsem dostal jako dárek. Třeba od ženy, ta mi objednala sadu z Ponožkovic a mě každý měsíc přistál jeden pár do schránky i s krásným příběhem.
Od té doby mám krásné barevné ponožky, které nosím moc rád :-)
Takže jestli nejste ve svém životě s něčím spokojení, klidně to udělejte nejdřív jako já na něčem malém. Trénujte velké životní změny na těch malých nebo ještě menších. Postupně získáte odvahu i na ty větší :-)
Hezky to vysvětluje i Josef Hoang
… zase z trošku jiného úhlu pohledu a na jiném příkladu. Ten mi dnes ten můj šuplík s ponožkami vlastně připomenul :-) Díky za připomenutí Josefe ;)
Uvědomění – Roznodnutí říci jedné realitě NE, znamená ANO pro druhou realitu
Tedy jak říká Josef. Chcete-li nový/lepší život, je potřeba tomu starému (šuplíku s ponožkami) říct jasné pá pá :-)
A co co vy?
Jak to máte s vaším šuplíkem vašeho životního obsahu? Je přeplněný a nebo jste ho zrovna vyprázdnili a „čekáte“ na nový obsah? Podělte se o svoje zkušenosti :-)
Tuto pohádku nám předali děti z Římskokatolické farnosti, krátce před vánocemi, po skončení dětského představení pořádaného na domažlickém náměstí.
Mě se moc líbí. Hlavně to, jak jsou andělé v ní neskonale trpěliví a jak nám dají vždy to, po čem toužíme a to o co si říkáme.
Nechte se inspirovat tímto krátkým příběhem :-)
Muž kameníkem
Kdysi žil muž, který ze skály vytesával kameny. Byla to veliká dřina a chlapík mnoho pracoval. Jeho mzda však byla velmi nízká, a tak byl nespokojený. Povzdechl si, protože jeho práce byla namáhavá, a zvolal:
„Och, přál bych si, abych byl bohatý a mohl odpočívat na pohovce pokryté hedvábím.“
Z nebe sestoupil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Odpočívající boháč
A najednou byl kameník bohatý, odpočíval na pohovce, jejíž potah byl utkán z hedvábí.
Okolo projížděl král. Před i za jeho kočárem jeli jezdci na koních a nad hlavou měl zlatý slunečník. Když toho boháč spatřil, začal se soužit, že nad jeho hlavou nikdo zlatý slunečník nedrží, a přestal být spokojený. Povzdechl si a zvolal: „Přeji si, abych se stal králem.“
Znovu se objevil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Král
Stal se tedy králem a před i za jeho kočárem jelo mnoho jezdců na koních, nad hlavou mu drželi zlatý slunečník a slunce pálilo tak, že stébla trávy uvadala. Král si začal stěžovat, že mu slunce spálilo obličej, že je mocnější než on, a opět byl nespokojený. Povzdechl si a řekl: „Přeji si, abych byl sluncem.“
Objevil se anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Žhnoucí slunce
Proměnil se tedy ve slunce a šířil své paprsky všude. Nahoru a dolů, doprava a doleva. Sežehával trávu na zemi a tváře všech králů.
Pak se mezi něho a zemi postavil mrak. Sluneční paprsky se k němu odrážely zpět a on se začal hněvat, že jeho moci někdo vzdoruje. Stěžoval si, že mrak je mocnější než on, a nebyl spokojený. Přál si, aby se stal mrakem, který je tak mocný.
Objevil se anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Mocný mrak
Stal se tedy mrakem a postavil se mezi slunce a zemi. Zachytával sluneční paprsky, aby tráva dobře rostla a zelenala se. Z mraku začalo hustě pršet, což způsobilo, že se přeplnily řeky, záplavy strhly domy a zničily pole. Déšť však dopadal na skálu, jež se nepodvolila.
Vyléval na ni mocné proudy deště, avšak skála neustoupila. Začal se hněvat, že se skála nepoddala jeho moci, a že tak síla jeho deště přišla vniveč. Opět nebyl spokojený. Zvolal: „Ta skála má moc, jež přesahuje moji. Chci být skálou.“
Objevil se anděl a mrak se proměnil ve skálu a nehýbal se, ani když pražilo slunce nebo pršelo.
Pevná skála
Najednou přišel muž s krumpáčem, majzlíkem a těžkým kladivem a ze skály začal odlamovat veliké kameny. Skála řekla: „Jak je možné, že tento muž disponuje mocí, jež přesahuje tu moji a odštipuje z mého klína těžké kameny?“ Nebyla spokojená. Zvolala: „Jsem slabší než ten muž. Chci se stát jím.“
Z nebe sestoupil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Zkušený kameník
Muž se tedy stal opět kameníkem. Dokončil koloběh. Uvědomil si, že spokojenost nepřichází po splnění vytyčeného cíle, nýbrž z přítomného ocenění skutečnosti.
A co si z pohádky vezmete Vy?
Zdálo by se, že jediné poučení může být to, co je uvedeno v jejím posledním odstavci. Tedy, že máme být spokojení s tím co máme a užívat si to. Pohádka nás tedy vede k pokoře a ta je rozhodně na místě!
Možná že to někoho šťastným udělá, když bude věřit tomu, co říkají ti moudří, co už si to poznání prožili.
Život je však právě o vlasních zkušenostech, vlastním poznání a o aha momentech zažitých na vlastní kůži :-) Proto také tady na zemi jsme …
Volba
Líbí se mi, že máme možnost volby, a pokud chceme, tak nám život umožní prožít vše, co si přejeme :-)
Nespokojenost
Naši nespokojenost většinou vnímáme jako něco špatného. Nebo alespoň tak je vnímána obecně. Když jsme s něčím nespokojení, hned se to někomu nelíbí. Třeba našim moudrým rodičům :-)
Ale zkuste se na to podívat jinak. Naše nespokojenost je zároveň skvělým hnacím motorem za poznáním něčeho nevého. Za nabráním dalších živostních zkušeností. Za vylepšováním a tvořením …
Takže je to zase jen a jen na Vás!
Buď buďte pokorní k tomu co máte, tak jako radí vypravěč výše uvedené pohádky a nebo buďte klidně nespokojení a poznávejte, co jste ještě nepoznali.
Je to ve Vašich rukách, je to Váš život! <3
A nebo ještě lépe. Dělejte obojí. Buďte pokorní k tomu co máte a zároveň buďte nespokojení a poznávejte a tvořte nové. Ono se to konec konců nevylučuje :-)
Audioverzi pohádky si můžete poslechnout ze Soundcloudu
