Jako papiňák

Včerejší den byl pro mě po dlouhé době jedním z těch psychicky náročných. Probudil jsem se nevyspalý a neodpočatý a nejraději bych zůstal v posteli. Bylo to ale potřeba a tak jsem šel do práce.

Dříve u mě tyto stavy bývaly na denním pořádku, ale s prací na sobě je jich v mé realitě (Děkuji) poskrovnu.

Jako většinou, tak i tentokrát jsem si to způsobil tím, že jsem si nedělal v posledních dnech (možná i týdnech) čas na sebe. Nevěnoval jsem dost dlouhou dobu odpočinku, relaxaci, meditaci (pro mě je to třeba i mytí nádobí, jednotvárná manuální práce, úklid, apod.) a nedělal jsem moc věcí, při kterých bych byl ve flow a dobíjel si tak baterky.

Prostě nebyl jsem dlouho jen sám se sebou, aniž bych nic aktivně neřešil.

A jak to tak bývá, tak v průběhu dne se ještě moje napětí ve mě stupňovalo, protože přicházely další a další „zajímavé“ události. Večer jsem tedy usínal jako napěchovaný papiňák.

Dnešní ráno

No a stejně to vlastně nenápadně pokračovalo i dnes ráno. A stupňovalo se to a stupňovalo dál.

Ve chvíli, kdy jsem myslel, že ventil ve mě už povolí, že už zbývá jen dotyk špendlíku a já vyletím, začal jsem se ptát sám sebe, jak bych mohl tuhle situaci zmírnit nebo spíše vyřešit, aniž bych ten tlak musel držet uvnitř sebe a nebo jsem nevybuchl.

Výbuchy jsou sice někdy fajn, ale pomáhají většinou jen na chviličku a za nějaký čas přijdou další a většinou ještě silnější. Sopka si taky dává na čas, ale když je činná a aktivní, prostě čas od času buchne a začne chrlit.

No a já si v tu chvíli vzpomněl na jednu techniku, se kterou jsem si kdysi hrál. Ta technika obsahuje podobná slova, jako děkovačka v jedné metodě ;-). Tato technika spočívá v opakování slov/vět: „Omlouvám se. Prosím, odpusť mi. Miluji tě. Děkuji ti.“

Jestli jste o tom nikdy neslyšeli, tak se jedná o havajskou techniku Ho’oponopono. O tom, jak tato technika funguje, píše krátce a velmi srozumitelně Jan František Bím v článku Absolutní odpovědnost – technika Ho’oponopono. Doporučuji :-)

A jak řešíte napětí (nevybitou energii, agresivitu) v sobě Vy?

Křičíte? Boxujete? Běháte? Kopete nožičkama? Mlátíte kolem sebe? A nebo ještě něco „horšího“? Podělte se prosím o svoje zkušenosti. Děkuji :-)

Kdo nic neumí, učí

Na toto téma najdete na internetu spoustu teorie a spousta variant tohoto citátu. Takovou nejpropracovanější je tato:

Kdo nic neumí, učí. Kdo nic neumí a neumí učit, učí tělocvik. Kdo nic neumí, neumí učit a neumí učit ani tělocvik, dělá ředitele.

Ano, je to vtipné :-)) Ale přemýšleli jste sami někdy nad tím, proč někdo umí třeba profesionálně zpívat a jiný to „jen“ učí a sám nezpívá, i když by na to měl?

Já to vidím takto: Každý máme talent na něco jiného. Každý jsme sem na svět přišli s nějakými dary. Každého nás v životě baví a naplňuje něco jiného. Každý se chceme rozvíjet v něčem jiném a pro každého je výzvou něco jiného.

Může mě někdo něco naučit, když to sám neumí?

Za mě ano. Nádherně je to znázorněno v pohádce Jak se budí princezny, kterou nedávno vysílali.

Tam se princ (hraje Jan Hrušínský) rozhodne zachránit Růženku. Cestou k ní se společně se sluhou Matějem (hraje Vladimír Menšík) dostanou k řece a probíhá mezi nimi tento rozhovor:

  • Matěj: No to je nadělení princi. Ten převozník tam snad chrápe a pramice nikde. Co budeme dělat?
  • Princ: Přeplaveme.
  • Matěj: Vy umíte plavat?
  • Princ: Ne.
  • Matěj: No vidíte.
  • Princ: Ale ty mě to naučíš.
  • Matěj: Hmm. No, dobře.

Poté Matěj prince učí vše teoreticky, princ jde na mělčinu a i přesto, že mu Matěj v poslední chvíli prozradí, že sám plavat neumí, to za chviličku princ umí.

Po překonání řeky (princ přeplave, Matěj jede na voru), si vymění ještě tato slova:

  • Princ: Poslouchej Matěji, proč si mi neřekl, že neumíš plavat?
  • Matěj: Na to jste se mě neptal princi, vy jste chtěl, abych vás plavat naučil. A to už teď umíte :-)

V pohádce je krásně znázorněna i síla princova záměru a rozhodnutí jít za ním.

Ano, když se rozhodneme pro cokoliv na světě, zvládneme to sami. Obecně však žijeme často v dogmatu, že když se něco chceme naučit, musí nás to naučit někdo jiný. Vlastně vždycky jsme se všechno, ale nakonec naučili sami. I když nám v tom řada lidí pomáhala. Vzpomeňte si třeba, že umíte chodit, mluvit, psát, atd. Naučil vás to někdo? Ne, naučili jste se to sami, jen jste u toho občas měli průvodce, tedy někoho, kdo vám to vysvětlil a ukázal.

A učitel vlastně takovým průvodcem je. Podobně jako sluha Matěj, ve výše uvedené pohádce, pro prince.

A proč tedy ty učitele vlastně potřebujeme?

Často je naše rozhodnutí slabé a nebo si dostatečně nevěříme/nemáme dostatečnou sebedůvěru, kterou v průběhu dětství postupně ztrácíme s tím, jak se nám občas nepodaří to, čeho chceme dosáhnout. A potom potřebujeme podporu někoho dalšího zvenku.

Učitel má právě talent na učení. Učitel nám předává informace a zkušenosti (buď svoje nebo převzaté od někoho jiného), je naším motivátorem a podporovatelem. Také je to člověk, který nám může ukázat kouzlo daného tématu nebo nám může to kouzlo pomoci objevit v nás.

Když se vzájemně podpoříme a doplníme jeden druhého svými dary a talenty, zvládneme nakonec opravdu cokoliv :-)

Doplňujme se tedy a podporujme navzájem! Je to elegantnější, efektivnější a vlastně i jednodušší a přirozenější, než předhánění se či soupeření :-)

A jak to máte s učením Vy?

Umíte všechno jako Brouk Pytlík a nebo to raději učíte? Učíte se vždy vše sami snadno a rychle a nebo využíváte raději průvodce?

Život plný ponožek

Když se nám něco v našem životě nelíbí, je potřeba začít dělat věci jinak. Je potřeba se pro to rozhodnout a je potřeba začít jednat. Tedy začít dělat změny. Nejprve uvnitř sebe a poté je projevit navenek.

Dělat věci stále stejně a dokola a očekávat jiné výsledky, je šílenství.

Albert Einstein

Jinými slovy, je potřeba to staré opustit a začít dávat pozornost/začít se věnovat tomu novému.

Analogie se šuplíkem

Já to velmi rád vysvětluji na své zkušenosti se šuplíkem s ponožkami :-) Pro někoho může být přízemní, přirovnávat obsah svého života k ponožkám a život k šuplíku, ale mě to baví. Ponožky nosí převážná většina z nás a tak si to dovede představit úplně každý.

Tak třeba

Některé ponožky jsou čisté a jiné smrdí a ty je potřeba vyprat. A nebo už třeba vyprat nejdou a ty je potřeba je vyhodit :-) A když je vyhodíte, pořídíte si nové. To je jasné ne?

A stejné je to i v životě. Když chcete, aby k vám mohlo přijít něco nového, je potřeba to staré vyhodit. Když budete koukat pořád na to staré, bude vám to brát pozornost a tu máme jen jednu. Bude vám to prostě zabírat místo ve vašem životě, tedy ve vašem „šuplíku s ponožkami“.

Udělal jsem to a od té doby se tím inspiruji

Já jsem to s těmi ponožkami opravdu udělal cca před dvěma roky. A díky nim si to od té doby pamatuji :-)

Měl jsem plný šuplík ponožek, ale měly už vytahané gumičky a byly onošené. Já však nebyl schopen si koupit nové. Pořád jsem se sám sobě vymlouval a to koupení nových pořád odkládal. Nechtělo se mi a ani jsem vlastně nemusel, protože jsem měl pořád co nosit. A maminka se o mě v tu dobu už nestarala, aby ty staré za mě vyhodila a koupila mi nové ;)

Někde jsem si ale tehdy přečetl, že když chcete něco nového, musíte to staré nejdříve dát pryč, aby pro to nové bylo ve vašem životě místo a mohlo to k vám přijít. A to se mnou hnulo. Tak jsem sebral „odvahu“ a všechny staré ponožky, jsem prostě a jednoduše vyhodil. Zbylo mi tam pár kousků, které byly nové a rád jsem je nosil. Takže jsem sice měl v čem chodit, ale bylo jich málo. Nové jsem prostě potřeboval.

Byl jsem nespokojený

Už tehdy jsem s vícero věcmi ve svém životě nebyl spokojený. Tak jsem to získané moudro prostě zkusil nanečisto nejdříve na ponožkách.

K mému překvapení se šuplík naplnil novými ponožkami velmi rychle. A ani jsem jich vlastně moc nakonec kupovat nemusel. Řadu z nich jsem dostal jako dárek. Třeba od ženy, ta mi objednala sadu z Ponožkovic a mě každý měsíc přistál jeden pár do schránky i s krásným příběhem.

Od té doby mám krásné barevné ponožky, které nosím moc rád :-)

Takže jestli nejste ve svém životě s něčím spokojení, klidně to udělejte nejdřív jako já na něčem malém. Trénujte velké životní změny na těch malých nebo ještě menších. Postupně získáte odvahu i na ty větší :-)

Hezky to vysvětluje i Josef Hoang

… zase z trošku jiného úhlu pohledu a na jiném příkladu. Ten mi dnes ten můj šuplík s ponožkami vlastně připomenul :-) Díky za připomenutí Josefe ;)

Uvědomění – Roznodnutí říci jedné realitě NE, znamená ANO pro druhou realitu

Tedy jak říká Josef. Chcete-li nový/lepší život, je potřeba tomu starému (šuplíku s ponožkami) říct jasné pá pá :-)

A co co vy?

Jak to máte s vaším šuplíkem vašeho životního obsahu? Je přeplněný a nebo jste ho zrovna vyprázdnili a „čekáte“ na nový obsah? Podělte se o svoje zkušenosti :-)

Pohádka – Cesta za štěstím

Tuto pohádku nám předali děti z Římskokatolické farnosti, krátce před vánocemi, po skončení dětského představení pořádaného na domažlickém náměstí.

Mě se moc líbí. Hlavně to, jak jsou andělé v ní neskonale trpěliví a jak nám dají vždy to, po čem toužíme a to o co si říkáme.

Nechte se inspirovat tímto krátkým příběhem :-)

Muž kameníkem

Kdysi žil muž, který ze skály vytesával kameny. Byla to veliká dřina a chlapík mnoho pracoval. Jeho mzda však byla velmi nízká, a tak byl nespokojený. Povzdechl si, protože jeho práce byla namáhavá, a zvolal:

Och, přál bych si, abych byl bohatý a mohl odpočívat na pohovce pokryté hedvábím.

Z nebe sestoupil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Odpočívající boháč

A najednou byl kameník bohatý, odpočíval na pohovce, jejíž potah byl utkán z hedvábí.

Okolo projížděl král. Před i za jeho kočárem jeli jezdci na koních a nad hlavou měl zlatý slunečník. Když toho boháč spatřil, začal se soužit, že nad jeho hlavou nikdo zlatý slunečník nedrží, a přestal být spokojený. Povzdechl si a zvolal: Přeji si, abych se stal králem.“

Znovu se objevil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Král

Stal se tedy králem a před i za jeho kočárem jelo mnoho jezdců na koních, nad hlavou mu drželi zlatý slunečník a slunce pálilo tak, že stébla trávy uvadala. Král si začal stěžovat, že mu slunce spálilo obličej, že je mocnější než on, a opět byl nespokojený. Povzdechl si a řekl: „Přeji si, abych byl sluncem.“

Objevil se anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Žhnoucí slunce

Proměnil se tedy ve slunce a šířil své paprsky všude. Nahoru a dolů, doprava a doleva. Sežehával trávu na zemi a tváře všech králů.

Pak se mezi něho a zemi postavil mrak. Sluneční paprsky se k němu odrážely zpět a on se začal hněvat, že jeho moci někdo vzdoruje. Stěžoval si, že mrak je mocnější než on, a nebyl spokojený. Přál si, aby se stal mrakem, který je tak mocný.

Objevil se anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Mocný mrak

Stal se tedy mrakem a postavil se mezi slunce a zemi. Zachytával sluneční paprsky, aby tráva dobře rostla a zelenala se. Z mraku začalo hustě pršet, což způsobilo, že se přeplnily řeky, záplavy strhly domy a zničily pole. Déšť však dopadal na skálu, jež se nepodvolila.

Vyléval na ni mocné proudy deště, avšak skála neustoupila. Začal se hněvat, že se skála nepoddala jeho moci, a že tak síla jeho deště přišla vniveč. Opět nebyl spokojený. Zvolal: „Ta skála má moc, jež přesahuje moji. Chci být skálou.“

Objevil se anděl a mrak se proměnil ve skálu a nehýbal se, ani když pražilo slunce nebo pršelo.

Pevná skála

Najednou přišel muž s krumpáčem, majzlíkem a těžkým kladivem a ze skály začal odlamovat veliké kameny. Skála řekla: „Jak je možné, že tento muž disponuje mocí, jež přesahuje tu moji a odštipuje z mého klína těžké kameny?“ Nebyla spokojená. Zvolala: „Jsem slabší než ten muž. Chci se stát jím.“

Z nebe sestoupil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Zkušený kameník

Muž se tedy stal opět kameníkem. Dokončil koloběh. Uvědomil si, že spokojenost nepřichází po splnění vytyčeného cíle, nýbrž z přítomného ocenění skutečnosti.

A co si z pohádky vezmete Vy?

Zdálo by se, že jediné poučení může být to, co je uvedeno v jejím posledním odstavci. Tedy, že máme být spokojení s tím co máme a užívat si to. Pohádka nás tedy vede k pokoře a ta je rozhodně na místě!

Možná že to někoho šťastným udělá, když bude věřit tomu, co říkají ti moudří, co už si to poznání prožili.

Život je však právě o vlasních zkušenostech, vlastním poznání a o aha momentech zažitých na vlastní kůži :-) Proto také tady na zemi jsme …

Volba

Líbí se mi, že máme možnost volby, a pokud chceme, tak nám život umožní prožít vše, co si přejeme :-)

Nespokojenost

Naši nespokojenost většinou vnímáme jako něco špatného. Nebo alespoň tak je vnímána obecně. Když jsme s něčím nespokojení, hned se to někomu nelíbí. Třeba našim moudrým rodičům :-)

Ale zkuste se na to podívat jinak. Naše nespokojenost je zároveň skvělým hnacím motorem za poznáním něčeho nevého. Za nabráním dalších živostních zkušeností. Za vylepšováním a tvořením …

Takže je to zase jen a jen na Vás!

Buď buďte pokorní k tomu co máte, tak jako radí vypravěč výše uvedené pohádky a nebo buďte klidně nespokojení a poznávejte, co jste ještě nepoznali.

Je to ve Vašich rukách, je to Váš život! <3

A nebo ještě lépe. Dělejte obojí. Buďte pokorní k tomu co máte a zároveň buďte nespokojení a poznávejte a tvořte nové. Ono se to konec konců nevylučuje :-)

Audioverzi pohádky si můžete poslechnout ze Soundcloudu

Hrnečku vař 2020 :-)

Přeji Vám, ať je Váš nový rok naplněný. Ať je plný radosti, skvělých zážitků, cenných zkušeností a dobrých pocitů.

Přeji Vám, ať jste v něm naplnění podobně jako hrneček s kaší v pohádce Hrnečku vař. Tedy ne proto, aby Vám ta pomyslná kaše lezla krkem, ale aby té radosti bylo tolik, že jí budete mít na rozdávání :-)

Přeji Vám ať je jí tolik, že jí budete moci roz(pro)dávat a měli z toho radost i Vaši blízcí a jejich blící a jejich blízcí …

Prostě, užijte si nový rok 2020 do sytosti :-) Nechť Vám přinese vše co si přejete a splní se Vám/splníte si všechna Vaše přání.

S Láskou Míra ;)

Zloději vlastních já

Co myslíte, co tvoří náš život? Jsou to naše myšlenky nebo naše rozhodnutí/volby?

Naše mysl je úžasný nástroj. Tvoří myšlenky a tak nám do života přináší možnosti. Dalo by se tedy říct, že naše myšlenky tvoří náš život. V podstatě ano, jenže těch myšlenek je hodně a my máme možnost si vybrat, kterým budeme věnovat pozornost a kterými z nich se pak budeme řídit. Resp. si musíme vybírat, protože naše myšlenky jsou často i protikladné.

Máme možnost volby, tedy možnost vybrat si tu myšlenku, která se nám nejvíc líbí a podle které budeme posléze činit. Takže ve finále náš život v realitě tvoří naše činy, kterým předchází celý tento proces myšlenek a rozhodnutí.

To zní celkem logicky :-)

Návyky a vědomé volby

Pak jsou tu ještě návyky, které nám proces myšlenek, voleb, rozhodnutí a činů automatizují. Činit volby a rozhodnutí vědomě je totiž poměrně energeticky náročné a automatické procesy/programy nám pomáhají lépe hospodařit s energií. Kdybychom úplně všechno měli dělat vědomě, asi bychom toho zas tak moc neudělali :-)

Když se totiž chceme rozhodovat vědomě, musíme se podívat do sebe (co se nám líbí a co ne) a podle toho rozhodnout a jednat. Je pro nás tedy mnohem pohodlnější, činit podle toho, jak jsme na to zvyklí (jak to máme zautomatizované) a být takové ovečky našich vlastních návyků. Tedy ovečky voleb, rozhodnutí a činů, které jsme provedli v minulosti a nebo které jsme nakoupili/okoukali od jiných. Kopírování je totiž taky energeticky mnohem úspornější :-)

Když chceme žít jinak

Pokud však chceme svůj život nějak změnit/ovlivnit/směrovat ho jinam, musíme se naučit vědomě tyto automatismy rozbourat/obejít a systematicky tak změnit naše návyky, neboli přepsat programy v nás.

Odbočka: Vyšší moc

Pak je tu ještě vyšší princip, který nás přesahuje a který náš život usměrňuje, tak abychom se v životě naučili rozhodovat a žít v souladu s námi samými a s ostatními. Vyšší moc nás tedy udržuje v rovnováze.

Takže pokud my učiníme nějakou volbu, která není v souladu s naším nejvyšším dobrem (s naším já), dostaneme posléze takový malý pohlavek, abychom věděli, že příště se máme rozhodnout jinak.

Ale to teď nechme stranou :-)

Jeden příklad z praxe za všechnu teorii

… aneb pojďme na chvíli moralizovat :-)

Před několika desítkami let jsme žili v době, kdy bylo úplně normální krást. Chodili jsme do zaměstnání a tam bylo úplně normální, si sem tam něco ulít domů. Třeba jsme pracovali na stavbě, tak jsme si někam bokem ulili paletu cihel a pak jsme si jí večer potají odvezli domů. Nebo jsme pracovali v kuchyni a tak jsme si zase domů vzali masíčko a uvařili si výborný gulášek.

Na těchto příkladech je to okrádání z dnešního úhlu pohledu celkem zřejmé :-) Ale pojďme dál.

Doba pokročila a začali jsme mít možnost podnikat. Ale krást jsme byli zvyklí stále, takže když šlo něco udělat bez dokladu, tak šup. „Udělám Ti to levnějc a oba ušetříme na daních.“ Tady je nám to okrádání, taky celkem jasné, ale už se nám moc nechce to měnit. Protože je všeobecně říká, že stát nám toho stejně moc nedá (protože nás taky okrádá, musíme přeci platit daně), tak proč bychom měli být poctiví my, že jo?

A co na to vyšší princip?

Jenže z hlediska vyššího principu je to stále stejná krádež. A pokud krademe my, bude zase nám vzato někde jinde. Třeba se nám porouchá auto a budeme muset zaplatit za jeho opravu. A nebo nám sem vesmír pošle třeba Babiše. A my jsme pak naštvaní na něj a nadáváme a stěžujeme si, jak je to nespravedlivé.

Přičemž u koho ta nespravedlnost začala?

Ano vymlouváme se často na ostatní, třeba na politiky. Říkáme „oni kradou, tak proč bych to nedělal já?„. Jenže pokud chceme, aby nekradli ostatní, musíme na to z druhé strany, musíme začít u sebe. To je zákon a jinak to prostě nejde!

Kdybychom tento zákon všichni pochopili a přijali, mohl by tu být v cukuletu v tomto ohledu ráj na zemi.

Až my všichni zaměstnanci a podnikatelé (všichni my dole) budeme poctiví, vsaďte se o co chcete, že Ti co nás vedou (ti nahoře) budou muset zpoctivět taky. Nic jiného jim prostě nezbyde.

No ale zpátky na začátek k rozhodnutím, aby jste věděli proč Vám to všechno vyprávím

Už nějakou dobu podnikám a na začátku podnikání jsem taky občas podlehl pokušení udělat něco „bez papíru“. Říkal jsem si „vždyť to jsou jenom dvě stovky, tak se s tím nebudu papírovat a něco ušetřím, zákazník doklad stejně nechce“. Ale i když to byla třeba jen padesátikoruna, měl jsem z toho blbý pocit, protože jsem věděl, že ve skutečnosti kradu.

A tak jsem tento zvyk, lenost a nepoctivost v sobě postupem času vědomě změnil. Vždy se v každé takové situaci podívám se do sebe, posoudím co chci a co ne a podle toho se rozhodnu a konám. A postupem času je z toho nový zvyk.

Ano, i několik let po tom co jsem přestal šidit, když mi zákazník řekne „ale já doklad nepotřebuju“, tak mi přijde myšlenka „jé, tak to psát nebudu“, ale já prostě chci žít podle svého já (poctivě) a tak si zvolím doklad vystavit, vytisknout a výdělek dobrovolně přiznat a odvézt z něj daň.

Je to pracnější, ale nejdu tím proti sobě a tak si mohu sám sebe vážit, neokrádám tedy svoje vlastní já o dobré pocity :-)

BTW: A navíc, díky placení daní mohu pak žít na o to krásnějším místě na zemi :-)

A co si volíte Vy?

Jste ovce? Kradete si vlastní já, tak jako se to dělalo dřív? Nadáváte? Nebo jste poctivky? Pochlubte se … :-)

Úvodní obrázek: Barbora Kaasová

Děkuji Ti za všechno

Říká se, že když člověk ve svém životě dospěje do nějakého významného bodu, kdy u něj dochází k nějaké významné životní události/změně/zlomu (narození dítěte, svatba, rozvod, změna práce, …), je to jako by nějaká jeho (stará) část umírala. Člověk prožívá takovou malou smrt.

Dochází tak obrazně k loučení se starým já a rodí se nové (upgradované) já. Je to jako bychom jeden život končili a začínali další. Oproti opravdové smrti a znovuzrození (reinkarnaci) to má tu výhodu, že si pamatujeme všechny naše předchozí zkušenosti a můžeme je vědomě využít v dalším prožívání našeho života a získávání dalších zkušeností.

Jeden takový bod zlomu právě prožívám

Chtěl bych v tomto zamyšlení poděkovat svojí firmě MIREC za uplynulá léta a cenné životní zkušenosti a tak trochu zrekapitulovat společný čas/život.

Někdo bude možná kroutit hlavou. Pro někoho je to velmi snadné změnit práci, partnera, přestěhovat se, atd. Já jsem ale jiný. Pro mě má práce v životě velký význam a proto jsem se k tomuto kroku (když si to přiznám) odhodlával několik let.

Jak to začalo?

Když mi bylo kolem dvaceti, viděl jsem někoho, jak lepí samolepky na výlohu. Říkal jsem si, že by to byla docela zajímavá a pohodová práce :-) Netrvalo dlouho a za několik let jsem nastoupil do jedné místní firmy. Zde jsem kromě práce s počítači a počítačovými sítěmi, přišel do styku i s reklamou. Majitelé firmy se střídali, ale já asi sedm let seděl ve stejné kanceláři a středisko reklamy bylo na vzestupu.

Byl jsem do práce zapálený, bavilo mě to a trávil jsem v práci hodně času i po pracovní době. Tehdy začínal boom internetu a kromě grafiky jsem začal tvořit i webové stránky a naučil se programovat. O nabízení tvorby webových stránek zaměstnavatel neměl zájem a tak jsem to dělal ve svém volném čase po večerech a víkendech.

Velký splněný sen

Měl jsem velký sen. Postavit dům a žít na vesnici.

I když jsem si vydělal po těch sedmi letech docela pěkné peníze, na stavbu domu to nestačilo. A tak jsem se rozhodl podnikat. No rozhodl … to ano, ale v podstatě mě k tomu ukecali kamarádi. Děkuji Vám za to! V roce 2004 jsem tedy založil Webové & Grafické studio MIREC.

Dlouho mě práce bavila a naplňovala a díky tomu se mi po osmi letech podnikání podařilo si svůj sen splnit.

Od té doby však můj zápal pro podnikání v reklamně začal postupně pohasínat a já jsem se začal zajímat o jiné věci. V posledních dvou letech jsem se snažil MIREC posunout o level výše. Dal jsem si za cíl, posunout jej postupně k čistě marketingové agentuře. Podnikl jsem sice k tomu řadu kroků, ale nakonec jsem si uvědomil, že to všechno vymýšlím už jen hlavou a srdce už v tom není.

Neuměl jsem si to představit

Před mnoha lety jsem neuměl pochopit, jak je možné, že se někdo piplá s firmou jako se svým dítětem a pak jí prodá. Před cca pěti lety mi tato myšlenka proběhla hlavou poprvé a najednou mi to začalo dávat větší a větší smysl.

Zpětně si uvědomuji, že se se svojí firmou nevědomě loučím už řadu měsíců (možná i několik let). Před dvěma lety jsem začal s úklidem, pak jsem v ní vše opravil a uspořádal. A nakonec jsem dospěl k tomu, že se náš společný čas naplnil a že je na čase pustit jí do světa a předat jí někomu, kdo se o ní dobře postará a komu splní zase třeba jeho sny.

Táhne mě to o dům dál

Za posledních pár let se můj život, a pohled na něj, dost změnil. Dnes už mám jiné sny a tak směřuji k nim. Hodně mě začala bavit práce s lidmi a lidským podvědomím. Zjistil jsem, že je to opravdu úplně jiný obor a že to na reklamu a marketing naroubovat nepůjde.

Takže moje milá firmo …

Hodně si mě toho naučila, hodně si mi toho dala a já jsem Ti za to moc vděčný a moc si naší společné cesty životem vážím. Děkuji Ti za všechno. Dávám Ti svobodu. A přeji Ti hodně štestí.

Tvůj Míra ;)

A jak to máte se zásadními životními změnami vy?

Děláte je často, snadno a s lehkostí? Nebo je to pro Vás dlouhodobý a náročný proces, podobně jako pro mě? Jak často ve vás něco umírá a rodí se něco nového? Jak často upgradujete svoje já?

Pět jazyků lásky? Cože? Blbost?

Snažím se o to, aby moje partnerka byla se mnou spokojená a šťastná. A občas dělám to či ono, ale často se mi zdá, že ať udělám cokoliv, nikdy to není úplně ono. Občas se se mi taky zdá, že její pocit naplněnosti našeho vztahu v ní nemohu nijak ovlivnit, ať udělám cokoliv.

Zdá se však, že jsem našel takový malý hack, který by k pocitu větší spokojenosti mojí parnerky a našeho vztahu celkově, mohl velkým dílem přispět.

Přávě jsem dočetl moc zajímavou knížku od Garyho Chapmana. To je americký manželský poradce a autor knih o vztazích. Gary během své praxe přišel na to, že existuje pět základních způsobů chování, kterými svoje protějšky můžeme ujistit v tom, že je milujeme.

Gary to nazval jazyky lásky

Co myslíte, je to blbost nebo cesta ke šťastnému a naplněnému partnerskému vztahu? Čtěte dál a udělejte si vlastní názor :-)

Gary mluví o citové nádobě, kterou v sobě všichni (pomyslně) máme a tato nádoba se plní citem lásky, pokud máme pocit, že nás partner miluje. To znamená, když nám to dává najevo způsobem, kterému rozumíme.

Naše citové nádoby jsou zpočátku plné

Když jsme zamilovaní, tak naše citové nádoby jsou plné až po okraj. Časem se však stane, že se nádoby začnou vyprazdňovat. Je to tím, že se domníváme, že to co je důkazem lásky pro nás, tak je důkazem lásky i pro toho druhého a chováme se podle toho.

Jestliže však existují jazyky lásky a je jich pět, je logicky jen pětinová pravděpodobnost, že naše primární jazyky jsou stejné. A když mluvíme každý tím svým jazykem, je to jako bysme byli jeden z Marsu a druhý z Venuše ;-)

Zjistěte tedy, jakým jazykem mluví váš partner a máte vyhráno :-)

Tak co?

Dělali by jste to o čem víte, že by Vašeho partnera přesvědčilo o Vaší lásce, kdyby jste věděli jak na to? Dělali by jste to, co ho činí šťastným, kdyby jste s jistotu věděli co to je? Nosili by jste své partnerce/partnerovi modré z nebe, kdyby jste věděli, co pro něj to modré je?

Já ANO. Protože jsem si jist tím, že když budu nosit modré z nebe já svojí partnerce, je velká pravděpodobnost, že ho časem začne nosit i ona mě ;-) A o to jde především. Někde hluboko v nitru, když si to přiznáme, nám jde hlavně o naší vlastní spokojenost. Tak proč na to případně nejít i touto oklikou?

Máte to na dosah ruky!

Kniha Pět jazyků lásky je poměrně tenká brožurka a dá se přečíst za pár večerů. Kniha je čtivá, je plná krátkých příběhů a praktických rad :-) A praktické rady ze života, ty já mám nejraději, protože na nich vždy vše nelíp pochopím :-)

A jakých že je těch pět jazyků?

Slova ujíštění

Tady bude chtít Váš partner, abyste ocenili jeho hodnotu. To namená, že bude potřebovat Vaší slovní podporu a komplimenty. Tedy např. když se Vás partnerka bude ptát, jestli jí ty šaty sluší, tak jí v tom ujistěte. Jednoduše jí upřímně řekněte např. „moc Ti sluší, vypadáš v nich báječně“ :-)

Pozornost

Takový partner si s vámi bude chtít třeba povídat. Bude chtít, aby jste mu věnovali svoji plnou pozornost. Neznamená to např. společně sedět u televize a předstírat, že ho posloucháte a občas řeknete „hmm“. Znamená to, že se budute skutečně zajímat o to, co s Vámi chce partner sdílet a dáte mu najevo, že mu rozumíte. Stačí např. 15 minut třikrát do týdne (je to individuální) a Váš partner bude šťastný jako blecha :-)

Jazyk darů

Takového partnera nejvíc potěší, když ho budete zahrnovat drobnými maličkostmi. Žena např. ocení sem tam květinu, tu a tam náhrdelník a nebo jednou za půl roku nové auto :O) apod. … NE dělám si srandu :O). Nemusí to být zrovna drahé dary, často stačí sedmikráska utržená na zahradě a Vaší partnerce to doplní tolik citu, že máte o její spokojenost postaráno ;)

Skutky služby

Pro ženy to může být např., když muž umyje nádobí nebo vysaje byt. Pro muže to zase může být, když přijde domů a žena mu připraví večeři apod. Stačí si vysvětlit, jaká služba toho druhého potěší a je to :-)

Fyzický konktakt

Tady máme asi všichni jasno. Znamená to svými doteky vyjádřit druhému svou fyzickou blízkost a něhu :-)

Myslel jsem si, že …

Jsem chlap a tak jsem velkou část svého života domníval, že mým primárním jazykem je určitě fyzický kontakt, potažmo sex. Po přečtení knihy jsem však poznal lépe i sebe a uvědimil jsem si, že důkazem lásky od mojí partnerky, je pro mě úplně něco jiného. Ne, že by mi fyzický kontakt (nebo dokonce sex) nebyl příjemný a nebo že bych ho vůbec nepotřeboval, ale jsem si teď jist, že pokud bude naplněná moje citová nádoba mým primárním jazykem, tak po sexu začnu toužit mnohem méně než doposud, protože prostě budu vědět, že mě moje partnerka miluje i po tolika letech, co jsme spolu ;-)

Je skvělé ostatní ve své rodině poznávat. Je skvělé prozkoumávat, jakým jazykem primárně mluví Vaše děti. Jsme čtyřčlenná rodina a domnívám se, že každý z nás mluvíme primárně jiným jazykem lásky. Což je hodně zajímavé zjištění.

Testuji to a hraju si s tím. Je to opravdu zábava a přínos :-)

A jakým jazykem mluvíte Vy?

Jenom česky a nebo i nějakým jazykem lásky? Prozkoumejte to. Stojí to za to! :-) Přeji Vám ať jazyk svého parnera/partnerky brzo objevíte, naučíte se jím mluvit jako když bičem mrská a ještě se u toho dobře bavíte :-)

P.S.: A co když zjistím, že můj partner vyžaduje zrovna takové projevy lásky, které já přímo nesnáším? To už se dočtete v knize ;-)

Uvědomění z knihy Musela jsem zemřít

Nedávno jsem četl, vlastně poslouchal, knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani.

Autorka v ní popisuje svůj životní příběh. Měla rakovinu a vyléčila se z ní. Po celém těle měla nádory o velikosti citrónu a v roce 2006 zažila stav blízké smrti (NDE). V té době (byla asi 30 hodin v kómatu) pochopila co dělala ve svém životě špatně, rozhodla se uzdravit a vrátila se zpátky do života. Od té doby o svém životním příběhu a svých pochopeních a uvědoměních napsala dvě knihy a přednáší po celém světě.

Ne, že bych já něco podobného zažil, ale kniha mi dala několik zásadních uvědomění. Kdybych měl vybrat pro mě jedno zásadní, bylo by to toto:

Žít z radosti a ne ze strachu

Každý den se ve svém životě rozhodujeme co budeme dělat a co ne. Rozhodujeme se, jestli si můžeme něco dovolit nebo ne. Rozhodujeme se vlastně každou chvíli a celý život. A tak naše rozhodnutí naše životy vlastně ovládají. Naše rozhodnutí rozhodují o tom/jsou rozhodující pro to, jaký náš život je a jaký bude.

A při našem rozhodování nás často ovlivňují/ovládají strachy a obavy a pak často následují i výmluvy.

Třeba si říkám: „Chtěl bych si koupit tenhle krásný obraz.“, ale pak přijde myšlenka typu „teď na to nemám peníze“, „je to zbytečný“, „musím šetřit“ apod. Nebo si říkám „Pojedu navštívit kamaráda, kterého jsem neviděl 20 let.“, ale pak přijdou myšlenky typu „už si mě asi nepamatuje“, „to je trapný mu volat po tak dlouhé době“, „určitě má svých starostí dost, nechci ho obtěžovat“, apod.

Od té doby co jsem četl tuto knihu, se snažím se v takových situacích, kdy po něčem toužím, ale ovládají mě myšlenky, které mě od rozhodnutí zrazují, představit si tu radost, která bude následovat, když svojí touhu uskutečním.

Racionálně se podívám na to, jestli jsou mé obavy a strachy (teď a tady v tuto chvíli) skutečné a nebo mě jen ovládají.

Představím si tu radost, jakou budu mít z toho krásného obrazu, když na něj budu každý den koukat. Představím si, jaké budou ty zážitky s tím kamarádem a jak dlouho z nich já i on budeme čerpat vzpomínky. Prostě si představím tu nabíjející energii, která mě bude naplňovat po tom, co svůj sen uskutečním.

A to může být klíč k životu v radosti. Zkuste a uvidíte :-)

Další postřehy z knihy na blogu SETKEY

Příběh Anity hezky shrnuje Petr Dusil v článku Spontánní partnerství. Píše o jejím vztahu s celoživotním partnerem Dannym. A taky píše o Sebelásce a o tom co to znamená být sám sebou. Čtení je moc zajímavé, doporučuji :-)

DEMOverze Lásky

Jsem muzikant a kdysi jsem si hrál s klávesami (keyboardem). Na každých klávesách (nebo alespoň na těch levnějších) je kouzelné tlačítko DEMO. A když ho zmáčkenete, zahraje to vždycky nějakou skvělou skladbu. Je to proto, aby výrobce ukázal, co všechno ty klávesy umí, resp. ukážou všechno, co umí zahrát ten zvukový procesor v nich.

Zpravidla takovou skladbu není možné běžně na těch klávesách zahrát, nebo by člověk musel být opravdu dobrý virtuóz, či mít více rukou, aby to dokázal. Ale ty klávesy (jejich procesor) to prostě umí. A touhou muzikanta je se tomuto virtuózovi/tomuto umění/této dokonalosti alespoň přiblížit. Každý to chce dokázat. Je to báječná motivace. Člověk ví, jak to vypadá, když je to „dokonalé„.

Analogie v partnerském vztahu

A mně dnes přišel analogický pohled na lidskou zamilovanost. ;-)

Došlo mi, že takové DEMO máme dáno i my, lidé, od Života. Tím demem je zamilovanost, tedy umění zamilovat se. Podle vědců je toto období jen na začátku vztahu a trvá jen relativně krátkou dobu (max. dva roky), ta doba skončí a pak se vztah promění v jakési přátelství / opravdovou lásku.

Mohlo by to tak být, ale myslím, že to jde i jinak.

Znám totiž ve svém okolí pár lidí (párů), kteří jsou „jakoby“ zamilovaní pořád. Oni jsou pro mě těmi virtuózy a motivací k tomu, že to tak jde. A to znamená, že to tak můžu mít i já. Můžeme to tak mít všichni ;O) Jen nám o to musí jít, musíme se pro to rozhodnout, musíme se o to snažit a pracovat na tom.

Je to kouzelné

To období zamilovanosti je kouzelné v tom, že (z našeho lidského úhlu pohledu) máme v tomto období něco jako klapky na očích. To znamená, že to nepříjemné pro nás, na tom druhém, nevidíme a vidíme jen to krásné.

Z mého úhlu pohledu to ale vlastně nejsou klapky. Myslím si, že v tomto období máme naplno otevřené své srdce a vnímáme bytost toho druhého (naše zrcadlo) tak, jaký je ve skutečnosti, tzn. ve svém jádru. Díváme se na něj prostě otevřeně a přijímáme ho takového, jaký je. Nebo chcete-li ještě jinak, vidíme/cítíme jeho duši, takovou jaká je. A tu máme krásnou všichni, ať už to navenek/na první pohled vypadá jakkoli.

Klapky začnou měnit barvu

No a časem, když se náš vztah začne měnit, tak nám ty naše klapky jakoby začnou měnit barvu z růžových na černé a nám začnou některé věci na tom druhém vadit. Začnou nám totiž vyplouvat na povrh naše dávná zranění/nevyřešené bloky v nás. No a je jen na nás, abychom ta zranění (černé klapky), začali v sobě zpracovávat a náš vztah v průběhu života proměnili/navrátili zpět do té DEMOverze, nebo se k ní alespoň co nejvíce přiblížili.

Je dobře, že to tak je.

Jsem moc vděčný, že nám tuto DEMOverzi příroda dala k dispozici. :-)

A jak to máte Vy?

Jste těmi virtuózy a inspirací pro nás ostatní? Jste už se svým partnerem/parnerkou dlouhá léta a jste stále zamilovaní?

Či snad raději střídáte partnery jednoho za druhým a užíváte si každou chvíli jinou DEMOverzi? A nebo (jako většina z nás) střídáte klapky a někdy nosíte růžové a jindy černé? <3 <3 <3

Foto by Mišák Bedny