Zloději vlastních já

Co myslíte, co tvoří náš život? Jsou to naše myšlenky nebo naše rozhodnutí/volby?

Naše mysl je úžasný nástroj. Tvoří myšlenky a tak nám do života přináší možnosti. Dalo by se tedy říct, že naše myšlenky tvoří náš život. V podstatě ano, jenže těch myšlenek je hodně a my máme možnost si vybrat, kterým budeme věnovat pozornost a kterými z nich se pak budeme řídit. Resp. si musíme vybírat, protože naše myšlenky jsou často i protikladné.

Máme možnost volby, tedy možnost vybrat si tu myšlenku, která se nám nejvíc líbí a podle které budeme posléze činit. Takže ve finále náš život v realitě tvoří naše činy, kterým předchází celý tento proces myšlenek a rozhodnutí.

To zní celkem logicky :-)

Návyky a vědomé volby

Pak jsou tu ještě návyky, které nám proces myšlenek, voleb, rozhodnutí a činů automatizují. Činit volby a rozhodnutí vědomě je totiž poměrně energeticky náročné a automatické procesy/programy nám pomáhají lépe hospodařit s energií. Kdybychom úplně všechno měli dělat vědomě, asi bychom toho zas tak moc neudělali :-)

Když se totiž chceme rozhodovat vědomě, musíme se podívat do sebe (co se nám líbí a co ne) a podle toho rozhodnout a jednat. Je pro nás tedy mnohem pohodlnější, činit podle toho, jak jsme na to zvyklí (jak to máme zautomatizované) a být takové ovečky našich vlastních návyků. Tedy ovečky voleb, rozhodnutí a činů, které jsme provedli v minulosti a nebo které jsme nakoupili/okoukali od jiných. Kopírování je totiž taky energeticky mnohem úspornější :-)

Když chceme žít jinak

Pokud však chceme svůj život nějak změnit/ovlivnit/směrovat ho jinam, musíme se naučit vědomě tyto automatismy rozbourat/obejít a systematicky tak změnit naše návyky, neboli přepsat programy v nás.

Odbočka: Vyšší moc

Pak je tu ještě vyšší princip, který nás přesahuje a který náš život usměrňuje, tak abychom se v životě naučili rozhodovat a žít v souladu s námi samými a s ostatními. Vyšší moc nás tedy udržuje v rovnováze.

Takže pokud my učiníme nějakou volbu, která není v souladu s naším nejvyšším dobrem (s naším já), dostaneme posléze takový malý pohlavek, abychom věděli, že příště se máme rozhodnout jinak.

Ale to teď nechme stranou :-)

Jeden příklad z praxe za všechnu teorii

… aneb pojďme na chvíli moralizovat :-)

Před několika desítkami let jsme žili v době, kdy bylo úplně normální krást. Chodili jsme do zaměstnání a tam bylo úplně normální, si sem tam něco ulít domů. Třeba jsme pracovali na stavbě, tak jsme si někam bokem ulili paletu cihel a pak jsme si jí večer potají odvezli domů. Nebo jsme pracovali v kuchyni a tak jsme si zase domů vzali masíčko a uvařili si výborný gulášek.

Na těchto příkladech je to okrádání z dnešního úhlu pohledu celkem zřejmé :-) Ale pojďme dál.

Doba pokročila a začali jsme mít možnost podnikat. Ale krást jsme byli zvyklí stále, takže když šlo něco udělat bez dokladu, tak šup. „Udělám Ti to levnějc a oba ušetříme na daních.“ Tady je nám to okrádání, taky celkem jasné, ale už se nám moc nechce to měnit. Protože je všeobecně říká, že stát nám toho stejně moc nedá (protože nás taky okrádá, musíme přeci platit daně), tak proč bychom měli být poctiví my, že jo?

A co na to vyšší princip?

Jenže z hlediska vyššího principu je to stále stejná krádež. A pokud krademe my, bude zase nám vzato někde jinde. Třeba se nám porouchá auto a budeme muset zaplatit za jeho opravu. A nebo nám sem vesmír pošle třeba Babiše. A my jsme pak naštvaní na něj a nadáváme a stěžujeme si, jak je to nespravedlivé.

Přičemž u koho ta nespravedlnost začala?

Ano vymlouváme se často na ostatní, třeba na politiky. Říkáme „oni kradou, tak proč bych to nedělal já?„. Jenže pokud chceme, aby nekradli ostatní, musíme na to z druhé strany, musíme začít u sebe. To je zákon a jinak to prostě nejde!

Kdybychom tento zákon všichni pochopili a přijali, mohl by tu být v cukuletu v tomto ohledu ráj na zemi.

Až my všichni zaměstnanci a podnikatelé (všichni my dole) budeme poctiví, vsaďte se o co chcete, že Ti co nás vedou (ti nahoře) budou muset zpoctivět taky. Nic jiného jim prostě nezbyde.

No ale zpátky na začátek k rozhodnutím, aby jste věděli proč Vám to všechno vyprávím

Už nějakou dobu podnikám a na začátku podnikání jsem taky občas podlehl pokušení udělat něco „bez papíru“. Říkal jsem si „vždyť to jsou jenom dvě stovky, tak se s tím nebudu papírovat a něco ušetřím, zákazník doklad stejně nechce“. Ale i když to byla třeba jen padesátikoruna, měl jsem z toho blbý pocit, protože jsem věděl, že ve skutečnosti kradu.

A tak jsem tento zvyk, lenost a nepoctivost v sobě postupem času vědomě změnil. Vždy se v každé takové situaci podívám se do sebe, posoudím co chci a co ne a podle toho se rozhodnu a konám. A postupem času je z toho nový zvyk.

Ano, i několik let po tom co jsem přestal šidit, když mi zákazník řekne „ale já doklad nepotřebuju“, tak mi přijde myšlenka „jé, tak to psát nebudu“, ale já prostě chci žít podle svého já (poctivě) a tak si zvolím doklad vystavit, vytisknout a výdělek dobrovolně přiznat a odvézt z něj daň.

Je to pracnější, ale nejdu tím proti sobě a tak si mohu sám sebe vážit, neokrádám tedy svoje vlastní já o dobré pocity :-)

BTW: A navíc, díky placení daní mohu pak žít na o to krásnějším místě na zemi :-)

A co si volíte Vy?

Jste ovce? Kradete si vlastní já, tak jako se to dělalo dřív? Nadáváte? Nebo jste poctivky? Pochlubte se … :-)

Úvodní obrázek: Barbora Kaasová

Děkuji Ti za všechno

Říká se, že když člověk ve svém životě dospěje do nějakého významného bodu, kdy u něj dochází k nějaké významné životní události/změně/zlomu (narození dítěte, svatba, rozvod, změna práce, …), je to jako by nějaká jeho (stará) část umírala. Člověk prožívá takovou malou smrt.

Dochází tak obrazně k loučení se starým já a rodí se nové (upgradované) já. Je to jako bychom jeden život končili a začínali další. Oproti opravdové smrti a znovuzrození (reinkarnaci) to má tu výhodu, že si pamatujeme všechny naše předchozí zkušenosti a můžeme je vědomě využít v dalším prožívání našeho života a získávání dalších zkušeností.

Jeden takový bod zlomu právě prožívám

Chtěl bych v tomto zamyšlení poděkovat svojí firmě MIREC za uplynulá léta a cenné životní zkušenosti a tak trochu zrekapitulovat společný čas/život.

Někdo bude možná kroutit hlavou. Pro někoho je to velmi snadné změnit práci, partnera, přestěhovat se, atd. Já jsem ale jiný. Pro mě má práce v životě velký význam a proto jsem se k tomuto kroku (když si to přiznám) odhodlával několik let.

Jak to začalo?

Když mi bylo kolem dvaceti, viděl jsem někoho, jak lepí samolepky na výlohu. Říkal jsem si, že by to byla docela zajímavá a pohodová práce :-) Netrvalo dlouho a za několik let jsem nastoupil do jedné místní firmy. Zde jsem kromě práce s počítači a počítačovými sítěmi, přišel do styku i s reklamou. Majitelé firmy se střídali, ale já asi sedm let seděl ve stejné kanceláři a středisko reklamy bylo na vzestupu.

Byl jsem do práce zapálený, bavilo mě to a trávil jsem v práci hodně času i po pracovní době. Tehdy začínal boom internetu a kromě grafiky jsem začal tvořit i webové stránky a naučil se programovat. O nabízení tvorby webových stránek zaměstnavatel neměl zájem a tak jsem to dělal ve svém volném čase po večerech a víkendech.

Velký splněný sen

Měl jsem velký sen. Postavit dům a žít na vesnici.

I když jsem si vydělal po těch sedmi letech docela pěkné peníze, na stavbu domu to nestačilo. A tak jsem se rozhodl podnikat. No rozhodl … to ano, ale v podstatě mě k tomu ukecali kamarádi. Děkuji Vám za to! V roce 2004 jsem tedy založil Webové & Grafické studio MIREC.

Dlouho mě práce bavila a naplňovala a díky tomu se mi po osmi letech podnikání podařilo si svůj sen splnit.

Od té doby však můj zápal pro podnikání v reklamně začal postupně pohasínat a já jsem se začal zajímat o jiné věci. V posledních dvou letech jsem se snažil MIREC posunout o level výše. Dal jsem si za cíl, posunout jej postupně k čistě marketingové agentuře. Podnikl jsem sice k tomu řadu kroků, ale nakonec jsem si uvědomil, že to všechno vymýšlím už jen hlavou a srdce už v tom není.

Neuměl jsem si to představit

Před mnoha lety jsem neuměl pochopit, jak je možné, že se někdo piplá s firmou jako se svým dítětem a pak jí prodá. Před cca pěti lety mi tato myšlenka proběhla hlavou poprvé a najednou mi to začalo dávat větší a větší smysl.

Zpětně si uvědomuji, že se se svojí firmou nevědomě loučím už řadu měsíců (možná i několik let). Před dvěma lety jsem začal s úklidem, pak jsem v ní vše opravil a uspořádal. A nakonec jsem dospěl k tomu, že se náš společný čas naplnil a že je na čase pustit jí do světa a předat jí někomu, kdo se o ní dobře postará a komu splní zase třeba jeho sny.

Táhne mě to o dům dál

Za posledních pár let se můj život, a pohled na něj, dost změnil. Dnes už mám jiné sny a tak směřuji k nim. Hodně mě začala bavit práce s lidmi a lidským podvědomím. Zjistil jsem, že je to opravdu úplně jiný obor a že to na reklamu a marketing naroubovat nepůjde.

Takže moje milá firmo …

Hodně si mě toho naučila, hodně si mi toho dala a já jsem Ti za to moc vděčný a moc si naší společné cesty životem vážím. Děkuji Ti za všechno. Dávám Ti svobodu. A přeji Ti hodně štestí.

Tvůj Míra ;)

A jak to máte se zásadními životními změnami vy?

Děláte je často, snadno a s lehkostí? Nebo je to pro Vás dlouhodobý a náročný proces, podobně jako pro mě? Jak často ve vás něco umírá a rodí se něco nového? Jak často upgradujete svoje já?

Pět jazyků lásky? Cože? Blbost?

Snažím se o to, aby moje partnerka byla se mnou spokojená a šťastná. A občas dělám to či ono, ale často se mi zdá, že ať udělám cokoliv, nikdy to není úplně ono. Občas se se mi taky zdá, že její pocit naplněnosti našeho vztahu v ní nemohu nijak ovlivnit, ať udělám cokoliv.

Zdá se však, že jsem našel takový malý hack, který by k pocitu větší spokojenosti mojí parnerky a našeho vztahu celkově, mohl velkým dílem přispět.

Přávě jsem dočetl moc zajímavou knížku od Garyho Chapmana. To je americký manželský poradce a autor knih o vztazích. Gary během své praxe přišel na to, že existuje pět základních způsobů chování, kterými svoje protějšky můžeme ujistit v tom, že je milujeme.

Gary to nazval jazyky lásky

Co myslíte, je to blbost nebo cesta ke šťastnému a naplněnému partnerskému vztahu? Čtěte dál a udělejte si vlastní názor :-)

Gary mluví o citové nádobě, kterou v sobě všichni (pomyslně) máme a tato nádoba se plní citem lásky, pokud máme pocit, že nás partner miluje. To znamená, když nám to dává najevo způsobem, kterému rozumíme.

Naše citové nádoby jsou zpočátku plné

Když jsme zamilovaní, tak naše citové nádoby jsou plné až po okraj. Časem se však stane, že se nádoby začnou vyprazdňovat. Je to tím, že se domníváme, že to co je důkazem lásky pro nás, tak je důkazem lásky i pro toho druhého a chováme se podle toho.

Jestliže však existují jazyky lásky a je jich pět, je logicky jen pětinová pravděpodobnost, že naše primární jazyky jsou stejné. A když mluvíme každý tím svým jazykem, je to jako bysme byli jeden z Marsu a druhý z Venuše ;-)

Zjistěte tedy, jakým jazykem mluví váš partner a máte vyhráno :-)

Tak co?

Dělali by jste to o čem víte, že by Vašeho partnera přesvědčilo o Vaší lásce, kdyby jste věděli jak na to? Dělali by jste to, co ho činí šťastným, kdyby jste s jistotu věděli co to je? Nosili by jste své partnerce/partnerovi modré z nebe, kdyby jste věděli, co pro něj to modré je?

Já ANO. Protože jsem si jist tím, že když budu nosit modré z nebe já svojí partnerce, je velká pravděpodobnost, že ho časem začne nosit i ona mě ;-) A o to jde především. Někde hluboko v nitru, když si to přiznáme, nám jde hlavně o naší vlastní spokojenost. Tak proč na to případně nejít i touto oklikou?

Máte to na dosah ruky!

Kniha Pět jazyků lásky je poměrně tenká brožurka a dá se přečíst za pár večerů. Kniha je čtivá, je plná krátkých příběhů a praktických rad :-) A praktické rady ze života, ty já mám nejraději, protože na nich vždy vše nelíp pochopím :-)

A jakých že je těch pět jazyků?

Slova ujíštění

Tady bude chtít Váš partner, abyste ocenili jeho hodnotu. To namená, že bude potřebovat Vaší slovní podporu a komplimenty. Tedy např. když se Vás partnerka bude ptát, jestli jí ty šaty sluší, tak jí v tom ujistěte. Jednoduše jí upřímně řekněte např. „moc Ti sluší, vypadáš v nich báječně“ :-)

Pozornost

Takový partner si s vámi bude chtít třeba povídat. Bude chtít, aby jste mu věnovali svoji plnou pozornost. Neznamená to např. společně sedět u televize a předstírat, že ho posloucháte a občas řeknete „hmm“. Znamená to, že se budute skutečně zajímat o to, co s Vámi chce partner sdílet a dáte mu najevo, že mu rozumíte. Stačí např. 15 minut třikrát do týdne (je to individuální) a Váš partner bude šťastný jako blecha :-)

Jazyk darů

Takového partnera nejvíc potěší, když ho budete zahrnovat drobnými maličkostmi. Žena např. ocení sem tam květinu, tu a tam náhrdelník a nebo jednou za půl roku nové auto :O) apod. … NE dělám si srandu :O). Nemusí to být zrovna drahé dary, často stačí sedmikráska utržená na zahradě a Vaší partnerce to doplní tolik citu, že máte o její spokojenost postaráno ;)

Skutky služby

Pro ženy to může být např., když muž umyje nádobí nebo vysaje byt. Pro muže to zase může být, když přijde domů a žena mu připraví večeři apod. Stačí si vysvětlit, jaká služba toho druhého potěší a je to :-)

Fyzický konktakt

Tady máme asi všichni jasno. Znamená to svými doteky vyjádřit druhému svou fyzickou blízkost a něhu :-)

Myslel jsem si, že …

Jsem chlap a tak jsem velkou část svého života domníval, že mým primárním jazykem je určitě fyzický kontakt, potažmo sex. Po přečtení knihy jsem však poznal lépe i sebe a uvědimil jsem si, že důkazem lásky od mojí partnerky, je pro mě úplně něco jiného. Ne, že by mi fyzický kontakt (nebo dokonce sex) nebyl příjemný a nebo že bych ho vůbec nepotřeboval, ale jsem si teď jist, že pokud bude naplněná moje citová nádoba mým primárním jazykem, tak po sexu začnu toužit mnohem méně než doposud, protože prostě budu vědět, že mě moje partnerka miluje i po tolika letech, co jsme spolu ;-)

Je skvělé ostatní ve své rodině poznávat. Je skvělé prozkoumávat, jakým jazykem primárně mluví Vaše děti. Jsme čtyřčlenná rodina a domnívám se, že každý z nás mluvíme primárně jiným jazykem lásky. Což je hodně zajímavé zjištění.

Testuji to a hraju si s tím. Je to opravdu zábava a přínos :-)

A jakým jazykem mluvíte Vy?

Jenom česky a nebo i nějakým jazykem lásky? Prozkoumejte to. Stojí to za to! :-) Přeji Vám ať jazyk svého parnera/partnerky brzo objevíte, naučíte se jím mluvit jako když bičem mrská a ještě se u toho dobře bavíte :-)

P.S.: A co když zjistím, že můj partner vyžaduje zrovna takové projevy lásky, které já přímo nesnáším? To už se dočtete v knize ;-)