Včerejší den byl pro mě po dlouhé době jedním z těch psychicky náročných. Probudil jsem se nevyspalý a neodpočatý a nejraději bych zůstal v posteli. Bylo to ale potřeba a tak jsem šel do práce.
Dříve u mě tyto stavy bývaly na denním pořádku, ale s prací na sobě je jich v mé realitě (Děkuji) poskrovnu.
Jako většinou, tak i tentokrát jsem si to způsobil tím, že jsem si nedělal v posledních dnech (možná i týdnech) čas na sebe. Nevěnoval jsem dost dlouhou dobu odpočinku, relaxaci, meditaci (pro mě je to třeba i mytí nádobí, jednotvárná manuální práce, úklid, apod.) a nedělal jsem moc věcí, při kterých bych byl ve flow a dobíjel si tak baterky.
Prostě nebyl jsem dlouho jen sám se sebou, aniž bych nic aktivně neřešil.
A jak to tak bývá, tak v průběhu dne se ještě moje napětí ve mě stupňovalo, protože přicházely další a další „zajímavé“ události. Večer jsem tedy usínal jako napěchovaný papiňák.
Dnešní ráno
No a stejně to vlastně nenápadně pokračovalo i dnes ráno. A stupňovalo se to a stupňovalo dál.
Ve chvíli, kdy jsem myslel, že ventil ve mě už povolí, že už zbývá jen dotyk špendlíku a já vyletím, začal jsem se ptát sám sebe, jak bych mohl tuhle situaci zmírnit nebo spíše vyřešit, aniž bych ten tlak musel držet uvnitř sebe a nebo jsem nevybuchl.
Výbuchy jsou sice někdy fajn, ale pomáhají většinou jen na chviličku a za nějaký čas přijdou další a většinou ještě silnější. Sopka si taky dává na čas, ale když je činná a aktivní, prostě čas od času buchne a začne chrlit.
No a já si v tu chvíli vzpomněl na jednu techniku, se kterou jsem si kdysi hrál. Ta technika obsahuje podobná slova, jako děkovačka v jedné metodě ;-). Tato technika spočívá v opakování slov/vět: „Omlouvám se. Prosím, odpusť mi. Miluji tě. Děkuji ti.“
Na toto téma najdete na internetu spoustu teorie a spousta variant tohoto citátu. Takovou nejpropracovanější je tato:
Kdo nic neumí, učí. Kdo nic neumí a neumí učit, učí tělocvik. Kdo nic neumí, neumí učit a neumí učit ani tělocvik, dělá ředitele.
Ano, je to vtipné :-)) Ale přemýšleli jste sami někdy nad tím, proč někdo umí třeba profesionálně zpívat a jiný to „jen“ učí a sám nezpívá, i když by na to měl?
Já to vidím takto: Každý máme talent na něco jiného. Každý jsme sem na svět přišli s nějakými dary. Každého nás v životě baví a naplňuje něco jiného. Každý se chceme rozvíjet v něčem jiném a pro každého je výzvou něco jiného.
Může mě někdo něco naučit, když to sám neumí?
Za mě ano. Nádherně je to znázorněno v pohádce Jak se budí princezny, kterou nedávno vysílali.
Tam se princ (hraje Jan Hrušínský) rozhodne zachránit Růženku. Cestou k ní se společně se sluhou Matějem (hraje Vladimír Menšík) dostanou k řece a probíhá mezi nimi tento rozhovor:
Matěj: No to je nadělení princi. Ten převozník tam snad chrápe a pramice nikde. Co budeme dělat?
Princ: Přeplaveme.
Matěj: Vy umíte plavat?
Princ: Ne.
Matěj: No vidíte.
Princ: Ale ty mě to naučíš.
Matěj: Hmm. No, dobře.
Poté Matěj prince učí vše teoreticky, princ jde na mělčinu a i přesto, že mu Matěj v poslední chvíli prozradí, že sám plavat neumí, to za chviličku princ umí.
Po překonání řeky (princ přeplave, Matěj jede na voru), si vymění ještě tato slova:
Princ: Poslouchej Matěji, proč si mi neřekl, že neumíš plavat?
Matěj: Na to jste se mě neptal princi, vy jste chtěl, abych vás plavat naučil. A to už teď umíte :-)
V pohádce je krásně znázorněna i síla princova záměru a rozhodnutí jít za ním.
Ano, když se rozhodneme pro cokoliv na světě, zvládneme to sami. Obecně však žijeme často v dogmatu, že když se něco chceme naučit, musí nás to naučit někdo jiný. Vlastně vždycky jsme se všechno, ale nakonec naučili sami. I když nám v tom řada lidí pomáhala. Vzpomeňte si třeba, že umíte chodit, mluvit, psát, atd. Naučil vás to někdo? Ne, naučili jste se to sami, jen jste u toho občas měli průvodce, tedy někoho, kdo vám to vysvětlil a ukázal.
A učitel vlastně takovým průvodcem je. Podobně jako sluha Matěj, ve výše uvedené pohádce, pro prince.
A proč tedy ty učitele vlastně potřebujeme?
Často je naše rozhodnutí slabé a nebo si dostatečně nevěříme/nemáme dostatečnou sebedůvěru, kterou v průběhu dětství postupně ztrácíme s tím, jak se nám občas nepodaří to, čeho chceme dosáhnout. A potom potřebujeme podporu někoho dalšího zvenku.
Učitel má právě talent na učení. Učitel nám předává informace a zkušenosti (buď svoje nebo převzaté od někoho jiného), je naším motivátorem a podporovatelem. Také je to člověk, který nám může ukázat kouzlo daného tématu nebo nám může to kouzlo pomoci objevit v nás.
Když se vzájemně podpoříme a doplníme jeden druhého svými dary a talenty, zvládneme nakonec opravdu cokoliv :-)
Doplňujme se tedy a podporujme navzájem! Je to elegantnější, efektivnější a vlastně i jednodušší a přirozenější, než předhánění se či soupeření :-)
A jak to máte s učením Vy?
Umíte všechno jako Brouk Pytlík a nebo to raději učíte? Učíte se vždy vše sami snadno a rychle a nebo využíváte raději průvodce?
Když se nám něco v našem životě nelíbí, je potřeba začít dělat věci jinak. Je potřeba se pro to rozhodnout a je potřeba začít jednat. Tedy začít dělat změny. Nejprve uvnitř sebe a poté je projevit navenek.
Dělat věci stále stejně a dokola a očekávat jiné výsledky, je šílenství.
Albert Einstein
Jinými slovy, je potřeba to staré opustit a začít dávat pozornost/začít se věnovat tomu novému.
Analogie se šuplíkem
Já to velmi rád vysvětluji na své zkušenosti se šuplíkem s ponožkami :-) Pro někoho může být přízemní, přirovnávat obsah svého života k ponožkám a život k šuplíku, ale mě to baví. Ponožky nosí převážná většina z nás a tak si to dovede představit úplně každý.
Tak třeba
Některé ponožky jsou čisté a jiné smrdí a ty je potřeba vyprat. A nebo už třeba vyprat nejdou a ty je potřeba je vyhodit :-) A když je vyhodíte, pořídíte si nové. To je jasné ne?
A stejné je to i v životě. Když chcete, aby k vám mohlo přijít něco nového, je potřeba to staré vyhodit. Když budete koukat pořád na to staré, bude vám to brát pozornost a tu máme jen jednu. Bude vám to prostě zabírat místo ve vašem životě, tedy ve vašem „šuplíku s ponožkami“.
Udělal jsem to a od té doby se tím inspiruji
Já jsem to s těmi ponožkami opravdu udělal cca před dvěma roky. A díky nim si to od té doby pamatuji :-)
Měl jsem plný šuplík ponožek, ale měly už vytahané gumičky a byly onošené. Já však nebyl schopen si koupit nové. Pořád jsem se sám sobě vymlouval a to koupení nových pořád odkládal. Nechtělo se mi a ani jsem vlastně nemusel, protože jsem měl pořád co nosit. A maminka se o mě v tu dobu už nestarala, aby ty staré za mě vyhodila a koupila mi nové ;)
Někde jsem si ale tehdy přečetl, že když chcete něco nového, musíte to staré nejdříve dát pryč, aby pro to nové bylo ve vašem životě místo a mohlo to k vám přijít. A to se mnou hnulo. Tak jsem sebral „odvahu“ a všechny staré ponožky, jsem prostě a jednoduše vyhodil. Zbylo mi tam pár kousků, které byly nové a rád jsem je nosil. Takže jsem sice měl v čem chodit, ale bylo jich málo. Nové jsem prostě potřeboval.
Byl jsem nespokojený
Už tehdy jsem s vícero věcmi ve svém životě nebyl spokojený. Tak jsem to získané moudro prostě zkusil nanečisto nejdříve na ponožkách.
K mému překvapení se šuplík naplnil novými ponožkami velmi rychle. A ani jsem jich vlastně moc nakonec kupovat nemusel. Řadu z nich jsem dostal jako dárek. Třeba od ženy, ta mi objednala sadu z Ponožkovic a mě každý měsíc přistál jeden pár do schránky i s krásným příběhem.
Od té doby mám krásné barevné ponožky, které nosím moc rád :-)
Takže jestli nejste ve svém životě s něčím spokojení, klidně to udělejte nejdřív jako já na něčem malém. Trénujte velké životní změny na těch malých nebo ještě menších. Postupně získáte odvahu i na ty větší :-)
Hezky to vysvětluje i Josef Hoang
… zase z trošku jiného úhlu pohledu a na jiném příkladu. Ten mi dnes ten můj šuplík s ponožkami vlastně připomenul :-) Díky za připomenutí Josefe ;)
Uvědomění – Roznodnutí říci jedné realitě NE, znamená ANO pro druhou realitu
Tedy jak říká Josef. Chcete-li nový/lepší život, je potřeba tomu starému (šuplíku s ponožkami) říct jasné pá pá :-)
A co co vy?
Jak to máte s vaším šuplíkem vašeho životního obsahu? Je přeplněný a nebo jste ho zrovna vyprázdnili a „čekáte“ na nový obsah? Podělte se o svoje zkušenosti :-)
Tuto pohádku nám předali děti z Římskokatolické farnosti, krátce před vánocemi, po skončení dětského představení pořádaného na domažlickém náměstí.
Mě se moc líbí. Hlavně to, jak jsou andělé v ní neskonale trpěliví a jak nám dají vždy to, po čem toužíme a to o co si říkáme.
Nechte se inspirovat tímto krátkým příběhem :-)
Muž kameníkem
Kdysi žil muž, který ze skály vytesával kameny. Byla to veliká dřina a chlapík mnoho pracoval. Jeho mzda však byla velmi nízká, a tak byl nespokojený. Povzdechl si, protože jeho práce byla namáhavá, a zvolal:
„Och, přál bych si, abych byl bohatý a mohl odpočívat na pohovce pokryté hedvábím.“
Z nebe sestoupil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Odpočívající boháč
A najednou byl kameník bohatý, odpočíval na pohovce, jejíž potah byl utkán z hedvábí.
Okolo projížděl král. Před i za jeho kočárem jeli jezdci na koních a nad hlavou měl zlatý slunečník. Když toho boháč spatřil, začal se soužit, že nad jeho hlavou nikdo zlatý slunečník nedrží, a přestal být spokojený. Povzdechl si a zvolal: „Přeji si, abych se stal králem.“
Znovu se objevil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Král
Stal se tedy králem a před i za jeho kočárem jelo mnoho jezdců na koních, nad hlavou mu drželi zlatý slunečník a slunce pálilo tak, že stébla trávy uvadala. Král si začal stěžovat, že mu slunce spálilo obličej, že je mocnější než on, a opět byl nespokojený. Povzdechl si a řekl: „Přeji si, abych byl sluncem.“
Objevil se anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Žhnoucí slunce
Proměnil se tedy ve slunce a šířil své paprsky všude. Nahoru a dolů, doprava a doleva. Sežehával trávu na zemi a tváře všech králů.
Pak se mezi něho a zemi postavil mrak. Sluneční paprsky se k němu odrážely zpět a on se začal hněvat, že jeho moci někdo vzdoruje. Stěžoval si, že mrak je mocnější než on, a nebyl spokojený. Přál si, aby se stal mrakem, který je tak mocný.
Objevil se anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Mocný mrak
Stal se tedy mrakem a postavil se mezi slunce a zemi. Zachytával sluneční paprsky, aby tráva dobře rostla a zelenala se. Z mraku začalo hustě pršet, což způsobilo, že se přeplnily řeky, záplavy strhly domy a zničily pole. Déšť však dopadal na skálu, jež se nepodvolila.
Vyléval na ni mocné proudy deště, avšak skála neustoupila. Začal se hněvat, že se skála nepoddala jeho moci, a že tak síla jeho deště přišla vniveč. Opět nebyl spokojený. Zvolal: „Ta skála má moc, jež přesahuje moji. Chci být skálou.“
Objevil se anděl a mrak se proměnil ve skálu a nehýbal se, ani když pražilo slunce nebo pršelo.
Pevná skála
Najednou přišel muž s krumpáčem, majzlíkem a těžkým kladivem a ze skály začal odlamovat veliké kameny. Skála řekla: „Jak je možné, že tento muž disponuje mocí, jež přesahuje tu moji a odštipuje z mého klína těžké kameny?“ Nebyla spokojená. Zvolala: „Jsem slabší než ten muž. Chci se stát jím.“
Z nebe sestoupil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Zkušený kameník
Muž se tedy stal opět kameníkem. Dokončil koloběh. Uvědomil si, že spokojenost nepřichází po splnění vytyčeného cíle, nýbrž z přítomného ocenění skutečnosti.
A co si z pohádky vezmete Vy?
Zdálo by se, že jediné poučení může být to, co je uvedeno v jejím posledním odstavci. Tedy, že máme být spokojení s tím co máme a užívat si to. Pohádka nás tedy vede k pokoře a ta je rozhodně na místě!
Možná že to někoho šťastným udělá, když bude věřit tomu, co říkají ti moudří, co už si to poznání prožili.
Život je však právě o vlasních zkušenostech, vlastním poznání a o aha momentech zažitých na vlastní kůži :-) Proto také tady na zemi jsme …
Volba
Líbí se mi, že máme možnost volby, a pokud chceme, tak nám život umožní prožít vše, co si přejeme :-)
Nespokojenost
Naši nespokojenost většinou vnímáme jako něco špatného. Nebo alespoň tak je vnímána obecně. Když jsme s něčím nespokojení, hned se to někomu nelíbí. Třeba našim moudrým rodičům :-)
Ale zkuste se na to podívat jinak. Naše nespokojenost je zároveň skvělým hnacím motorem za poznáním něčeho nevého. Za nabráním dalších živostních zkušeností. Za vylepšováním a tvořením …
Takže je to zase jen a jen na Vás!
Buď buďte pokorní k tomu co máte, tak jako radí vypravěč výše uvedené pohádky a nebo buďte klidně nespokojení a poznávejte, co jste ještě nepoznali.
Je to ve Vašich rukách, je to Váš život! <3
A nebo ještě lépe. Dělejte obojí. Buďte pokorní k tomu co máte a zároveň buďte nespokojení a poznávejte a tvořte nové. Ono se to konec konců nevylučuje :-)
Audioverzi pohádky si můžete poslechnout ze Soundcloudu
Přeji Vám, ať je Váš nový rok naplněný. Ať je plný radosti, skvělých zážitků, cenných zkušeností a dobrých pocitů.
Přeji Vám, ať jste v něm naplnění podobně jako hrneček s kaší v pohádce Hrnečku vař. Tedy ne proto, aby Vám ta pomyslná kaše lezla krkem, ale aby té radosti bylo tolik, že jí budete mít na rozdávání :-)
Přeji Vám ať je jí tolik, že jí budete moci roz(pro)dávat a měli z toho radost i Vaši blízcí a jejich blící a jejich blízcí …
Prostě, užijte si nový rok 2020 do sytosti :-) Nechť Vám přinese vše co si přejete a splní se Vám/splníte si všechna Vaše přání.
