Mám pocit, že Ti chybí směr

Prý se tomu říká krize středního věku.

Je mi přes čtyřicet a několik let hledám smysl života. Někdo by řekl, že hledám sám sebe a jiný zase, že jdu po cestě k sobě. Říká se tomu různě, ale v podstatě jde asi o to samé. Ostatně říkejte si tomu jak chcete <3

Od několika z Vás slýchávám často, že na sebe moc tlačím, že pořád řeším sebe, apod. A v podstatě máte pravdu. Ano, snažím se najít nějakou činnost / práci, která by mě naplňovala. Snažím se přijít na to, proč tady jsem. Snažím se přijít na to, jaký úkol na tady na Zemi mám a čím mohu přispět? Proč jsem se vlastně narodil?

Prošel jsem mnoha kurzy, přečetl mnoho knih a zkouknul stovky videí o osobním rozvoji a z každé strany slyším něco jiného. Každý má jiný názor / úhel pohledu / každý to vidí jinak. A možná nemá pravu nikdo a nebo jí mají všichni. Každý máme totiž svůj unikátní život a tak je na čase začít poslouchat sebe – svoje srdce.

Je potřeba mít záměr / cíl

Na kurzech jsem se taky dozvěděl, že když chci něco ve svém životě změnit / vylepšit, je potřeba mít záměr / cíl a je potřeba ho pořádně vyladit, jinak se nikam nedostanu. A tak na sebe tlačím, snažím se, ale zatím pořád hledám a nenacházím. A nebo je ten cíl tady pro mě pořád a jen jsem si ho přes to snažení (koukání do dálky) nevšiml?

Život je jako řeka

Někde jsem četl, že Život je jako řeka. A mě se toto přirovnání moc líbí :-)

Proud Života je jako proud v řece. Já jsem ta kapka vody v řece, která směřuje do moře. Moře je ten cíl? A pokud si mám proud té řeky užívat, je potřeba plout s ní.

Můžu se občas zastavit v tůňce nebo si zablbnout pod splavem a nebo dokonce zažít spoustu adrenalinu ve vodopádu. Ale ať se budu snažit sebevíc, mimo koryto řeky nemá moc smysl se snažit dostat. Mohl bych se tak snadno třeba vypařit do mraků předčasně a nebo při plutí proti proudu ztratit veškerou svojí sílu.

Je tedy lepší se snažit ze všech sil a nebo se uvolnit a nechat se unášet?

Z moře, kde budu v jednotě s ostatními, se pak stejně zase jednou vypařím a ocitnu se opět u pramene. Ať jsem kde jsem, tak spojení se svým pramenem stejně (díky ostatním kapkám v moři a řekách) nikdy neztratím <3

Mám tedy cíl nebo ne?

Takže ano, nemám cíl jako je např. vyšplhat na nejvyšší horu světa nebo postavit palác ze zlata. Mým cílem je, užívat si proudu Života, radovat se v něm a přijímat vše co koryto řeky Života přináší :-) A když mi Život přinese nějkou výzvu? Co s ní udělám? … no jasně, pustím se do ní :-)

A jak to máte s cíli v Životě Vy?

Dotklo se mě to

Dříve, když se mě něco dotklo, naštval jsem se na toho, kdo se mě dotkl (byl jsem jím dotčen) a dlouho jsem mu to nemohl / neuměl odpustit.

Bral jsem si to osobně.

Dnes, když se mě někdo dotkne, jsem mu za to vděčný

Jak se mi to stalo (povedlo)?

Pochopil jsem (pro mě) hlubší význam toho, když se mě / nás někdo nebo něco dotýká. A nemyslím tím teď zrovna pohlazení nebo jiný druh fyzického kontaktu ;-)

Když se nás někdo nebo něco dotkne, je to známkou toho, že v sobě někde hluboko máme zranění / blok / bolístku. Tedy něco, co u sebe nemáme přijaté / něco, co jsme si neodpustili. A když jsme to neodpustili sobě, pak se běžně děje to, že když nás na to někdo nebo něco upozorní, nemůžeme to odpustit jemu / tomu.

Funguje to stejně, jako když se poraníme někde na těle, máme třeba nějakou odřeninu, kterou když nemáme zahojenou a někdo nám do té rány sáhne (dotkne se jí), hodně to bolí.

U odřeniny je to většinou jednoduché. Dáme jí čas a naše tělo se samo zahojí a po té ráně pak není ani památky. A my už pak třeba víme, co (ne)máme dělat, abychom se příště neodřeli.

S vnitřními zraněními je to trošku „složitější“.

Když se nám stane něco uvnitř, je na nás, abychom tu ránu zahojili. Když to neuděláme, časem se to jakoby překreje dalšími událostmi života (jakoby se to zapouzdří) a na toto zranění časem zapomeneme.

Je to od Života dar, protože jinak by se pro nás mohl život stát velmi rychle nesnesitelný.

Ostatní lidé (často ti nejbližší) či události v našem životě mají ten dar, že nám mohou s uzdravením dávných zranění pomáhat. Mohou nás na ně upozorňovat. Mohou se těchto míst dotknout a nám se to zranění v tu chvíli oživí / probudí / restimuluje. A v tu chvíli to bolí, jako když Vám do čerstvé rány někdo nasype sůl. A my máme tak další příležitost, jak si toto zranění zahojit / pofoukat / uzdravit.

Jamile se nám to podaří, může nám na tu ránu pak v budoucnu kdokoliv sypat sůl, ale nás už to nepálí – nás už se to nedotkne. Víme už totiž, co nám to zranění mělo (o nás samotných) přinést za zprávu :-)

A tak už si to nemusíme brát osobně: -)

A jak to máš Ty? Urážíš se, když Ti někdo o Tobě něco řekne něco, co se Ti nelíbí / o čem si myslíš, že to není pravda?