Chci hojnost, ale nejsem jí

Dříve jsem býval workoholik. Sice jsem na všechno svoje tvoření používal z 95% hlavu, intuici či srdce moc ne, ale míval jsem velikou finanční hojnost. Nebo jsem měl alespoň ten pocit – žil jsem to.

Teď mám sice vše co potřebuji a dosud jsem si přál. Takové ty věci jako je dům, nízké náklady na jeho provoz, velké auto, jsem bez hypotéky, jedeme za týden s rodinou na krátkou dovolenou, atd. Jsem za to všechno moc vděčný, ale stejně prožívám i tak posledních pár let pocit nedostatku. Zase jde tedy (jak já říkám) jen o nepodstatný věci, jako je nedodělaný plot, terasa, zámková dlažba a další věci, které vlastně ke spokojenému životu jako rodina nepotřebujeme.

V ostatních oblastech života si myslím, že pocit nedostatku neprožívám.

A nebo to tak není?

Ohledně těch materiálních věcí si říkám (nebo to říkám alespoň na venek), že až to bude, tak to bude. Ale uvnitř sebe stejně vnímám napětí, že to chci a chci a chci hned teď a těm, co to mají kolem baráku všechno dodělané, to vlastně tiše závidím. Asi jim závidím ten klid, že už to mají a nemusí to řešit. Nevím přesně. Je to pocit, který se mi teď úplně nechce dávat do slov :-)

Lednička

V domácnosti by se nám hodily další vymoženosti, jako je třeba velká lednička. Tu stávající máme už hodně dlouho a pro čtyřčlennou rodinou se psem by se prostě hodila do dnešní moderní doby větší. Já však dlouho stál za názorem, že dokud tahle funguje, tak proč bychom jí měli vyhazovat. A že místo v ní není hlavně proto, že je v ní bordel – nejsou v ní věci uspořádané na svém místě a zůstávají v ní dlouho i věci na vyhození. Stačí uklízet a je to.

No takhle jsem byl prostě vychovávanej a obecně se tomu říká prý skromnost …

Pak jsem před nedávnem zrušil firmu a zbyla mi malá lednička. Tak jsem investici do nové a větší oddálil tím, že jsem tuhle malou namontoval do garáže s tím, že bude na jídlo pro psa. No on jí ale nikdo moc nechce používat a tak nám spíš žere jen elektriku, než aby nám byla přínosem. Je to totiž nepraktické. No a v zimě dáváme nějaké kastroly s jídlem do garáže (kde je chladněji), což taky moc pohodlné není a čas to taky zrovna nešetří …

Už dlouho přemýšlím o tom, že novou ledničku pořídíme. Změnil jsem názor. Vím už, že jí „potřebujeme“, že by se nám hodila. Ale nemáme teď zrovna peníze navíc, abychom šli a koupili jí (jako v dřívější době mého workoholismu :-)

Dnes mi došla jedna ze souvislostí, proč finanční hojnost teď zřejmě nežiju

Abych měl i finanční hojnost, je potřeba abych tou hojností prostě nejdříve byl. Co tím myslím? … Nebýt obětí, ale být tvůrcem. A co myslím tímhle? …

Prostě a jednoduše domácnost potřebuje třeba novou ledničku, tak začnu hledat způsoby jak jí pořídit a přestanu hledat výmluvy, proč je tahle dobrá a proč bychom jí měli používat dalších deset let.

Rozdávat se ostatním

Podobně je to i s dalšími oblastmi mého života, které jsem teď začal u sebe měnit. Opravdu často dělám nerad něco pro ostatní, protože jsem hodně zaměřenej na sebe. A učí mě to odnaučovat třeba starší dcera. „Tatí, uděláš mi kafe?“ … no nechce se mi (říkám si pro sebe) ale jdu a udělám jí ho. „Tatí, vezmeš mi tašku?“, no nechce se mi (říkám si zas pro sebe), ale vezmu jí a jdu. „Tatí, vysaješ mi pokojík?“, no nechce se mi, ale vysaju. „Tatí, pojedeme na Babylon (na koupaliště)?“, no nechce se mi (jsem zabranej do svých činností a plánů), ale nakonec jedeme.

Už jí neříkám „máš mladý nohy, uvař si je sama, stejně se válíš na gauči“. Neříkám jí „Do auta je to pět metrů, vezmi si jí sama“. Už jí neříkám „vysaj si ho sama, já taky vysávám celej byt“. Taky jí neříkám „NE já teď potřebuju udělat něco jinýho“ a na koupaliště nakonec jedeme. Nemusím jí pak m.j. vyčítat, že se málo hejbe, že furt jenom čumí do mobilu a že se nevěnuje psu, protože si to užíváme všichni dohromady.

Není to tak samozřejmě pokaždé. Snažím se, aby to bylo v rovnováze. Snažím se řídit tím, kdy vnímám že jsem vyučován já a kdy mám zase já vyučovat/vychovávat svoji dceru. Vycházím jí vstříc, protože jsem si vědom toho, že mě to učí mít dostatek všeho (energie, času, pozornosti pro ostatní, atd …)

Ono to ve finále jsou opravdové drobnosti, které mě toho zase až tolik nestojí. Stojí mě to v podstatě jen pouhou změnu úhlu pohledu a přináší mi to na oplátku mnoho radosti do života.

A radost? To je přece hojnost :-)

Prostě si uvědomuju, že mám dostatek a že mohu pomoci, když mě o to někdo žádá. Uvědomuju si, že mohu tvořit spoustu věcí nejen pro sebe, ale i pro ostatní, tak abychom si pak pořídili třeba i ty nepotřebné materiální věci, které mají tak rády naše těla :-)

A jak to máte s Vy?

Jste hojností, kterou rozdáváte všude kolem? Nebo máte hojnost výmluv a jste v pocitu nedostatku?

Nevyřčené NE jako uzávěr

Jak to tak vypadá, stále se učím umění říkat NE. Uvědomil jsem si dnes, že je to důležitý základ pro fungující spolupráci. Je to základ komunikace. Dnes jsem to zase uviděl z trošku jiného úhlu pohledu, tak máte-li chuť, pojďte se na to se mnou podívat :-)

V posledních týdnech tvořím nové písničky, resp. dotahuji některé, které jsem vytvořil dříve a Lenka Bauerová mi pro nové právě tvoří texty. Lenka mi je tvoří na míru tak, abych skrz texty mluvil více já. Pro některé z nich jsou inspirací tyto moje články. A abych to v písničkách mluvilo ze mě/z mé duše, je potřeba, abychom se s Lenkou na sebe naladili a ona mě více poznala. A k tomu je potřeba upřímnost hlavně z mojí strany.

Lenka je mistryně v hraní si se slovy, ostatně je to její profese, takže někde se Lenka trefí na poprvé a sedí mi to jako poklice na hrnec a jinde mi to prostě nesedí.

No ale to jsem si musel nejdříve přiznat

Uvědomil jsem si, že mám s upřimností v těchto případech občas potíž a moje reakce bývala taková opatrná. Lence jsem se však přiznal, že mám s říkáním NE stále občas problém. Ona má však toto téma evidentně vyřešené a tak mi nabídla, že si to na ní můžu trénovat :-) Děkuji <3

A dnes jsem si uvědomil toto

Když mi to nesedí a chodím kolem toho dva metry daleko, Lenka ode mě nemá přímou zpětnou vazbu. Když svojí nespokojenost zametu pod koberec, tak naší společné tvorbě beru možnost dočkat se zdárného konce.

Pokud však řeknu upřímně to, co si opravdu myslím (to co cítím), může se Lenka na mě přeladit, naše tvůrčí energie mohou začít rezonovat a dílo může dále žít, vyvíjet se a zrodit se v něco nového. Může vzniknout radost nejen pro nás, ale i někoho dalšího.

Pokud tak neučiním, vlastně pro naší společnou energii/spolutvoření vytvořím uzávěr (jakoby Lenky proud energie nasměruji jinam) a s tou danou tvorbou/daným dílkem je zpravidla konec. Z mé strany by to bylo plýtvání energií někoho jiného. Což je z mého pohledu velká neúcta k tvorbě někoho jiného.

Říkat NE se pro mě tedy ode dneška změnilo :-)

Občas to vyžaduje odvahu, ale říkat NE velmi podporuje spolupráci a celý tvůrčí proces.

Když mi to docvaklo, napsal jsem Lence přímo tohle:

P.S.: jo teď mi něco došlo … když jsem k Tobě upřímnej a řeknu NE, když ho cejtím, má naše spolupráce na dané věci potenciál růst a dotvořit se. Protože pak to má pokračování a naše společná energie má možnost růst – může se to přetvořit v radost. Když jsem neupřímnej, zabiju to.

No a když rovnou cítím radost, je to tam rovnou. To pak ta radost prostě má možnost tvořit další radost :-))

Díky, díky, díky <3

A jak to máte s říkáním NE v tvůrčím procesu Vy?

Umíte NE používat? Nebo se ho bojíte a vyhýbáte se mu?

Jsem na ní závislej

Dnes jsem si uvědomil, že jsem závislej. No a není to ani tráva (myšleno Marihuana), ani kořalka a ani nic podobnýho :-)

Od včerejška mám po delší době trošku blbou náladu. A uvědomil jsem si proč tomu tak je.

Před několika měsíci jsem se rozhodl, že budu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Tedy, že změním práci na takovou, která pro mě není prací, ale zábavou a přináší mi dostatek finanční hojnosti.

Dvě různá „baví“

Ta předchozí mě sice docela bavila, ale až když jsem se do ní pustil. Do práce jsem se nijak obzvlášť netěšil. Ale když už jsem tam začal něco dělat, docela mě to bavilo. Ale zároveň jsem se už těšil, až budu doma a budu moct dělat něco, co mě opravdu baví.

Dělal jsem zahradníka. Hrabat se v hlíně mě baví, ale uvědomil jsem si, že jen když to v danou chvíli dělám pro zábavu, tedy jako relax. Když chci třeba nechat odpočinout hlavu a nebo si protáhnout tělo.

Výpověď

A tak jsem se se šéfem domluvil, že už u něj budu dělat jen nějakou dobu a pak se rozloučíme.

V tom mezidobí jsem si uvědomil, že energii/potěšení mi nedává ta samotná práce, ale spolupráce s tamními kolegy. Především s kolegyní, která tuhle práci toužila dělat už od dětství a tak vlastně žije svůj sen. A díky tomu srší energií na všechny strany.

No a já jsem si z ní tak trošku usosával. Když měla radost ona, měl jsem jí i já, protože jsem byl v její přítomnosti – v jejím energetickém poli. Kolegyni to sice energii nebralo, ale tady jde o mě.

Uvědomil jsem si, že jsem v souvislosti s prací závislej na někom jiném (na ní) poprvé.

Podruhé

Nyní jsem již nějakou dobu doma, tedy oficiálně bez práce. Dělám co mě baví. Tvořím muziku, dělám sem tam něco kolem baráku, vyzvedávám dcery ve škole, učím se novým věcem, sem tam si jdu zaběhat, píšu si články, studuju, rozvíjím se, a tak podobně :-)

Vlastně se řídím intuicí a dělám to, na co mám v danou chvíli chuť. Učím se tak rozumět sám sobě – zjišťuji, co chce moje pravé já a ne moje hlava.

Hudba je to moje?

Největší podíl v tom všem je tvorba muziky. Při této činnosti zapomínám na čas – jdu se vyčůrat až když to je opravdu nutné, zapomínám jíst, srším při tom energií, mám spoustu nápadů, atd. Znáte to … prostě jsem při tom ve flow. Když se věnuju tvorbě nebo produkci muziky, je to pro mě prostě Boží :-)

Má to však jeden malej háček a tím jsou peníze :-(

Vím už, že peníze jsou zhmotněním naší radosti ze života. Když něco děláme srdcem, plyne nám z toho pak hojnost. Nejen hojnost finanční, ale i jiné způsoby hojnosti. Pro mě to je nyní např. přísun textů pro svoje písničky. Stačí se jen zmínit kamarádce/kamarádům a texty se jen hrnou :-) K té finanční mi však ještě něco zbývá …

Blokování hojnosti?

No a já si dnes uvědomil, že tuhle radost z tvoření si někdy docela blokuju. Blokuji si jí opět díky závislosti. Uvědomil jsem si, že ta moje radost hodně závisí na mojí ženě. Jsem tedy „na ní“ závislej podruhý. Resp. tuto druhou závislost jsem si uvědomil dnes.

Ono těch závislostí „na ní“, bude v mé realitě zcela jistě ještě víc a jsem si jist, že všude to budou ženy … pramenící v dětství od mojí Maminky.

Moje žena je na mě totiž v určitých intervalech naštvaná. Začne mi většinou připomínat jestli už jsem si našel práci. A jelikož jsem závislej a ona je na mě naštvaná, tak mě to začne brát energii. Začnu se bát. Začnu hledat novou práci. Atd. Začnu to řešit hlavou.

Iluze hledání

Resp. jdu hledat nebo dělat něco, co jí udělá radost. Ale tohle hledání je iluze, neplyne ze mě, ale z mojí hlavy a je jen na mě (mé volbě), jak dlouho v této iluzi setrvám.

Začnu se bát dělat dál muziku/to co mě baví. A jakoby začnu pozorovat, jestli je na mě žena ještě naštvaná. Jsem podrážděnej a nejsem uvolněnej. A uvolním se až když mám jistotu, že její naštvání z ní zase na nějaký čas vyprchá. Pak se uklidním a vrátím se zase k tomu co mě baví. Ale někde na pozadí tam ten strach, že se naštve je pořád.

Kdybych na ní závislej nebyl, bylo by mi úplně jedno jestli jí vadí, že nemám ještě (takovou tu běžnou) práci, co mě teď zrovna živí a uživí i celou rodinu. Ano já jí rozumím, má strach o nás/o naší rodinu/o sebe. Ale ten strach mám evidentně i já, protože ho ze sebe vyzařuju. Jinak by ho ona ze mě necítila a nebyla v ohrožení a nebo bych jí dokázal ubezpečit dvěma/třemi slovy.

Ta závislost je tak trochu oboustranná, ale je na mě jí rozpustit. Pak si budu moci dělat co mě baví beze strachu a půjdu za svým cílem/snem přímou cestou, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. A jelikož se moje radost bude navyšovat, pak přijde zřejmě i ta hojnost finanční.

Tedy alespoň v to doufám <3

A jaký že je můj sen?

Živit se muzikou. Vím, možná na to teď není ideální doba. Možná na to nemám dostatečný repertoár. Ano, znamená to pro mě ještě jisté výzvy. Atd, atd. ….

Ale sny jsou od toho, aby se žily :-), ne aby se jen snily ;-D

A jaké cíle a závislosti, které Vás od cíle dělí, máte Vy?

Jak to souvisí se mnou?

„Vždycky se nejdřív podívej, jak to souvisí s Tebou – co to má říct Tobě.“

Něco v tomhle smyslu mi nedávno řekla Petra Jelínková při individuálce. Nebo něco v tomhle smyslu mi tehdy došlo, když mi něco k tomuto tématu říkala. Šlo o to, když třeba někdo něco říká/vypráví/sděluje svůj názor na něco/postoj k něčemu/předává svoje zkušenosti. On něco říká o svém životě, ale mě to má říct něco o mém životě. Nejde o něj, ale o mě (teda v mém světě, v jeho je to zase jinak a ve vašem taky ;-).

A mě se dnes ukázalo na více praktických příkladech najednou, že to sice vím, ale pořád se tím neřídím/pořád to nežiju naplno.

Občas potřebuju více lidí/více událostí, aby se mi to spojilo a mě z toho vyplynulo AHA. Děkuji Vám, že tu pro mě jste lidi <3

Víc tvořím než dřív, ale stejně pořád hodně konzumuju

V posledních týdnech jsem začal tvořit muziku. Od známé/kamarádky Adély Victorie Jedličkové, která krásně tancuje, mi přišla nabídka, že bysme spolu mohli něco vytvořit. A já jsem takovej více teoretik, než praktik (alespoň zatím v některých oblastech svého života) a tak jsem se této myšlenky aktivně ujal a vytvořili jsme spolu zatím spolupráci ve virtuálním prostoru. Na mojí novou písničku Pohoda jsme udělali společný klip.

Dělat něco na živo jako jednotlivec je pro mě zatím větší výzva. Adél je poměrně z daleka a já zatím nemám repertoár na nějaké delší vystoupení, tak je to fajn začátek, ale zároveň v pozadí vnímám strach, aby to nezůstalo jen u toho, abych se z toho pak nějak nevykroutil.

Co když je to ale ve skutečnosti jinak?

Ano, myslím si že je tam u mě strach, že to nezvládnu. Ale co když je ten strach jen iluze a ve skutečnosti je za ním obrovská radost ze společného tvoření <3 ? Obrovská radost s toho, co velkolepého bysme spolu mohli vytvořit pro sebe a další lidičky?

Nabídky nekončí

No a pak přišla další nabídka od naší společné známé/kamarádky, že o nás/o naší spolupráci napíše a udělá nám reklamu. Naše dílko jí totiž udělalo velkou radost :-) A z Adélky na FB vypadlo něco jako „ale já když o tom začnu mluvit, tak se to pak zastaví“ (vlastně něco podobného jako u mě, jak píšu výše, ale to jsem si to ještě neuvědomoval). A já začal přemýšlet, jak jí pomoci, začal jsem jí dávat otázky a dnes (druhý den) mi zase začalo naskočily další otázky, abych jí s tím pomohl.

Přičemž ráno jsem zkouknul video (shodou okolností té společné kamarádky/známé), která povídala o tom, že měla období, kdy chtěla všechny zachránit a že pak pochopila, že musí zachránit nejdříve sebe. A až pak jako bonus nebo takové pohlazení může být inspirací někomu dalšímu. A já jí to komentoval, že vím, že takhle nějak jsem to taky měl. Přičemž jak koukám, pořád „pomáhám“, ale sám nemám u sebe uklizeno :-)

A poslední dnešní dílek skládačky

No a do toho jsem dnes zkouknul ještě video Honzy Zemánka, který si postesknul na tím, že Facebook mu blokuje reklamy na e-shop s workshopy a že mu tak nenechá vydělat. Chce se (jako já) totiž živit jen tím, co ho baví a naplňuje. Poděkoval jsem mu v komentáři za sdílení a otevřenost. Ale před chvílí jsem mu ještě chtěl dát další komentář – tip na to, ať dělá živé workshopy apod. …

A teď mi to docvaklo

Teď mi došlo, že se to všechno týká mě. Hurá. Heureka. Jupííí.

K první kamarádce. Ano jsem teoretik, mám plnou hubu keců a hlavu plnou plánů, ale pak když dojde na lámání chleba, tak se leknu a couvnu.

Honzovi Zemánkovi bych chtěl radit, aby dělal živé workshopy (což on stejně možná i dělá, já nevím?), ale zatím se sám odvážím jen do virtuálního prostoru a včera když mi přišla nabídka na možné veřejné hraní převzatých písniček v nějaké hospůdce v Praze (zase od někoho dalšího), vymluvil jsem se na to, že mě hraní převzatých písniček zas až tolik nenaplňuje. Přičemž pořád přemýšlím nad tím, jestli je to moje pravda nebo ne :-))

Hmm … hezký result :-D

A jaké vidím teď pro sebe pokračování?

Strachy jsou, vidím je, vítám je, děkuji jim že se ukázaly. Už mi neslouží, tak jim říkám pápá. Teď je čas prostě vykročit a jít za Radostí a další Tvorbou :-)

A jak to máte Vy?

Jste víc praktici/Tvůrci nebo teoretici/stále trochu Oběti? Jdete do všeho po hlavě a nebo se v posledních chvíli po…..zastavíte a nejdete do toho?

Trapnost jako nástroj k boření hranic

Občas se mi stane, že se koukám na nějaké video, nebo na někoho ve skutečnosti, a začnu se cítit trapně. Trapně za toho člověka, jak se chová. Za to, co na tom videu (nebo ve skutečnosti) dělá.

Už vím, že tahle trapnost jsem já, takže se jakoby uvolním a tu trapnost nechám plynout. A ta trapnost se jakoby začne rozpouštět, začne odtékat, začnu si jí odpouštět a jakoby si uvědomuju, že i tohle jsem já a začnu mít ty trapnosti na tom člověku postupně rád.

A jako mávnutím kouzelné hůlky se ta trapnost najednou promění v radost. Vzpomenu si na svoje dávné časy, kdy jsem dělal prostě to, co jsem cítil, bez ohledu na to, co si o tom/o mě myslí ostatní.

Jak to bylo dřív?

Vzpomínám si velmi jasně, že mému okolí (hlavně mým rodičům) se nelíbilo, když jsem byl sám sebou, když jsem byl uvolněnej a dělal jsem (tehdy pro ně) trapné věci.

(U)Závěr ve mě

A tak jsem se rozhodl, že ty trapnosti dělat nebudu. A postupně jsem se zavřel, začal závidět ostatním dětem, že oni se po svém projevovat můžou a tu Trapnost (dříve Radost a uvolnění) jsem si konečně pojmenoval jako trapnost po vzoru svých rodičů a těm pocitům v sobě jsem dal nálepku „to jsou blbý pocity, ty nechceš“.

Proč? Chtěl jsem bejt svými rodiči přijímanej. Chtěl jsem, aby mě měli rádi.

Postupně jsem se přestal hýbat, přestal mluvit, přestal se skoro úplně projevovat. A když už jsem sebral zbytky odvahy a chtěl se spontánně projevit, ptal jsem se rodičů jestli můžu, ať už verbálně a nebo „jen“ svými pohledy na ně.

Občas mi rodiče povolili, že můžu tohle nebo tamto dělat, ale řekli mi k tomu velmi jasně svoje „ale“ a stanovili mi jasně pevné hranice odkud kam můžu.

A moje uvědomění?

Takhle nějak vzniká kontrola. Nebo alespoň takhle nějak vznikala u mě. Něco děláte a na pozadí se stále kontrolujete. Kontrolujete, jestli je to ještě v rámci těch daných hranic a nebo ne. A tím k sobě samozřejmě poutáte pozornost svých rodičů a nabádáte nevědomky i je k ještě větší kontrole. Je to takový bludný kruh :-)

Mají mě rádi

Vím, že mě moje rodiče milovali a já je taky. Oni jen tohle nakoupili od svých rodičů a posílali to dál. Chtěli totiž být dobrými rodiči :-) Chtěli, aby ze mě byl dobrý člověk.

Já už však tyhle cizí hranice používat nechci. Chci si tvořit život podle svých představ. Chci, aby ze mě byl ten největší trapák na světě :-D … bejt trapnej je prostě Boží ;-)

A jak boříte svoje hranice Vy?

Nebo si je necháváte? Nebo se bojíte je bořit? Nevadí. Stačí je posouvat a posouvat, ony pak spadnou samy. Mě taky většinou vyhovuje více pomalejší tempo :-)

Pro začátek stačí to trapné video dokoukat do konce a nevypínat ho. Zkuste to, jestli máte chuť :-)

Cepované děti

Dneska jsme se se ženou naobědvali o něco dřív než obvykle. Starší dcera ještě spala, ale té mladší jsme se ptali, jestli se naobědvá s náma. Řekla, že nemá hlad, že se nají později. OK :-)

Tak jsme se v poklidu najedli já a žena. No a jakmile jsme polkli poslední sousto, přišla dcera dolů za námi s tím, že má hlad, že se nají :-)

No a já si vzpomněl na svoje dětství a zahrál jsem si na své rodiče a říkám jí:

„Tak to teda ne holčičko, říkala si, že nemáš hlad, tak teď jíst teda nebudeš.“, „No co koukáš.“, „Když nevíš co chceš, tak teďko měj třeba hlad.“, „Teď jíst nebudeš, najíš se nejdřív za hodinu.“, „Teď ti to teda maminka rozhodně ohřívat nebude.“, „Až budeš vědět co chceš, tak přiď.“, …

Tak to prostě (dřív) bylo normální :-)

Celé se to neslo v humorné formě a dcera se mi smála do očí :-)), věděla, že si dělám srandu. Ale když jsem byl dítě já, probíhalo to takhle nějak úplně normálně …

Teda ono by už to tenkrát asi skočilo u toho, že bych se musel jít najíst s našima i když jsem hlad neměl. Tak to prostě bylo, ale to už je dávno dávno pryč :-)

No ale mě při tom došel význam slova cepovat.

Taky vás cepovali, když jste byli malí?

Dříve se cepem cepovalo obilí. Obilí se posekalo, naházelo na hromadu a mlátilo se do něj tak dlouho, až v něm nezůstalo ani semínko. Cepem se z obílí dostalo to nejlepší, co v něm bylo.

No a podobně je to, alespoň z mého úhlu pohledu a mé zkušenosti, s cepováním dětí.

Vymlátíte z nich, obrazně řečeno, to nejlepší co v nich je. A nezůstane v nich nic. Tedy nic z toho, co je jejich, co je jim vlastní. A místo toho si tam dají něco, co je vaše – co po nich chcete Vy. A co zase po Vás chtěli Vaše rodiče, po nich jejich, atd.

A díky tomu postupem času přestanou vnímat co chtějí oni sami a skončí to tak, že se v sobě opravdu nevyznají a neví co chtějí. … Něco jako já do nedávna :-)

Nebo to vidíte jinak?

Podělte se o Vaše zkušenosti :-)

Fotka: Hans Braxmeier z Pixabay

Tchýně a myčka

Před nějakou dobou jsem docela nesnášel myčku na nádobí. Furt jsem si to obhajoval tím, že rád meju nádobí ručně, že je to pro mě jakási meditace – vzpomínka na dětství, kdy jsem doma myl nádobí a bylo mi u toho dobře. Byla to pro mě asi určitá forma hry – Mamina mi túhle říkala, že jsem byl schopnej mejt nádobí třeba i hodinu nebo dvě :-)

Vnímal jsem omezení

Zároveň jsem ale u sebe vnímal, že mám ve vztahu k myčce řadu omezení. Třeba mě štvaly tablety, které jsou oproti jaru drahé. Myčka mi bere práci/odpočinek/meditaci, jak už jsem zmínil. Říká se, že myčka šetří vodu, že člověk díky ní ušetří, čož mi přišlo jako nesmysl. A taky mi třeba vadily zvuky, které vydává a že to myje hrozně dlouho, apod.

A taky Tchýně

No a taky je tu moje Tchýně (toto slovo mi sice zní zatím pejorativně, ale je pro tento účel výstižné :-)

Ve vztahu k ní jsem měl taky jisté bariéry. Třeba se občas nabízela, že nám uvaří, když žena odjela někam na výlet, ať přijdeme na oběd, apod. No ale já si to chtěl dělat po svým, chtěl jsem si uvařit sám, apod. A tak jsem její nabídky vždy s díky odmítal.

Něco se změnilo

Před pár dny jsem ale zjistil, že ta myčka je docela fajn. Když se do ní dá špinavý nádobí hned, je v kuchyni pořád uklizeno. Když se zapne ráno, je nádobí k obědu čisté. Ty zvuky už nějak nevnímám, jsou vlastně příjemný.

Prostě jsem zjistil, že se ve mě něco otočilo. Něco se stalo a já změnil úhel pohledu.

Každý kus nádobí už teď nemusím mýt hned jak ho ušpiním, aby bylo čisto. Prostě jak se mi v danou chvíli chce. Někdy nechám nádobí na stole, někdy ho hned umeju, jindy ho strčím do myčky. Někdy ho umeju já a jindy někdo jiný v domácnosti. Prostě jak to cítím, jak to v danou chvíli vnímám.

Mám v tom prostě svobodu a nejsem tak upjatej jako dřív. Jupí :-)

No ale co je zajímavé?

Před pár dny jsem si při používání myčky uvědomil, že se svobodou s ní mi přišlo do Života i více svobody s Tchýní. Poslední dobou, když mi něco nabídne, tak to přijmu (když mi to v danou chvíli vyhovuje). Vlastně jí více beru takovou jaká je. Prostě poslední dobou mám svojí tchýni nějak více rád, než dřív <3

A to je fajn :-) … Mít více rád, znamená zřejmě více svobody ;-)

Co myslíte? Souvisí to spolu? Může třeba myčka na nádobí souviset s Maminkou Vaší Ženy?

Taky se Vám dějou podobný zázraky? <3

Umělci to umí?

Umělci jsou pro mě umělcemi života. Ať už je, nebo byla doba jakákoliv, tak umělci vždy uměli a umí dělat, co je baví a živit se tím. Nebo alespoň tak to vypadá z mého úhlu pohledu :-)

Je zcela zřejmé, že někteří z nich to řemeslo dělají třeba i kvůli někomu jinému, třeba že rodiče to tak chtěli, ale myslím, že jich třeba nebude tolik (v tom poměru v daném oboru) jako třeba dělníků v továrnách.

I když, možná jsou všude

I když mám pocit, že v dnešní době se to tak nějak láme (i když to je zase třeba zas můj úhel pohledu ;-). Možná, že se karty zamíchaly a stále míchají?

Spousta lidí dnes změnilo/mění svojí práci a to nejen díky celospolečenské situaci, která teď je. Poslední dobou potkávám samé příjemné a usměvavé prodavačky, milé paní doktorky, šikovné a pohodové řemeslníky, spokojené řidiče kamionu, a tak dál :-))

Tak Vám milí malíři, hudební skladatelé, herci a další Umělci života Děkuji za inspiraci :-)

A jak to máte Vy?

Jste umělcem/umělkyní Života? Ať už děláte cokoliv?

Proč si kupuju některý věci, aneb Sluchátka, který jsem nepotřeboval

Nedávno jsem se nadchnul do domácího nahrávání. Mám novej počítač, mělo s kapelou přijít nahrávání ve studiu a tak jsme si dělali pracovní nahrávky. Nahrávání mě opravdu chytlo, tak přišel do mého života nahrávací software, klávesy a další věci.

Nakupování věcí je fajn, ale …

Pak jsem začal mít potřebu profi sluchátek. Když už, tak už. Ne? Jenže …

Když už něco kupuju, tak ať je to pořádný. Chci pořádně nahrávat, tak ať je to dokonalý …

A tak jsem začal vybírat.

První sluchátka, co mě padly do oka, byla Audio-Technica ATH-M50x. Naprosto mě nadchly – skvělej basovej zvuk, kvalitní provedení, měkouknký a dlouhý kabel(y), prostě paráda. Ale …. po deseti minutách na uších mi uši bolely tak, že jsem je musel sundat. Asi mám velký uši nebo co, do náušníků se mi nevejdou a nebo prostě mají na mě moc velkej přítlak, nevím … A tak jsem s vděčností využil, asi podruhé v životě, tu možnost moderní internetové doby, je vrátit.

No a začalo další vybírání

Už ty první sluchátka byly o dost dražší, než kolik jsem si říkal, že za ně utratím, ale hranice se u mě posunuly a žačal jsem toužit po bezdrátových. Při tom hledání jich na mě spoustu vykouklo, cítil jsem tu svobodu, jak nebudu uvázanej kabelem. Všude nápisy, že je to profi na poslech i nahrávání muziky. A tak jsem se hec(k)nul a řekl jsem si, že ať už to stojí za to, plácnu se přes kapsu, investuju i do bezdrátovosti. A tak jsem po dlouhém váhání a prostudování všech možných kodeků, vybral Sony WH-1000XM4.

Dorazil luxusně vypadající kousek. Sametový povrch. Téměř dokonalý odfiltrování okolního šumu. Krásný zvuk. No na poslech muziky geniální :-)

No ale při připojení k počítači a zahrání na klávesy, přišlo velké zklamání. Bylo tam zpoždění/latence zvuku, které je prostě pro hraní nepoužitelné. Nechtěl jsem se jich vzdát, ale po několikadením testování jiných kodeků, instalaci různých driverů apod., jsem je s vděkem opět poslal odkud přišly.

Třetí v řadě

Potom přišla řada na AKG K371-BT. Usoudil jsem teda, že muziku budu poslouchat bezdrátově a hrát na klávesy s kabelem, který tady byl (narozdíl od Soňáků) dost dlouhej. Ale u nich mě zase zklamalo použité levnějších materiálů – hlavně tvrdý kabel, nic moc kvalitní mechanické provedení, ale zásadní byl pro mě plochý zvuk – ten se mi prostě nelíbil. A tak šly taky z domu :-/

A potom další kousky

Myslím, že jsem mezitím zkoušel ještě ještě jedny, které jsem taky nakonec taky vrátil. To už si teď nevzpomínám jaké. Sám jsem nevěřil sám sobě, že jsem takhle vybíravej a věčně nespokojenej puntičkář.

Asi dvoje jsem pak taky ještě zkoušel od kamarádů, ale to teď už není důležité ;-)

Asi je teda nepotřebuju?

Zakončil jsem to tím, že jsem si řekl, že když takhle nejsem s žádnými sluchátky spokojený, že mi asi život dává najevo, že je nepotřebuju. A tak jsem se s přemáháním sama sebe rozhodl, další neobjednávat.

A s vděčností mě vlastní (tedy většinou :-), jsem se vrátil k léta používaným legendárním Koss PORTA PRO. Nejsou kolem uší, přeslechy se sice nějaký nahrajou, AudioTechniky měly pro mě sice geniálnější zvuk, ale vlastně mi stačí a vyhovujou. Teda alespoň k tomu, k čemu je teď používám, jo.

No ale hlavně mi dnes došlo, proč ta uzavřená profi sluchátka (alespoň prozatím) opravdu nepotřebuju

Uvědomil jsem si, že nakupování věcí je pro mě velmi často jen další výmluvou. Je to oddálení dělání toho, co opravdu chci. Tak třeba v tomhle případě chci dělat muziku, ale místo toho hodiny a hodiny hledám a zkouším nová sluchátka.

U mě je za tím vším strach

Bojím se totiž asi toho, že bych pak třeba musel někde vystoupit z komfortní zóny a třeba sám někde na nějaké akci hrát a zpívat. To raději budu obdivovat ostatní, kteří hrajou a budu hledat další výmluvy jako, že si nepamatuju texty, kytaru jsem tentokrát nechal doma, apod.

Není nic špatného na nových věcech, miluju je <3. Nové věci mi dělají velkou radost. Ale příště se spíše podívám nejdříve do sebe, jestli je v danou chvíli opravdu potřebuju, a nebo je za tím něco jiného …

Vím sice, že si ta profi sluchátka koupím, ale teď si jdu raději zahrát a dát do kupy zpěvník na nadcházející akce, abych se už vymlouvat nemusel :-))

A jak to máte s nakupováním Vy?

Taky si s tím něco vynahrazujete jako já? Nebo nakupováním od něčeho utíkáte? A nebo nakupujete vždy vědomě?