Rozhodovat se srdcem

Dnes chci psát o takové banalitě. O rajčatovém salátu, jak napovídá obrázek v záhlaví.

Pro mě jsou však tato uvědomění na těchto životních banalitách velmi zásadní. I tyto banality / tyto malé životní trenažéry / návyky / vzorce chování / podvědomé programy, se pak totiž odrážejí v našich životech v mnohem důležitějších oblastech :-)

Velké rajče

Minulý týden jsme od babi dostali opravdu velikánské rajče, takové to masité, se slovy: „udělejte si salát“ :-). Dlouho jsme ho neměli a tak jsme si řekli, že si ho uděláme. Představil jsem si ho a začaly se mi sbíhat sliny. Cibule doma byla, tak to jen nakrájet, zalít nálevem a je to :-)

Dnes ráno

Dnes ráno jsem přišel do kuchyně a koukám na modrou misku. Říkám si „jé to asi žena udělala ten salát :-)“. A dostal jsem na něj chuť. Sundám víko a opravdu, je tam :-) Super <3

Ale pak se do toho zapojila hlava

A hlava povídá: „Nojo, ale dneska točíš klip, budeš zpívat a vedle tebe bude spousta Holek z Chodska. Bude ti smrdět z pusy“. A tak si říkám, že si ho teda nedám :-/

A pak zase hlava říká: „Nojo, ale dělala ho tvoje manželka, měl by sis ho dát. To by bylo špatný, kdyby sis ho nedal. Mohl by se zkazit a nebo na něj pak zapomeneš a bude se muset vyhodit, protože děti ho nejí. Bude zklamaná. Udělej jí radost.“

A tak jsem to nechal chvilku bejt. Udělal jsem si snídani a pak jsem si uvědomil, že tohle poslouchání hlavy je naprostý nesmysl.

Hlava / naše mysl je skvělý nástroj. Když potřebujeme něco vytvořit (třeba točíte klip se spoustou holek :-), může se přetrhnout a zásobuje vás nápady jak na to. Pak jí velmi rád používám – miluju to společné Tvoření. Ale jindy je lepší poslouchat/vnímat něco jiného.

A co?

Poslouchat sám sebe / svoje srdce

Mohlo by se zdát, že když bych si dal salát kvůli svojí ženě, bylo by to ze srdce, protože je tam alespoň pro mě takový hezký pocit, že jí tím udělám radost. Ale bacha na to! U mě je za tou něhou rafinovaně schovaný strach z toho, že by na mě byla naštvaná, kdybych si ho nedal, nebo kdyby se nedej bože ten salát zkazil a pak se musil vyhodit. To by byl průšvih :-D

To bych měl ale najednou blbých pocitů … A blbé pocity, ty prostě nechceme a tak raději často děláme to, co nechceme :-)

Tím mi často v dětství maminka „vyhrožovala“: „dělala jsem ho pro tebe“, „dalo mi to velkou práci“, „musí se to sníst, jinak se to zkazí“, „když to nesníme, budeme to muset vyhodit“, „to sníš / to se do tebe vejde, už je toho jen trochu“, … a tak :-) …

Moje Maminka mi totiž Lásku projevovala velmi často skrze jídlo … já to sice chápu, ale možná bych se raději s ní v tu danou chvíli obejmul (čímž bych projevil Lásku jak jí, tak sobě) a ten salát, co mi s Láskou připravovala, bych si dal třeba za hodinu, až bych na něj dostal sám chuť a měl prázdné bříško.

A jak to dopadlo s rajčatovým salátem dnes?

Zvítězila Láska ke mě samotnému nebo k mojí Ženě a nebo jsem se dokonce nechal strhnout strachem, že bude můj odér mezi tolika ženskejma působit odpoudivě?

Zkuste hádat :-)

A jak to máte Vy?

Umíte se rozhodovat podle sebe / podle toho co skutečně chcete / podle toho co cítíte / co vnímáte / co chce vaše srdce? Nebo posloucháte svojí nezbednou hlavu a svoje podvědomé programy uložené v ní?

Pro a proti

Taky jste se někdy rozhodovali jestli do něčeho / do nějaké akce jít nebo nejít a neznali jste hned jasnou odpověď?

Já ano

Někdy jsem nerozhodný, tedy hlavně dříve jsem býval, a tak občas potřebuji / jsem potřeboval nějaké pomůcky.

Čistý papír

Jednou z takových technik je vzít si čistý papír, ten rozdělit na dvě poloviny a na jednu stranu napsat Pro a na druhé Proti. Tedy pozitiva a negativa, která mi to přinese.

Jako nástroj je to super, ale záleží z jaké pozice k němu přistupujeme. Zda z pozice Tvůrce a nebo z pozice Oběti.

„Problém“ je v tom, že hodně nerozhodní lidé jsou často v roli Oběti a pak jim podle mého tato technika moc nepomůže. Utvrdí je jen v tom, čeho se bojí. Tzn. najdou více Proti, protože hledají výmluvy. Tvůrce hledá spíše Způsoby, jak daný „problém“ vyřešit nebo co mu to přinese.

Tahle technika je hodně racionální. Ale my lidé jsme hodně emocionální bytosti. Nejsme roboti a není pro nás většinou dobré dělat věci podle pravítka.

Můj dnešní seznam

Jeden takový seznam jsem dnes tvořil a napadlo mě, jak se udržet v roli Tvůrce.

Pro a Proti mi ze svého principu připadá jako boj. Je to boj jedné strany proti druhé a boj nikdy nic dobrého nepřinese. Alespoň mě nikdy nic dobrého nepřinesl :-)

Místo Pro jsem tedy použil Získám. Tedy napsal jsem sem vše, co mi daná akce přinese. Co získám tím, když do dané akce půjdu.

A místo Proti jsem použil Investice. Tedy to, co musím do daného vložit jako náklad. Napsal jsem tam to, co mě daná akce bude stát. Ať už finančně nebo energeticky.

Pod povrchem

Když půjdu hlouběji, tak na straně Investice není vlastně nikdy nic jiného než energie.

Každá akce nás většinou stojí nějaký čas, tedy to nejcennější, co tady na zemi máme k dispozici, pak to bývají většinou peníze (ty jsou naší koncentrovanou energií) a pak je zpravidla potřeba vyvinout nějakou snahu (energii) v podobě nějaké činnosti (práce) nebo třeba překonání nějakého strachu apod. (na což taky potřebujeme jistou dávku energie).

Na straně Pro jsou zase pocity, emoce, zkušenosti, tedy energie, kterou si z dané akce odneseme. V podstatě nic jiného.

Vlastně vše tady na Zemi je z určitého pohledu energie

Na straně Investic může být samozřejmě něco hmotného (nějaký přístroj, nářadí, …), které k dané akci potřebujeme. A stejně tak na straně Zisku může být něco hmotného. Třeba nějaká cena nebo výhra.

Ale i to hmotné není nic jiného než koncentrovaná energie. Někdo to hmotné musel vymyslet, zkonstruovat, prodat, dopravit … ale o tom zas jindy :-)

A jak to máte Vy

Jste rozhodní Tvůrci nebo nerozhodné oběti? Potřebujete pomůcky a pomocníky a nebo se obejdete bez nich?

Fotka: Daniel Roberts z Pixabay

Silný nával emocí

Minulý čtvrtek si mě zavolala výzva vystoupit sám na ulici s kytarou a hrát kolemjdoucím.

Jeden známý mi dal tip, že pokud chci vydělávat hraním, ať jedu buskovat do Plzně, že on si tam tím vydělá docela dost.

Kytaru jsem nedržel skoro dva týdny v ruce a tak jsem se uvnitř sebe začal vymlouvat, že bych si to měl nejdřív pořádně natrénovat, naučit se texty z paměti atd. Ano něco na tom je, z vystoupení bych měl lepší pocit a ještě víc bych si to užil. Ale v téhle výzvě mi šlo hlavně o překonání trémy a zvládnout to sám bez doprovodu.

To jsem si splnil, za což jsem moc vděčný. Zároveň mi to přineslo ale i další bonusy. Přineslo mi to další uvědomění o sobě.

Tréma překonána

Jako nejlepší místo mi bylo doporučeno U Branky ve Smetanových sadech. Když jsem na toto místo dorazil, bylo obsazené. Hrál tam nějaký černošský saxofonista. Zvuk se linul už z dálky, hrál parádně. A kousek vedle byly ještě trhy. Hodně moc lidí pohromadě. Otevřený prostor.

Hmm, na tohle si teď netroufnu. Tolik lidí, to je na mě teď moc. Laťka je teď pro mě ještě moc vysoko. Takže vlastně dobře, že je obsazeno :-)

Šel jsem tedy dál a dorazil na klidnější místo. Ve Smetanových sadech jsou obchůdy a restaurace a kousek před divadlem je nově otevřená kavárna, která akorát otevírala. Hned vedle byla lavička.

Sedl jsem si teda na lavičku, chvíli nasával atmosféru a po chvíli jsem sebral odvahu a jako buskerský panic jsem se šel zeptat do té kavárny. Povídám, že jsem slyšel, že se tu hraje, ale že nevím jak to tu chodí, že jsem tu poprvé a jestli jim nebude vadit, když si tady budu hrát na kytaru a zpívat. Paní byla velmi příjemná a dala mi zelenou :-) Uff ;-)

Tak jsem si vyndal nádobíčko, vybalil zpěvník a začal pomalu hrát. Pár převzatých písniček a asi dvě svoje.

Zpočátku jsem měl opravdu trému a v některých pasážích se mi klepal hlas a svíralo hrdlo, jak mi přicházely různé emoce. Lidi poslouchali, ale nikdo moc nereagoval. Bylo to tam fajn, ale po chvíli mě to přestalo bavit.

Sbalil jsem si tedy fidlátka a šel dál

Vrátil jsem se k brance, ale bylo stále obsazeno. Vlastně jsem ale v tu chvíli nevěděl co chci a na další veřejné hraní jsem neměl chuť. Šel jsem se projít, odskočit, nasvačit a srovnat si myšlenky v hlavě. Chtělo se mi ještě hrát, proto jsem tady, ale jen tak pro sebe. Divný … :-/

Mezitím se mi ozvala kamarádka, ráno jsem jí posílal fotku kytary z nádraží. Svěřil jsem se jí, že jsem teď v takové nechuti pokračovat a ona mi k tomu položila pár otázek. Načeš mi došlo, proč jsem do Plzně jel a zase jsem v sobě chuť hrát našel.

Díky kamarádko na telefonu <3 … sice tentokrát sám, ale vhodné popíchnutí mi přišlo vhod. Příště v tom už budu mít jasno hned :-D

Namířil jsem si to tedy k Brance znovu

Když jsem byl asi padesát metrů od místa, vidím nějakého umělce, jak si balí kufřík a odchází. Náhoda? Synchronicita? To je fuk :-) … prostě jsem šel jistým krokem dál, vybalil kytaru a zpěvník a začal hrát.

Tréma už se nedostavila, tu jsem nechal na lavičce u kavárny :-) Uff … Díky lavičko :-)

Hraju, zpívám, užívám si to a když zrovna nekoukám do zpěvníku a text naskakuje sám, komunikuji neverbálně s kolemjdoucími. Vidím úsměvy, které opětuji. Vidím, jak si lidé pozpěvují se mnou.

Vzrušující :-)

Silně emoce přicházely chvílemi taky. Ale né už z trémy nebo jejího uvolňování, ale tentokrát hlavně ve chvílích, kdy se ke mě lidé skláněli a nechávali mi drobné vedle mě na futrálu od kytary. Přicházela tak silná vděčnost, že mi to opět svíralo hrdlo. Ještě teď ty emoce cítím a jdou mi slzy do očí. Děkuji <3

A moje uvědomění z toho?

Neumím přijímat peníze jen tak. Nejsem zvyklý, že mi je někdo dává jen tak za nic. Vím, že to nebylo za nic, ale já to tak vnímal.

Vždy to bylo u mě za něco nebo k nějaké příležitosti. Za vysvědčení, k narozeninám, atd. …

Nebo když je chci, musím si o ně říct. Musím to vysvětlit, proč je chci, na co je potřebuju. Musím si to obhájit. Musím v sobě překonat to, že to budou chtít obhájit. Není to jen tak. Je to dřina, musím si je zasloužit :-)

A hlavně to musí být na něco normálního, nemůže to být na nějakou blbost. Nemůžu je mít jen tak pro zábavu. To by mi nedali …

Třeba jo, třeba zrovna dali

To já jsem si to takhle jako malý vytvořil sám. Sám jsem si to takhle tenkrát poskládal do své malé hlavičky. Takhle jsem si to nastavil a do teď jsem to žil …

Podnikal jsem, tam mi to s penězi fungovalo

Tam jsem si o peníze říkal fakturou. Tvrdě jsem pracoval. Tam to pro mě bylo normální. Bylo to v souladu s mým tehdejším vnitřním nastavením.

Ale že by mi je dávali lidi sami od sebe, ze své vlastní vůle a nebo za něco, co vnímám jako zábavu? To prostě pro mě není nebylo „normální“.

A jak to máte Vy?

Odmítáte peníze, když Vám je někdo nabízí? Cítíte se provinile?

Jak jste to měli v dětství? Jak to máte v sobě nastaveno?

Umíte peníze úspěšně odmítat a odhánět je od sebe tak, jako jsem to uměl já do nedávna?