• Home
  • Archiv autora: Míra

Pět jazyků lásky? Cože? Blbost?

Snažím se o to, aby moje partnerka byla se mnou spokojená a šťastná. A občas dělám to či ono, ale často se mi zdá, že ať udělám cokoliv, nikdy to není úplně ono. Občas se se mi taky zdá, že její pocit naplněnosti našeho vztahu v ní nemohu nijak ovlivnit, ať udělám cokoliv.

Zdá se však, že jsem našel takový malý hack, který by k pocitu větší spokojenosti mojí parnerky a našeho vztahu celkově, mohl velkým dílem přispět.

Přávě jsem dočetl moc zajímavou knížku od Garyho Chapmana. To je americký manželský poradce a autor knih o vztazích. Gary během své praxe přišel na to, že existuje pět základních způsobů chování, kterými svoje protějšky můžeme ujistit v tom, že je milujeme.

Gary to nazval jazyky lásky

Co myslíte, je to blbost nebo cesta ke šťastnému a naplněnému partnerskému vztahu? Čtěte dál a udělejte si vlastní názor :-)

Gary mluví o citové nádobě, kterou v sobě všichni (pomyslně) máme a tato nádoba se plní citem lásky, pokud máme pocit, že nás partner miluje. To znamená, když nám to dává najevo způsobem, kterému rozumíme.

Naše citové nádoby jsou zpočátku plné

Když jsme zamilovaní, tak naše citové nádoby jsou plné až po okraj. Časem se však stane, že se nádoby začnou vyprazdňovat. Je to tím, že se domníváme, že to co je důkazem lásky pro nás, tak je důkazem lásky i pro toho druhého a chováme se podle toho.

Jestliže však existují jazyky lásky a je jich pět, je logicky jen pětinová pravděpodobnost, že naše primární jazyky jsou stejné. A když mluvíme každý tím svým jazykem, je to jako bysme byli jeden z Marsu a druhý z Venuše ;-)

Zjistěte tedy, jakým jazykem mluví váš partner a máte vyhráno :-)

Tak co?

Dělali by jste to o čem víte, že by Vašeho partnera přesvědčilo o Vaší lásce, kdyby jste věděli jak na to? Dělali by jste to, co ho činí šťastným, kdyby jste s jistotu věděli co to je? Nosili by jste své partnerce/partnerovi modré z nebe, kdyby jste věděli, co pro něj to modré je?

Já ANO. Protože jsem si jist tím, že když budu nosit modré z nebe já svojí partnerce, je velká pravděpodobnost, že ho časem začne nosit i ona mě ;-) A o to jde především. Někde hluboko v nitru, když si to přiznáme, nám jde hlavně o naší vlastní spokojenost. Tak proč na to případně nejít i touto oklikou?

Máte to na dosah ruky!

Kniha Pět jazyků lásky je poměrně tenká brožurka a dá se přečíst za pár večerů. Kniha je čtivá, je plná krátkých příběhů a praktických rad :-) A praktické rady ze života, ty já mám nejraději, protože na nich vždy vše nelíp pochopím :-)

A jakých že je těch pět jazyků?

Slova ujíštění

Tady bude chtít Váš partner, abyste ocenili jeho hodnotu. To namená, že bude potřebovat Vaší slovní podporu a komplimenty. Tedy např. když se Vás partnerka bude ptát, jestli jí ty šaty sluší, tak jí v tom ujistěte. Jednoduše jí upřímně řekněte např. „moc Ti sluší, vypadáš v nich báječně“ :-)

Pozornost

Takový partner si s vámi bude chtít třeba povídat. Bude chtít, aby jste mu věnovali svoji plnou pozornost. Neznamená to např. společně sedět u televize a předstírat, že ho posloucháte a občas řeknete „hmm“. Znamená to, že se budute skutečně zajímat o to, co s Vámi chce partner sdílet a dáte mu najevo, že mu rozumíte. Stačí např. 15 minut třikrát do týdne (je to individuální) a Váš partner bude šťastný jako blecha :-)

Jazyk darů

Takového partnera nejvíc potěší, když ho budete zahrnovat drobnými maličkostmi. Žena např. ocení sem tam květinu, tu a tam náhrdelník a nebo jednou za půl roku nové auto :O) apod. … NE dělám si srandu :O). Nemusí to být zrovna drahé dary, často stačí sedmikráska utržená na zahradě a Vaší partnerce to doplní tolik citu, že máte o její spokojenost postaráno ;)

Skutky služby

Pro ženy to může být např., když muž umyje nádobí nebo vysaje byt. Pro muže to zase může být, když přijde domů a žena mu připraví večeři apod. Stačí si vysvětlit, jaká služba toho druhého potěší a je to :-)

Fyzický konktakt

Tady máme asi všichni jasno. Znamená to svými doteky vyjádřit druhému svou fyzickou blízkost a něhu :-)

Myslel jsem si, že …

Jsem chlap a tak jsem velkou část svého života domníval, že mým primárním jazykem je určitě fyzický kontakt, potažmo sex. Po přečtení knihy jsem však poznal lépe i sebe a uvědimil jsem si, že důkazem lásky od mojí partnerky, je pro mě úplně něco jiného. Ne, že by mi fyzický kontakt (nebo dokonce sex) nebyl příjemný a nebo že bych ho vůbec nepotřeboval, ale jsem si teď jist, že pokud bude naplněná moje citová nádoba mým primárním jazykem, tak po sexu začnu toužit mnohem méně než doposud, protože prostě budu vědět, že mě moje partnerka miluje i po tolika letech, co jsme spolu ;-)

Je skvělé ostatní ve své rodině poznávat. Je skvělé prozkoumávat, jakým jazykem primárně mluví Vaše děti. Jsme čtyřčlenná rodina a domnívám se, že každý z nás mluvíme primárně jiným jazykem lásky. Což je hodně zajímavé zjištění.

Testuji to a hraju si s tím. Je to opravdu zábava a přínos :-)

A jakým jazykem mluvíte Vy?

Jenom česky a nebo i nějakým jazykem lásky? Prozkoumejte to. Stojí to za to! :-) Přeji Vám ať jazyk svého parnera/partnerky brzo objevíte, naučíte se jím mluvit jako když bičem mrská a ještě se u toho dobře bavíte :-)

P.S.: A co když zjistím, že můj partner vyžaduje zrovna takové projevy lásky, které já přímo nesnáším? To už se dočtete v knize ;-)

Uvědomění z knihy Musela jsem zemřít

Nedávno jsem četl, vlastně poslouchal, knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani.

Autorka v ní popisuje svůj životní příběh. Měla rakovinu a vyléčila se z ní. Po celém těle měla nádory o velikosti citrónu a v roce 2006 zažila stav blízké smrti (NDE). V té době (byla asi 30 hodin v kómatu) pochopila co dělala ve svém životě špatně, rozhodla se uzdravit a vrátila se zpátky do života. Od té doby o svém životním příběhu a svých pochopeních a uvědoměních napsala dvě knihy a přednáší po celém světě.

Ne, že bych já něco podobného zažil, ale kniha mi dala několik zásadních uvědomění. Kdybych měl vybrat pro mě jedno zásadní, bylo by to toto:

Žít z radosti a ne ze strachu

Každý den se ve svém životě rozhodujeme co budeme dělat a co ne. Rozhodujeme se, jestli si můžeme něco dovolit nebo ne. Rozhodujeme se vlastně každou chvíli a celý život. A tak naše rozhodnutí naše životy vlastně ovládají. Naše rozhodnutí rozhodují o tom/jsou rozhodující pro to, jaký náš život je a jaký bude.

A při našem rozhodování nás často ovlivňují/ovládají strachy a obavy a pak často následují i výmluvy.

Třeba si říkám: „Chtěl bych si koupit tenhle krásný obraz.“, ale pak přijde myšlenka typu „teď na to nemám peníze“, „je to zbytečný“, „musím šetřit“ apod. Nebo si říkám „Pojedu navštívit kamaráda, kterého jsem neviděl 20 let.“, ale pak přijdou myšlenky typu „už si mě asi nepamatuje“, „to je trapný mu volat po tak dlouhé době“, „určitě má svých starostí dost, nechci ho obtěžovat“, apod.

Od té doby co jsem četl tuto knihu, se snažím se v takových situacích, kdy po něčem toužím, ale ovládají mě myšlenky, které mě od rozhodnutí zrazují, představit si tu radost, která bude následovat, když svojí touhu uskutečním.

Racionálně se podívám na to, jestli jsou mé obavy a strachy (teď a tady v tuto chvíli) skutečné a nebo mě jen ovládají.

Představím si tu radost, jakou budu mít z toho krásného obrazu, když na něj budu každý den koukat. Představím si, jaké budou ty zážitky s tím kamarádem a jak dlouho z nich já i on budeme čerpat vzpomínky. Prostě si představím tu nabíjející energii, která mě bude naplňovat po tom, co svůj sen uskutečním.

A to může být klíč k životu v radosti. Zkuste a uvidíte :-)

Další postřehy z knihy na blogu SETKEY

Příběh Anity hezky shrnuje Petr Dusil v článku Spontánní partnerství. Píše o jejím vztahu s celoživotním partnerem Dannym. A taky píše o Sebelásce a o tom co to znamená být sám sebou. Čtení je moc zajímavé, doporučuji :-)

DEMOverze Lásky

Jsem muzikant a kdysi jsem si hrál s klávesami (keyboardem). Na každých klávesách (nebo alespoň na těch levnějších) je kouzelné tlačítko DEMO. A když ho zmáčkenete, zahraje to vždycky nějakou skvělou skladbu. Je to proto, aby výrobce ukázal, co všechno ty klávesy umí, resp. ukážou všechno, co umí zahrát ten zvukový procesor v nich.

Zpravidla takovou skladbu není možné běžně na těch klávesách zahrát, nebo by člověk musel být opravdu dobrý virtuóz, či mít více rukou, aby to dokázal. Ale ty klávesy (jejich procesor) to prostě umí. A touhou muzikanta je se tomuto virtuózovi/tomuto umění/této dokonalosti alespoň přiblížit. Každý to chce dokázat. Je to báječná motivace. Člověk ví, jak to vypadá, když je to „dokonalé„.

Analogie v partnerském vztahu

A mně dnes přišel analogický pohled na lidskou zamilovanost. ;-)

Došlo mi, že takové DEMO máme dáno i my, lidé, od Života. Tím demem je zamilovanost, tedy umění zamilovat se. Podle vědců je toto období jen na začátku vztahu a trvá jen relativně krátkou dobu (max. dva roky), ta doba skončí a pak se vztah promění v jakési přátelství / opravdovou lásku.

Mohlo by to tak být, ale myslím, že to jde i jinak.

Znám totiž ve svém okolí pár lidí (párů), kteří jsou „jakoby“ zamilovaní pořád. Oni jsou pro mě těmi virtuózy a motivací k tomu, že to tak jde. A to znamená, že to tak můžu mít i já. Můžeme to tak mít všichni ;O) Jen nám o to musí jít, musíme se pro to rozhodnout, musíme se o to snažit a pracovat na tom.

Je to kouzelné

To období zamilovanosti je kouzelné v tom, že (z našeho lidského úhlu pohledu) máme v tomto období něco jako klapky na očích. To znamená, že to nepříjemné pro nás, na tom druhém, nevidíme a vidíme jen to krásné.

Z mého úhlu pohledu to ale vlastně nejsou klapky. Myslím si, že v tomto období máme naplno otevřené své srdce a vnímáme bytost toho druhého (naše zrcadlo) tak, jaký je ve skutečnosti, tzn. ve svém jádru. Díváme se na něj prostě otevřeně a přijímáme ho takového, jaký je. Nebo chcete-li ještě jinak, vidíme/cítíme jeho duši, takovou jaká je. A tu máme krásnou všichni, ať už to navenek/na první pohled vypadá jakkoli.

Klapky začnou měnit barvu

No a časem, když se náš vztah začne měnit, tak nám ty naše klapky jakoby začnou měnit barvu z růžových na černé a nám začnou některé věci na tom druhém vadit. Začnou nám totiž vyplouvat na povrh naše dávná zranění/nevyřešené bloky v nás. No a je jen na nás, abychom ta zranění (černé klapky), začali v sobě zpracovávat a náš vztah v průběhu života proměnili/navrátili zpět do té DEMOverze, nebo se k ní alespoň co nejvíce přiblížili.

Je dobře, že to tak je.

Jsem moc vděčný, že nám tuto DEMOverzi příroda dala k dispozici. :-)

A jak to máte Vy?

Jste těmi virtuózy a inspirací pro nás ostatní? Jste už se svým partnerem/parnerkou dlouhá léta a jste stále zamilovaní?

Či snad raději střídáte partnery jednoho za druhým a užíváte si každou chvíli jinou DEMOverzi? A nebo (jako většina z nás) střídáte klapky a někdy nosíte růžové a jindy černé? <3 <3 <3

Foto by Mišák Bedny

Omlouváš se? Já raději děkuji :-)

Před nedávnem jsem byl na jednom kurzíku a na jeho samém začátku jeho facilitátorka řekla něco, co se mi moc líbilo.

Tak jsem to začal používat.

Dvě účastnice totiž přišly pozdě a jedna i druhá se nám všem za to strašně omlouvaly. A vypadaly při tom děsně provinile :-) Jak jinak!

A Lucie (to je ta facilitátorka) jim povídá něco ve smyslu: „No a teď máte obě na čele nálepku: jsem vinna, já za to můžu, že se vy teď kvůli mně cítíte blbě.“

No upřímně, ono nám to bylo úplně jedno, že přišly pozdě, to ony si to zkrátily o začátek a ony se pravděpodobně cítily blbě. :-)

A Lucka pak pokračuje:

„Kolik lehkosti by v tom bylo, kdybyste místo toho každá řekla něco ve smyslu: „Jste všichni moc milí, že jste měli tu trpělivost a počkali jste na mě, jsem tomu moc ráda a děkuji Vám za to.“ :-) Líbí se Ti více děkovat, stejně jako mně? Vyzkoušej to při příští příležitosti a zažij i Ty a lidé ve Tvém okolí větší lehkost. ;-)

Někdy je omluva samořejmě na místě, ale často je, myslím, zcela zbytečná…

Díky, Lucko Hašková, za tento nový úhel pohledu. ;-)

Kolik času chceš věnovat svým nepříjemným pocitům?

Sekundu? Minutu? Hodinu? Několik dní…?

Je to na Tobě

Vyber si sám/sama. :-) Je to překvapivě jednoduché. Až ten nepříjemný pocit přijde, pozoruj se, jak zareaguješ.

Nevíš jak na to?

Nech se inspirovat mým pozorováním a čti dál. :-)

Nejprve úvaha

Myslíš, že se lze v životě nepříjemným pocitům úplně vyhnout?

Já myslím že NE. Jsou pro nás totiž velmi užitečné a potřebné. Jsou pro nás jasným signálem od našeho vnitřního JÁ, co chceme a co ne, neboli co se nám líbí a co ne. A když jim umíme naslouchat, trvá to opravdu jen velmi krátce, a to vydržíme všichni. :-) Buďme tedy vděční za to, že je máme!

Můj příklad jak na to :-)

Dělám si, paraleleně s pořádkem ve své hlavě, i pořádek doma ve věcech a nabízel jsem před pár dny, přes Facebook zdarma, svoje tři staré kytary. Během několika minut se mi ozval nedočkavý pán z Hradce Králové, že tedy když je to zadarmo že jednu z nich bere.

Do Hradce je to však od nás asi 270 km, a tak se ptal, jestli bych byl ochoten jí zabalit a poslat poštou. Cítil jsem uvnitř sebe (nepříjemný pocit), že se mi do toho nechce, a tak jsem mu řekl, že když to budu muset balit a posílat, tak že za to budu něco chtít. On souhlasil.

Přemýšlel jsem nad tím, jak se toho blbého pocitu zbavit. Přišel jsem na to, že útěchou by mi bylo za balení a cestu na poštu 1 000,- Kč. I tak jsem ale cítil, že se mi do toho nechce, že budu muset dělat něco, co mě nebaví, že bych raději svůj čas a energii věnoval něčemu jinému. Nepříjemný pocit, sic snížený o tisícikorunovou útěchu, tedy pokračoval.

Vesmír je k nám však milostivý a často nám dá k našemu uvědomění druhou šanci. A tak pán kontroval, že tedy dá 1 000,- Kč, ale já mu pošlu kytary všechny tři. Děkuji moc za tuto druhou šanci. :-) V tom se mi rozsvítilo a uvědomil jsem si, že to vlastně balit a trávit s tím čas vůbec nechci. A než bych se s ním dohadoval a vymýšlel si, že za tři balíky chci větší útěchu, řekl jsem NE.

Pán se sice začal rozčilovat, že jsem to sliboval zadarmo, ale mně bylo rázem dobře. :-)

No ale tím to s kytarami a pocity neskončilo

Vesmír nás totiž často velmi rychle vyzkouší, jestli jsme to, co jsme se (na)učili, opravdu pochopili a zapamatovali si, ale hlavně jestli v souladu s tím i jednáme!

Jakmile jsem vyslovil NE, tak se během chvíle ozvali tři zájemci, každý o jednu kytaru. A byla to příjemná odměna. Jednu kytaru použije nějaký klučina na výuku hry, druhá bude k dispozici zapomnětlivým trampům a třetí (tu nejstarší) kamarád nechá zrenovovat. Takže všechny tři kousky budou dělat radost. :-) To je super!

Ale zpátky k tomu zkoušení…

U té třetí kytary se mě kamarád ptal, jestli bych mu jí někam neodvezl. Jakmile se mě zeptal, naskočil mi zase ten nepříjemný pocit. Já ale obratem upřímně řekl: „NE, nechce se mi, byl bych raději, kdyby sis ji vyzvedl sám“. A jako mávnutím kouzelného proutku ten pocit okamžitě zmizel.

No a pak přišel další nečekaný bonus. Dnes si kamarád pro kytaru přijel osobně asi 60 km. A při převzetí z něj sršela obrovská radost, jaký to získal nádherný kousek. A až bude kytara zase funkční, vezme jí občas na společnou akci. Tak se s ní asi budu mít příležitost ještě potěšit. ;-)

Takže prostě spokojenost na všech stranách (win-win). To se mi líbí, tak to mám rád! :-)

Rekapitulace na závěr

Buďte upřímní sami k sobě a dejte to najevo. Poslouchejte, co Vám prostřednictvím pocitů v těle říká Vaše JÁ (neboli Vaše duše), řiďte se tím a máte vyhráno. :-)

A ještě jedna poznámka na závěr: Vždy, když něco někomu dáváme, tak vždy přijde odměna. Třeba v nečekané podobě, ale buďte si jistí tím, že přijde. ;-)

Firewalking nebo Snowwalking ?

Ani nevím proč, ale začal mě lákat firewalking (přechod žhavých uhlíků naboso). Podobně mě láká i ledová lázeň ala Wimhof, ale na tu jsem poslední rok příliš zmrzlej. A tak jsem pomaličku, polehoučku v sobotu okusil prozatím alespoň chůzi bosou nohou po sněhu.

Bylo to pár set metrů a pár minut, ale opět jsem si uvědomil to, co už dlouhou dobu vím, ale často na to zapomínám.

Čemu dáváme pozornost, to roste, sílí, posilujeme to v sobě a to v našem soukromém vesmíru existuje.

Sundal jsem si boty, stoupl na sníh a říkal si, že to je moc studené, že to nevydržím a budu se muset obout. Vydržel jsem, rozešel jsem se, dýchal a pozoroval myšlenky.

Šel jsem dál a přede mnou se objevil padlý strom a vyšlapaná cesta se vytratila. Já musel věnovat pozornost tomu, kudy půjdu dál. Tak jsem se někam vydal a po chvíli zjistil, že vlastně vůbec nevnímám, že by mě něco někde studilo.

A po další chvíli už mi chůze po sněhu přišla úplně v pohodě! Nožky si zvykly a snad se jim to i líbilo. ;-)

Co říkáte? Připojíte se někdo se mnou na firewalkingový workshop? Popř. máte někdo s přechodem žhavých uhlíků osobní zkušenost? Podělte se v komentářích, co vám to přineslo nebo naopak vzalo. :-)

Pocity, emoce a myšlenky aneb AUTOMAT na střílení míčků

Včera mě kamarádka upozornila na důležitou věc a mně se to hezky promítlo do takového obrazu.

Ve svém životě věnujeme často velkou pozornost svým pocitům, emocím a myšlenkám. Jsou naší součástí. A zpravidla častěji těm negativním než těm pozitivním. A to nám bere neskutečné množství energie a nesmírně nás to brzdí.

Když si vytyčíme CÍL, chceme ho vždycky dosáhnout, ale díky tomu, co jsem napsal o kousek výš, se nám to často nepovede.

Máš sen?

Představ si, že chceš vylézt na velikou horu, vždycky to byl Tvůj sen a rozhodl ses tam vydat. Chceš to DOKÁZAT. Rozhodneš se tam tedy jít, vydáš se na cestu a jdeš. Cestou Tě napadají myšlenky („Co budu zítra dělat?“, „Kam pojedu letos na dovolenou?“), obavy („Co když mi dojde jídlo?“), strachy („Co když to nedokážu?“)…

Když se těm strachům a obavám poddáš, otočíš to v půli cesty a vrátíš se domů. A nebo když se budeš víc věnovat všem těm úžasným myšlenkám, dokonce nikdy ani nevyrazíš na cestu.

Jiný příběh – Obraz s automatem

Představ si, že jsi běžec na krátké tratě. Soutěžíš zrovna v závodě na 50 metrů a běžíš si pro trofej. Kolem trati stojí po několika metrech automaty na střílení míčků. Ty míčky na Tebe létají ze všech stran. Nejčastěji pinpongáče, jindy tenisáky a sem tam nějaký basketbalový nebo fotbalový míč. Výjimečně dokonce medicimbal. Taky se Ti pod nohama občas objeví nějaký klacík nebo dokonce přes trať/cestu leží padlý strom.

Problém je v tom, že se přestaneme soustředit na trofej nebo cílovou pásku a začneme příliš moc pozornosti věnovat těm míčkům. Začneme si je prohlížet, zkoumat je, dívat se, jakou mají barvu, zjišťovat, jestli se nám líbí, jestli jsou dost nafoukaný (tvrdý) nebo jestli by se nám dokonce nehodily do sbírky. :-) A tím se dostaneme do pasti, protože pak věnujeme všechnu energii jim a zapomeneme na ten cíl, kam jsme si běželi pro trofej.

Dávej pozornost na správné místo!

A stejně je to i s těmi pocity, emocemi a myšlenkami. Když jim věnujeme příliš mnoho pozornosti, často se nám stane, že náš cíl/záměr/vize se nám ztratí z dohledu a nikdy jej nedosáhneme. ;-)

Přeji Ti, aby ses naučil brát svoje pocity, emoce a myšlenky sportovně, s lehkostí a nadhledem, protože pak se stejnou lehkostí začneš dosahovat svých cílů. :-))

Až poběžíš příště, koukej se soustředěně na cílovou pásku. Když přiletí míček, buď ho odraž jinam a nebo ho nech klidně do sebe strefit. Ale koukej dál na trofej za cílovou páskou. Daleko snadněji ji získáš :-) A když se Ti náhodou stane (a to se stává – je to normální, stává se to i šampiónům ;-), že zjistíš, že jsi ten míček prohlížíš, zahoď ho a svůj pohled opět obrať k cíli :-)

Trénovat to můžeš každý den! Držím Ti palce, ať se Tim to daří a stáváš se šampiónem v každém svém vytyčeném závodě ;-)

S agresivitou ke zdravému sebevědomí

Připadá Vám to jako nesmysl? Čtěte dál :-)

Nedávno jsem se rozhodl naučit se nějakému bojovému umění. Ve věku střední školy jsem chtěl chodit na karate nebo na něco podobného, ale vždy to zůstalo jen u plánů v mé hlavě a nikdy jsem to nezrealizoval.

Nedávno Venca Buršík (m.j. skvělý trenér) otevíral v Domažlicích kurz KRAV MAGA, a tak jsem se rozhodl toho využít a začal chodit.

V posledních letech, co se zajímám o osobní rozvoj, jsem vyhledával v (evropských končinách) spíše ženské aktivity jako je jóga apod. Mojí motivací bylo začít dělat konečně něco chlapského, být mezi chlapama a rozvinout tedy více svojí mužskou část sebe – narovnat se v mužské energii. Dospěl jsem k názoru, že to potřebuju, protože skutečně ve mně převládá (i teď) stále více ženské energie, jako bych prostě neměl koule. :O) Často mi to dává i realita najevo, že tak působím na ostatní ženy či muže. Už jen to, že když se loučím v kolektivu nebo někomu blahopřeju, často se mužskejm stane, že jsou nějak zamyšlený a nakloní se ke mně a chtějí mi dát pusu. A podobně se to děje i mně, když jsem zamyšlenej. Vím, že v některých zemích je to normální, ale tady se to za normu nepovažuje. Asi se mi to tedy děje díky tomu, co vyzařuju do okolí… ;O)

No ale pojďme k tomu, o čem jsem chtěl původně psát…

Poslední dobou se mi nedaří se posouvat dál, nějak ten můj upgrade vázne, a tak se mi děje to, že moje sebevědomí je často někde hluboko dole.

Na posledním tréninku se mi stala zajímavá věc. Učili jsme se obranu proti škrcení kravatou a trenér nám to chtěl předvést. Přihlásil jsem se jako dobrovolník a začal jsem na trenéra útočit – chytl jsem ho zezadu do kravaty a začal ho škrtit. Ponořil jsem se do toho, zapomněl jsem, že jsem figurant, zapomněl jsem v tu chvíli i na ostatní, nechal jsem se unést a svíral jsem trenérovo krk jako klíště. V jednu chvíli jsem si na pikosekundu uvědomil, že ho chci přeprat a chci mu ukázat, že jsem lepší než on. Výsledkem byla zábava pro ostatní, protože jak jsem se ho držel jako klíště, tak moje malá váha a podvědomí způsobily to, že jsem vyhodil kopyta nahoru, místo abych padal na záda. Zkusili jsme to ještě jednou, ale dopadlo to stejně, takže jsme se zasmáli a trenér mě musel vyměnit za standardnějšího figuranta, abychom se podívali, jak to má vypadat, a mohli jsme se to naučit.

Pro mě to byla skvělá zkušenost. Uvědomil jsem si, že jsem v tu chvíli uvolnil svoji potlačovanou agresivitu. Mám totiž v sobě zakódováno, že musím bejt hodnej, chci bejt hodnej, nesmím bejt zlej apod. A tak jsem naučenej, že když se mi něco nelíbí, tak si to nechám v sobě / pro sebe a nedělám nic – jenom jsem vnitřně naštvanej a napjatej.

Nejkouzelnější však bylo to, co se se mnou stalo po této události. Před ní jsem byl energeticky dole, měl jsem nízký sebevědomí – nic mi nedávalo smysl, nic mě nebavilo, měl jsem špatnou náladu, byl jsem uzavřenej do sebe, byl jsem staženej, nebyl jsem moc schopnej komunikovat. Po této události mi však raketově vyskočilo sebevědomí – najednou mi všechno začalo dávat smysl, měl jsem skvělou náladu, všechno mě začalo bavit, byl jsem komunikativní atd.

A to jen díky tomu, že jsem přestal potlačovat něco, co je mojí přirozeností.

Jsem si vědom, že ani jeden z extrémů není ideální – přehnané sebevědomí mě může snadno dostat do průšvihu a to přehnaně nízké zase úplně jinam. Ideální je být ve středu. :-) Nebo že by ve čtvrtek? :-))

Na této situaci jsem pochopil, že si agresivitu nemohu nechávat pro sebe, že je mojí součástí a že se ji musím naučit uvolňovat / ovládat ji, resp. s ní pracovat. Nebo ideálně se naučit jí přesměrovat do pozitivních činností a využít ji ve svůj prospěch a ve prospěch ostatních. :-) Tak jako to umí třeba náš trenér. ;-)

Jsem moc vděčný, že jsem tuto situaci mohl prožít a poučit se z ní. :-)) Nyní to ještě v sobě zpracovat :-)

A jak to máte s agresivitou Vy? Co s ní děláte?

  • Necháváte si jí pro sebe?
  • Umíte jí ventilovat?
  • Umíte s ní pracovat?
  • Umíte jí pozitivně využít?

Jak je to s penězi a bohatstvím?

Taky byste chtěli mít miliony na účtu, nechodit do práce a užívat si života? To asi každý, tedy SKORO každý, až na ty, co pochopili, jak peníze, tedy energie peněz, fungují.

Myslíte si, že šťastní budete, až budete mít miliony? Zklamu Vás, nikoliv. Pokud byste třeba i vyhráli v loterii nebo zdědili velký obnos, tak by tomu možná na chvíli bylo, ale velmi rychle by se Vaše štěstí zase rozplynulo.

PROČ? Protože jste nepochopili, že se štěstím a penězi je to přesně obráceně.

Nejdříve musíte být šťastní = musíte dojít ke štěstí = musíte se změnit tak, abyste byli šťastní = musíte se dívat na svůj život z takového úhlu, abyste viděli, že už šťastní jste.

Pak teprve do vašeho života připluje to bohatství a s ním MOŽNÁ i ty peníze. To ale až ve chvíli, kdy Vám to bude úplně jedno, jestli je máte, nebo ne.

A možná mi řeknete, že k penězům se dá přijít i nekalou cestou. Ano, i toto je na chvilku možné. Ale jde-li Vám v první řadě čistě a jen o peníze, tak získáte-li je, štěstí Vám to stejně nepřinese. Život vám velmi RYCHLE ukáže, že tohle není správná cesta a že zkratky neexistují. Stačí se podívat kolem sebe na ty, kteří peníze získali nekale/nelegálně/neoprávněně. Nebo se kouknout třeba do novin…