• Home
  • Archive by category "Blog"

Rozhovor v RUŠ novinách

Včera mi vyšel rozhovor v RUŠ novinách (Zpravodaj Metody RUŠ září 9/2021), Jupíííí <3 jsem slavnej :-D :-D :-D … Noviny je možno zakoupit v tištěné nebo elektronické (PDF) podobě v obchodě Já to mám jinak.

… a teď už pojďme na čtení :-)

Rozhovor s …
… Mírou Kaasem, muzikantem, tvořivcem a absolventem kurzů Metody RUŠ

Ahoj Míro, jak se teď v létě máš a jak si ho užíváš?

Děkuji za oslovení s rozhovorem. Je to pro mě parádní příležitost k sebereflexi a zároveň třeba i někoho dalšího bude můj příběh inspirovat :-). Vlastně se mám skvěle. Žiju teď svůj sen. Mám spoustu volna (vlastně mám i nemám zároveň) a věnuji se tomu, co mě baví. Užívám si krásného počasí. Trávím spoustu času tvorbou. Plním si výzvy. Zároveň však občas přijdou chvíle, kdy mě někdo (vlastně hlavně moje žena) uzemní a já pak nějakou chvíli (většinou jeden den) slétnu z obláčku dolů a obracím se k sobě, abych na sobě zapracoval/něco si u sebe uvědomil.

Půjdeme rovnou k námětu rozhovoru – ty jsi v poslední době dost vidět na sítích – děláš a sdílíš písničky, máš svůj blog, kde publikuješ … co dalšího teď tvoříš a jak tě to baví a naplňuje?

Vlastně mě tvorba písniček a občas i publikování na blog úplně pohltilo. Žiju tím. Jsem tím. A občas k tomu udělám něco kolem domu, jakože posekám zahradu, vymaluju chodbu, uklidím anebo se věnuju rodině. Hodně svých písniček jsem vytvořil v roce 2019 na texty, které nám napsala kamarádka (Lenka Bauerová) původně pro Kapelu NORA. Tam mi ale nějak nepasovaly, a tak jsem si je nechal pro sebe a zhudebnil sám. A písničky zůstaly až do nedávna v šuplíku. V té době jsem ještě podnikal a na „svoje věci“/na to, co mě baví a naplňuje, jsem neměl skoro žádný čas. Buď jsem tím trávil večery po práci, anebo jsem ukrajoval z víkendů rodině. Ale vlastně jsem tehdy nevěděl co dřív a byl jsem dost vyčerpanej. I když už to bylo o hodně lepší než třeba před několika lety, když jsem s RUŠkou začínal.

Tehdy jsem práci/poslání právě řešil i RUŠkou shora zdola. Ale vlastně jsem stál na místě. Pak jsem se rozhodl podnikání (které už mě dlouho nebavilo) ukončit. Pokusil jsem se firmu prodat (což nedopadlo) a nechal jsem se zaměstnat jako zahradník. Byl to pro mě krásný čas na takové vyvětrání hlavy, odpočinutí ode všeho blázince, seznámení se s novými krásnými lidmi a nadechnutí se. A vlastně to byla i příprava ke skoku do neznáma, což jsem tehdy ještě netušil.

V zahradnictví mě to vlastně docela bavilo. Byl jsem v kontaktu s přírodou, kterou miluji, a lidi tam byli moc fajn. Ale ta práce pro mé tělo byla často dřina a bylo to i časově náročné. Tak jsem skočil do neznáma. Já, který dříve býval jistota a opatrnost sama :-D.

Rozhodl jsem se, že si budu tvořit takový život, o kterém jsem snil. Že budu dělat, co mě baví a naplňuje, budu mít spoustu času a život si budu užívat. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, ale život mě přivedl k tomu, co dělám teď. Různá moje přesvědčení se ode mě odlepují teď už většinou tak nějak samovolně. Často si je stačí uvědomit a když ne, pomůže něco jiného :-)… třeba nová písnička.

Objevil ses na internetu s novou písničkou Pohoda (YouTube), kde jsi spolupracoval se svou ženou Lenkou a s Adélkou Jedličkovou. Jak tohle tvé/vaše dítko vzniklo a jak sis tvorbu užil? Řekneš nám o tom více?

S Lenkou (ženou) jsme vytvořili několik coverů písniček a na písničku Čau lásko (od Karla Gotta a Marcely Holanové) jsem vytvořil i klip. Lenka v něm vystupovat nechtěla, a tak jsem tam její energii doplnil alespoň formou společných fotek. Lenka má obrovský dar, má nádherný hlas, texty písniček si pamatuje sama od sebe, aniž se je učí, a když se někde zpívá, třeba u ohně, Lenka je tahoun. Toužil jsem tedy s ní toho dělat víc, chtěl jsem také, aby se mnou vystupovala na kameru, ale tomu není otevřená. Spíš jsem ji do toho natáčení musel trochu postrkovat.

Pak jsem vydal klip na svoji písničku Jako. A ta velmi oslovila Adélu Jedličkovou. Hodně se teď věnuje tanci a nabídla mi spolupráci. Že spolu „musíme“ něco vytvořit. Mně se její nápad líbil, přijal jsem. No, a tak se to děje :-). Vznikl klip Pohoda, na který máme krásné ohlasy. A spolupráce dále pokračuje a rozvíjíme ji. Setkali jsme se i naživo (máme to od sebe docela kus) a točili klip na půl cesty v okolí lomu Velká Amerika a Karlštejna na moje dvě nové písničky. Teď je začnu stříhat, a až vyjde tenhle článek, bude už tato naše společná tvorba přichystaná na sítích :-).

Co dalšího chystáš a plánuješ – na co se můžeme v budoucnu těšit?

Nejbližší plán je dotvořit další písničky, abych jich měl tak alespoň patnáct. Pak bych chtěl vydat cédéčko a hrát písničky naživo. Ale právě hrát ty svoje písničky, které jdou přímo ze mě, to je úplně jiný zážitek – daleko větší radost, obzvláště u těch písniček, kde mi kamarádka text napsala přímo na tělo na můj námět.

Měl jsi ze začátku nějaké obavy, strachy, než jsi šel se svou tvorbou ven, nebo se tě tato problematika netýkala?

Jj, strachy přicházejí, ale už vím, že Strach (m.j. jedna písnička naší kapely se takhle jmenuje :-)) je iluze. Často stačí ho jen jakoby nechat stranou a prostě jít a udělat to, čeho se bojím. A on se rozplyne. Vlastně takhle to fungovalo na Václaváku. Začal jsem hrát a ono to šlo :-).

Pak jsem řešil taky třeba Očekávání. Jestli se budou písničky líbit, jestli mi dá někdo lajk nebo naopak mi to někdo zkritizuje. A tohle moje Očekávání se vlastně rozplynulo s novou písničkou se stejnojmenným názvem :-)… Je to jedna z těch, na kterou jsme včera točili s Adélou video, tak se můžete těšit a třeba i někomu, kdo tohle zrovna čte, pomůže si s písničkou nějaká očekávání rozpustit/něco si uvědomit ;-)…, resp. mě by se to moc líbilo, je to jeden z důvodů, proč mě tvorba písniček dává smysl a naplňuje mě :-).

Prozradíme na tebe, že jsi absolventem kurzů Metody RUŠ. Proč jsi na RUŠku jel a jaká byla tvá cesta s ní?

První kurz jsem absolvoval v roce 2016 (musel jsem se teď podívat do RUŠkanceláře, už si to nepamatuju :-)). Ale už předtím jsem byl na několika terapiích. Bál jsem se tehdy dost lidí, hlavně v situacích spojených s jídlem. Najíst se sám v restauraci pro mě bylo tehdy nemožné. A tak vlastně jet na kurz, který začíná večeří mezi třiceti neznámými lidmi, to bych hned nedal. Shodou „náhod“ se R1 tehdy jako lektorka účastnila i moje tehdejší terapeutka, takže jsem tam měl její podporu (podporu svojí „maminky“) a večeři i kurz jsem zvládl :-).

Přes všechny kurzy jsem prošel až k T2. Chtěl jsem být terapeutem. Ale když jsem kolem sebe viděl všechny ty budoucí terapeuty, tak se ve mě něco zjitřilo a já si později uvědomil, že asi tenhle způsob pomoci lidem není pro mě ten pravý. A tak jsem se propadl do Západního Německa …. ha ha… o dvě patra níž, do R úrovně. Resp., kdybych chtěl být terapeutem, musím na sobě ještě zamakat a před druhou T2 absolvovat ještě nějaký z R kurzů. Ale já už asi nechci, nebo alespoň ne teď. Můj život se nyní ubírá jinou cestou. Pro mě lehčí a radostnější. Takže i za ten „vyhazov“ tehdy, vlastně dnes Děkuji.

V čem ti tahle metoda nejvíc pomohla? Využíváš ji i dnes nebo jsi tzv. „vyRUŠený“ a už RUŠit nepotřebuješ?

Nejvíc mi pomohla mít rád/milovat lidi, umět komunikovat. Nejsem už workoholik. Propustil jsem nějaké obsese. Rozumím daleko více sám sobě. Hodně jsem se změnil, můj život se změnil. Užívám si života a neřeším každou blbost. Je toho hodně :-). Úplně vyRUŠený nejsem, to spíš často vzRUŠený životem :-).

Ale jo, kromě užívání života i řeším jako asi každý člověk, který chce svůj život proměnit v ten ideální, nějaká témata. V současnosti je mým tématem hojnost. Zrovna budu posílat svojí textařce pro toto téma inspiraci zřejmě formou článku na blog :-). Tak mi držte palce :-).

Tvorba písniček a často i hraní a poslouchání mých písniček samotných je pro mě teď nejčastějším způsobem terapie. Často mi při tvorbě přicházejí Aha momenty a já začnu brečet. Jde něco ven a já ani nevím co. Nejde to skrze slova (jako v RUŠce), jde to skrze hudbu, která ve mně něco rozvibruje. A myslím, že i tohle je pak v těch mých písničkách otištěno.

Co se týká RUŠky, prošel jsem si obdobím celodenního hledání bloků a hodinových RUŠení všeho možného po večerech a víkendech, až jsem se musel v jednu chvíli RUŠky úplně pustit. Teď si sem tam vyčistím RUŠkou nějaký blok, když vnímám, že to pro mě v danou chvíli bude RUŠkou nejefektivnější. Používám i jiné techniky, ale často stačí jen si uvědomit, z čeho daný blok pramení, a on se rozpustí :-).

Co tě ještě baví, co miluješ?

Miluju přírodu, procházky v lese, běhání, práci na zahradě, občas i rád myju nádobí (nedávno jsem se skamarádil i s myčkou). Je toho spousta :-).

Co bys doporučil čtenářům, kteří mají své sny, projekty, ale dosud s nimi nevyšli ven mezi lidi?

Ať to prostě udělají. Sny jsou od toho, aby se žily, ne, aby se jen snily. Ať nesedí jen na zadku (ať celé dny jen nečistí jako já dřív, čímž nechci říct, že nemají RUŠku používat), ale ať mění krůček po krůčku svoji realitu. Ať dělají i reálné kroky, i když to zrovna nemají třeba úplně vydrhnuté dočista dočista :-). Vím, o čem mluvím :-D.

A vzkaz pro čtenáře na závěr?

Občas, když venku svítí sluníčko, já vezmu snídani a vyjdu na zahradu, vidím trávu, kytky, včely, cítím čerstvý vzduch, napadne mě „Tak tohle je ten Ráj?“. Tak čtenářům přeji, aby se jim něco podobného taky dělo :-).

Díky za milý rozhovor :-).

Zdroj: RUŠ noviny (Zpravodaj Metody RUŠ září 9/2021), 7.9.2021

Jaký špendlík si vybrat

Minule o zelenině, dnes o ovoci :-D

Dnes jsem si šel natrhat špendlíky. Myslím takové ty sladké blumy. Rostou v tomhle období kolem silnic či cest nebo v různých remízcích. Jsou buď žluté a nebo červené ….

Vzal jsem psa a vyrazili jsme. Minulý týden z nich byla bublanina a mě se jich ještě zachtělo jen tak na chuť a do mrazáku na později.

Dorazili jsme na místo a já začal trhat. Už jich tam nebylo tolik jako minule, ale daly se najít stále i u země, kam jsem v pohodě dosáhl.

Už při tom trhání u země jsem si všiml zajímavé myšlenky. Měl bych si natrhat nejdřív ty shora, co jdou trhat těžce a ty u země na které snadno dosáhnu, bych si měl nechat na potom … hmm zajímavé nastavení (proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, řekl by klasik :-) … ale pojďme dál …

Trhám dál

Spousta těch špendlíků byla už nahnilých. Když o produkty přírody není zájem, příroda vždy ví, jak si poradit. Prostě se to zkazí, spadne to na zem a dokonale se to recykluje pro další cyklus. Vlastně žádný odpad nezbyde. Příroda je prostě dokonalá.

Ale já si všiml další myšlenky, respektive svého zvyku/návyku. Ty hezké a pevné blumy šly do košíku, ty již kazící se, šly na zem a nebo jsem si jich nevšímal a ty, které měly jen malou ťupku (ne přímo hnilobnou, ale prostě ty nedokonalé nebo třeba prasklé či napíchnuté vosou) jsem buď strčil do pusy a nebo to špatné vykousl a zbytek snědl.

Zřejmě zvyk převzatý od svých šetrných a chudých předků.

Trhat čerstvé ovoce rovnou do pusy, to prostě miluju. A jsem schopnej se i přecpat, až mě z toho bolí břicho … nevím kdy mám dost :-D

A proč tohle všechno píšu?

Po cestě oklikou domů jsem si o sobě uvědomil pár věcí. Uvědomil jsem si, že Život je nesmírně pestrej a nabízí nám neskutečné možnosti. Je jednoduché všimnout si toho evidentně nahnilého a to nechat být.

Ale když je něco „nahnilé“ jen trošku, jsme zvyklí to klidně i sníst a nebo v lepším případě to vykrojit a sníst.

A to už jen proto, že to dělali naši rodiče nebo prarodiče. A právě proto to považujeme za správné. Tak se to prostě dělá a moc o tom nepřemýšlíme. Děláme to automaticky a moc se nedíváme do sebe, co by pro nás v tu chvíli bylo to nejlepší.

Přitom na tom stromu bylo dost úplně zdravých plodů. Stačilo se jen trošku natáhnout a dát si úplně zdravé i do pusy. O tom keři, ze kterého jsem trhal, stejně skoro nikdo neví, i když je úplně na očích. Nikdo ty špendlíky netrhá i když jsou tam pro všechny. A to zbylé, co jsem tam nechal, stejně velmi pravděpodobně zhnije, spadne na zem a zetlí :-)

Nechceš člověče?

Nevadí … nechám to ptákům, vosám a mravencům a když ani ti nebudou chtít, vezmu si to zpátky a vytvořím z toho něco jiného příští rok. Když si ty čerstvé sladké plody (určené pro vás / Vám nabídnuté) nevezmete hned, nevadí. Budou vám nabídnuty v dalším roce / v dalším cyklu znovu <3

Řekla příroda a tak se stalo :-)

A stejně je to vlastně i v ostatních oblastech života. Nechceš? Nepochopíš? Nevadí, bude Ti to nabídnuto / ukázáno znovu příště :-) Život je prostě dokonalý :-)

Každou vteřinu svého života činíme volby

Zamýšlíte se někdy nad svými zvyklostmi. Zamýšlíte se nad tím, jaké volby činíte?

Jak to máte Vy?

Jíte taky „nahnilé“ ovoce a přijde vám to v pořádku?


No mě to nedá, já to u sebe ještě trošku rozvedu …

Moje psaní se točí hodně kolem práce, resp. o dělání toho, co nás baví. O tom, že nemusíme dělat kdejakou práci, ale můžeme dělat, co nás baví.

A přesně tohle je o každodenních volbách. Když začneme dělat věci jinak než jsme zvyklí / jak jsme to převzali nebo okoukali, můžeme dojít k tomu, že se nám život promění. Právě třeba v pracovní oblasti a nebo v jakékoliv jiné. Podle toho, co se rozhodneme změnit.

Když budeme dělat stále stejné volby dokola, náš život bude pořád stejný.

Nezmění se volby, nezmění se život.

Můžeme dělat práci, na které nám vadí jen něco (je pro nás jen trochu nahnilá). A nebo za velké peníze se můžeme překonat a vzít nějakou úplně prohnilou práci, kterou nikdo nechce, to je taky možnost.

Ale taky klidně můžeme jen trošku natáhnout ruku a můžeme si vzít nějakou práci stvořenou přímo pro nás. Pro nás tu nejlepší. A tu ostatní práci můžeme klidně nechat těm, kterým náleží.

Pro někoho nahnilá, pro jiného lahůdka – jako s těmi špendlíky :-) Na přezrálých špendlících si také pochutnají vosy, ty na zemi si dají mravenci a ty zkažené spořádají mouchy a nebo červi. Pro každého je určeno něco, tak proč bychom si měli vybírat, co nám nenáleží?

Já vím, asi si řeknete taková blbost. Nahnilé špendlíky to je jasný, to jíst nebudu. A u těch důležitých věcí, tam já se umím rozhodnout správně. Ale to je omyl. Tyhle malé blbosti, na nich je to krásně vidět, jak to v sobě máme nastaveno :-) … a i tyhle malé věci se pak odrážejí v těch velkých a důležitých …

Co myslíte?

Jde to, volit si pro sebe to nejlepší a to ostatní nechat jiným? Děláte to?

Neděláte. A chcete to změnit? Tak to změňte :-D

Často je to jednodušší, než se zdá …

Rozhodovat se srdcem

Dnes chci psát o takové banalitě. O rajčatovém salátu, jak napovídá obrázek v záhlaví.

Pro mě jsou však tato uvědomění na těchto životních banalitách velmi zásadní. I tyto banality / tyto malé životní trenažéry / návyky / vzorce chování / podvědomé programy, se pak totiž odrážejí v našich životech v mnohem důležitějších oblastech :-)

Velké rajče

Minulý týden jsme od babi dostali opravdu velikánské rajče, takové to masité, se slovy: „udělejte si salát“ :-). Dlouho jsme ho neměli a tak jsme si řekli, že si ho uděláme. Představil jsem si ho a začaly se mi sbíhat sliny. Cibule doma byla, tak to jen nakrájet, zalít nálevem a je to :-)

Dnes ráno

Dnes ráno jsem přišel do kuchyně a koukám na modrou misku. Říkám si „jé to asi žena udělala ten salát :-)“. A dostal jsem na něj chuť. Sundám víko a opravdu, je tam :-) Super <3

Ale pak se do toho zapojila hlava

A hlava povídá: „Nojo, ale dneska točíš klip, budeš zpívat a vedle tebe bude spousta Holek z Chodska. Bude ti smrdět z pusy“. A tak si říkám, že si ho teda nedám :-/

A pak zase hlava říká: „Nojo, ale dělala ho tvoje manželka, měl by sis ho dát. To by bylo špatný, kdyby sis ho nedal. Mohl by se zkazit a nebo na něj pak zapomeneš a bude se muset vyhodit, protože děti ho nejí. Bude zklamaná. Udělej jí radost.“

A tak jsem to nechal chvilku bejt. Udělal jsem si snídani a pak jsem si uvědomil, že tohle poslouchání hlavy je naprostý nesmysl.

Hlava / naše mysl je skvělý nástroj. Když potřebujeme něco vytvořit (třeba točíte klip se spoustou holek :-), může se přetrhnout a zásobuje vás nápady jak na to. Pak jí velmi rád používám – miluju to společné Tvoření. Ale jindy je lepší poslouchat/vnímat něco jiného.

A co?

Poslouchat sám sebe / svoje srdce

Mohlo by se zdát, že když bych si dal salát kvůli svojí ženě, bylo by to ze srdce, protože je tam alespoň pro mě takový hezký pocit, že jí tím udělám radost. Ale bacha na to! U mě je za tou něhou rafinovaně schovaný strach z toho, že by na mě byla naštvaná, kdybych si ho nedal, nebo kdyby se nedej bože ten salát zkazil a pak se musil vyhodit. To by byl průšvih :-D

To bych měl ale najednou blbých pocitů … A blbé pocity, ty prostě nechceme a tak raději často děláme to, co nechceme :-)

Tím mi často v dětství maminka „vyhrožovala“: „dělala jsem ho pro tebe“, „dalo mi to velkou práci“, „musí se to sníst, jinak se to zkazí“, „když to nesníme, budeme to muset vyhodit“, „to sníš / to se do tebe vejde, už je toho jen trochu“, … a tak :-) …

Moje Maminka mi totiž Lásku projevovala velmi často skrze jídlo … já to sice chápu, ale možná bych se raději s ní v tu danou chvíli obejmul (čímž bych projevil Lásku jak jí, tak sobě) a ten salát, co mi s Láskou připravovala, bych si dal třeba za hodinu, až bych na něj dostal sám chuť a měl prázdné bříško.

A jak to dopadlo s rajčatovým salátem dnes?

Zvítězila Láska ke mě samotnému nebo k mojí Ženě a nebo jsem se dokonce nechal strhnout strachem, že bude můj odér mezi tolika ženskejma působit odpoudivě?

Zkuste hádat :-)

A jak to máte Vy?

Umíte se rozhodovat podle sebe / podle toho co skutečně chcete / podle toho co cítíte / co vnímáte / co chce vaše srdce? Nebo posloucháte svojí nezbednou hlavu a svoje podvědomé programy uložené v ní?

Pro a proti

Taky jste se někdy rozhodovali jestli do něčeho / do nějaké akce jít nebo nejít a neznali jste hned jasnou odpověď?

Já ano

Někdy jsem nerozhodný, tedy hlavně dříve jsem býval, a tak občas potřebuji / jsem potřeboval nějaké pomůcky.

Čistý papír

Jednou z takových technik je vzít si čistý papír, ten rozdělit na dvě poloviny a na jednu stranu napsat Pro a na druhé Proti. Tedy pozitiva a negativa, která mi to přinese.

Jako nástroj je to super, ale záleží z jaké pozice k němu přistupujeme. Zda z pozice Tvůrce a nebo z pozice Oběti.

„Problém“ je v tom, že hodně nerozhodní lidé jsou často v roli Oběti a pak jim podle mého tato technika moc nepomůže. Utvrdí je jen v tom, čeho se bojí. Tzn. najdou více Proti, protože hledají výmluvy. Tvůrce hledá spíše Způsoby, jak daný „problém“ vyřešit nebo co mu to přinese.

Tahle technika je hodně racionální. Ale my lidé jsme hodně emocionální bytosti. Nejsme roboti a není pro nás většinou dobré dělat věci podle pravítka.

Můj dnešní seznam

Jeden takový seznam jsem dnes tvořil a napadlo mě, jak se udržet v roli Tvůrce.

Pro a Proti mi ze svého principu připadá jako boj. Je to boj jedné strany proti druhé a boj nikdy nic dobrého nepřinese. Alespoň mě nikdy nic dobrého nepřinesl :-)

Místo Pro jsem tedy použil Získám. Tedy napsal jsem sem vše, co mi daná akce přinese. Co získám tím, když do dané akce půjdu.

A místo Proti jsem použil Investice. Tedy to, co musím do daného vložit jako náklad. Napsal jsem tam to, co mě daná akce bude stát. Ať už finančně nebo energeticky.

Pod povrchem

Když půjdu hlouběji, tak na straně Investice není vlastně nikdy nic jiného než energie.

Každá akce nás většinou stojí nějaký čas, tedy to nejcennější, co tady na zemi máme k dispozici, pak to bývají většinou peníze (ty jsou naší koncentrovanou energií) a pak je zpravidla potřeba vyvinout nějakou snahu (energii) v podobě nějaké činnosti (práce) nebo třeba překonání nějakého strachu apod. (na což taky potřebujeme jistou dávku energie).

Na straně Pro jsou zase pocity, emoce, zkušenosti, tedy energie, kterou si z dané akce odneseme. V podstatě nic jiného.

Vlastně vše tady na Zemi je z určitého pohledu energie

Na straně Investic může být samozřejmě něco hmotného (nějaký přístroj, nářadí, …), které k dané akci potřebujeme. A stejně tak na straně Zisku může být něco hmotného. Třeba nějaká cena nebo výhra.

Ale i to hmotné není nic jiného než koncentrovaná energie. Někdo to hmotné musel vymyslet, zkonstruovat, prodat, dopravit … ale o tom zas jindy :-)

A jak to máte Vy

Jste rozhodní Tvůrci nebo nerozhodné oběti? Potřebujete pomůcky a pomocníky a nebo se obejdete bez nich?

Fotka: Daniel Roberts z Pixabay

Silný nával emocí

Minulý čtvrtek si mě zavolala výzva vystoupit sám na ulici s kytarou a hrát kolemjdoucím.

Jeden známý mi dal tip, že pokud chci vydělávat hraním, ať jedu buskovat do Plzně, že on si tam tím vydělá docela dost.

Kytaru jsem nedržel skoro dva týdny v ruce a tak jsem se uvnitř sebe začal vymlouvat, že bych si to měl nejdřív pořádně natrénovat, naučit se texty z paměti atd. Ano něco na tom je, z vystoupení bych měl lepší pocit a ještě víc bych si to užil. Ale v téhle výzvě mi šlo hlavně o překonání trémy a zvládnout to sám bez doprovodu.

To jsem si splnil, za což jsem moc vděčný. Zároveň mi to přineslo ale i další bonusy. Přineslo mi to další uvědomění o sobě.

Tréma překonána

Jako nejlepší místo mi bylo doporučeno U Branky ve Smetanových sadech. Když jsem na toto místo dorazil, bylo obsazené. Hrál tam nějaký černošský saxofonista. Zvuk se linul už z dálky, hrál parádně. A kousek vedle byly ještě trhy. Hodně moc lidí pohromadě. Otevřený prostor.

Hmm, na tohle si teď netroufnu. Tolik lidí, to je na mě teď moc. Laťka je teď pro mě ještě moc vysoko. Takže vlastně dobře, že je obsazeno :-)

Šel jsem tedy dál a dorazil na klidnější místo. Ve Smetanových sadech jsou obchůdy a restaurace a kousek před divadlem je nově otevřená kavárna, která akorát otevírala. Hned vedle byla lavička.

Sedl jsem si teda na lavičku, chvíli nasával atmosféru a po chvíli jsem sebral odvahu a jako buskerský panic jsem se šel zeptat do té kavárny. Povídám, že jsem slyšel, že se tu hraje, ale že nevím jak to tu chodí, že jsem tu poprvé a jestli jim nebude vadit, když si tady budu hrát na kytaru a zpívat. Paní byla velmi příjemná a dala mi zelenou :-) Uff ;-)

Tak jsem si vyndal nádobíčko, vybalil zpěvník a začal pomalu hrát. Pár převzatých písniček a asi dvě svoje.

Zpočátku jsem měl opravdu trému a v některých pasážích se mi klepal hlas a svíralo hrdlo, jak mi přicházely různé emoce. Lidi poslouchali, ale nikdo moc nereagoval. Bylo to tam fajn, ale po chvíli mě to přestalo bavit.

Sbalil jsem si tedy fidlátka a šel dál

Vrátil jsem se k brance, ale bylo stále obsazeno. Vlastně jsem ale v tu chvíli nevěděl co chci a na další veřejné hraní jsem neměl chuť. Šel jsem se projít, odskočit, nasvačit a srovnat si myšlenky v hlavě. Chtělo se mi ještě hrát, proto jsem tady, ale jen tak pro sebe. Divný … :-/

Mezitím se mi ozvala kamarádka, ráno jsem jí posílal fotku kytary z nádraží. Svěřil jsem se jí, že jsem teď v takové nechuti pokračovat a ona mi k tomu položila pár otázek. Načeš mi došlo, proč jsem do Plzně jel a zase jsem v sobě chuť hrát našel.

Díky kamarádko na telefonu <3 … sice tentokrát sám, ale vhodné popíchnutí mi přišlo vhod. Příště v tom už budu mít jasno hned :-D

Namířil jsem si to tedy k Brance znovu

Když jsem byl asi padesát metrů od místa, vidím nějakého umělce, jak si balí kufřík a odchází. Náhoda? Synchronicita? To je fuk :-) … prostě jsem šel jistým krokem dál, vybalil kytaru a zpěvník a začal hrát.

Tréma už se nedostavila, tu jsem nechal na lavičce u kavárny :-) Uff … Díky lavičko :-)

Hraju, zpívám, užívám si to a když zrovna nekoukám do zpěvníku a text naskakuje sám, komunikuji neverbálně s kolemjdoucími. Vidím úsměvy, které opětuji. Vidím, jak si lidé pozpěvují se mnou.

Vzrušující :-)

Silně emoce přicházely chvílemi taky. Ale né už z trémy nebo jejího uvolňování, ale tentokrát hlavně ve chvílích, kdy se ke mě lidé skláněli a nechávali mi drobné vedle mě na futrálu od kytary. Přicházela tak silná vděčnost, že mi to opět svíralo hrdlo. Ještě teď ty emoce cítím a jdou mi slzy do očí. Děkuji <3

A moje uvědomění z toho?

Neumím přijímat peníze jen tak. Nejsem zvyklý, že mi je někdo dává jen tak za nic. Vím, že to nebylo za nic, ale já to tak vnímal.

Vždy to bylo u mě za něco nebo k nějaké příležitosti. Za vysvědčení, k narozeninám, atd. …

Nebo když je chci, musím si o ně říct. Musím to vysvětlit, proč je chci, na co je potřebuju. Musím si to obhájit. Musím v sobě překonat to, že to budou chtít obhájit. Není to jen tak. Je to dřina, musím si je zasloužit :-)

A hlavně to musí být na něco normálního, nemůže to být na nějakou blbost. Nemůžu je mít jen tak pro zábavu. To by mi nedali …

Třeba jo, třeba zrovna dali

To já jsem si to takhle jako malý vytvořil sám. Sám jsem si to takhle tenkrát poskládal do své malé hlavičky. Takhle jsem si to nastavil a do teď jsem to žil …

Podnikal jsem, tam mi to s penězi fungovalo

Tam jsem si o peníze říkal fakturou. Tvrdě jsem pracoval. Tam to pro mě bylo normální. Bylo to v souladu s mým tehdejším vnitřním nastavením.

Ale že by mi je dávali lidi sami od sebe, ze své vlastní vůle a nebo za něco, co vnímám jako zábavu? To prostě pro mě není nebylo „normální“.

A jak to máte Vy?

Odmítáte peníze, když Vám je někdo nabízí? Cítíte se provinile?

Jak jste to měli v dětství? Jak to máte v sobě nastaveno?

Umíte peníze úspěšně odmítat a odhánět je od sebe tak, jako jsem to uměl já do nedávna?

Jaká práce je normální?

V poslední době hodně přemýšlím o tom, jaká práce je vlastně normální. A myslím si, že vlastně všechna zaměstnání jsou normální.

My sice za normální považujeme většinu, ale často se omezujeme tím, že je to normální pro jiné, ale nikoliv pro nás. Že to co nás třeba baví, my pro obživu dělat nemůžeme, my přece nejsme jen ti vyvolení. Vyvolení jsou přeci ti vyvolení. My nejsme vyvolení. My jsme ti, co musejí dělat tu „normální“ práci.

BTW: Za chvilku si budu hrát na arogantního debila, promiňte :-D

Po tom všem hloubání a přemýšlení zjišťuju, že vše co existuje a vše, čím se kdokoliv na světě živí je normální. Vším čím se živí někdo jiný, se můžu uživit i já. A dokonce i tím, čím se nikdo jiný neživí.

Nevěříte? Zkuste se se mnou na běžná i ta méně obvyklá zaměstnání podívat trochu jinak.

Ty normální

Já jako normální považoval vždy například lékaře, zedníky, elektrikáře, prodavačky, úředníky, řidiče, kadeřnice, uklízečky, popeláře a další podobné profese, na které se běžně studují školy nebo učňáky.

Ty vyvolené

A za ty vyvolené jsem vždy považoval třeba herce, malíře, básníky, spisovatele, populární zpěváky, prezidenta, vrcholové sportovce, …. Tedy takové ty, na které se sice taky študují školy, ale často o nich slýcháme jako malé děti, že „tím by ses neuživil“, „nojo, on je ale umělec“, „nojo, ale on měl štěstí“, „nojo, ale ona má za mámu zpěvačku“, atd :-)

A v posledním desetiletí začaly vznikat i daleko neobvyklejší činnosti, kterými se lidi dobře živí. Třeba takoví jůtůbeři a jim podobní další …

Někde mezitím jsou ještě další profese

Profese, které považujeme dnes taky za normální, ale právě třeba na ně se dá dívat m.j. i z toho pohledu arogantního debila. To se dá sice na každou profesi, ale na těchto pár příkladech se mi to bude hezky ukazovat …

Tak třeba takoví sportovní trenéři

Chápete to? Někdo by rád zhubnul špeky a nebo někdo jiný zase nabral svalovou hmotu. A od toho jsou tu lidé, kteří vám říkají jak a kdy máte běhat, jak máte zvedat činku, co máte jíst a podobně. Takový nesmysl. Jakoby ten tlusťoch nemohl prostě nežrat a trochu se sám od sebe hejbat. Vždyť to není tak složitý ne? Co na tom sakra je?

… hmmm, pro mě nic, já jsem hubenej odjakživa, je mi to tak nějak přirozené. Takže na mě by se sportovní trenér neuživil. Nejsem ta správná cílovka. A uživí se? Jo. A věřím, že velmi dobře.

Jsou totiž lidé, kteří myslí takovými způsoby a chovají se tak, že potřebují někoho, kdo je vede. Někoho, kdo nad nimi má pevnou ruku, někdo kdo je motivuje, někoho kdo jim dodává sebejistotu a podporuje je. Někoho, kdo jim přesně pro ně nastaví správné stravovací návyky.

A nebo jsou tací, ktěří rádi sportují, ale ne sami, mají rádi kolektiv a tak si zajdou zařádit s ostatními do fitka :-)

Takže sportovní trenér? Proč ne? Není jich sice tolik jako dělníků, ale mají na trhu svoje místo a jsou nám ostatním velkým přínosem :-)

A co třeba Moderátor talkshow?

No představte si to. Člověk, který si povídá s jinými lidmi. Ptá se jich a oni odpovídají. Kolikrát na takový blbosti. A někdo další to natáčí a pak to ještě pouštějí v televizi. K čemu to jako je? Třeba Jan Kraus a jeho Show. Povídat si přece můžeme v hospodě a nebo doma u ohně jako dřív, stejně je to lepší než televize, ne?

… hmmm, spousta lidí to nenadchne, ale myslíte, že se tím dá uživit? Třeba o Honzovi Dědkovi jsem slyšel, že ze začátku, když jeho pořad byl jenom na YouTubu, že si vstupenky museli kupovat jeho příbuzní, aby vůbec zaplatil náklady. Ale teď je už jeho pořad i v televizi a myslím, že se tím tedy uživí slušně :-)

Zrovna já mám tohle docela rád. Nejsem moc na drby, ale když je mi někdo sympatickej, rád se o něm prostřednictvím těchto zábavných televizních pořadů dozvím něco víc. Rád nahlédnu do jeho života, rád se nechám inspirovat.

Takže moderátor zábavného pořadu? Jasně :-)

A co takový Starožitník

Nu normálně si představte, že někdo obchoduje se starýma věcma. S nějakým haraburním. Rozumíte tomu? Chápete to? S nějakýma krámama, který někde ležely století nebo i dýl. A pak se najde někdo další, kdo to koupí za strašlivou sumu.

Viděl jsem upoutávku na pořad Poklad z půdy. Pán tam vydražil ručně tepanou sošku sovy, do které se dá schovat flaška whisky. Takovej krám a vydražil to za 110.000,- korun. No neuvěřitelný.

… koupil bych to já za takovouhle cenu? No nekoupil, pro mě to nemá žádnou hodnotu. Ta věc by se mi do bytu nehodila a ani bych na ní nechtěl každý den koukat. A jsou starožitníci? Uživí se? Jo a jsem přesvědčenej, že velmi dobře. Dokonce na to jsou i školy, mi teď Google našel, třeba Střední odborná škola uměleckořemeslná s.r.o.

Jsou totiž lidé, kteří mají vztah k umění. Líbí se jim třeba řemeslná ruční práce ve které spatřují velkou hodnotu. Prostě ta představa, že tu danou věc někdo, třeba před sto lety, dělal hodiny a hodiny a ještě toho třeba existuje jen jeden kus na světě, v nich vyvolává krásné pocity. A když tuhle věc pak mají doma, září z toho na ně tahle energie a oni jsou šťastní.

A když je ještě ten starožitník šikovnej a umí o tom leccos zjistit a vyprávět krásnou pohádku. To je pak byznys jak víno :-)

No alespoň se domnívám, že nějak takhle to se starožitnostmi, nebo jiným uměním, funguje.

Takže starožitník? Proč ne :-)

Pak třeba takovej Hypnotizér

Zrovna včera jsem se chvilku díval na (právě zmíněné) talkshow 7 pádů Honzy Dědka. Byl tam člověk (Jakub Krouhlík), který v přímém přenosu zhypnotizoval nejprve samotného Honzu Dědka – přibetonoval mu nohy k podlaze a on s nimi nemohl pohnout. A potom se vrhnul na Geňu. Ten zase padal dozadu, i když nechtěl.

K čemu to je dobrý? No to fakt netuším :-)

A uživí se tím? Zřejmě jo, říkal, že je to jeho práce :-)

Svět je naštěstí tak rozmanitý,

že každá věc si najde svého kupce a každá služba taky. Jen tomu stačí dostatečně věřit, změnit omezené úhly pohledu, vytrvat a jít si za tím.

Nebo to vidíte jinak?

Myslíte, že musíte dělat jen tu „normální“ práci od osmi do pěti? Nebo se živíte svým koníčkem?

Podělte se, jak to máte zrovna Vy? Sdílejte. Inspirujte :-)

Fotka: Free-Photos z Pixabay

Je to žebrání?

Před několika týdny se mi opakovaně vracela myšlenka, že bych měl na tyto svoje stránky umístit text s možností příspěvku formou Daru od svých čtenářů. Nevěděl jsem, zda je to z ega či ze srdce, ale ta myšlenka se vracela a vracela.

A tak jsem to udělal

Inspiroval jsem se u obdobných tvůrců a text umístil. Čas od času jsem se podíval na účet, jestli mi někdo přispěl. A nepřispěl :-) Lpěl jsem na tom.

Přičemž mi ale dva lidé nezávisle na sobě zmínili, že si toho všimli a že je to super nápad. Já jsem si tím ale i přesto nebyl pořád jist. Možná jsem to tehdy trošku vnímal jako žebrání a tak jsem text dal tedy zase pryč.

Busking

Pak přišel ten bláznivý nápad s veřejným vystoupením na ulici. Splnil jsem si výzvu a na žebrání jsem pozměnil úhel pohledu. Dozvěděl jsem se, kdo je Busker a zjistil jsem na vlastní kůži, co to obnáší a jaká to má pravidla.

Wikipedie tento termín vysvětluje v tom smyslu, že Busker je umělec, který vystupuje na ulici a obohacuje svým uměním kolemjdoucí, přičemž jim ze všedního dne dělá den zvláštní. Zlepšuje lidem náladu, dělá nevšední atmosféru. Přičemž před sebe dá většinou klobouk nebo krabičku, aby mu kolemjdoucí mohli přispět.

Busking je tedy hlavně o tom, že někomu uděláte hezký den <3

Jsou Buskeři, kteří si tím vydělají více než v klasické práci a pak jsou tací jako já, kteří chtějí jen rozbourat svoje bariéry, chtějí si to zkusit, zažít a něco o sobě zjistit.

Toto umění zase získává na své popularitě, dokonce se pořádají už i feistivaly jako je třeba Pilsen Busking Fest.

No to jsem ale odbočil, jen jsem chtěl říct, že mi to na „žebrání“ změnil názor.

Tlačítko Donate (Darování)

Už před hodně dlouhou dobu, ještě i v době, kdy jsem programoval, jsem na webech (hlavně programátorů počítačových aplikací) vídal tlačítko Donate.

Moc jsem mu nevěnoval tehdy pozornost, ale hodně programátorů vytvářejících šikovné a užitečné prográmky si říkali o odměnu. Říkali něco jako: „Dělá Ti můj prográmek dobrou službu? Přispěj mi na vývoj.“.

Občas jsem už tehdy někomu přispěl, když jsem program používal delší dobu a bral jsem to jako něco normálního. Jak to tlačítko, tak to přispění.

Tvůrci obsahu

Poslední dobou se, alespoň v mých očích, v tomhle ohledu (odměňování) hodně mění svět.

No já vím, všímáme si hlavně toho (nebo spíš jen toho), co se týká nás. Svět se mění pořád a to bez ohledu na to, co prožíváme my :-) Ale to neva :-)

Na internetu se objevují stále noví a noví Tvůrci obsahu. Hodně lidí tvoří třeba Tutoriály (videonávody), Rozhovory s lidmi, Kurzy, Vzdělávací videa, Inspirační videa, Články, Hudební klipy a další a další formy, jak užitečných informací, tak uměleckých děl.

Samozřejmě spousta lidí dává na internet i kraviny. Ale co je pro nás kravina a nesmysl, pro jiného je něco hodnotného. Ale o tom zase jindy :-)

Zároveň spousta lidí láká, stejně jako mě, živit se tím, co je/nás baví a být svobodný (nechodit do práce od do). I když to často může na první pohled vypadat jako scifi.

Tvoření obsahu je časově náročné a tak je dnes běžnou součástí obsahu i to, že si Tvůrci říkají o Odměnu. Lidé to dělají různými způsoby. Umisťují čísla účtů do svých videí a nebo dávají nějaký obsah zdarma a jiný třeba na placený Patreon. A nebo si třeba do svých děl umisťují alespoň reklamu … Přístupy jsou různé …

Poděkování

Pro mě se přispívání jiným tvůrcům stává běžnou praxí. A když zrovna nechci nebo nemůžu přispět finančně, vždy se snažím za hodnotu, kterou obdržím, dát autorovi alespoň pozitivní zpětnou vazbu – poděkovat mu či jeho dílo sdílet. I to má pro každého tvůrce velkou hodnotu <3

Moje hodnota

Říkám si, že moje Tvorba má taky svojí hodnotu a věřím, že jak moje články, tak i má hudební tvorba může leckomu pomoci. Vlastně to vím, spousta lidí mi dává pozitivní zpětnou vazbu a já jsem za ní moc vděčný :-)

A tak jsem se mezi Tvůrce, kteří si říkají o odměnu za svojí práci, zařadil i já <3

Dal jsem tam text tedy znovu

Trošku jinak, než před tím. S větší pokorou a Vděčností. S jinou energií. Ale dal.

Tak uvidíme :-)

Jeden příspěvek už dorazil před pár dny. Jupííí :-D Udělal mi velkou radost a jsem za něj moc vděčný. Děkuji neznámému dárci <3

A jak to máte Vy?

Berete obsah, který denně konzumujete jako samozřejmost a nebo naopak pravidelně přispíváte? Podělte se?

Začínám to chápat

Před dvěma lety jsem byl u Martina Uhlíře nedaleko Staroměstského náměstí v Praze. Martin má schopnost spojit se s Vaší duší a vyprávět skrze sebe příběh Vaší Duše. Martin je takový tlumočník.

Příběh je to mnohdy abstraktní, ale to je jen tím, že Váš mozek to potřebuje nějak uchopit. Některé věci Vám zapadají hned, jiné později a některé možná nepochopíte nikdy.

Dlouho jsem přemýšlel

Dlouho jsem nad tím, co mi skrze Martina bylo řečeno, přemýšlel. Vlastně jsem si na to za ty dva roky vzpomněl každou chvilku. A dnes mi docvaklo z toho povídání cosi zásadního.

Král přírodních bytostí

Když se s Martinem uvidíte poprvé na všeobecné přednášce, tak Martin si Vaší duši načte a na papírek Vám napíše, jak se Vaše Duše jmenuje (ta jména duší „vymyslel“ Martin se svojí ženou Ivou, takže to není nějaké dogma, ale i ta jména sdělují váš obsah, podobně jako váš příběh) a ještě tam uvede pár dalších informací, které Vám vysvětlí později.

Mě bylo sděleno, že jsem Král přírodních bytostí. Na čtení duší nás bylo několik a Martin říkal, že to vypadá jako takový sjezd Králů :-D Bylo nás tam v ten den takových více :-).

Později jsem se dozvěděl o svých darech, z nichž mi některé ladily, ale nad jinými jsem si lámal hlavu. Hudba ano, Tvůrce ano, Inspirátor jistě, Leader hmm nevím, … Bylo mi sděleno, že když něco vytvořím já, je to krásné, ale když vytvoří něco někdo jiný v mé přítomnosti, je to prostě Wow :-).

A dle událostí z posledních dní / týdnů, musím souhlasit

Býval jsem puntičkář, ale poslední dobou jsem si uvědomil, že mě vlastně do detailů věci řešit nebaví. Rád to nastřelím a ideální je, když to dopiplá někdo jiný.

Tak třeba ve firmě jsem měl kdysi grafika Honzu Barnáše. Když jsem vytvořil grafiku já, dobrý, ale když něco vypiplal Honza, bylo to Boží. Občas jsem zapálený do focení, dobrý. Ale včera mi nafotil fotky Vašek Dufek a prostě Boží.

Natáčeli jsme s Adélou Victorií Jedličkovou videa ke klipům, já snad dobrý, ale Adély tanec Boží. Napíšu Lence Bauerové, že řeším těď takové a takové téma, jestli by mi na to napsala text. A ona vezme tužku a druhý den je parádní text (nebo spíše dva) na světě :-)

Rád tvořím písničky, ale řešit to do detailů a řešit vše okolo, to není moje. Kdyby tak se našli muzikanti, kteří by to dopiplali, to by bylo Boží :-)

A takhle bych mohl pokračovat dál a dál …

Miluju když ostatní dělají věci „za mě“

Asi to bude vypadat jako lenost. Já jsem pracovitej, ale miluju pestrost. Někdy to možná vypadá, že jsem línej a nebo neumím dotahovat věci do konce. Ale jak píšu výše. Rád věci nastřelím a když pak to zrealizuje / dopiluje / dotvoří někdo další, je to ideální :-)

Dlouho jsem dělal hodně rutinních prací, ale čím dál více mám pocit, že to není mým údělem.

Což mi k tomu Králi docela zapadá :-)

A vlastně mi to jednou vpálila i Marcelka Maňasová, nyní Terapeutka RUŠ, když jsme spolu čistili na kurzu T2. Říkala „ty chceš, aby to všichni oddřeli za tebe a sám nechceš dělat nic“. Já byl tehdy pěkně restlej a to společné čištění se mi nelíbilo. Dal jsem dokonce Marcelce docela blbé hodnocení (to jsem si ještě něuvědomoval, že ho vlastně dávám sám sobě :-). Ale Marcelka si to pak vyčistila a úspěšně kurz absolvovala. Já jsem vyletěl. Ale co když zrovna tím, že někdo „musí“ dělat něco za mě, dělám nejvíc práce? :-))

Kolem hudby si to kralování umím představit velmi lehce

Když se na chvilku zasním, mohlo by to vypadat nějak takhle :-)

Napíšu článek na nějaké téma a dám odkaz textařce, ona vytvoří text k písničce. Udělám skicu písničky a dám jí ostatním muzikantům, oni jí dotvoří. Navrhnu focení, abychom mohli dát o sobě vědět a nějaký šikovný fotograf nás rád nafotí. Někdo další vytvoří grafiku. Někdo jiný si vezme na starost propagaci. Natočíme materiál pro klip a někdo šikovný to sestříhá a někdo další šikovný hodí na sítě. Někdo další domluví koncerty či rozhovory. A já si jen tak občas něco tůhle zobnu, tůhle něco doplním, támhle něco nastřelím …

To je krásná spolupráce <3, to je koncert <3, to je pohádka <3 To je krásně na Světě <3

No s texty už to funguje. S fotkama taky. A to ostatní se třeba začne tvořit postupně taky.

Držte mi palce. Podporujte. Sledujte. Inspirujte. Nápadujte. Doporučujte. Dohazujte. Děkuju <3

A jak to máte Vy?

Máte rádi rutinu nebo raději kralujete? Rádi řešíte sebemenší detaily nebo to nejraději jen nastřelíte a ať to dotáhne někdo šikovnější? Podělte se :-)

Fotka: Jacques GAIMARD z Pixabay

Otázka: Jak se tvoří hojnost?

V neděli jsme byli se ženou na houbách. Jeli jsme na Černou řeku, kam často chodíme. Ale nic moc tam nebylo. V podstatě jeden hříbek, pár červivých masáků a jináč nic. Teda nic z toho, co jsme chtěli, jinak to tam bylo jako v pohádce :-)

Moje žena má ráda, když nachází na každém kroku. Úplně nejlepší je, když vleze do leza a hned na prvním kroku velikánský hřib. Má ráda hojnost, to je pak ve svém živlu a celá září :-)

Před několika lety jsem absolvoval základní kurz Accessu a ten mě naučil používat otázky. Dalo by se i říct, že mě naučil otázkami v této realitě kouzlit. A od té doby jsou otázky součástí mého života jako jeden z nástrojů tvorby. Jako nástroj pro otevírání se možnostem.

A tentokrát mi jediná otázka pomohla vykouzlit plný košík hub

Ale počkejte, k tomu se dostaneme …

Když jsme nic nenacházeli a žena začínala být tak trochu otrávená, položil jsem si otázku, uvedenou v nadpisu tohoto článku. Jak se tvoří hojnost?

Nejdříve jsem byl jako malé dítě a běželo mi hlavou. No tak když je tahle realita hrou, tak to se tady určitě ty houby někde objeví. Vyskáčou ze země a my určitě na to místo, kde zrovna vyskákaly, dojdeme. Byl jsem opravdu jak malé dítě :-)

Takhle to ale zřejmě nefunguje :-D Nebo alespoň ne mě ;-) Takhle silnou tvůrčí energii ještě nemám :-D

Ale funguje mi, být ve správný čas na správném místě

Krátce po tom, co jsem položil tuhle kouzelnou otázku, jsem si vzpomněl na nedaleký les. Kdysi jsem tam byl na hrabance, dalo se zajet autem až do lesa.

Ještě chvíli jsme bloudili v tom původním lese a hojnost se začala ukazovat i tady. Po pár krocích jsem uviděl místo poseté malými houbičkami. Byly tam rozsypané jako malé penízky :-) Ty ale nejíme a tak jsem se rozhodl ke změně.

Pojedeme jinam.

Dříve jsem neměl rád změny a když už jsem se k něčemu rozhodl, muselo to tak zůstat. Zůstali bychom v tom původním lese a já bych bral toto nezdařené houbaření jako krásnou procházku. Sice bych si to užil, ale prostě bych se uzavřel hojnosti.

Jenže otázky otevírají možnosti a volají ke změně a v tom je to kouzlo :-)

Přišlo nemilé překvapení

Když jsme dorazili na nové místo, těsně nad Chodovem, uviděli jsme les celý rozvoraný. Pokácené stromy, rozježděné traktory to tu bylo a po lesu s hrabankou skoro ani památky. Zřejmě brouček Kůrovec :-) Ale my jsme dali na intuici a vyrazili do toho voraniště :-)

A krátce po nemilém překvapení, přišlo překvapení milé

Na každém kroku Masák, tu a tam Babka, dokonce pár Lišek. Ale hlavně Hřibáci Praváci :-) A co bylo nejdůležitější? Žena šťastná jak blecha :-)) a po půlhodince byl koš plný.

To že zrovna tam byly houby, se dá vysvětlit i logicky, možná by se to dalo vymyslet. Tohle místo je možná o sto výškových metrů níže, takže tam bylo tepleji a do rozvoraného lesa na houby nikdo nepůjde, tak proto jich tam bylo tolik.

Ale nepoložit si tu kouzelnou otázku a neposlouchat intuici, měli bychom zřejmě prd :-) A takhle jsme si klidně mohli udělat třeba Houby s voctem :-D … teda my raději řízky a nebo smaženici na másle <3 Mňam <3

A co Vy? Umíte kouzlit?

Pracujete s otázkami? Znáte Access? Jste jako malé děti? A nebo děláte rychlé závěry a užíváte si Houby s voctem?

Reklama na závěr

Tohle původně nebylo záměrem článku, ale když už píšu o svojí ženě Lence a o Accessu, tak musím zmínit, že i moje žena umí kouzlit s otázkami. Tak pokud byste to chtěli od ní naučit, vyřešit nějaký problém, či si jen dopřát cosi jako příjemnou masáž a přivítat do svého života lehkost, koukněte na její stránky :-) … on i ten Access jí nesmírně baví a pak září podobně jako na té fotce v záhlaví :-) A to já mám moc rád <3

Odpovídám tím, čeho mám plnou hlavu

resp. tím, co si myslím, že si o mě dotyčný myslí.

Před nějakým časem jsem dal výpověď v práci. A velmi dlouhou (pro mě opravdu nezvykle dlouhou) dobu jsem doma. Využívám teď podpory v nezaměstnanosti a to celkem cíleně. Hodně dlouhou dobu jsem byl workoholikem a pak jsem ještě hodně dlouhou dobu dřel jak kůň. Ano, přineslo mi to hodně ovoce, mám teď i díky tomu velikou materiální hojnost.

Ale mělo to jedno velké ALE

Nežil jsem. Jel jsem na autopilota. Dělal jsem jen (nebo řekněme z 90% jen) to, co se po mě chce, nebo to, co jsem si myslel, že se po mě chce. Dělal jsem to tak, jak jsem to měl naučené a moc jsem se neřídil tím, co jsem chtěl já.

Z určitého úhlu pohledu se teď flákám. Z určitého úhlu pohledu nedělám nic. Nedělám nic, žádnou klasickou obecně uznávanou práci, za kterou bych dostával výplatu.

A do nedávna jsem to tak vlastně viděl i já

Když se mě někdo ptal “co teď děláš”, naskočilo mi v hlavě “nic, jsem na pracáku”. Což je sice možná “pravda”, ale je to pravda, kterou vnímalo mé staré já. Později jsem začal říkat “dělám muziku, tvořím písničky” nebo “píšu zrovna článek”. Zpočátku jsem musel v sobě tu automatizovanou verzi stopnout a vědomě za ní dosadit tu skutečnou, ale teď už mi ta skutečná verze naskakuje automaticky. A moje sebehodnota se díky tomu vrací do normálu.

Když to trochu odlehčím, ono nic nedělat vlastně ani nejde. Když ležím, tak vykonávám ležení, když spím, tak spím. Dělat nic nejde :-)) Vždycky děláme nějakou činnost.

Oběť a Tvůrce

Když se na to kouknu zase jinak, tak pokud chceme být tady na světě šťastní, tak ani to výše uvedené NIC, dlouho dělat nevydržíme. Začneme se nudit a energie nám začne ubývat, dny utíkají rychleji a rychleji a jsme z toho otrávení. Jsme pak v roli oběti a v té není ve skutečnosti dobře nikomu.

Aby nám tady na Zemi bylo dobře, je potřeba se překlopit do role Tvůrce. A Tvůrce prostě pořád něco dělá – tvoří. Tak jako já. I když jsem na pracáku, vstávám v šest hodin a chodím spát kolem půlnoci. A celý den mám naplněný nějakou činností. Chvil, kdy si lehnu nebo sednu a jen tak lelkuju, moc nemám. 

A takovou tou běžnou domácí prací, kterou běžný člověk doma buď nestíhá a nebo jí naopak odpočívá po práci (jako je třeba sekání trávy, uklízení nebo různé opravy, …), tak tím já odpočívám mezi tím děláním toho, co mě baví. Ve chvíli, kdy už se moje tělo potřebuje třeba protáhnout a žádá si změnu :-)

Dělám co mě baví

Dělám téměř skoro celý den co mě baví a jelikož mě to opravdu baví, tak se to tak nějak pořád nabaluje a nechci toho nechat :-) Pořád přicházejí nápady, co bych ještě mohl vytvořit. Moje hlavní činnosti jsou teď tvorba hudby, její produkce a psaní článků.

Tedy vlastně inspirace ostatních lidí k tomu, aby žili svůj život (a né život někoho jiného) a dělali, to co je baví (a ne to co si myslí, že musí). A dělám to tím, co mě baví, to je vtipné :-)

Někteří lidé mi naznačují, že se flákám a že nic nedělám. A dělají to právem, jen mi zrcadlí to, co si sám o sobě myslím, resp. jsem si do nedávna myslel na 90%. Teď už se ty procenta blíží nule. Kdybych měl v tomhle zdravou sebehodnotu od začátku, cítil bych se rovnou třeba jako hudební skladatel a spisovatel v jedné osobě ;-)

Umělci jsou rebelové

Jenže to jsou pro nás obyčejné lidi příliš vznesené výrazy. Být hudebním skladatelem nebo spisovatelem, to mohou jen vyvolení. Ale když se kouknete do historie, jak vypadaly životy umělců, velmi často to byli rebelové. Byli to lidé, kteří vystupovali z normálu, vymykali se. Ale právě díky tomu mohli dělat to svoje a jen díky tomu se mohli stát úspěšnými a být pak inspirací ostatním, těm kteří po tom taky touží, ale zatím na to nemají koule.

Vstoupit do nejistoty

Způsobů, jak se začít živit tím co nás baví, je zcela jistě nepřeberné množství. Já jsem si vybral tento. Skočit do neznáma / vstoupit do nejistoty a čelit všem těm připomínkám, výčitkám a strachům, které v sobě mám. Je to můj způsob, jak sílit a navracet se do svojí plné mužské síly.

Je to vlastně podobné, jako když jsem před 17 lety začínal podnikat. Tehdy jsem měl našetřeno zhruba 100 tisíc korun a na co už nezbylo jsem si musel různě půjčit. Byl jsem tehdy vlastně dost odvážný.

Před pár měsíci, když jsem se k tomuto dalšímu skoku rozhodl, vlastně jsem na tom byl hodně podobně. Po podnikání mi zbyla obdobná částka, kterou jsem postupně investoval do vybavení a před pár dny byla částka na našem účtu opravdu malá.

Je to ale hodně zajímavé, zatím to jde a peníze se vždy včas nějak objeví :-)

Předtím to možná pro mě bylo jednodušší v tom, že jsem neměl ještě děti. Dnes je mám a tak je to pro mě ještě mnohem větší výzva. Měl bych být (tak jak je to obecně zavedené) živitelem rodiny a tím teď (z většiny jako dřív) nejsem.

Nicméně životem sílíme a tak časem zvládáme větší a větší výzvy. 

Ale stejně si myslím, že až se na konci života ohlédnu, budou mi všechny tyto výzvy připadat jako krásné hry <3

Dalším ze způsobů, jak dosáhnout toho, že se živím tím, co mě baví a naplňuje, tedy že jsem placen za svou existenci, neboli se mojí prací stanou moje koníčky, by mohlo být to, že si našetřím třeba půl milionu a pak to začnu realizovat.

Má to ale většinou háček. Lidé, kteří hrají na tuto domělou jistotu, většinou ze své bubliny nevystoupí. Protože buď potřebují ještě tamto a tohle, nebo čekají na jiná “až”. Nemají na ten skok dost odvahy. A nebo jsou na něj moc pohodlní. A tu odvahu jim právě bere ta jistota, které stejně neexistuje.

Zcela jistě mezi Vámi je dost lidí, kteří mají na účtu dostatečnou částku, která by pokryla jejich výdaje i na několik let, aniž by museli pracovat. A kdyby ne, tak na několik měsíců určitě.

Můžete si snít, že jednou …

Že to co vás baví, budete dělat po práci, a pak až se to rozjede, tak to překlopíte a přestanete chodit do práce. Ale víte o kolik více toho stihnete vytvořit, když na to máte celý den, týden, měsíc, rok … ?

Ale pro někoho to samozřejmě může být ideální cesta :-), jen v tuto chvíli ne pro mě. Lidé jsme různí a každému z nás funguje něco jiného :-)

Zkuste si si to alespoň představit

Vezměte si kalkulačku, spočítejte si výdaje, odečtěte kolik ušetříte, když nebudete chodit do práce, připočtěte k tomu to, co Vám poskytne stát jako podpůrčí dobu a uvidíte. A zjistěte racionálně kolik máte reálně času na to, vytvořit si svůj sen / vytvořit si pro sebe svůj Ráj na Zemi.

Vychází to?

Skočíte? Nebo počkáte až … ? 

… až umřete …. ?

… na příští život … ?

Nebo můžete být třeba šlechetnější a Vy budete makat až do smrti a až vaše děti se budou mít dobře … to je taky hezká výmluva ;-) <3

Poděkování na závěr

Díky mému skoku i moje žena čelí různým výzvám. A dává je. Je to velká silná holka.

A já Ti tímto děkuji, že to se mnou dáváš <3. Že jsi stále vedle mě a rosteš a skáčeš se mnou (i když někdy nedobrovolně :-) Díky, Ženo má <3 <3 <3

Fotka: stokpic z Pixabay