• Home
  • Štítek: bloky

Špinavé přední sklo

Před nedávnem jsem začal sledovat Jiřího Ledvinku. Hodně mě to co říká oslovuje a tak jsem se začal řídit jeho „radami“. Alespoň tedy v tom smyslu, jak jsem je sám pochopil.

V současné době si přeji mít takovou práci, která mě bude naplňovat. A Jirka o práci ve svých rozhovorech často mluví a opakuje to i na svém příkladu, že když máte ke stávající práci odpor, nebaví vás to tam a nenaplňuje, máte dát výpověď a čekat až se ta vaše ideální práce objeví.

A tak jsem se tím řídil a dal výpověď. Vůbec jsem neřešil, co mi tam vadí a po domluvené době jsem se rozloučil a odešel. Jirka říká, že není potřeba nic v sobě čistit – žádná vnitřní omezení a tak jsem taky nic neřešil.

Pak jsem se díky jedné svojí průvodkyni uvědomil, že to byl do jisté míry útěk a že asi nejsem na takové úrovni vědomí, abych si byl schopen tu ideální práci k sobě přitáhnout.

Věděl jsem jen, že když ta práce skončí, tak že přijdou strachy. A taky jo. Asi týden před koncem se mi začal všude možně ukazovat můj strach ze smrti. Jak by ne, však ukončení zaměstnání je obrazně taková malá smrt.

Rozhodnutí jen z hlavy

Moje průvodkyně mi vysvětlila, že jsem se rozhodl jen v hlavě a nikoliv celým tělem. A možná měla pravdu. Když jsem mluvil o tom, že budu mít novou práci, říkal jsem „doufám že se něco pro mě najde“, „snad to vyjde“, apod. Kdybych byl rozhodnutý celým svým já, asi bych spíš věděl, že ta práce už je pro mě připravená a nic by mě nenutilo se s přáteli o mém rozhodnutí bavit a ujišťovat se tak, že jsem udělal správně.

Práce s emocemi

Jirka taky mluví o tom, že je potřeba umět pracovat se svými emocemi. Že je potřeba je umět dát stranou (jen je pozorovat), jakoby se jimi nenechat strhnout a zaměřit se jen na svůj cíl. Resp. vyslat jen své přání/rozhodnutí mít ideální práci svému božství a pak jen v klidu čekat.

Má průvodkyně mi vysvětlila, že Jirka nesděluje mezikroky, které jsou u řady lidí potřeba, aby se byli schopni dostat do stavu „vím“. Pokud do toho stavu vím, vstoupit danému člověku (mě) nelze, je potřeba ještě na sobě pracovat a posunout se blíže k sobě. Pak rozhodnutí na úrovni celého těla může přijít.

A mě to dnes připomnělo špinavé přední sklo u auta

Jeli jsme na výlet a já měl na předním skle pozdrav o nějakého ptáka (hovínko :-). Pomocí stěračů to umýt nešlo ani po několikáté. A já se celou cestu (tam i zpět) víc soustředil na ten flek, který mi překáží ve výhledu, než na pohled na krásnou krajinu do dáli.

Občas se mi daří i se špinavým předním sklem koukat do dáli a ty fleky nevnímat. Dnes mi to ale nešlo. Pak je asi teda lepší zvednout zadek, vzít hadr a ten flek utřít. Je to „pracnější“, ale v danou chvíli (alespoň pro mě) snadnější.

Teď už jsem doma, píšu tenhle článek, ale ten zadek jsem vlastně ještě nezvedl. Flek je tam pořád. Dojeli jsme z výletu v pořádku i s ním. Ale pořád na něj myslím.

Tak já ho teda jdu utřít :O)

Hotovo. Bylo to jednodušší, než se zdálo :-)

Na příští výlet můžeme tedy s čistým sklem, pokud mi to do té doby zas nějaký pták nepo…. :-) … a kdyby jo, nevadí, vezmu hadr rovnou, než o tom psát články :-)

A jak to máte vy?

Čistíte? Nebo máte už vyčištěno? A nebo jen čištění plánujete a povídáte o něm? Nebo se vám už nic čistit nechce?