• Home
  • Štítek: cíl

Jsem na ní závislej

Dnes jsem si uvědomil, že jsem závislej. No a není to ani tráva (myšleno Marihuana), ani kořalka a ani nic podobnýho :-)

Od včerejška mám po delší době trošku blbou náladu. A uvědomil jsem si proč tomu tak je.

Před několika měsíci jsem se rozhodl, že budu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Tedy, že změním práci na takovou, která pro mě není prací, ale zábavou a přináší mi dostatek finanční hojnosti.

Dvě různá „baví“

Ta předchozí mě sice docela bavila, ale až když jsem se do ní pustil. Do práce jsem se nijak obzvlášť netěšil. Ale když už jsem tam začal něco dělat, docela mě to bavilo. Ale zároveň jsem se už těšil, až budu doma a budu moct dělat něco, co mě opravdu baví.

Dělal jsem zahradníka. Hrabat se v hlíně mě baví, ale uvědomil jsem si, že jen když to v danou chvíli dělám pro zábavu, tedy jako relax. Když chci třeba nechat odpočinout hlavu a nebo si protáhnout tělo.

Výpověď

A tak jsem se se šéfem domluvil, že už u něj budu dělat jen nějakou dobu a pak se rozloučíme.

V tom mezidobí jsem si uvědomil, že energii/potěšení mi nedává ta samotná práce, ale spolupráce s tamními kolegy. Především s kolegyní, která tuhle práci toužila dělat už od dětství a tak vlastně žije svůj sen. A díky tomu srší energií na všechny strany.

No a já jsem si z ní tak trošku usosával. Když měla radost ona, měl jsem jí i já, protože jsem byl v její přítomnosti – v jejím energetickém poli. Kolegyni to sice energii nebralo, ale tady jde o mě.

Uvědomil jsem si, že jsem v souvislosti s prací závislej na někom jiném (na ní) poprvé.

Podruhé

Nyní jsem již nějakou dobu doma, tedy oficiálně bez práce. Dělám co mě baví. Tvořím muziku, dělám sem tam něco kolem baráku, vyzvedávám dcery ve škole, učím se novým věcem, sem tam si jdu zaběhat, píšu si články, studuju, rozvíjím se, a tak podobně :-)

Vlastně se řídím intuicí a dělám to, na co mám v danou chvíli chuť. Učím se tak rozumět sám sobě – zjišťuji, co chce moje pravé já a ne moje hlava.

Hudba je to moje?

Největší podíl v tom všem je tvorba muziky. Při této činnosti zapomínám na čas – jdu se vyčůrat až když to je opravdu nutné, zapomínám jíst, srším při tom energií, mám spoustu nápadů, atd. Znáte to … prostě jsem při tom ve flow. Když se věnuju tvorbě nebo produkci muziky, je to pro mě prostě Boží :-)

Má to však jeden malej háček a tím jsou peníze :-(

Vím už, že peníze jsou zhmotněním naší radosti ze života. Když něco děláme srdcem, plyne nám z toho pak hojnost. Nejen hojnost finanční, ale i jiné způsoby hojnosti. Pro mě to je nyní např. přísun textů pro svoje písničky. Stačí se jen zmínit kamarádce/kamarádům a texty se jen hrnou :-) K té finanční mi však ještě něco zbývá …

Blokování hojnosti?

No a já si dnes uvědomil, že tuhle radost z tvoření si někdy docela blokuju. Blokuji si jí opět díky závislosti. Uvědomil jsem si, že ta moje radost hodně závisí na mojí ženě. Jsem tedy „na ní“ závislej podruhý. Resp. tuto druhou závislost jsem si uvědomil dnes.

Ono těch závislostí „na ní“, bude v mé realitě zcela jistě ještě víc a jsem si jist, že všude to budou ženy … pramenící v dětství od mojí Maminky.

Moje žena je na mě totiž v určitých intervalech naštvaná. Začne mi většinou připomínat jestli už jsem si našel práci. A jelikož jsem závislej a ona je na mě naštvaná, tak mě to začne brát energii. Začnu se bát. Začnu hledat novou práci. Atd. Začnu to řešit hlavou.

Iluze hledání

Resp. jdu hledat nebo dělat něco, co jí udělá radost. Ale tohle hledání je iluze, neplyne ze mě, ale z mojí hlavy a je jen na mě (mé volbě), jak dlouho v této iluzi setrvám.

Začnu se bát dělat dál muziku/to co mě baví. A jakoby začnu pozorovat, jestli je na mě žena ještě naštvaná. Jsem podrážděnej a nejsem uvolněnej. A uvolním se až když mám jistotu, že její naštvání z ní zase na nějaký čas vyprchá. Pak se uklidním a vrátím se zase k tomu co mě baví. Ale někde na pozadí tam ten strach, že se naštve je pořád.

Kdybych na ní závislej nebyl, bylo by mi úplně jedno jestli jí vadí, že nemám ještě (takovou tu běžnou) práci, co mě teď zrovna živí a uživí i celou rodinu. Ano já jí rozumím, má strach o nás/o naší rodinu/o sebe. Ale ten strach mám evidentně i já, protože ho ze sebe vyzařuju. Jinak by ho ona ze mě necítila a nebyla v ohrožení a nebo bych jí dokázal ubezpečit dvěma/třemi slovy.

Ta závislost je tak trochu oboustranná, ale je na mě jí rozpustit. Pak si budu moci dělat co mě baví beze strachu a půjdu za svým cílem/snem přímou cestou, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. A jelikož se moje radost bude navyšovat, pak přijde zřejmě i ta hojnost finanční.

Tedy alespoň v to doufám <3

A jaký že je můj sen?

Živit se muzikou. Vím, možná na to teď není ideální doba. Možná na to nemám dostatečný repertoár. Ano, znamená to pro mě ještě jisté výzvy. Atd, atd. ….

Ale sny jsou od toho, aby se žily :-), ne aby se jen snily ;-D

A jaké cíle a závislosti, které Vás od cíle dělí, máte Vy?

Mám pocit, že Ti chybí směr

Prý se tomu říká krize středního věku.

Je mi přes čtyřicet a několik let hledám smysl života. Někdo by řekl, že hledám sám sebe a jiný zase, že jdu po cestě k sobě. Říká se tomu různě, ale v podstatě jde asi o to samé. Ostatně říkejte si tomu jak chcete <3

Od několika z Vás slýchávám často, že na sebe moc tlačím, že pořád řeším sebe, apod. A v podstatě máte pravdu. Ano, snažím se najít nějakou činnost / práci, která by mě naplňovala. Snažím se přijít na to, proč tady jsem. Snažím se přijít na to, jaký úkol na tady na Zemi mám a čím mohu přispět? Proč jsem se vlastně narodil?

Prošel jsem mnoha kurzy, přečetl mnoho knih a zkouknul stovky videí o osobním rozvoji a z každé strany slyším něco jiného. Každý má jiný názor / úhel pohledu / každý to vidí jinak. A možná nemá pravu nikdo a nebo jí mají všichni. Každý máme totiž svůj unikátní život a tak je na čase začít poslouchat sebe – svoje srdce.

Je potřeba mít záměr / cíl

Na kurzech jsem se taky dozvěděl, že když chci něco ve svém životě změnit / vylepšit, je potřeba mít záměr / cíl a je potřeba ho pořádně vyladit, jinak se nikam nedostanu. A tak na sebe tlačím, snažím se, ale zatím pořád hledám a nenacházím. A nebo je ten cíl tady pro mě pořád a jen jsem si ho přes to snažení (koukání do dálky) nevšiml?

Život je jako řeka

Někde jsem četl, že Život je jako řeka. A mě se toto přirovnání moc líbí :-)

Proud Života je jako proud v řece. Já jsem ta kapka vody v řece, která směřuje do moře. Moře je ten cíl? A pokud si mám proud té řeky užívat, je potřeba plout s ní.

Můžu se občas zastavit v tůňce nebo si zablbnout pod splavem a nebo dokonce zažít spoustu adrenalinu ve vodopádu. Ale ať se budu snažit sebevíc, mimo koryto řeky nemá moc smysl se snažit dostat. Mohl bych se tak snadno třeba vypařit do mraků předčasně a nebo při plutí proti proudu ztratit veškerou svojí sílu.

Je tedy lepší se snažit ze všech sil a nebo se uvolnit a nechat se unášet?

Z moře, kde budu v jednotě s ostatními, se pak stejně zase jednou vypařím a ocitnu se opět u pramene. Ať jsem kde jsem, tak spojení se svým pramenem stejně (díky ostatním kapkám v moři a řekách) nikdy neztratím <3

Mám tedy cíl nebo ne?

Takže ano, nemám cíl jako je např. vyšplhat na nejvyšší horu světa nebo postavit palác ze zlata. Mým cílem je, užívat si proudu Života, radovat se v něm a přijímat vše co koryto řeky Života přináší :-) A když mi Život přinese nějkou výzvu? Co s ní udělám? … no jasně, pustím se do ní :-)

A jak to máte s cíli v Životě Vy?

Pocity, emoce a myšlenky aneb AUTOMAT na střílení míčků

Včera mě kamarádka upozornila na důležitou věc a mně se to hezky promítlo do takového obrazu.

Ve svém životě věnujeme často velkou pozornost svým pocitům, emocím a myšlenkám. Jsou naší součástí. A zpravidla častěji těm negativním než těm pozitivním. A to nám bere neskutečné množství energie a nesmírně nás to brzdí.

Když si vytyčíme CÍL, chceme ho vždycky dosáhnout, ale díky tomu, co jsem napsal o kousek výš, se nám to často nepovede.

Máš sen?

Představ si, že chceš vylézt na velikou horu, vždycky to byl Tvůj sen a rozhodl ses tam vydat. Chceš to DOKÁZAT. Rozhodneš se tam tedy jít, vydáš se na cestu a jdeš. Cestou Tě napadají myšlenky („Co budu zítra dělat?“, „Kam pojedu letos na dovolenou?“), obavy („Co když mi dojde jídlo?“), strachy („Co když to nedokážu?“)…

Když se těm strachům a obavám poddáš, otočíš to v půli cesty a vrátíš se domů. A nebo když se budeš víc věnovat všem těm úžasným myšlenkám, dokonce nikdy ani nevyrazíš na cestu.

Jiný příběh – Obraz s automatem

Představ si, že jsi běžec na krátké tratě. Soutěžíš zrovna v závodě na 50 metrů a běžíš si pro trofej. Kolem trati stojí po několika metrech automaty na střílení míčků. Ty míčky na Tebe létají ze všech stran. Nejčastěji pinpongáče, jindy tenisáky a sem tam nějaký basketbalový nebo fotbalový míč. Výjimečně dokonce medicimbal. Taky se Ti pod nohama občas objeví nějaký klacík nebo dokonce přes trať/cestu leží padlý strom.

Problém je v tom, že se přestaneme soustředit na trofej nebo cílovou pásku a začneme příliš moc pozornosti věnovat těm míčkům. Začneme si je prohlížet, zkoumat je, dívat se, jakou mají barvu, zjišťovat, jestli se nám líbí, jestli jsou dost nafoukaný (tvrdý) nebo jestli by se nám dokonce nehodily do sbírky. :-) A tím se dostaneme do pasti, protože pak věnujeme všechnu energii jim a zapomeneme na ten cíl, kam jsme si běželi pro trofej.

Dávej pozornost na správné místo!

A stejně je to i s těmi pocity, emocemi a myšlenkami. Když jim věnujeme příliš mnoho pozornosti, často se nám stane, že náš cíl/záměr/vize se nám ztratí z dohledu a nikdy jej nedosáhneme. ;-)

Přeji Ti, aby ses naučil brát svoje pocity, emoce a myšlenky sportovně, s lehkostí a nadhledem, protože pak se stejnou lehkostí začneš dosahovat svých cílů. :-))

Až poběžíš příště, koukej se soustředěně na cílovou pásku. Když přiletí míček, buď ho odraž jinam a nebo ho nech klidně do sebe strefit. Ale koukej dál na trofej za cílovou páskou. Daleko snadněji ji získáš :-) A když se Ti náhodou stane (a to se stává – je to normální, stává se to i šampiónům ;-), že zjistíš, že jsi ten míček prohlížíš, zahoď ho a svůj pohled opět obrať k cíli :-)

Trénovat to můžeš každý den! Držím Ti palce, ať se Tim to daří a stáváš se šampiónem v každém svém vytyčeném závodě ;-)

Jak dojít k cíli snadno a rychle

Poslední dobou často někam jezdím a už ze základní školy vím, že zeměpis je důležitý. Ale mně osobně bohužel nikdy moc nešel a nebavil mě. Je to jedna z věcí, která by se mi teď v dospělosti hodila. Třeba k všeobecnému rozhledu, který je údajně nesmírně důležitý, aby mohl mít člověk vysoké sebevědomí (to mi někdo říkal), ale o tom zase jindy :-) Nicméně zlepšuji se, ale zatím pomalu. ;)

Zároveň si nepamatuji názvy obcí. Jsem schopný někomu vyprávět o tom, co se stalo v Draženově a myslet při tom Kout na Šumavě a nebo (pro ty, co nejsou z Domažlicka) vyprávím o Krkonoších a myslím na Beskydy (jj, to jsou pohoří a ne obce, já vím. Naše Anička to právě probírá ve škole a já občas zahlédnu, co se učí, a přiučím se. :-). Prostě učíme se celý život a když nedáváme pozor ve škole, doháníme to pak třeba v „krizi“ středního věku, jako třeba já teď. ;)

K čemu chci vlastně teď při tom vyprávění dojít? Teď jsem trošku odbočil… ;O)

Učím se, jak lze žít šťastný a naplněný život

Dělám to tak, že na sobě pracuji a měním svojí osobnost – svoje návyky, zbavuji se strachů, překonávám výzvy a tak podobně.

Když někam směřuju, je hodně důležité, vlastně dokonce nejdůležitější, ba to bez toho nejde, stanovit si cíl na konci cesty a představit si ho. To jsem sice dělal, ale představoval jsem si ho jen tak obecně, řekněme podle knížky, tak jak to říkají ostatní. Při té práci na sobě jsem minulý týden (konečně) pochopil, že je potřeba si ten cíl představit konkrétně. Rozebrat si ho v představě na ty nejmenší dílky a třeba si ho i vizualizovat. Protože když tohle člověk neudělá, tak pak může být cesta velice klikatá, pomalá a trnitá.

Když jsem tohle pochopil, tak od té doby se má cesta rozjela jako namazaná máslem. ;-)

Teď odbočka do praktického života…

Dnes jsem jel za zákazníkem do Lužan, o kterých jsem ještě minulý týden nevěděl, že tady v našem okrese jsou. Na cestě zpět jsem si uvědomil, že když někam směřuju, je šikovné a důležité určit si důležité milníky na té cestě a dát si pozor na úskalí. Je to právě stejné, jako když někam jedete. Dnes ráno jsem se na cestu dobře připravil a šlo to hladce, cestu jsem si užil, trefil jsem, jako kdybych už tam někdy jel, a v cíli jsem byl včas. Prostě radost a pohodička. :-)

Ráno jsem se poradil s guru, tím nebyl nikdo jiný než Google. Kouknul jsem se na města, kterými budu projíždět, a napsal si je na papírek jako hlavní body (milníky). Poznamenal jsem si odbočku na Staňkov (první úskalí), protože před ním nedávno udělali obchvat, tak abych automaticky nejel po něm. Staňkov (mimo té části, kterou se projíždí na trase do Plzně) neznám, tak jsem si poznačil další křižovatku v něm (druhé úskalí) a pak přímo před Lužany je podle mapy snadné jet dál po hlavní silnici a přejet to, tak jsem si poznamenal i toto (třetí úskalí).

Po cestě se mi to hezky spojilo…

Na mé cestě osobního rozvoje je to vlastně úplně stejné. Když se pro něco rozhodnu, tak je dobré si to nastudovat (teorie), pak naplánovat (příprava) a pak prostě k tomu cíli (praxe) snadno a rychle dorazí (i obyčejný kluk jako já). :-)

Když se budu držet toho, co jsem se naučil, tak si nepotřebuji tisknout složité mapy od Gurua a ani mít zapnutou neustále navigaci. Do mapy se při jízdě stejně nemůžu dívat, to musím zastavovat nebo mít navigátora a navíc třeba ženský se v nich prej vůbec nevyznaj (čemuž nevěřím :-)). Když permanentně používám navigaci, tak zase blbnu a vůbec nevím, kudy jsem jel, a příště tam bez navigace stejně netrefím.

Stačí si stanovit a jasně představit cíl, vytyčit milníky, dát pozor na úskalí a řídit se podle toho v praxi. A je to. ;-) Jak jednoduché. :-)

Jak to jde s cestou za cílem Vám? Taky se ještě učíte, nebo Vám to jde tak nějak od přírody samo?