• Home
  • Štítek: dědičnost

Jaké je naše poslání / úkol tady na Zemi?

Právě jsem se se na tuhle otázku zeptal sám sebe. A přišla mi nějaká takováhle odpověď …

Naším úkolem je Žít Život. Žít ho šťastně a být tak inspirací ostatním.

Trošku to rozvedu …

Nevím jak to přesně je, ale říká se, že když se sem narodíme, neseme si s sebou už nějakou minulost. Minulost danou rodovými liniemi, minulost zapsanou do našich genů. Tedy narodíme se s nějakými vzorci / omezeními / bloky.

Pro ty racionálnější z nás by to mohlo být tak, že zdědíme (popř. přebereme) vzorce myšlení (a pak chování) od našich rodičů (a ti to převzali zase od svých a ti zase od svých, atd., až k Adamovi a Evě :-).

Možná je to i tak, že jsme si kdysi v dávné minulosti (ještě před tím, než jsme se narodili) vybrali nějakou výzvu / hru / úkol, který si tady splníme a podle toho jsme se narodili do příslušného místa na Zemi a příslušené rodiny. Tak jak jsem se už hodněkrát dočetl.

Ono je ale vlastně úplně jedno, jak to to je :-) Jde stejně o úhel pohledu ;-)

Chceme tu žít všichni šťastně

Ať už je to tak nebo tak, chceme tu žít všichni šťastně. Chceme tu žít Ráj na zemi. A v tom právě spočívá, podle mého, ten náš úkol. Ty omezení / bloky, ať už jsme je získali nebo si je vytvořili jakkoliv, rozpustit (pokud nám tedy v tom šťasném žití nějak brání) a během našeho života se co nejvíce přiblížit tomu ideálu – tedy žít ve štěstí každým dnem, resp. vnímat jako štěstí vše, co nás v životě potkává.

Nebo ještě jinak. Vlastně si uvědomovat, že už tak žijeme (pokud by to bylo tak, že život se děje sám a my jsme jen pozorovateli). Dívat se na vše, co nám přichází jako na štěstí / jako na povznášející zkušenost.

Hledání poslání

Když jsem dříve hledal jaké je moje poslání, myslel jsem si, že to musí být něco, kde budu lidem pomáhat. Tedy pomáhat takovým tím (na první pohled) viditelným způsobem.

Tedy třeba, že budu terapeut. Byl to hezký sen, ke kterému jsem se hodně přiblížil, ale nakonec to dopadlo jinak a já si uvědomil, že jím být nechci, že by to byla pro mě velmi pravděpodobně nuda a dřina.

Pak mi došlo, že vlastně každá práce (ať už jako práce na první pohled vypadá nebo ne), je pomocí ostatním. Ať už zametám ulici, jsem ředitel, zedník, peču housky, jsem lékařem, kreslím obrazy, zpívám písničky nebo filozofuju, vždy je to něco, čím pomáhám ostatním. Nic / nikdo nejsme víc nebo míň. Nikdo z nás není méně nebo více důležitý. Žádná práce není méně nebo více.

Buď ostatním pomáhám fyzicky a nebo mentálně. Buď jim přináším nějaké produkty (housky, cihly, domy, …) a nebo služby. Služby, které tvořím rukama (metař, chirurg, …) nebo je tvořím hlavně myslí (terapeut, hudební skladatel, …).

To jediné, co si odsud odneseme, až se rozpadneme zase na prach a staneme se zpátky fyzicky součástí matky Země, budou zkušenosti, které nám pomohly se posunout dál / něco pochopit.

Ale, abych dokončil tu hlavní myšlenku …

Myslím si, že naším úkolem je být šťastný. Žít tedy takový život a dělat takové věci, které nás co nejvíce přiblíží tomuto stavu. Žít sami sebe skutečné. Žít svůj život a ne žít podle někoho jiného (třeba podle rodičů).

A to se nám může povést třeba tím, že rozpustíme naše traumata a bloky, zjistíme co nás baví / co nás činí šťastnými / co nás naplňuje a to budeme dělat. Ať už je to cokoliv a ať už to ostatní hodnotí jakkoliv.

Když budeme dělat co nás baví, bude nás to naplňovat. Budeme plní a budeme to pak vyzařovat do svého okolí – okolí to na nás pozná / bude to vnímat / ucítí to. A toto vyzařování / energii / nastavení pak budeme předávat ostatním, ať už to je naším záměrem a nebo je to jen vedlejší produkt našeho tvoření / štěstí.

A lidi, kteří toto naše nastavení / vibraci zachytí, mohou se od nás “nakazit” a začnou za tím jít taky. A když si to dovolí a zvolí, taky mohou dojít k Ráji na zemi <3 

Začneme tak rozsvěcovat ostatní kolem sebe. A nemusíme pro to dělat vůbec nic. Stačí dělat to svoje / stačí jít příkladem / být inspirací :-) Stačí být “sobecký” a věnovat se sobě / svému životu / svému štěstí. Věnovat se tomu, co já chci.

Co myslíte?

Stačí to? Je to sobecké? Jak se na to díváte? Jak to máte vy?