• Home
  • Štítek: dědictví

Trapnost jako nástroj k boření hranic

Občas se mi stane, že se koukám na nějaké video, nebo na někoho ve skutečnosti, a začnu se cítit trapně. Trapně za toho člověka, jak se chová. Za to, co na tom videu (nebo ve skutečnosti) dělá.

Už vím, že tahle trapnost jsem já, takže se jakoby uvolním a tu trapnost nechám plynout. A ta trapnost se jakoby začne rozpouštět, začne odtékat, začnu si jí odpouštět a jakoby si uvědomuju, že i tohle jsem já a začnu mít ty trapnosti na tom člověku postupně rád.

A jako mávnutím kouzelné hůlky se ta trapnost najednou promění v radost. Vzpomenu si na svoje dávné časy, kdy jsem dělal prostě to, co jsem cítil, bez ohledu na to, co si o tom/o mě myslí ostatní.

Jak to bylo dřív?

Vzpomínám si velmi jasně, že mému okolí (hlavně mým rodičům) se nelíbilo, když jsem byl sám sebou, když jsem byl uvolněnej a dělal jsem (tehdy pro ně) trapné věci.

(U)Závěr ve mě

A tak jsem se rozhodl, že ty trapnosti dělat nebudu. A postupně jsem se zavřel, začal závidět ostatním dětem, že oni se po svém projevovat můžou a tu Trapnost (dříve Radost a uvolnění) jsem si konečně pojmenoval jako trapnost po vzoru svých rodičů a těm pocitům v sobě jsem dal nálepku „to jsou blbý pocity, ty nechceš“.

Proč? Chtěl jsem bejt svými rodiči přijímanej. Chtěl jsem, aby mě měli rádi.

Postupně jsem se přestal hýbat, přestal mluvit, přestal se skoro úplně projevovat. A když už jsem sebral zbytky odvahy a chtěl se spontánně projevit, ptal jsem se rodičů jestli můžu, ať už verbálně a nebo „jen“ svými pohledy na ně.

Občas mi rodiče povolili, že můžu tohle nebo tamto dělat, ale řekli mi k tomu velmi jasně svoje „ale“ a stanovili mi jasně pevné hranice odkud kam můžu.

A moje uvědomění?

Takhle nějak vzniká kontrola. Nebo alespoň takhle nějak vznikala u mě. Něco děláte a na pozadí se stále kontrolujete. Kontrolujete, jestli je to ještě v rámci těch daných hranic a nebo ne. A tím k sobě samozřejmě poutáte pozornost svých rodičů a nabádáte nevědomky i je k ještě větší kontrole. Je to takový bludný kruh :-)

Mají mě rádi

Vím, že mě moje rodiče milovali a já je taky. Oni jen tohle nakoupili od svých rodičů a posílali to dál. Chtěli totiž být dobrými rodiči :-) Chtěli, aby ze mě byl dobrý člověk.

Já už však tyhle cizí hranice používat nechci. Chci si tvořit život podle svých představ. Chci, aby ze mě byl ten největší trapák na světě :-D … bejt trapnej je prostě Boží ;-)

A jak boříte svoje hranice Vy?

Nebo si je necháváte? Nebo se bojíte je bořit? Nevadí. Stačí je posouvat a posouvat, ony pak spadnou samy. Mě taky většinou vyhovuje více pomalejší tempo :-)

Pro začátek stačí to trapné video dokoukat do konce a nevypínat ho. Zkuste to, jestli máte chuť :-)

Cepované děti

Dneska jsme se se ženou naobědvali o něco dřív než obvykle. Starší dcera ještě spala, ale té mladší jsme se ptali, jestli se naobědvá s náma. Řekla, že nemá hlad, že se nají později. OK :-)

Tak jsme se v poklidu najedli já a žena. No a jakmile jsme polkli poslední sousto, přišla dcera dolů za námi s tím, že má hlad, že se nají :-)

No a já si vzpomněl na svoje dětství a zahrál jsem si na své rodiče a říkám jí:

„Tak to teda ne holčičko, říkala si, že nemáš hlad, tak teď jíst teda nebudeš.“, „No co koukáš.“, „Když nevíš co chceš, tak teďko měj třeba hlad.“, „Teď jíst nebudeš, najíš se nejdřív za hodinu.“, „Teď ti to teda maminka rozhodně ohřívat nebude.“, „Až budeš vědět co chceš, tak přiď.“, …

Tak to prostě (dřív) bylo normální :-)

Celé se to neslo v humorné formě a dcera se mi smála do očí :-)), věděla, že si dělám srandu. Ale když jsem byl dítě já, probíhalo to takhle nějak úplně normálně …

Teda ono by už to tenkrát asi skočilo u toho, že bych se musel jít najíst s našima i když jsem hlad neměl. Tak to prostě bylo, ale to už je dávno dávno pryč :-)

No ale mě při tom došel význam slova cepovat.

Taky vás cepovali, když jste byli malí?

Dříve se cepem cepovalo obilí. Obilí se posekalo, naházelo na hromadu a mlátilo se do něj tak dlouho, až v něm nezůstalo ani semínko. Cepem se z obílí dostalo to nejlepší, co v něm bylo.

No a podobně je to, alespoň z mého úhlu pohledu a mé zkušenosti, s cepováním dětí.

Vymlátíte z nich, obrazně řečeno, to nejlepší co v nich je. A nezůstane v nich nic. Tedy nic z toho, co je jejich, co je jim vlastní. A místo toho si tam dají něco, co je vaše – co po nich chcete Vy. A co zase po Vás chtěli Vaše rodiče, po nich jejich, atd.

A díky tomu postupem času přestanou vnímat co chtějí oni sami a skončí to tak, že se v sobě opravdu nevyznají a neví co chtějí. … Něco jako já do nedávna :-)

Nebo to vidíte jinak?

Podělte se o Vaše zkušenosti :-)

Fotka: Hans Braxmeier z Pixabay