• Home
  • Štítek: dělám co mě baví

Jaká práce je normální?

V poslední době hodně přemýšlím o tom, jaká práce je vlastně normální. A myslím si, že vlastně všechna zaměstnání jsou normální.

My sice za normální považujeme většinu, ale často se omezujeme tím, že je to normální pro jiné, ale nikoliv pro nás. Že to co nás třeba baví, my pro obživu dělat nemůžeme, my přece nejsme jen ti vyvolení. Vyvolení jsou přeci ti vyvolení. My nejsme vyvolení. My jsme ti, co musejí dělat tu „normální“ práci.

BTW: Za chvilku si budu hrát na arogantního debila, promiňte :-D

Po tom všem hloubání a přemýšlení zjišťuju, že vše co existuje a vše, čím se kdokoliv na světě živí je normální. Vším čím se živí někdo jiný, se můžu uživit i já. A dokonce i tím, čím se nikdo jiný neživí.

Nevěříte? Zkuste se se mnou na běžná i ta méně obvyklá zaměstnání podívat trochu jinak.

Ty normální

Já jako normální považoval vždy například lékaře, zedníky, elektrikáře, prodavačky, úředníky, řidiče, kadeřnice, uklízečky, popeláře a další podobné profese, na které se běžně studují školy nebo učňáky.

Ty vyvolené

A za ty vyvolené jsem vždy považoval třeba herce, malíře, básníky, spisovatele, populární zpěváky, prezidenta, vrcholové sportovce, …. Tedy takové ty, na které se sice taky študují školy, ale často o nich slýcháme jako malé děti, že „tím by ses neuživil“, „nojo, on je ale umělec“, „nojo, ale on měl štěstí“, „nojo, ale ona má za mámu zpěvačku“, atd :-)

A v posledním desetiletí začaly vznikat i daleko neobvyklejší činnosti, kterými se lidi dobře živí. Třeba takoví jůtůbeři a jim podobní další …

Někde mezitím jsou ještě další profese

Profese, které považujeme dnes taky za normální, ale právě třeba na ně se dá dívat m.j. i z toho pohledu arogantního debila. To se dá sice na každou profesi, ale na těchto pár příkladech se mi to bude hezky ukazovat …

Tak třeba takoví sportovní trenéři

Chápete to? Někdo by rád zhubnul špeky a nebo někdo jiný zase nabral svalovou hmotu. A od toho jsou tu lidé, kteří vám říkají jak a kdy máte běhat, jak máte zvedat činku, co máte jíst a podobně. Takový nesmysl. Jakoby ten tlusťoch nemohl prostě nežrat a trochu se sám od sebe hejbat. Vždyť to není tak složitý ne? Co na tom sakra je?

… hmmm, pro mě nic, já jsem hubenej odjakživa, je mi to tak nějak přirozené. Takže na mě by se sportovní trenér neuživil. Nejsem ta správná cílovka. A uživí se? Jo. A věřím, že velmi dobře.

Jsou totiž lidé, kteří myslí takovými způsoby a chovají se tak, že potřebují někoho, kdo je vede. Někoho, kdo nad nimi má pevnou ruku, někdo kdo je motivuje, někoho kdo jim dodává sebejistotu a podporuje je. Někoho, kdo jim přesně pro ně nastaví správné stravovací návyky.

A nebo jsou tací, ktěří rádi sportují, ale ne sami, mají rádi kolektiv a tak si zajdou zařádit s ostatními do fitka :-)

Takže sportovní trenér? Proč ne? Není jich sice tolik jako dělníků, ale mají na trhu svoje místo a jsou nám ostatním velkým přínosem :-)

A co třeba Moderátor talkshow?

No představte si to. Člověk, který si povídá s jinými lidmi. Ptá se jich a oni odpovídají. Kolikrát na takový blbosti. A někdo další to natáčí a pak to ještě pouštějí v televizi. K čemu to jako je? Třeba Jan Kraus a jeho Show. Povídat si přece můžeme v hospodě a nebo doma u ohně jako dřív, stejně je to lepší než televize, ne?

… hmmm, spousta lidí to nenadchne, ale myslíte, že se tím dá uživit? Třeba o Honzovi Dědkovi jsem slyšel, že ze začátku, když jeho pořad byl jenom na YouTubu, že si vstupenky museli kupovat jeho příbuzní, aby vůbec zaplatil náklady. Ale teď je už jeho pořad i v televizi a myslím, že se tím tedy uživí slušně :-)

Zrovna já mám tohle docela rád. Nejsem moc na drby, ale když je mi někdo sympatickej, rád se o něm prostřednictvím těchto zábavných televizních pořadů dozvím něco víc. Rád nahlédnu do jeho života, rád se nechám inspirovat.

Takže moderátor zábavného pořadu? Jasně :-)

A co takový Starožitník

Nu normálně si představte, že někdo obchoduje se starýma věcma. S nějakým haraburním. Rozumíte tomu? Chápete to? S nějakýma krámama, který někde ležely století nebo i dýl. A pak se najde někdo další, kdo to koupí za strašlivou sumu.

Viděl jsem upoutávku na pořad Poklad z půdy. Pán tam vydražil ručně tepanou sošku sovy, do které se dá schovat flaška whisky. Takovej krám a vydražil to za 110.000,- korun. No neuvěřitelný.

… koupil bych to já za takovouhle cenu? No nekoupil, pro mě to nemá žádnou hodnotu. Ta věc by se mi do bytu nehodila a ani bych na ní nechtěl každý den koukat. A jsou starožitníci? Uživí se? Jo a jsem přesvědčenej, že velmi dobře. Dokonce na to jsou i školy, mi teď Google našel, třeba Střední odborná škola uměleckořemeslná s.r.o.

Jsou totiž lidé, kteří mají vztah k umění. Líbí se jim třeba řemeslná ruční práce ve které spatřují velkou hodnotu. Prostě ta představa, že tu danou věc někdo, třeba před sto lety, dělal hodiny a hodiny a ještě toho třeba existuje jen jeden kus na světě, v nich vyvolává krásné pocity. A když tuhle věc pak mají doma, září z toho na ně tahle energie a oni jsou šťastní.

A když je ještě ten starožitník šikovnej a umí o tom leccos zjistit a vyprávět krásnou pohádku. To je pak byznys jak víno :-)

No alespoň se domnívám, že nějak takhle to se starožitnostmi, nebo jiným uměním, funguje.

Takže starožitník? Proč ne :-)

Pak třeba takovej Hypnotizér

Zrovna včera jsem se chvilku díval na (právě zmíněné) talkshow 7 pádů Honzy Dědka. Byl tam člověk (Jakub Krouhlík), který v přímém přenosu zhypnotizoval nejprve samotného Honzu Dědka – přibetonoval mu nohy k podlaze a on s nimi nemohl pohnout. A potom se vrhnul na Geňu. Ten zase padal dozadu, i když nechtěl.

K čemu to je dobrý? No to fakt netuším :-)

A uživí se tím? Zřejmě jo, říkal, že je to jeho práce :-)

Svět je naštěstí tak rozmanitý,

že každá věc si najde svého kupce a každá služba taky. Jen tomu stačí dostatečně věřit, změnit omezené úhly pohledu, vytrvat a jít si za tím.

Nebo to vidíte jinak?

Myslíte, že musíte dělat jen tu „normální“ práci od osmi do pěti? Nebo se živíte svým koníčkem?

Podělte se, jak to máte zrovna Vy? Sdílejte. Inspirujte :-)

Fotka: Free-Photos z Pixabay

Je to žebrání?

Před několika týdny se mi opakovaně vracela myšlenka, že bych měl na tyto svoje stránky umístit text s možností příspěvku formou Daru od svých čtenářů. Nevěděl jsem, zda je to z ega či ze srdce, ale ta myšlenka se vracela a vracela.

A tak jsem to udělal

Inspiroval jsem se u obdobných tvůrců a text umístil. Čas od času jsem se podíval na účet, jestli mi někdo přispěl. A nepřispěl :-) Lpěl jsem na tom.

Přičemž mi ale dva lidé nezávisle na sobě zmínili, že si toho všimli a že je to super nápad. Já jsem si tím ale i přesto nebyl pořád jist. Možná jsem to tehdy trošku vnímal jako žebrání a tak jsem text dal tedy zase pryč.

Busking

Pak přišel ten bláznivý nápad s veřejným vystoupením na ulici. Splnil jsem si výzvu a na žebrání jsem pozměnil úhel pohledu. Dozvěděl jsem se, kdo je Busker a zjistil jsem na vlastní kůži, co to obnáší a jaká to má pravidla.

Wikipedie tento termín vysvětluje v tom smyslu, že Busker je umělec, který vystupuje na ulici a obohacuje svým uměním kolemjdoucí, přičemž jim ze všedního dne dělá den zvláštní. Zlepšuje lidem náladu, dělá nevšední atmosféru. Přičemž před sebe dá většinou klobouk nebo krabičku, aby mu kolemjdoucí mohli přispět.

Busking je tedy hlavně o tom, že někomu uděláte hezký den <3

Jsou Buskeři, kteří si tím vydělají více než v klasické práci a pak jsou tací jako já, kteří chtějí jen rozbourat svoje bariéry, chtějí si to zkusit, zažít a něco o sobě zjistit.

Toto umění zase získává na své popularitě, dokonce se pořádají už i feistivaly jako je třeba Pilsen Busking Fest.

No to jsem ale odbočil, jen jsem chtěl říct, že mi to na „žebrání“ změnil názor.

Tlačítko Donate (Darování)

Už před hodně dlouhou dobu, ještě i v době, kdy jsem programoval, jsem na webech (hlavně programátorů počítačových aplikací) vídal tlačítko Donate.

Moc jsem mu nevěnoval tehdy pozornost, ale hodně programátorů vytvářejících šikovné a užitečné prográmky si říkali o odměnu. Říkali něco jako: „Dělá Ti můj prográmek dobrou službu? Přispěj mi na vývoj.“.

Občas jsem už tehdy někomu přispěl, když jsem program používal delší dobu a bral jsem to jako něco normálního. Jak to tlačítko, tak to přispění.

Tvůrci obsahu

Poslední dobou se, alespoň v mých očích, v tomhle ohledu (odměňování) hodně mění svět.

No já vím, všímáme si hlavně toho (nebo spíš jen toho), co se týká nás. Svět se mění pořád a to bez ohledu na to, co prožíváme my :-) Ale to neva :-)

Na internetu se objevují stále noví a noví Tvůrci obsahu. Hodně lidí tvoří třeba Tutoriály (videonávody), Rozhovory s lidmi, Kurzy, Vzdělávací videa, Inspirační videa, Články, Hudební klipy a další a další formy, jak užitečných informací, tak uměleckých děl.

Samozřejmě spousta lidí dává na internet i kraviny. Ale co je pro nás kravina a nesmysl, pro jiného je něco hodnotného. Ale o tom zase jindy :-)

Zároveň spousta lidí láká, stejně jako mě, živit se tím, co je/nás baví a být svobodný (nechodit do práce od do). I když to často může na první pohled vypadat jako scifi.

Tvoření obsahu je časově náročné a tak je dnes běžnou součástí obsahu i to, že si Tvůrci říkají o Odměnu. Lidé to dělají různými způsoby. Umisťují čísla účtů do svých videí a nebo dávají nějaký obsah zdarma a jiný třeba na placený Patreon. A nebo si třeba do svých děl umisťují alespoň reklamu … Přístupy jsou různé …

Poděkování

Pro mě se přispívání jiným tvůrcům stává běžnou praxí. A když zrovna nechci nebo nemůžu přispět finančně, vždy se snažím za hodnotu, kterou obdržím, dát autorovi alespoň pozitivní zpětnou vazbu – poděkovat mu či jeho dílo sdílet. I to má pro každého tvůrce velkou hodnotu <3

Moje hodnota

Říkám si, že moje Tvorba má taky svojí hodnotu a věřím, že jak moje články, tak i má hudební tvorba může leckomu pomoci. Vlastně to vím, spousta lidí mi dává pozitivní zpětnou vazbu a já jsem za ní moc vděčný :-)

A tak jsem se mezi Tvůrce, kteří si říkají o odměnu za svojí práci, zařadil i já <3

Dal jsem tam text tedy znovu

Trošku jinak, než před tím. S větší pokorou a Vděčností. S jinou energií. Ale dal.

Tak uvidíme :-)

Jeden příspěvek už dorazil před pár dny. Jupííí :-D Udělal mi velkou radost a jsem za něj moc vděčný. Děkuji neznámému dárci <3

A jak to máte Vy?

Berete obsah, který denně konzumujete jako samozřejmost a nebo naopak pravidelně přispíváte? Podělte se?

Začínám to chápat

Před dvěma lety jsem byl u Martina Uhlíře nedaleko Staroměstského náměstí v Praze. Martin má schopnost spojit se s Vaší duší a vyprávět skrze sebe příběh Vaší Duše. Martin je takový tlumočník.

Příběh je to mnohdy abstraktní, ale to je jen tím, že Váš mozek to potřebuje nějak uchopit. Některé věci Vám zapadají hned, jiné později a některé možná nepochopíte nikdy.

Dlouho jsem přemýšlel

Dlouho jsem nad tím, co mi skrze Martina bylo řečeno, přemýšlel. Vlastně jsem si na to za ty dva roky vzpomněl každou chvilku. A dnes mi docvaklo z toho povídání cosi zásadního.

Král přírodních bytostí

Když se s Martinem uvidíte poprvé na všeobecné přednášce, tak Martin si Vaší duši načte a na papírek Vám napíše, jak se Vaše Duše jmenuje (ta jména duší „vymyslel“ Martin se svojí ženou Ivou, takže to není nějaké dogma, ale i ta jména sdělují váš obsah, podobně jako váš příběh) a ještě tam uvede pár dalších informací, které Vám vysvětlí později.

Mě bylo sděleno, že jsem Král přírodních bytostí. Na čtení duší nás bylo několik a Martin říkal, že to vypadá jako takový sjezd Králů :-D Bylo nás tam v ten den takových více :-).

Později jsem se dozvěděl o svých darech, z nichž mi některé ladily, ale nad jinými jsem si lámal hlavu. Hudba ano, Tvůrce ano, Inspirátor jistě, Leader hmm nevím, … Bylo mi sděleno, že když něco vytvořím já, je to krásné, ale když vytvoří něco někdo jiný v mé přítomnosti, je to prostě Wow :-).

A dle událostí z posledních dní / týdnů, musím souhlasit

Býval jsem puntičkář, ale poslední dobou jsem si uvědomil, že mě vlastně do detailů věci řešit nebaví. Rád to nastřelím a ideální je, když to dopiplá někdo jiný.

Tak třeba ve firmě jsem měl kdysi grafika Honzu Barnáše. Když jsem vytvořil grafiku já, dobrý, ale když něco vypiplal Honza, bylo to Boží. Občas jsem zapálený do focení, dobrý. Ale včera mi nafotil fotky Vašek Dufek a prostě Boží.

Natáčeli jsme s Adélou Victorií Jedličkovou videa ke klipům, já snad dobrý, ale Adély tanec Boží. Napíšu Lence Bauerové, že řeším těď takové a takové téma, jestli by mi na to napsala text. A ona vezme tužku a druhý den je parádní text (nebo spíše dva) na světě :-)

Rád tvořím písničky, ale řešit to do detailů a řešit vše okolo, to není moje. Kdyby tak se našli muzikanti, kteří by to dopiplali, to by bylo Boží :-)

A takhle bych mohl pokračovat dál a dál …

Miluju když ostatní dělají věci „za mě“

Asi to bude vypadat jako lenost. Já jsem pracovitej, ale miluju pestrost. Někdy to možná vypadá, že jsem línej a nebo neumím dotahovat věci do konce. Ale jak píšu výše. Rád věci nastřelím a když pak to zrealizuje / dopiluje / dotvoří někdo další, je to ideální :-)

Dlouho jsem dělal hodně rutinních prací, ale čím dál více mám pocit, že to není mým údělem.

Což mi k tomu Králi docela zapadá :-)

A vlastně mi to jednou vpálila i Marcelka Maňasová, nyní Terapeutka RUŠ, když jsme spolu čistili na kurzu T2. Říkala „ty chceš, aby to všichni oddřeli za tebe a sám nechceš dělat nic“. Já byl tehdy pěkně restlej a to společné čištění se mi nelíbilo. Dal jsem dokonce Marcelce docela blbé hodnocení (to jsem si ještě něuvědomoval, že ho vlastně dávám sám sobě :-). Ale Marcelka si to pak vyčistila a úspěšně kurz absolvovala. Já jsem vyletěl. Ale co když zrovna tím, že někdo „musí“ dělat něco za mě, dělám nejvíc práce? :-))

Kolem hudby si to kralování umím představit velmi lehce

Když se na chvilku zasním, mohlo by to vypadat nějak takhle :-)

Napíšu článek na nějaké téma a dám odkaz textařce, ona vytvoří text k písničce. Udělám skicu písničky a dám jí ostatním muzikantům, oni jí dotvoří. Navrhnu focení, abychom mohli dát o sobě vědět a nějaký šikovný fotograf nás rád nafotí. Někdo další vytvoří grafiku. Někdo jiný si vezme na starost propagaci. Natočíme materiál pro klip a někdo šikovný to sestříhá a někdo další šikovný hodí na sítě. Někdo další domluví koncerty či rozhovory. A já si jen tak občas něco tůhle zobnu, tůhle něco doplním, támhle něco nastřelím …

To je krásná spolupráce <3, to je koncert <3, to je pohádka <3 To je krásně na Světě <3

No s texty už to funguje. S fotkama taky. A to ostatní se třeba začne tvořit postupně taky.

Držte mi palce. Podporujte. Sledujte. Inspirujte. Nápadujte. Doporučujte. Dohazujte. Děkuju <3

A jak to máte Vy?

Máte rádi rutinu nebo raději kralujete? Rádi řešíte sebemenší detaily nebo to nejraději jen nastřelíte a ať to dotáhne někdo šikovnější? Podělte se :-)

Fotka: Jacques GAIMARD z Pixabay

Odpovídám tím, čeho mám plnou hlavu

resp. tím, co si myslím, že si o mě dotyčný myslí.

Před nějakým časem jsem dal výpověď v práci. A velmi dlouhou (pro mě opravdu nezvykle dlouhou) dobu jsem doma. Využívám teď podpory v nezaměstnanosti a to celkem cíleně. Hodně dlouhou dobu jsem byl workoholikem a pak jsem ještě hodně dlouhou dobu dřel jak kůň. Ano, přineslo mi to hodně ovoce, mám teď i díky tomu velikou materiální hojnost.

Ale mělo to jedno velké ALE

Nežil jsem. Jel jsem na autopilota. Dělal jsem jen (nebo řekněme z 90% jen) to, co se po mě chce, nebo to, co jsem si myslel, že se po mě chce. Dělal jsem to tak, jak jsem to měl naučené a moc jsem se neřídil tím, co jsem chtěl já.

Z určitého úhlu pohledu se teď flákám. Z určitého úhlu pohledu nedělám nic. Nedělám nic, žádnou klasickou obecně uznávanou práci, za kterou bych dostával výplatu.

A do nedávna jsem to tak vlastně viděl i já

Když se mě někdo ptal “co teď děláš”, naskočilo mi v hlavě “nic, jsem na pracáku”. Což je sice možná “pravda”, ale je to pravda, kterou vnímalo mé staré já. Později jsem začal říkat “dělám muziku, tvořím písničky” nebo “píšu zrovna článek”. Zpočátku jsem musel v sobě tu automatizovanou verzi stopnout a vědomě za ní dosadit tu skutečnou, ale teď už mi ta skutečná verze naskakuje automaticky. A moje sebehodnota se díky tomu vrací do normálu.

Když to trochu odlehčím, ono nic nedělat vlastně ani nejde. Když ležím, tak vykonávám ležení, když spím, tak spím. Dělat nic nejde :-)) Vždycky děláme nějakou činnost.

Oběť a Tvůrce

Když se na to kouknu zase jinak, tak pokud chceme být tady na světě šťastní, tak ani to výše uvedené NIC, dlouho dělat nevydržíme. Začneme se nudit a energie nám začne ubývat, dny utíkají rychleji a rychleji a jsme z toho otrávení. Jsme pak v roli oběti a v té není ve skutečnosti dobře nikomu.

Aby nám tady na Zemi bylo dobře, je potřeba se překlopit do role Tvůrce. A Tvůrce prostě pořád něco dělá – tvoří. Tak jako já. I když jsem na pracáku, vstávám v šest hodin a chodím spát kolem půlnoci. A celý den mám naplněný nějakou činností. Chvil, kdy si lehnu nebo sednu a jen tak lelkuju, moc nemám. 

A takovou tou běžnou domácí prací, kterou běžný člověk doma buď nestíhá a nebo jí naopak odpočívá po práci (jako je třeba sekání trávy, uklízení nebo různé opravy, …), tak tím já odpočívám mezi tím děláním toho, co mě baví. Ve chvíli, kdy už se moje tělo potřebuje třeba protáhnout a žádá si změnu :-)

Dělám co mě baví

Dělám téměř skoro celý den co mě baví a jelikož mě to opravdu baví, tak se to tak nějak pořád nabaluje a nechci toho nechat :-) Pořád přicházejí nápady, co bych ještě mohl vytvořit. Moje hlavní činnosti jsou teď tvorba hudby, její produkce a psaní článků.

Tedy vlastně inspirace ostatních lidí k tomu, aby žili svůj život (a né život někoho jiného) a dělali, to co je baví (a ne to co si myslí, že musí). A dělám to tím, co mě baví, to je vtipné :-)

Někteří lidé mi naznačují, že se flákám a že nic nedělám. A dělají to právem, jen mi zrcadlí to, co si sám o sobě myslím, resp. jsem si do nedávna myslel na 90%. Teď už se ty procenta blíží nule. Kdybych měl v tomhle zdravou sebehodnotu od začátku, cítil bych se rovnou třeba jako hudební skladatel a spisovatel v jedné osobě ;-)

Umělci jsou rebelové

Jenže to jsou pro nás obyčejné lidi příliš vznesené výrazy. Být hudebním skladatelem nebo spisovatelem, to mohou jen vyvolení. Ale když se kouknete do historie, jak vypadaly životy umělců, velmi často to byli rebelové. Byli to lidé, kteří vystupovali z normálu, vymykali se. Ale právě díky tomu mohli dělat to svoje a jen díky tomu se mohli stát úspěšnými a být pak inspirací ostatním, těm kteří po tom taky touží, ale zatím na to nemají koule.

Vstoupit do nejistoty

Způsobů, jak se začít živit tím co nás baví, je zcela jistě nepřeberné množství. Já jsem si vybral tento. Skočit do neznáma / vstoupit do nejistoty a čelit všem těm připomínkám, výčitkám a strachům, které v sobě mám. Je to můj způsob, jak sílit a navracet se do svojí plné mužské síly.

Je to vlastně podobné, jako když jsem před 17 lety začínal podnikat. Tehdy jsem měl našetřeno zhruba 100 tisíc korun a na co už nezbylo jsem si musel různě půjčit. Byl jsem tehdy vlastně dost odvážný.

Před pár měsíci, když jsem se k tomuto dalšímu skoku rozhodl, vlastně jsem na tom byl hodně podobně. Po podnikání mi zbyla obdobná částka, kterou jsem postupně investoval do vybavení a před pár dny byla částka na našem účtu opravdu malá.

Je to ale hodně zajímavé, zatím to jde a peníze se vždy včas nějak objeví :-)

Předtím to možná pro mě bylo jednodušší v tom, že jsem neměl ještě děti. Dnes je mám a tak je to pro mě ještě mnohem větší výzva. Měl bych být (tak jak je to obecně zavedené) živitelem rodiny a tím teď (z většiny jako dřív) nejsem.

Nicméně životem sílíme a tak časem zvládáme větší a větší výzvy. 

Ale stejně si myslím, že až se na konci života ohlédnu, budou mi všechny tyto výzvy připadat jako krásné hry <3

Dalším ze způsobů, jak dosáhnout toho, že se živím tím, co mě baví a naplňuje, tedy že jsem placen za svou existenci, neboli se mojí prací stanou moje koníčky, by mohlo být to, že si našetřím třeba půl milionu a pak to začnu realizovat.

Má to ale většinou háček. Lidé, kteří hrají na tuto domělou jistotu, většinou ze své bubliny nevystoupí. Protože buď potřebují ještě tamto a tohle, nebo čekají na jiná “až”. Nemají na ten skok dost odvahy. A nebo jsou na něj moc pohodlní. A tu odvahu jim právě bere ta jistota, které stejně neexistuje.

Zcela jistě mezi Vámi je dost lidí, kteří mají na účtu dostatečnou částku, která by pokryla jejich výdaje i na několik let, aniž by museli pracovat. A kdyby ne, tak na několik měsíců určitě.

Můžete si snít, že jednou …

Že to co vás baví, budete dělat po práci, a pak až se to rozjede, tak to překlopíte a přestanete chodit do práce. Ale víte o kolik více toho stihnete vytvořit, když na to máte celý den, týden, měsíc, rok … ?

Ale pro někoho to samozřejmě může být ideální cesta :-), jen v tuto chvíli ne pro mě. Lidé jsme různí a každému z nás funguje něco jiného :-)

Zkuste si si to alespoň představit

Vezměte si kalkulačku, spočítejte si výdaje, odečtěte kolik ušetříte, když nebudete chodit do práce, připočtěte k tomu to, co Vám poskytne stát jako podpůrčí dobu a uvidíte. A zjistěte racionálně kolik máte reálně času na to, vytvořit si svůj sen / vytvořit si pro sebe svůj Ráj na Zemi.

Vychází to?

Skočíte? Nebo počkáte až … ? 

… až umřete …. ?

… na příští život … ?

Nebo můžete být třeba šlechetnější a Vy budete makat až do smrti a až vaše děti se budou mít dobře … to je taky hezká výmluva ;-) <3

Poděkování na závěr

Díky mému skoku i moje žena čelí různým výzvám. A dává je. Je to velká silná holka.

A já Ti tímto děkuji, že to se mnou dáváš <3. Že jsi stále vedle mě a rosteš a skáčeš se mnou (i když někdy nedobrovolně :-) Díky, Ženo má <3 <3 <3

Fotka: stokpic z Pixabay

Přilepenej očima

Minulý týden jsem se zbláznil a ….

No, začnu trochu jinak <3 Počkejte, na bláznění dojde :-D

Sním si tak o tom, že budu hrát a zpívat na velkých pódiích. Ta představa je pro mě moc krásná, představuju si, že zářím pro tisíce lidí, je nám v tom společně moc dobře a oboustranně nás to všechny obohacuje.

Nicméně, když si představím nějaké mezikroky, které by k tomu mohly vést, znamená to pro mě jisté výzvy – vystoupení z komfortní zóny.

A tak mi začala běhat hlavou myšlenka, že se seberu, vezmu kytaru, pojedu do Prahy a budu hrát na ulici. Jenže samotnému se mi pořád nechtělo, výzva to byla pro mě zatím moc veliká.

Mezitím

Pak jsem nějak začal tvořit svoje písničky a jedné kamarádce, která tancuje se jedna písnička moc líbila. A tak mě oslovila ke spolupráci něco vytvořit. Já hudba a zpěv a ona svobodný tanec. Bydlíme od sebe dost daleko, tak první co jsme spolu vytvořili, bylo virtuální. Natočili jsme klip k písničce Pohoda. Já u sebe doma a ona taky.

No a pak jsem se jí jen tak zmínil, že mě to láká do Prahy, jestli by do toho se mnou nešla. …. “jo, super nápad”, říká :-) … A bláznění začalo :-)

Na vystupování jsem sice zvyklý s kapelou, ale tam je to pro mě úplně jiné, protože jsem obklopeny ostatními členy kapely a je to vždy na plánované akci za standardních okolností. Jsem tam tedy v jistém bezpečí :-)

A tak jsme naplánovali termín a šli do toho

Součástí výzvy bylo i dát před sebe klobouk a vybrat nějaké peníze. V koutku duše jsem si říkal “bylo by super přivézt domů spoustu peněz, když teď nevydělávám”. Kamarádka zase pracuje na svém podnikání, rozvíjí se po byznysové stránce, takže jí to do této naší společné hry taky zapadalo :-)

U mě doma to s nadšením přijato nebylo :-( Bylo mi řečeno něco ve smyslu “hmm, pojedeš žebrat, to bude ostuda” …

Mě tenhle komentář nenechával úplně klidným a tak mi pak došlo, že jsem to taky tak trochu bral jako žebrání. Později jsem si uvědomil, že to “žebrání” je pro mě u této akce stejně důležité, nebo možná ještě větší téma, než to veřejné hraní na ulici před cizími lidmi.

Příjemné překvapení

Vyrazili jsme. První destinace byl Václavák. Našli jsme si příjemné místo ve stínu pod stromy, kde procházeli po širokém chodníku podél obchodů lidi. Připravili jsme náčiní, před sebe jsme dali otevřený futrál s návnadou a začali jsme.

Ač jsem byl lehce nervózní, přišlo pro mě příjemné překvapení. Dlouho jsem neotálel a prostě jsem začal hrát a zpívat. A ono to šlo. Fungovalo to :-) Zjistil jsem – prostě to jde, hrát a zpívat je možné kdekoliv <3 …. jupí, první výzva splněna, dokázali jsme to!

A pro mě to při tomto zjištění jakoby skončilo. Klidně bych se asi mohl sebrat a jet zase domů …

Lpění

Jak jsme ale hráli dál, všil jsem si, že periferním zrakem jakoby hledám lidi, kteří by nám tam něco hodili. Vnímal jsem u sebe lpění. Chtěl jsem nějakou odměnu, i když jsme toho zase až tak moc dosud nepředvedli :-)

Ideální naše představa byla, že se kolem nás vytvoří hlouček posluchačů a ti nám budou házet odměnu. Tak jak to je vidět třeba u úspěšných Buskerů (pouličních umělců) na YouTubu. To se ale nestalo.

V jednu chvíli prošel kolem nás muž s cigaretou, který se vrátil, otevřel peněženku, začal v ní šátrat …. (Byl to vlastně první člověk, který projevil dávání.) No ale zřejmě nenašel příslušnou minci nebo bankovku, kterou nám chtěl uštědřit, tak šrajtofli zase zavřel a šel pryč. A já byl na něj celou dobu přilepenej. Nejen očima. Prostě jsem už už chtěl, aby něco vyndal a hodil.

A tohle lpění jsem v tu chvíli neuměl pustit

Věděl jsem ale, že mi pomůže, když dáme futrál úplně pryč a budeme hrát jen tak pro radost. Prostě jen tak bez nároku na honorář. A tak jsme to udělali. Návnadu jsme schovali, futrál dali bokem a zavřeli ho.

Hráli jsme dál a po velmi malé chvilce sem tam někdo přišel a začal hledat, kam by nám mohl něco hodit. I přesto že byl futrál skoro za náma, našli si ho a něco nám tam šupli :-) … To byl nádherný pocit <3

Pak v jedné chvíli mezi písničkama přišla paní a dala nám papírový pytlík, s něčím uvnitř, se slovy “to si pak rozdělte”.

Byla to paráda, lpění se rozpustilo <3 … a potvrdilo se mi to, co jsem nedávno někde slyšel. Je potřeba dělat to co tě baví pro radost a peníze pak přijdou jako bonus samy.

Hlavou jsem to chápal už předtím, ale prožít to, byl skutečný Dar <3

Velké překvapení

Po odehrání našeho setu jsme to začali balit a já vzal do ruky ten papírový pytlík. Říkal jsem si “tam bude nějaká bageta nebo něco podobného”. Pytlík jsem začal rozbalovat, na druhé straně byla taková ta průhledná část a když jsem to uviděl, přišel ke mě další nádherný pocit, který vnímám i teď, když si na ten okamžik vzpomenu.

Přál jsem si hojnost a ona přišla v úplně jiné podobě, než jsem čekal. V tom pytlíku byly třešně, a bylo jich tam tolik :-)) … Tolik krásných barevných třešní.

Já vím, pro vás to asi bude znít obyčejně. Jako nic zvláštního.

Ale představte si, že jste malé děti, nemáte ještě moc ponětí o tom, co jsou ty kulaté kovové věci a hranaté papírky, které vám připadají k ničemu a někdo vám dá to, co máte tak rádi (čerstvé ovoce) a je toho tolik :-)

Domů jsem teda nic nepřivezl

Po finanční stránce byl tenhle náš výlet sice provar. Něco stál vlak, něco oběd a když jsme spočítali co jsme vydělali, byli jsme v mínusu. Ale o tom Život pokaždé není. Přivezli jsme si krásné zážitky, nejen z Václaváku, ale pak i ze Staromáku (kde jsem včera zjistil, že se hrát nesmí) a ze Střelského ostrova.

Přivezli jsme si i nějaké fotky a videa, protože další kamarádka nás přijela podpořit. Ale hlavně jsme si přivezli (nebo alespoň já) spoustu uvědomění a Aha momentů, které se finanční odměně nemohou vyrovnat.

Ta třeba přijde někdy příště, třeba zrovna z naší další spolupráce s Adélou, toho času zrzavou tanečnicí :-) Necháme se raději překvapit a pokusíme se nedělat si nějaké představy nebo očekávání.

Překvapení, která nám dokáže Život přichystat jsou neocenitelná :-)

A jak to máte Vy?

Plníte si výzvy? Máte hojnost? L(e)píte na něčem? Podělte se :-)

Z čeho pramení únava?

Podle mého z nastavení mysli. A tím bych mohl skončit :-) …

To by vám, kteří to čtete, ale asi nestačilo, že? Asi budete chtít vědět, jak to myslím.

Tak já to teda zkusím vysvětlit :-)

Před nějakým časem jsem pracoval jako zahradník. Někdy to byla větší dřina (třeba zatloukání kůlů jako opora zasazeným stromům, vykopávání pařezů, tvorba chodníků ze žulových desek, …), jindy to byla pohoda (sekání zahrady, pletí, sázení kytiček, výchovný řez, …).

Někdy jsem chodil domů hodně unavený a jindy naopak nabitý energií. Někdy jsem však chodil domů unavený i když jsem dělal pohodovou práci a jindy nabitý energií i když jsem se dřel (i přesto, že tělo bylo jako zbité). Což logicky vlastně moc nedává smysl ;-)

Jinými slovy, když jsem dělal něco, co mě v tu chvíli bavilo, nabíjelo mě to. Když jsem dělal zas něco, co mě nebavilo, vybíjelo mě to a pak jsem chodil unavený.

Je pro mě vlastně velmi jednoduché zjistit, které činnosti mě nabíjí a které vybíjí. Stačí si ty činnosti třeba přečíst, jak jsem je napsal výše.

Tak třeba pletí

Není to fyzicky náročné. Nemusíte u toho přemýšlet. Myslíte si na co chcete a čas ubíhá. … No pro mě na chvilku dobrý, zpestřit si tím den super, ale dělat to několik dní v kuse … brrr … přestává mě to bavit, hlavou se honí myšlenky (je to pořád dokola, dělám to za trest, …), myslím na něco jiného, hlava jede jak o závod … a energie utíká pryč … není to moje … :-(

Sázení kytiček

Taky pohoda. Fyzicky se nedřu. Bude to tu krásné. Udělá to lidem radost. Mohu si sám vymyslet do jakých tvarů kytičky uspořádám. Společné dílko je krásné. Fotím. Na jeden / dva dny super, zpestřit si tím den paráda. Není to úplně moje (spíše maminky), ale je to lepší :-) …. energie na neutrálu :-|

Vykopávání pařezů

Fyzickou práci mám rád. Tělo se zapotí. Jdu s vervou do toho. Kopu, sekám kořeny sekerou, vyhazuju hlínu lopatou. Nemusím při tom přemýšlet. Z počátku si to užívám, ale po osmi hodinách ve vedru jsem vyřízenej. Moje tělo na to není úplně stavěný a další tři dny na sobě pociťuju únavu. Na chvíli super, ale dělat to celý den, to pro mě není. Není to moje (spíše nějakého sosuseda :-) … energie na neutrálu :-|

Tvorba jezírka

Je to pro školu/školku, kde jsou děti. Bude to pro ně velká radost, čvachtat se tu ve vodě. Vzpomínám si na svoje dětství :-) Kopeme jak o závod, nosíme těžké kameny, udusáváme vibrační deskou, sázíme kytičky, vozíme kačírek, tvoříme vodopádek. Je to sice chvílemi docela dřina, ale je to pestré. Hmmm … a tvoříme. … Ztrácím pojem o čase, pracovní doba utíká, ještě bych tu byl … Aha to už je moje více … fotím, ukazuju, vyprávím, sdílím … Aha … takže tvoření, pestrostto by mohlo být moje … energie nabito <3

A jak poznám jestli mě ta daná činnost bavila?

Stačí si vzpomenout jak jsem to dělal. A když cítím uvnitř sebe radost, bavilo mě to. Cítím více radosti? Mám chuť o tom vyprávět/sdílet? Více radosti rovná se více naplnění / více vzrušení / více dobíjení.

Představte si baterii, která se dobíjí energií. Taková baterie pak dokáže nabíjet mnoho dalších zařízení. Stejně tak i naplněná sklenice dokáže napojit spoutu živočichů. A stejně jako ta baterie fungujeme my.

Ale abych se vrátil k odpovědi na položenou otázku …

Podle mého nás nejvíce vyčerpávají myšlenky. Když dělám něco, co mě nebaví, co je pro mě otrava, tak moje mysl začne hrabat a vymýšlet. Jsem myšlenkami úplně jinde, než kde je tělo. Nejsem ve svém těle. Nejsem v sobě. Utíkám od reality / žiju ve snu (v nesprávném snu). Nejsem tady a teď. Moje mysl pracuje destruktivním způsobem (moje mysl není můj kamarád a spolupracovník).

Když dělám něco, co je moje, co mě baví a naplňuje, tak jsem plně ukotven v tom co dělám. Jsem sám v sobě. Mysl mi pomáhá tvořit to, co dělám (mysl je mým kamarádem a spolupracovníkem). Je to souhra těla a mysli. Je to koncert <3 … na myšlenky / snění mimo danou činnost není místo. Vlastně tím i fyzicky mozek šetří energií. Jsem ve flow. Jsem do toho zabranej. A to mi dodává energii. To mě nabíjí :-)

I když Tvorba jezírka byla super, zjistil jsem, že dělat to každý den není stejně úplně to moje na 100%. Moje je ta pestrost a tvořivost, tím jsem si jist :-)

Mění se to

Ty naplňující činnosti se samozřejmě v průběhu života mění. Obzvláště v dnešní zrychlené době. Už to není jako dřív, že se věnujeme jedné profesi celý život.

Dlouho jsem toužil zažívat flow (zapomenutí na čas při nějaké činnosti), tak jako třeba když jsem před mnoha lety začínal podnikat v reklamě :-) … A zase jsem našel <3

Pro mě je to v současné době hlavně tvorba písniček. Tak například včera jsem vstal po šesté hodině, poprvé jsem se najedl v půl druhé. Hrál jsem na kytaru, tvořil bicí, hrál na klávesy, zpíval a v podvečer byla nová písnička na světě :-) Pak jsem šel do lesa a na louku se psem. Pak na zkoušku s kapelou. Po zkoušce jsem písničku poslal pár lidem a poslouchal jí stále dokola.

Prostě radost celý den <3

Spát jsem šel po půlnoci plný energie s chutí tvořit něco dalšího. Sice jsem celý den vykonával nějakou činnost, můj den byl těmi činnostmi úplně naplněný, ale pocitově jsem mě včera spoustu volného času.

Další mojí oblíbenou a nabíjející činností je pro mě teď psaní. Dnes jsem vstal po sedmé, udělal si ranní hygienu, zkrátil si ranní rozcvičku a sedl k psaní článků. Je devět pryč a já bych pořád psal :-)

A jak poznám, že ta daná činnost je moje?

Prostě se mi do ní chce samovolně. Ráno se probudím a těším se, že to budu dělat. A když vstanu, je to první k čemu mě to táhne. Cítím touhu, takový magnetismus :-)

V zahradnictví mě to taky víceméně bavilo, ale většina těch činností, které mě bavily, mě bavily, až když jsem je začal dělat. Až když mi zaměstnavatel řekl, co mám dělat. Nebylo to samo od sebe.

A jak to máte Vy?

Chodíte z práce unavení a nebo nabití energií? Ztěžujete si, jak to dnes bylo v práci hrozné, jak to vůbec neutíkalo a nebo vyprávíte nové zážitky / výtvory své rodině?

Děláte to svoje a nebo děláte práci někoho jiného?

A víte, že když děláte práci někoho jiného, mohl by jí za vás dělat někdo jiný, koho by bavila? Každý přece máme rádi něco jiného. Jsou lidé, kteří rádi kopou celý den. Jsou lidi, kteří rádi celý den plejou. Jsou lidi, kteří dělají rádi to co Vy nesnášíte :-))

Jako že fakt …. nekecám :-D

Umělci to umí?

Umělci jsou pro mě umělcemi života. Ať už je, nebo byla doba jakákoliv, tak umělci vždy uměli a umí dělat, co je baví a živit se tím. Nebo alespoň tak to vypadá z mého úhlu pohledu :-)

Je zcela zřejmé, že někteří z nich to řemeslo dělají třeba i kvůli někomu jinému, třeba že rodiče to tak chtěli, ale myslím, že jich třeba nebude tolik (v tom poměru v daném oboru) jako třeba dělníků v továrnách.

I když, možná jsou všude

I když mám pocit, že v dnešní době se to tak nějak láme (i když to je zase třeba zas můj úhel pohledu ;-). Možná, že se karty zamíchaly a stále míchají?

Spousta lidí dnes změnilo/mění svojí práci a to nejen díky celospolečenské situaci, která teď je. Poslední dobou potkávám samé příjemné a usměvavé prodavačky, milé paní doktorky, šikovné a pohodové řemeslníky, spokojené řidiče kamionu, a tak dál :-))

Tak Vám milí malíři, hudební skladatelé, herci a další Umělci života Děkuji za inspiraci :-)

A jak to máte Vy?

Jste umělcem/umělkyní Života? Ať už děláte cokoliv?

Špinavé přední sklo

Před nedávnem jsem začal sledovat Jiřího Ledvinku. Hodně mě to co říká oslovuje a tak jsem se začal řídit jeho „radami“. Alespoň tedy v tom smyslu, jak jsem je sám pochopil.

V současné době si přeji mít takovou práci, která mě bude naplňovat. A Jirka o práci ve svých rozhovorech často mluví a opakuje to i na svém příkladu, že když máte ke stávající práci odpor, nebaví vás to tam a nenaplňuje, máte dát výpověď a čekat až se ta vaše ideální práce objeví.

A tak jsem se tím řídil a dal výpověď. Vůbec jsem neřešil, co mi tam vadí a po domluvené době jsem se rozloučil a odešel. Jirka říká, že není potřeba nic v sobě čistit – žádná vnitřní omezení a tak jsem taky nic neřešil.

Pak jsem se díky jedné svojí průvodkyni uvědomil, že to byl do jisté míry útěk a že asi nejsem na takové úrovni vědomí, abych si byl schopen tu ideální práci k sobě přitáhnout.

Věděl jsem jen, že když ta práce skončí, tak že přijdou strachy. A taky jo. Asi týden před koncem se mi začal všude možně ukazovat můj strach ze smrti. Jak by ne, však ukončení zaměstnání je obrazně taková malá smrt.

Rozhodnutí jen z hlavy

Moje průvodkyně mi vysvětlila, že jsem se rozhodl jen v hlavě a nikoliv celým tělem. A možná měla pravdu. Když jsem mluvil o tom, že budu mít novou práci, říkal jsem „doufám že se něco pro mě najde“, „snad to vyjde“, apod. Kdybych byl rozhodnutý celým svým já, asi bych spíš věděl, že ta práce už je pro mě připravená a nic by mě nenutilo se s přáteli o mém rozhodnutí bavit a ujišťovat se tak, že jsem udělal správně.

Práce s emocemi

Jirka taky mluví o tom, že je potřeba umět pracovat se svými emocemi. Že je potřeba je umět dát stranou (jen je pozorovat), jakoby se jimi nenechat strhnout a zaměřit se jen na svůj cíl. Resp. vyslat jen své přání/rozhodnutí mít ideální práci svému božství a pak jen v klidu čekat.

Má průvodkyně mi vysvětlila, že Jirka nesděluje mezikroky, které jsou u řady lidí potřeba, aby se byli schopni dostat do stavu „vím“. Pokud do toho stavu vím, vstoupit danému člověku (mě) nelze, je potřeba ještě na sobě pracovat a posunout se blíže k sobě. Pak rozhodnutí na úrovni celého těla může přijít.

A mě to dnes připomnělo špinavé přední sklo u auta

Jeli jsme na výlet a já měl na předním skle pozdrav o nějakého ptáka (hovínko :-). Pomocí stěračů to umýt nešlo ani po několikáté. A já se celou cestu (tam i zpět) víc soustředil na ten flek, který mi překáží ve výhledu, než na pohled na krásnou krajinu do dáli.

Občas se mi daří i se špinavým předním sklem koukat do dáli a ty fleky nevnímat. Dnes mi to ale nešlo. Pak je asi teda lepší zvednout zadek, vzít hadr a ten flek utřít. Je to „pracnější“, ale v danou chvíli (alespoň pro mě) snadnější.

Teď už jsem doma, píšu tenhle článek, ale ten zadek jsem vlastně ještě nezvedl. Flek je tam pořád. Dojeli jsme z výletu v pořádku i s ním. Ale pořád na něj myslím.

Tak já ho teda jdu utřít :O)

Hotovo. Bylo to jednodušší, než se zdálo :-)

Na příští výlet můžeme tedy s čistým sklem, pokud mi to do té doby zas nějaký pták nepo…. :-) … a kdyby jo, nevadí, vezmu hadr rovnou, než o tom psát články :-)

A jak to máte vy?

Čistíte? Nebo máte už vyčištěno? A nebo jen čištění plánujete a povídáte o něm? Nebo se vám už nic čistit nechce?