• Home
  • Štítek: emoce

Silný nával emocí

Minulý čtvrtek si mě zavolala výzva vystoupit sám na ulici s kytarou a hrát kolemjdoucím.

Jeden známý mi dal tip, že pokud chci vydělávat hraním, ať jedu buskovat do Plzně, že on si tam tím vydělá docela dost.

Kytaru jsem nedržel skoro dva týdny v ruce a tak jsem se uvnitř sebe začal vymlouvat, že bych si to měl nejdřív pořádně natrénovat, naučit se texty z paměti atd. Ano něco na tom je, z vystoupení bych měl lepší pocit a ještě víc bych si to užil. Ale v téhle výzvě mi šlo hlavně o překonání trémy a zvládnout to sám bez doprovodu.

To jsem si splnil, za což jsem moc vděčný. Zároveň mi to přineslo ale i další bonusy. Přineslo mi to další uvědomění o sobě.

Tréma překonána

Jako nejlepší místo mi bylo doporučeno U Branky ve Smetanových sadech. Když jsem na toto místo dorazil, bylo obsazené. Hrál tam nějaký černošský saxofonista. Zvuk se linul už z dálky, hrál parádně. A kousek vedle byly ještě trhy. Hodně moc lidí pohromadě. Otevřený prostor.

Hmm, na tohle si teď netroufnu. Tolik lidí, to je na mě teď moc. Laťka je teď pro mě ještě moc vysoko. Takže vlastně dobře, že je obsazeno :-)

Šel jsem tedy dál a dorazil na klidnější místo. Ve Smetanových sadech jsou obchůdy a restaurace a kousek před divadlem je nově otevřená kavárna, která akorát otevírala. Hned vedle byla lavička.

Sedl jsem si teda na lavičku, chvíli nasával atmosféru a po chvíli jsem sebral odvahu a jako buskerský panic jsem se šel zeptat do té kavárny. Povídám, že jsem slyšel, že se tu hraje, ale že nevím jak to tu chodí, že jsem tu poprvé a jestli jim nebude vadit, když si tady budu hrát na kytaru a zpívat. Paní byla velmi příjemná a dala mi zelenou :-) Uff ;-)

Tak jsem si vyndal nádobíčko, vybalil zpěvník a začal pomalu hrát. Pár převzatých písniček a asi dvě svoje.

Zpočátku jsem měl opravdu trému a v některých pasážích se mi klepal hlas a svíralo hrdlo, jak mi přicházely různé emoce. Lidi poslouchali, ale nikdo moc nereagoval. Bylo to tam fajn, ale po chvíli mě to přestalo bavit.

Sbalil jsem si tedy fidlátka a šel dál

Vrátil jsem se k brance, ale bylo stále obsazeno. Vlastně jsem ale v tu chvíli nevěděl co chci a na další veřejné hraní jsem neměl chuť. Šel jsem se projít, odskočit, nasvačit a srovnat si myšlenky v hlavě. Chtělo se mi ještě hrát, proto jsem tady, ale jen tak pro sebe. Divný … :-/

Mezitím se mi ozvala kamarádka, ráno jsem jí posílal fotku kytary z nádraží. Svěřil jsem se jí, že jsem teď v takové nechuti pokračovat a ona mi k tomu položila pár otázek. Načeš mi došlo, proč jsem do Plzně jel a zase jsem v sobě chuť hrát našel.

Díky kamarádko na telefonu <3 … sice tentokrát sám, ale vhodné popíchnutí mi přišlo vhod. Příště v tom už budu mít jasno hned :-D

Namířil jsem si to tedy k Brance znovu

Když jsem byl asi padesát metrů od místa, vidím nějakého umělce, jak si balí kufřík a odchází. Náhoda? Synchronicita? To je fuk :-) … prostě jsem šel jistým krokem dál, vybalil kytaru a zpěvník a začal hrát.

Tréma už se nedostavila, tu jsem nechal na lavičce u kavárny :-) Uff … Díky lavičko :-)

Hraju, zpívám, užívám si to a když zrovna nekoukám do zpěvníku a text naskakuje sám, komunikuji neverbálně s kolemjdoucími. Vidím úsměvy, které opětuji. Vidím, jak si lidé pozpěvují se mnou.

Vzrušující :-)

Silně emoce přicházely chvílemi taky. Ale né už z trémy nebo jejího uvolňování, ale tentokrát hlavně ve chvílích, kdy se ke mě lidé skláněli a nechávali mi drobné vedle mě na futrálu od kytary. Přicházela tak silná vděčnost, že mi to opět svíralo hrdlo. Ještě teď ty emoce cítím a jdou mi slzy do očí. Děkuji <3

A moje uvědomění z toho?

Neumím přijímat peníze jen tak. Nejsem zvyklý, že mi je někdo dává jen tak za nic. Vím, že to nebylo za nic, ale já to tak vnímal.

Vždy to bylo u mě za něco nebo k nějaké příležitosti. Za vysvědčení, k narozeninám, atd. …

Nebo když je chci, musím si o ně říct. Musím to vysvětlit, proč je chci, na co je potřebuju. Musím si to obhájit. Musím v sobě překonat to, že to budou chtít obhájit. Není to jen tak. Je to dřina, musím si je zasloužit :-)

A hlavně to musí být na něco normálního, nemůže to být na nějakou blbost. Nemůžu je mít jen tak pro zábavu. To by mi nedali …

Třeba jo, třeba zrovna dali

To já jsem si to takhle jako malý vytvořil sám. Sám jsem si to takhle tenkrát poskládal do své malé hlavičky. Takhle jsem si to nastavil a do teď jsem to žil …

Podnikal jsem, tam mi to s penězi fungovalo

Tam jsem si o peníze říkal fakturou. Tvrdě jsem pracoval. Tam to pro mě bylo normální. Bylo to v souladu s mým tehdejším vnitřním nastavením.

Ale že by mi je dávali lidi sami od sebe, ze své vlastní vůle a nebo za něco, co vnímám jako zábavu? To prostě pro mě není nebylo „normální“.

A jak to máte Vy?

Odmítáte peníze, když Vám je někdo nabízí? Cítíte se provinile?

Jak jste to měli v dětství? Jak to máte v sobě nastaveno?

Umíte peníze úspěšně odmítat a odhánět je od sebe tak, jako jsem to uměl já do nedávna?

Špinavé přední sklo

Před nedávnem jsem začal sledovat Jiřího Ledvinku. Hodně mě to co říká oslovuje a tak jsem se začal řídit jeho „radami“. Alespoň tedy v tom smyslu, jak jsem je sám pochopil.

V současné době si přeji mít takovou práci, která mě bude naplňovat. A Jirka o práci ve svých rozhovorech často mluví a opakuje to i na svém příkladu, že když máte ke stávající práci odpor, nebaví vás to tam a nenaplňuje, máte dát výpověď a čekat až se ta vaše ideální práce objeví.

A tak jsem se tím řídil a dal výpověď. Vůbec jsem neřešil, co mi tam vadí a po domluvené době jsem se rozloučil a odešel. Jirka říká, že není potřeba nic v sobě čistit – žádná vnitřní omezení a tak jsem taky nic neřešil.

Pak jsem se díky jedné svojí průvodkyni uvědomil, že to byl do jisté míry útěk a že asi nejsem na takové úrovni vědomí, abych si byl schopen tu ideální práci k sobě přitáhnout.

Věděl jsem jen, že když ta práce skončí, tak že přijdou strachy. A taky jo. Asi týden před koncem se mi začal všude možně ukazovat můj strach ze smrti. Jak by ne, však ukončení zaměstnání je obrazně taková malá smrt.

Rozhodnutí jen z hlavy

Moje průvodkyně mi vysvětlila, že jsem se rozhodl jen v hlavě a nikoliv celým tělem. A možná měla pravdu. Když jsem mluvil o tom, že budu mít novou práci, říkal jsem „doufám že se něco pro mě najde“, „snad to vyjde“, apod. Kdybych byl rozhodnutý celým svým já, asi bych spíš věděl, že ta práce už je pro mě připravená a nic by mě nenutilo se s přáteli o mém rozhodnutí bavit a ujišťovat se tak, že jsem udělal správně.

Práce s emocemi

Jirka taky mluví o tom, že je potřeba umět pracovat se svými emocemi. Že je potřeba je umět dát stranou (jen je pozorovat), jakoby se jimi nenechat strhnout a zaměřit se jen na svůj cíl. Resp. vyslat jen své přání/rozhodnutí mít ideální práci svému božství a pak jen v klidu čekat.

Má průvodkyně mi vysvětlila, že Jirka nesděluje mezikroky, které jsou u řady lidí potřeba, aby se byli schopni dostat do stavu „vím“. Pokud do toho stavu vím, vstoupit danému člověku (mě) nelze, je potřeba ještě na sobě pracovat a posunout se blíže k sobě. Pak rozhodnutí na úrovni celého těla může přijít.

A mě to dnes připomnělo špinavé přední sklo u auta

Jeli jsme na výlet a já měl na předním skle pozdrav o nějakého ptáka (hovínko :-). Pomocí stěračů to umýt nešlo ani po několikáté. A já se celou cestu (tam i zpět) víc soustředil na ten flek, který mi překáží ve výhledu, než na pohled na krásnou krajinu do dáli.

Občas se mi daří i se špinavým předním sklem koukat do dáli a ty fleky nevnímat. Dnes mi to ale nešlo. Pak je asi teda lepší zvednout zadek, vzít hadr a ten flek utřít. Je to „pracnější“, ale v danou chvíli (alespoň pro mě) snadnější.

Teď už jsem doma, píšu tenhle článek, ale ten zadek jsem vlastně ještě nezvedl. Flek je tam pořád. Dojeli jsme z výletu v pořádku i s ním. Ale pořád na něj myslím.

Tak já ho teda jdu utřít :O)

Hotovo. Bylo to jednodušší, než se zdálo :-)

Na příští výlet můžeme tedy s čistým sklem, pokud mi to do té doby zas nějaký pták nepo…. :-) … a kdyby jo, nevadí, vezmu hadr rovnou, než o tom psát články :-)

A jak to máte vy?

Čistíte? Nebo máte už vyčištěno? A nebo jen čištění plánujete a povídáte o něm? Nebo se vám už nic čistit nechce?

Pocity, emoce a myšlenky aneb AUTOMAT na střílení míčků

Včera mě kamarádka upozornila na důležitou věc a mně se to hezky promítlo do takového obrazu.

Ve svém životě věnujeme často velkou pozornost svým pocitům, emocím a myšlenkám. Jsou naší součástí. A zpravidla častěji těm negativním než těm pozitivním. A to nám bere neskutečné množství energie a nesmírně nás to brzdí.

Když si vytyčíme CÍL, chceme ho vždycky dosáhnout, ale díky tomu, co jsem napsal o kousek výš, se nám to často nepovede.

Máš sen?

Představ si, že chceš vylézt na velikou horu, vždycky to byl Tvůj sen a rozhodl ses tam vydat. Chceš to DOKÁZAT. Rozhodneš se tam tedy jít, vydáš se na cestu a jdeš. Cestou Tě napadají myšlenky („Co budu zítra dělat?“, „Kam pojedu letos na dovolenou?“), obavy („Co když mi dojde jídlo?“), strachy („Co když to nedokážu?“)…

Když se těm strachům a obavám poddáš, otočíš to v půli cesty a vrátíš se domů. A nebo když se budeš víc věnovat všem těm úžasným myšlenkám, dokonce nikdy ani nevyrazíš na cestu.

Jiný příběh – Obraz s automatem

Představ si, že jsi běžec na krátké tratě. Soutěžíš zrovna v závodě na 50 metrů a běžíš si pro trofej. Kolem trati stojí po několika metrech automaty na střílení míčků. Ty míčky na Tebe létají ze všech stran. Nejčastěji pinpongáče, jindy tenisáky a sem tam nějaký basketbalový nebo fotbalový míč. Výjimečně dokonce medicimbal. Taky se Ti pod nohama občas objeví nějaký klacík nebo dokonce přes trať/cestu leží padlý strom.

Problém je v tom, že se přestaneme soustředit na trofej nebo cílovou pásku a začneme příliš moc pozornosti věnovat těm míčkům. Začneme si je prohlížet, zkoumat je, dívat se, jakou mají barvu, zjišťovat, jestli se nám líbí, jestli jsou dost nafoukaný (tvrdý) nebo jestli by se nám dokonce nehodily do sbírky. :-) A tím se dostaneme do pasti, protože pak věnujeme všechnu energii jim a zapomeneme na ten cíl, kam jsme si běželi pro trofej.

Dávej pozornost na správné místo!

A stejně je to i s těmi pocity, emocemi a myšlenkami. Když jim věnujeme příliš mnoho pozornosti, často se nám stane, že náš cíl/záměr/vize se nám ztratí z dohledu a nikdy jej nedosáhneme. ;-)

Přeji Ti, aby ses naučil brát svoje pocity, emoce a myšlenky sportovně, s lehkostí a nadhledem, protože pak se stejnou lehkostí začneš dosahovat svých cílů. :-))

Až poběžíš příště, koukej se soustředěně na cílovou pásku. Když přiletí míček, buď ho odraž jinam a nebo ho nech klidně do sebe strefit. Ale koukej dál na trofej za cílovou páskou. Daleko snadněji ji získáš :-) A když se Ti náhodou stane (a to se stává – je to normální, stává se to i šampiónům ;-), že zjistíš, že jsi ten míček prohlížíš, zahoď ho a svůj pohled opět obrať k cíli :-)

Trénovat to můžeš každý den! Držím Ti palce, ať se Tim to daří a stáváš se šampiónem v každém svém vytyčeném závodě ;-)