• Home
  • Štítek: hojnost

Otázka: Jak se tvoří hojnost?

V neděli jsme byli se ženou na houbách. Jeli jsme na Černou řeku, kam často chodíme. Ale nic moc tam nebylo. V podstatě jeden hříbek, pár červivých masáků a jináč nic. Teda nic z toho, co jsme chtěli, jinak to tam bylo jako v pohádce :-)

Moje žena má ráda, když nachází na každém kroku. Úplně nejlepší je, když vleze do leza a hned na prvním kroku velikánský hřib. Má ráda hojnost, to je pak ve svém živlu a celá září :-)

Před několika lety jsem absolvoval základní kurz Accessu a ten mě naučil používat otázky. Dalo by se i říct, že mě naučil otázkami v této realitě kouzlit. A od té doby jsou otázky součástí mého života jako jeden z nástrojů tvorby. Jako nástroj pro otevírání se možnostem.

A tentokrát mi jediná otázka pomohla vykouzlit plný košík hub

Ale počkejte, k tomu se dostaneme …

Když jsme nic nenacházeli a žena začínala být tak trochu otrávená, položil jsem si otázku, uvedenou v nadpisu tohoto článku. Jak se tvoří hojnost?

Nejdříve jsem byl jako malé dítě a běželo mi hlavou. No tak když je tahle realita hrou, tak to se tady určitě ty houby někde objeví. Vyskáčou ze země a my určitě na to místo, kde zrovna vyskákaly, dojdeme. Byl jsem opravdu jak malé dítě :-)

Takhle to ale zřejmě nefunguje :-D Nebo alespoň ne mě ;-) Takhle silnou tvůrčí energii ještě nemám :-D

Ale funguje mi, být ve správný čas na správném místě

Krátce po tom, co jsem položil tuhle kouzelnou otázku, jsem si vzpomněl na nedaleký les. Kdysi jsem tam byl na hrabance, dalo se zajet autem až do lesa.

Ještě chvíli jsme bloudili v tom původním lese a hojnost se začala ukazovat i tady. Po pár krocích jsem uviděl místo poseté malými houbičkami. Byly tam rozsypané jako malé penízky :-) Ty ale nejíme a tak jsem se rozhodl ke změně.

Pojedeme jinam.

Dříve jsem neměl rád změny a když už jsem se k něčemu rozhodl, muselo to tak zůstat. Zůstali bychom v tom původním lese a já bych bral toto nezdařené houbaření jako krásnou procházku. Sice bych si to užil, ale prostě bych se uzavřel hojnosti.

Jenže otázky otevírají možnosti a volají ke změně a v tom je to kouzlo :-)

Přišlo nemilé překvapení

Když jsme dorazili na nové místo, těsně nad Chodovem, uviděli jsme les celý rozvoraný. Pokácené stromy, rozježděné traktory to tu bylo a po lesu s hrabankou skoro ani památky. Zřejmě brouček Kůrovec :-) Ale my jsme dali na intuici a vyrazili do toho voraniště :-)

A krátce po nemilém překvapení, přišlo překvapení milé

Na každém kroku Masák, tu a tam Babka, dokonce pár Lišek. Ale hlavně Hřibáci Praváci :-) A co bylo nejdůležitější? Žena šťastná jak blecha :-)) a po půlhodince byl koš plný.

To že zrovna tam byly houby, se dá vysvětlit i logicky, možná by se to dalo vymyslet. Tohle místo je možná o sto výškových metrů níže, takže tam bylo tepleji a do rozvoraného lesa na houby nikdo nepůjde, tak proto jich tam bylo tolik.

Ale nepoložit si tu kouzelnou otázku a neposlouchat intuici, měli bychom zřejmě prd :-) A takhle jsme si klidně mohli udělat třeba Houby s voctem :-D … teda my raději řízky a nebo smaženici na másle <3 Mňam <3

A co Vy? Umíte kouzlit?

Pracujete s otázkami? Znáte Access? Jste jako malé děti? A nebo děláte rychlé závěry a užíváte si Houby s voctem?

Reklama na závěr

Tohle původně nebylo záměrem článku, ale když už píšu o svojí ženě Lence a o Accessu, tak musím zmínit, že i moje žena umí kouzlit s otázkami. Tak pokud byste to chtěli od ní naučit, vyřešit nějaký problém, či si jen dopřát cosi jako příjemnou masáž a přivítat do svého života lehkost, koukněte na její stránky :-) … on i ten Access jí nesmírně baví a pak září podobně jako na té fotce v záhlaví :-) A to já mám moc rád <3

Odpovídám tím, čeho mám plnou hlavu

resp. tím, co si myslím, že si o mě dotyčný myslí.

Před nějakým časem jsem dal výpověď v práci. A velmi dlouhou (pro mě opravdu nezvykle dlouhou) dobu jsem doma. Využívám teď podpory v nezaměstnanosti a to celkem cíleně. Hodně dlouhou dobu jsem byl workoholikem a pak jsem ještě hodně dlouhou dobu dřel jak kůň. Ano, přineslo mi to hodně ovoce, mám teď i díky tomu velikou materiální hojnost.

Ale mělo to jedno velké ALE

Nežil jsem. Jel jsem na autopilota. Dělal jsem jen (nebo řekněme z 90% jen) to, co se po mě chce, nebo to, co jsem si myslel, že se po mě chce. Dělal jsem to tak, jak jsem to měl naučené a moc jsem se neřídil tím, co jsem chtěl já.

Z určitého úhlu pohledu se teď flákám. Z určitého úhlu pohledu nedělám nic. Nedělám nic, žádnou klasickou obecně uznávanou práci, za kterou bych dostával výplatu.

A do nedávna jsem to tak vlastně viděl i já

Když se mě někdo ptal “co teď děláš”, naskočilo mi v hlavě “nic, jsem na pracáku”. Což je sice možná “pravda”, ale je to pravda, kterou vnímalo mé staré já. Později jsem začal říkat “dělám muziku, tvořím písničky” nebo “píšu zrovna článek”. Zpočátku jsem musel v sobě tu automatizovanou verzi stopnout a vědomě za ní dosadit tu skutečnou, ale teď už mi ta skutečná verze naskakuje automaticky. A moje sebehodnota se díky tomu vrací do normálu.

Když to trochu odlehčím, ono nic nedělat vlastně ani nejde. Když ležím, tak vykonávám ležení, když spím, tak spím. Dělat nic nejde :-)) Vždycky děláme nějakou činnost.

Oběť a Tvůrce

Když se na to kouknu zase jinak, tak pokud chceme být tady na světě šťastní, tak ani to výše uvedené NIC, dlouho dělat nevydržíme. Začneme se nudit a energie nám začne ubývat, dny utíkají rychleji a rychleji a jsme z toho otrávení. Jsme pak v roli oběti a v té není ve skutečnosti dobře nikomu.

Aby nám tady na Zemi bylo dobře, je potřeba se překlopit do role Tvůrce. A Tvůrce prostě pořád něco dělá – tvoří. Tak jako já. I když jsem na pracáku, vstávám v šest hodin a chodím spát kolem půlnoci. A celý den mám naplněný nějakou činností. Chvil, kdy si lehnu nebo sednu a jen tak lelkuju, moc nemám. 

A takovou tou běžnou domácí prací, kterou běžný člověk doma buď nestíhá a nebo jí naopak odpočívá po práci (jako je třeba sekání trávy, uklízení nebo různé opravy, …), tak tím já odpočívám mezi tím děláním toho, co mě baví. Ve chvíli, kdy už se moje tělo potřebuje třeba protáhnout a žádá si změnu :-)

Dělám co mě baví

Dělám téměř skoro celý den co mě baví a jelikož mě to opravdu baví, tak se to tak nějak pořád nabaluje a nechci toho nechat :-) Pořád přicházejí nápady, co bych ještě mohl vytvořit. Moje hlavní činnosti jsou teď tvorba hudby, její produkce a psaní článků.

Tedy vlastně inspirace ostatních lidí k tomu, aby žili svůj život (a né život někoho jiného) a dělali, to co je baví (a ne to co si myslí, že musí). A dělám to tím, co mě baví, to je vtipné :-)

Někteří lidé mi naznačují, že se flákám a že nic nedělám. A dělají to právem, jen mi zrcadlí to, co si sám o sobě myslím, resp. jsem si do nedávna myslel na 90%. Teď už se ty procenta blíží nule. Kdybych měl v tomhle zdravou sebehodnotu od začátku, cítil bych se rovnou třeba jako hudební skladatel a spisovatel v jedné osobě ;-)

Umělci jsou rebelové

Jenže to jsou pro nás obyčejné lidi příliš vznesené výrazy. Být hudebním skladatelem nebo spisovatelem, to mohou jen vyvolení. Ale když se kouknete do historie, jak vypadaly životy umělců, velmi často to byli rebelové. Byli to lidé, kteří vystupovali z normálu, vymykali se. Ale právě díky tomu mohli dělat to svoje a jen díky tomu se mohli stát úspěšnými a být pak inspirací ostatním, těm kteří po tom taky touží, ale zatím na to nemají koule.

Vstoupit do nejistoty

Způsobů, jak se začít živit tím co nás baví, je zcela jistě nepřeberné množství. Já jsem si vybral tento. Skočit do neznáma / vstoupit do nejistoty a čelit všem těm připomínkám, výčitkám a strachům, které v sobě mám. Je to můj způsob, jak sílit a navracet se do svojí plné mužské síly.

Je to vlastně podobné, jako když jsem před 17 lety začínal podnikat. Tehdy jsem měl našetřeno zhruba 100 tisíc korun a na co už nezbylo jsem si musel různě půjčit. Byl jsem tehdy vlastně dost odvážný.

Před pár měsíci, když jsem se k tomuto dalšímu skoku rozhodl, vlastně jsem na tom byl hodně podobně. Po podnikání mi zbyla obdobná částka, kterou jsem postupně investoval do vybavení a před pár dny byla částka na našem účtu opravdu malá.

Je to ale hodně zajímavé, zatím to jde a peníze se vždy včas nějak objeví :-)

Předtím to možná pro mě bylo jednodušší v tom, že jsem neměl ještě děti. Dnes je mám a tak je to pro mě ještě mnohem větší výzva. Měl bych být (tak jak je to obecně zavedené) živitelem rodiny a tím teď (z většiny jako dřív) nejsem.

Nicméně životem sílíme a tak časem zvládáme větší a větší výzvy. 

Ale stejně si myslím, že až se na konci života ohlédnu, budou mi všechny tyto výzvy připadat jako krásné hry <3

Dalším ze způsobů, jak dosáhnout toho, že se živím tím, co mě baví a naplňuje, tedy že jsem placen za svou existenci, neboli se mojí prací stanou moje koníčky, by mohlo být to, že si našetřím třeba půl milionu a pak to začnu realizovat.

Má to ale většinou háček. Lidé, kteří hrají na tuto domělou jistotu, většinou ze své bubliny nevystoupí. Protože buď potřebují ještě tamto a tohle, nebo čekají na jiná “až”. Nemají na ten skok dost odvahy. A nebo jsou na něj moc pohodlní. A tu odvahu jim právě bere ta jistota, které stejně neexistuje.

Zcela jistě mezi Vámi je dost lidí, kteří mají na účtu dostatečnou částku, která by pokryla jejich výdaje i na několik let, aniž by museli pracovat. A kdyby ne, tak na několik měsíců určitě.

Můžete si snít, že jednou …

Že to co vás baví, budete dělat po práci, a pak až se to rozjede, tak to překlopíte a přestanete chodit do práce. Ale víte o kolik více toho stihnete vytvořit, když na to máte celý den, týden, měsíc, rok … ?

Ale pro někoho to samozřejmě může být ideální cesta :-), jen v tuto chvíli ne pro mě. Lidé jsme různí a každému z nás funguje něco jiného :-)

Zkuste si si to alespoň představit

Vezměte si kalkulačku, spočítejte si výdaje, odečtěte kolik ušetříte, když nebudete chodit do práce, připočtěte k tomu to, co Vám poskytne stát jako podpůrčí dobu a uvidíte. A zjistěte racionálně kolik máte reálně času na to, vytvořit si svůj sen / vytvořit si pro sebe svůj Ráj na Zemi.

Vychází to?

Skočíte? Nebo počkáte až … ? 

… až umřete …. ?

… na příští život … ?

Nebo můžete být třeba šlechetnější a Vy budete makat až do smrti a až vaše děti se budou mít dobře … to je taky hezká výmluva ;-) <3

Poděkování na závěr

Díky mému skoku i moje žena čelí různým výzvám. A dává je. Je to velká silná holka.

A já Ti tímto děkuji, že to se mnou dáváš <3. Že jsi stále vedle mě a rosteš a skáčeš se mnou (i když někdy nedobrovolně :-) Díky, Ženo má <3 <3 <3

Fotka: stokpic z Pixabay

Přilepenej očima

Minulý týden jsem se zbláznil a ….

No, začnu trochu jinak <3 Počkejte, na bláznění dojde :-D

Sním si tak o tom, že budu hrát a zpívat na velkých pódiích. Ta představa je pro mě moc krásná, představuju si, že zářím pro tisíce lidí, je nám v tom společně moc dobře a oboustranně nás to všechny obohacuje.

Nicméně, když si představím nějaké mezikroky, které by k tomu mohly vést, znamená to pro mě jisté výzvy – vystoupení z komfortní zóny.

A tak mi začala běhat hlavou myšlenka, že se seberu, vezmu kytaru, pojedu do Prahy a budu hrát na ulici. Jenže samotnému se mi pořád nechtělo, výzva to byla pro mě zatím moc veliká.

Mezitím

Pak jsem nějak začal tvořit svoje písničky a jedné kamarádce, která tancuje se jedna písnička moc líbila. A tak mě oslovila ke spolupráci něco vytvořit. Já hudba a zpěv a ona svobodný tanec. Bydlíme od sebe dost daleko, tak první co jsme spolu vytvořili, bylo virtuální. Natočili jsme klip k písničce Pohoda. Já u sebe doma a ona taky.

No a pak jsem se jí jen tak zmínil, že mě to láká do Prahy, jestli by do toho se mnou nešla. …. “jo, super nápad”, říká :-) … A bláznění začalo :-)

Na vystupování jsem sice zvyklý s kapelou, ale tam je to pro mě úplně jiné, protože jsem obklopeny ostatními členy kapely a je to vždy na plánované akci za standardních okolností. Jsem tam tedy v jistém bezpečí :-)

A tak jsme naplánovali termín a šli do toho

Součástí výzvy bylo i dát před sebe klobouk a vybrat nějaké peníze. V koutku duše jsem si říkal “bylo by super přivézt domů spoustu peněz, když teď nevydělávám”. Kamarádka zase pracuje na svém podnikání, rozvíjí se po byznysové stránce, takže jí to do této naší společné hry taky zapadalo :-)

U mě doma to s nadšením přijato nebylo :-( Bylo mi řečeno něco ve smyslu “hmm, pojedeš žebrat, to bude ostuda” …

Mě tenhle komentář nenechával úplně klidným a tak mi pak došlo, že jsem to taky tak trochu bral jako žebrání. Později jsem si uvědomil, že to “žebrání” je pro mě u této akce stejně důležité, nebo možná ještě větší téma, než to veřejné hraní na ulici před cizími lidmi.

Příjemné překvapení

Vyrazili jsme. První destinace byl Václavák. Našli jsme si příjemné místo ve stínu pod stromy, kde procházeli po širokém chodníku podél obchodů lidi. Připravili jsme náčiní, před sebe jsme dali otevřený futrál s návnadou a začali jsme.

Ač jsem byl lehce nervózní, přišlo pro mě příjemné překvapení. Dlouho jsem neotálel a prostě jsem začal hrát a zpívat. A ono to šlo. Fungovalo to :-) Zjistil jsem – prostě to jde, hrát a zpívat je možné kdekoliv <3 …. jupí, první výzva splněna, dokázali jsme to!

A pro mě to při tomto zjištění jakoby skončilo. Klidně bych se asi mohl sebrat a jet zase domů …

Lpění

Jak jsme ale hráli dál, všil jsem si, že periferním zrakem jakoby hledám lidi, kteří by nám tam něco hodili. Vnímal jsem u sebe lpění. Chtěl jsem nějakou odměnu, i když jsme toho zase až tak moc dosud nepředvedli :-)

Ideální naše představa byla, že se kolem nás vytvoří hlouček posluchačů a ti nám budou házet odměnu. Tak jak to je vidět třeba u úspěšných Buskerů (pouličních umělců) na YouTubu. To se ale nestalo.

V jednu chvíli prošel kolem nás muž s cigaretou, který se vrátil, otevřel peněženku, začal v ní šátrat …. (Byl to vlastně první člověk, který projevil dávání.) No ale zřejmě nenašel příslušnou minci nebo bankovku, kterou nám chtěl uštědřit, tak šrajtofli zase zavřel a šel pryč. A já byl na něj celou dobu přilepenej. Nejen očima. Prostě jsem už už chtěl, aby něco vyndal a hodil.

A tohle lpění jsem v tu chvíli neuměl pustit

Věděl jsem ale, že mi pomůže, když dáme futrál úplně pryč a budeme hrát jen tak pro radost. Prostě jen tak bez nároku na honorář. A tak jsme to udělali. Návnadu jsme schovali, futrál dali bokem a zavřeli ho.

Hráli jsme dál a po velmi malé chvilce sem tam někdo přišel a začal hledat, kam by nám mohl něco hodit. I přesto že byl futrál skoro za náma, našli si ho a něco nám tam šupli :-) … To byl nádherný pocit <3

Pak v jedné chvíli mezi písničkama přišla paní a dala nám papírový pytlík, s něčím uvnitř, se slovy “to si pak rozdělte”.

Byla to paráda, lpění se rozpustilo <3 … a potvrdilo se mi to, co jsem nedávno někde slyšel. Je potřeba dělat to co tě baví pro radost a peníze pak přijdou jako bonus samy.

Hlavou jsem to chápal už předtím, ale prožít to, byl skutečný Dar <3

Velké překvapení

Po odehrání našeho setu jsme to začali balit a já vzal do ruky ten papírový pytlík. Říkal jsem si “tam bude nějaká bageta nebo něco podobného”. Pytlík jsem začal rozbalovat, na druhé straně byla taková ta průhledná část a když jsem to uviděl, přišel ke mě další nádherný pocit, který vnímám i teď, když si na ten okamžik vzpomenu.

Přál jsem si hojnost a ona přišla v úplně jiné podobě, než jsem čekal. V tom pytlíku byly třešně, a bylo jich tam tolik :-)) … Tolik krásných barevných třešní.

Já vím, pro vás to asi bude znít obyčejně. Jako nic zvláštního.

Ale představte si, že jste malé děti, nemáte ještě moc ponětí o tom, co jsou ty kulaté kovové věci a hranaté papírky, které vám připadají k ničemu a někdo vám dá to, co máte tak rádi (čerstvé ovoce) a je toho tolik :-)

Domů jsem teda nic nepřivezl

Po finanční stránce byl tenhle náš výlet sice provar. Něco stál vlak, něco oběd a když jsme spočítali co jsme vydělali, byli jsme v mínusu. Ale o tom Život pokaždé není. Přivezli jsme si krásné zážitky, nejen z Václaváku, ale pak i ze Staromáku (kde jsem včera zjistil, že se hrát nesmí) a ze Střelského ostrova.

Přivezli jsme si i nějaké fotky a videa, protože další kamarádka nás přijela podpořit. Ale hlavně jsme si přivezli (nebo alespoň já) spoustu uvědomění a Aha momentů, které se finanční odměně nemohou vyrovnat.

Ta třeba přijde někdy příště, třeba zrovna z naší další spolupráce s Adélou, toho času zrzavou tanečnicí :-) Necháme se raději překvapit a pokusíme se nedělat si nějaké představy nebo očekávání.

Překvapení, která nám dokáže Život přichystat jsou neocenitelná :-)

A jak to máte Vy?

Plníte si výzvy? Máte hojnost? L(e)píte na něčem? Podělte se :-)

Chci hojnost, ale nejsem jí

Dříve jsem býval workoholik. Sice jsem na všechno svoje tvoření používal z 95% hlavu, intuici či srdce moc ne, ale míval jsem velikou finanční hojnost. Nebo jsem měl alespoň ten pocit – žil jsem to.

Teď mám sice vše co potřebuji a dosud jsem si přál. Takové ty věci jako je dům, nízké náklady na jeho provoz, velké auto, jsem bez hypotéky, jedeme za týden s rodinou na krátkou dovolenou, atd. Jsem za to všechno moc vděčný, ale stejně prožívám i tak posledních pár let pocit nedostatku. Zase jde tedy (jak já říkám) jen o nepodstatný věci, jako je nedodělaný plot, terasa, zámková dlažba a další věci, které vlastně ke spokojenému životu jako rodina nepotřebujeme.

V ostatních oblastech života si myslím, že pocit nedostatku neprožívám.

A nebo to tak není?

Ohledně těch materiálních věcí si říkám (nebo to říkám alespoň na venek), že až to bude, tak to bude. Ale uvnitř sebe stejně vnímám napětí, že to chci a chci a chci hned teď a těm, co to mají kolem baráku všechno dodělané, to vlastně tiše závidím. Asi jim závidím ten klid, že už to mají a nemusí to řešit. Nevím přesně. Je to pocit, který se mi teď úplně nechce dávat do slov :-)

Lednička

V domácnosti by se nám hodily další vymoženosti, jako je třeba velká lednička. Tu stávající máme už hodně dlouho a pro čtyřčlennou rodinou se psem by se prostě hodila do dnešní moderní doby větší. Já však dlouho stál za názorem, že dokud tahle funguje, tak proč bychom jí měli vyhazovat. A že místo v ní není hlavně proto, že je v ní bordel – nejsou v ní věci uspořádané na svém místě a zůstávají v ní dlouho i věci na vyhození. Stačí uklízet a je to.

No takhle jsem byl prostě vychovávanej a obecně se tomu říká prý skromnost …

Pak jsem před nedávnem zrušil firmu a zbyla mi malá lednička. Tak jsem investici do nové a větší oddálil tím, že jsem tuhle malou namontoval do garáže s tím, že bude na jídlo pro psa. No on jí ale nikdo moc nechce používat a tak nám spíš žere jen elektriku, než aby nám byla přínosem. Je to totiž nepraktické. No a v zimě dáváme nějaké kastroly s jídlem do garáže (kde je chladněji), což taky moc pohodlné není a čas to taky zrovna nešetří …

Už dlouho přemýšlím o tom, že novou ledničku pořídíme. Změnil jsem názor. Vím už, že jí „potřebujeme“, že by se nám hodila. Ale nemáme teď zrovna peníze navíc, abychom šli a koupili jí (jako v dřívější době mého workoholismu :-)

Dnes mi došla jedna ze souvislostí, proč finanční hojnost teď zřejmě nežiju

Abych měl i finanční hojnost, je potřeba abych tou hojností prostě nejdříve byl. Co tím myslím? … Nebýt obětí, ale být tvůrcem. A co myslím tímhle? …

Prostě a jednoduše domácnost potřebuje třeba novou ledničku, tak začnu hledat způsoby jak jí pořídit a přestanu hledat výmluvy, proč je tahle dobrá a proč bychom jí měli používat dalších deset let.

Rozdávat se ostatním

Podobně je to i s dalšími oblastmi mého života, které jsem teď začal u sebe měnit. Opravdu často dělám nerad něco pro ostatní, protože jsem hodně zaměřenej na sebe. A učí mě to odnaučovat třeba starší dcera. „Tatí, uděláš mi kafe?“ … no nechce se mi (říkám si pro sebe) ale jdu a udělám jí ho. „Tatí, vezmeš mi tašku?“, no nechce se mi (říkám si zas pro sebe), ale vezmu jí a jdu. „Tatí, vysaješ mi pokojík?“, no nechce se mi, ale vysaju. „Tatí, pojedeme na Babylon (na koupaliště)?“, no nechce se mi (jsem zabranej do svých činností a plánů), ale nakonec jedeme.

Už jí neříkám „máš mladý nohy, uvař si je sama, stejně se válíš na gauči“. Neříkám jí „Do auta je to pět metrů, vezmi si jí sama“. Už jí neříkám „vysaj si ho sama, já taky vysávám celej byt“. Taky jí neříkám „NE já teď potřebuju udělat něco jinýho“ a na koupaliště nakonec jedeme. Nemusím jí pak m.j. vyčítat, že se málo hejbe, že furt jenom čumí do mobilu a že se nevěnuje psu, protože si to užíváme všichni dohromady.

Není to tak samozřejmě pokaždé. Snažím se, aby to bylo v rovnováze. Snažím se řídit tím, kdy vnímám že jsem vyučován já a kdy mám zase já vyučovat/vychovávat svoji dceru. Vycházím jí vstříc, protože jsem si vědom toho, že mě to učí mít dostatek všeho (energie, času, pozornosti pro ostatní, atd …)

Ono to ve finále jsou opravdové drobnosti, které mě toho zase až tolik nestojí. Stojí mě to v podstatě jen pouhou změnu úhlu pohledu a přináší mi to na oplátku mnoho radosti do života.

A radost? To je přece hojnost :-)

Prostě si uvědomuju, že mám dostatek a že mohu pomoci, když mě o to někdo žádá. Uvědomuju si, že mohu tvořit spoustu věcí nejen pro sebe, ale i pro ostatní, tak abychom si pak pořídili třeba i ty nepotřebné materiální věci, které mají tak rády naše těla :-)

A jak to máte s Vy?

Jste hojností, kterou rozdáváte všude kolem? Nebo máte hojnost výmluv a jste v pocitu nedostatku?

Jak je to s penězi a bohatstvím?

Taky byste chtěli mít miliony na účtu, nechodit do práce a užívat si života? To asi každý, tedy SKORO každý, až na ty, co pochopili, jak peníze, tedy energie peněz, fungují.

Myslíte si, že šťastní budete, až budete mít miliony? Zklamu Vás, nikoliv. Pokud byste třeba i vyhráli v loterii nebo zdědili velký obnos, tak by tomu možná na chvíli bylo, ale velmi rychle by se Vaše štěstí zase rozplynulo.

PROČ? Protože jste nepochopili, že se štěstím a penězi je to přesně obráceně.

Nejdříve musíte být šťastní = musíte dojít ke štěstí = musíte se změnit tak, abyste byli šťastní = musíte se dívat na svůj život z takového úhlu, abyste viděli, že už šťastní jste.

Pak teprve do vašeho života připluje to bohatství a s ním MOŽNÁ i ty peníze. To ale až ve chvíli, kdy Vám to bude úplně jedno, jestli je máte, nebo ne.

A možná mi řeknete, že k penězům se dá přijít i nekalou cestou. Ano, i toto je na chvilku možné. Ale jde-li Vám v první řadě čistě a jen o peníze, tak získáte-li je, štěstí Vám to stejně nepřinese. Život vám velmi RYCHLE ukáže, že tohle není správná cesta a že zkratky neexistují. Stačí se podívat kolem sebe na ty, kteří peníze získali nekale/nelegálně/neoprávněně. Nebo se kouknout třeba do novin…