• Home
  • Štítek: jídlo

Rozhodovat se srdcem

Dnes chci psát o takové banalitě. O rajčatovém salátu, jak napovídá obrázek v záhlaví.

Pro mě jsou však tato uvědomění na těchto životních banalitách velmi zásadní. I tyto banality / tyto malé životní trenažéry / návyky / vzorce chování / podvědomé programy, se pak totiž odrážejí v našich životech v mnohem důležitějších oblastech :-)

Velké rajče

Minulý týden jsme od babi dostali opravdu velikánské rajče, takové to masité, se slovy: „udělejte si salát“ :-). Dlouho jsme ho neměli a tak jsme si řekli, že si ho uděláme. Představil jsem si ho a začaly se mi sbíhat sliny. Cibule doma byla, tak to jen nakrájet, zalít nálevem a je to :-)

Dnes ráno

Dnes ráno jsem přišel do kuchyně a koukám na modrou misku. Říkám si „jé to asi žena udělala ten salát :-)“. A dostal jsem na něj chuť. Sundám víko a opravdu, je tam :-) Super <3

Ale pak se do toho zapojila hlava

A hlava povídá: „Nojo, ale dneska točíš klip, budeš zpívat a vedle tebe bude spousta Holek z Chodska. Bude ti smrdět z pusy“. A tak si říkám, že si ho teda nedám :-/

A pak zase hlava říká: „Nojo, ale dělala ho tvoje manželka, měl by sis ho dát. To by bylo špatný, kdyby sis ho nedal. Mohl by se zkazit a nebo na něj pak zapomeneš a bude se muset vyhodit, protože děti ho nejí. Bude zklamaná. Udělej jí radost.“

A tak jsem to nechal chvilku bejt. Udělal jsem si snídani a pak jsem si uvědomil, že tohle poslouchání hlavy je naprostý nesmysl.

Hlava / naše mysl je skvělý nástroj. Když potřebujeme něco vytvořit (třeba točíte klip se spoustou holek :-), může se přetrhnout a zásobuje vás nápady jak na to. Pak jí velmi rád používám – miluju to společné Tvoření. Ale jindy je lepší poslouchat/vnímat něco jiného.

A co?

Poslouchat sám sebe / svoje srdce

Mohlo by se zdát, že když bych si dal salát kvůli svojí ženě, bylo by to ze srdce, protože je tam alespoň pro mě takový hezký pocit, že jí tím udělám radost. Ale bacha na to! U mě je za tou něhou rafinovaně schovaný strach z toho, že by na mě byla naštvaná, kdybych si ho nedal, nebo kdyby se nedej bože ten salát zkazil a pak se musil vyhodit. To by byl průšvih :-D

To bych měl ale najednou blbých pocitů … A blbé pocity, ty prostě nechceme a tak raději často děláme to, co nechceme :-)

Tím mi často v dětství maminka „vyhrožovala“: „dělala jsem ho pro tebe“, „dalo mi to velkou práci“, „musí se to sníst, jinak se to zkazí“, „když to nesníme, budeme to muset vyhodit“, „to sníš / to se do tebe vejde, už je toho jen trochu“, … a tak :-) …

Moje Maminka mi totiž Lásku projevovala velmi často skrze jídlo … já to sice chápu, ale možná bych se raději s ní v tu danou chvíli obejmul (čímž bych projevil Lásku jak jí, tak sobě) a ten salát, co mi s Láskou připravovala, bych si dal třeba za hodinu, až bych na něj dostal sám chuť a měl prázdné bříško.

A jak to dopadlo s rajčatovým salátem dnes?

Zvítězila Láska ke mě samotnému nebo k mojí Ženě a nebo jsem se dokonce nechal strhnout strachem, že bude můj odér mezi tolika ženskejma působit odpoudivě?

Zkuste hádat :-)

A jak to máte Vy?

Umíte se rozhodovat podle sebe / podle toho co skutečně chcete / podle toho co cítíte / co vnímáte / co chce vaše srdce? Nebo posloucháte svojí nezbednou hlavu a svoje podvědomé programy uložené v ní?

Cepované děti

Dneska jsme se se ženou naobědvali o něco dřív než obvykle. Starší dcera ještě spala, ale té mladší jsme se ptali, jestli se naobědvá s náma. Řekla, že nemá hlad, že se nají později. OK :-)

Tak jsme se v poklidu najedli já a žena. No a jakmile jsme polkli poslední sousto, přišla dcera dolů za námi s tím, že má hlad, že se nají :-)

No a já si vzpomněl na svoje dětství a zahrál jsem si na své rodiče a říkám jí:

„Tak to teda ne holčičko, říkala si, že nemáš hlad, tak teď jíst teda nebudeš.“, „No co koukáš.“, „Když nevíš co chceš, tak teďko měj třeba hlad.“, „Teď jíst nebudeš, najíš se nejdřív za hodinu.“, „Teď ti to teda maminka rozhodně ohřívat nebude.“, „Až budeš vědět co chceš, tak přiď.“, …

Tak to prostě (dřív) bylo normální :-)

Celé se to neslo v humorné formě a dcera se mi smála do očí :-)), věděla, že si dělám srandu. Ale když jsem byl dítě já, probíhalo to takhle nějak úplně normálně …

Teda ono by už to tenkrát asi skočilo u toho, že bych se musel jít najíst s našima i když jsem hlad neměl. Tak to prostě bylo, ale to už je dávno dávno pryč :-)

No ale mě při tom došel význam slova cepovat.

Taky vás cepovali, když jste byli malí?

Dříve se cepem cepovalo obilí. Obilí se posekalo, naházelo na hromadu a mlátilo se do něj tak dlouho, až v něm nezůstalo ani semínko. Cepem se z obílí dostalo to nejlepší, co v něm bylo.

No a podobně je to, alespoň z mého úhlu pohledu a mé zkušenosti, s cepováním dětí.

Vymlátíte z nich, obrazně řečeno, to nejlepší co v nich je. A nezůstane v nich nic. Tedy nic z toho, co je jejich, co je jim vlastní. A místo toho si tam dají něco, co je vaše – co po nich chcete Vy. A co zase po Vás chtěli Vaše rodiče, po nich jejich, atd.

A díky tomu postupem času přestanou vnímat co chtějí oni sami a skončí to tak, že se v sobě opravdu nevyznají a neví co chtějí. … Něco jako já do nedávna :-)

Nebo to vidíte jinak?

Podělte se o Vaše zkušenosti :-)

Fotka: Hans Braxmeier z Pixabay