• Home
  • Štítek: naplnění

Jaké je naše poslání / úkol tady na Zemi?

Právě jsem se se na tuhle otázku zeptal sám sebe. A přišla mi nějaká takováhle odpověď …

Naším úkolem je Žít Život. Žít ho šťastně a být tak inspirací ostatním.

Trošku to rozvedu …

Nevím jak to přesně je, ale říká se, že když se sem narodíme, neseme si s sebou už nějakou minulost. Minulost danou rodovými liniemi, minulost zapsanou do našich genů. Tedy narodíme se s nějakými vzorci / omezeními / bloky.

Pro ty racionálnější z nás by to mohlo být tak, že zdědíme (popř. přebereme) vzorce myšlení (a pak chování) od našich rodičů (a ti to převzali zase od svých a ti zase od svých, atd., až k Adamovi a Evě :-).

Možná je to i tak, že jsme si kdysi v dávné minulosti (ještě před tím, než jsme se narodili) vybrali nějakou výzvu / hru / úkol, který si tady splníme a podle toho jsme se narodili do příslušného místa na Zemi a příslušené rodiny. Tak jak jsem se už hodněkrát dočetl.

Ono je ale vlastně úplně jedno, jak to to je :-) Jde stejně o úhel pohledu ;-)

Chceme tu žít všichni šťastně

Ať už je to tak nebo tak, chceme tu žít všichni šťastně. Chceme tu žít Ráj na zemi. A v tom právě spočívá, podle mého, ten náš úkol. Ty omezení / bloky, ať už jsme je získali nebo si je vytvořili jakkoliv, rozpustit (pokud nám tedy v tom šťasném žití nějak brání) a během našeho života se co nejvíce přiblížit tomu ideálu – tedy žít ve štěstí každým dnem, resp. vnímat jako štěstí vše, co nás v životě potkává.

Nebo ještě jinak. Vlastně si uvědomovat, že už tak žijeme (pokud by to bylo tak, že život se děje sám a my jsme jen pozorovateli). Dívat se na vše, co nám přichází jako na štěstí / jako na povznášející zkušenost.

Hledání poslání

Když jsem dříve hledal jaké je moje poslání, myslel jsem si, že to musí být něco, kde budu lidem pomáhat. Tedy pomáhat takovým tím (na první pohled) viditelným způsobem.

Tedy třeba, že budu terapeut. Byl to hezký sen, ke kterému jsem se hodně přiblížil, ale nakonec to dopadlo jinak a já si uvědomil, že jím být nechci, že by to byla pro mě velmi pravděpodobně nuda a dřina.

Pak mi došlo, že vlastně každá práce (ať už jako práce na první pohled vypadá nebo ne), je pomocí ostatním. Ať už zametám ulici, jsem ředitel, zedník, peču housky, jsem lékařem, kreslím obrazy, zpívám písničky nebo filozofuju, vždy je to něco, čím pomáhám ostatním. Nic / nikdo nejsme víc nebo míň. Nikdo z nás není méně nebo více důležitý. Žádná práce není méně nebo více.

Buď ostatním pomáhám fyzicky a nebo mentálně. Buď jim přináším nějaké produkty (housky, cihly, domy, …) a nebo služby. Služby, které tvořím rukama (metař, chirurg, …) nebo je tvořím hlavně myslí (terapeut, hudební skladatel, …).

To jediné, co si odsud odneseme, až se rozpadneme zase na prach a staneme se zpátky fyzicky součástí matky Země, budou zkušenosti, které nám pomohly se posunout dál / něco pochopit.

Ale, abych dokončil tu hlavní myšlenku …

Myslím si, že naším úkolem je být šťastný. Žít tedy takový život a dělat takové věci, které nás co nejvíce přiblíží tomuto stavu. Žít sami sebe skutečné. Žít svůj život a ne žít podle někoho jiného (třeba podle rodičů).

A to se nám může povést třeba tím, že rozpustíme naše traumata a bloky, zjistíme co nás baví / co nás činí šťastnými / co nás naplňuje a to budeme dělat. Ať už je to cokoliv a ať už to ostatní hodnotí jakkoliv.

Když budeme dělat co nás baví, bude nás to naplňovat. Budeme plní a budeme to pak vyzařovat do svého okolí – okolí to na nás pozná / bude to vnímat / ucítí to. A toto vyzařování / energii / nastavení pak budeme předávat ostatním, ať už to je naším záměrem a nebo je to jen vedlejší produkt našeho tvoření / štěstí.

A lidi, kteří toto naše nastavení / vibraci zachytí, mohou se od nás “nakazit” a začnou za tím jít taky. A když si to dovolí a zvolí, taky mohou dojít k Ráji na zemi <3 

Začneme tak rozsvěcovat ostatní kolem sebe. A nemusíme pro to dělat vůbec nic. Stačí dělat to svoje / stačí jít příkladem / být inspirací :-) Stačí být “sobecký” a věnovat se sobě / svému životu / svému štěstí. Věnovat se tomu, co já chci.

Co myslíte?

Stačí to? Je to sobecké? Jak se na to díváte? Jak to máte vy?

Jsem na ní závislej

Dnes jsem si uvědomil, že jsem závislej. No a není to ani tráva (myšleno Marihuana), ani kořalka a ani nic podobnýho :-)

Od včerejška mám po delší době trošku blbou náladu. A uvědomil jsem si proč tomu tak je.

Před několika měsíci jsem se rozhodl, že budu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Tedy, že změním práci na takovou, která pro mě není prací, ale zábavou a přináší mi dostatek finanční hojnosti.

Dvě různá „baví“

Ta předchozí mě sice docela bavila, ale až když jsem se do ní pustil. Do práce jsem se nijak obzvlášť netěšil. Ale když už jsem tam začal něco dělat, docela mě to bavilo. Ale zároveň jsem se už těšil, až budu doma a budu moct dělat něco, co mě opravdu baví.

Dělal jsem zahradníka. Hrabat se v hlíně mě baví, ale uvědomil jsem si, že jen když to v danou chvíli dělám pro zábavu, tedy jako relax. Když chci třeba nechat odpočinout hlavu a nebo si protáhnout tělo.

Výpověď

A tak jsem se se šéfem domluvil, že už u něj budu dělat jen nějakou dobu a pak se rozloučíme.

V tom mezidobí jsem si uvědomil, že energii/potěšení mi nedává ta samotná práce, ale spolupráce s tamními kolegy. Především s kolegyní, která tuhle práci toužila dělat už od dětství a tak vlastně žije svůj sen. A díky tomu srší energií na všechny strany.

No a já jsem si z ní tak trošku usosával. Když měla radost ona, měl jsem jí i já, protože jsem byl v její přítomnosti – v jejím energetickém poli. Kolegyni to sice energii nebralo, ale tady jde o mě.

Uvědomil jsem si, že jsem v souvislosti s prací závislej na někom jiném (na ní) poprvé.

Podruhé

Nyní jsem již nějakou dobu doma, tedy oficiálně bez práce. Dělám co mě baví. Tvořím muziku, dělám sem tam něco kolem baráku, vyzvedávám dcery ve škole, učím se novým věcem, sem tam si jdu zaběhat, píšu si články, studuju, rozvíjím se, a tak podobně :-)

Vlastně se řídím intuicí a dělám to, na co mám v danou chvíli chuť. Učím se tak rozumět sám sobě – zjišťuji, co chce moje pravé já a ne moje hlava.

Hudba je to moje?

Největší podíl v tom všem je tvorba muziky. Při této činnosti zapomínám na čas – jdu se vyčůrat až když to je opravdu nutné, zapomínám jíst, srším při tom energií, mám spoustu nápadů, atd. Znáte to … prostě jsem při tom ve flow. Když se věnuju tvorbě nebo produkci muziky, je to pro mě prostě Boží :-)

Má to však jeden malej háček a tím jsou peníze :-(

Vím už, že peníze jsou zhmotněním naší radosti ze života. Když něco děláme srdcem, plyne nám z toho pak hojnost. Nejen hojnost finanční, ale i jiné způsoby hojnosti. Pro mě to je nyní např. přísun textů pro svoje písničky. Stačí se jen zmínit kamarádce/kamarádům a texty se jen hrnou :-) K té finanční mi však ještě něco zbývá …

Blokování hojnosti?

No a já si dnes uvědomil, že tuhle radost z tvoření si někdy docela blokuju. Blokuji si jí opět díky závislosti. Uvědomil jsem si, že ta moje radost hodně závisí na mojí ženě. Jsem tedy „na ní“ závislej podruhý. Resp. tuto druhou závislost jsem si uvědomil dnes.

Ono těch závislostí „na ní“, bude v mé realitě zcela jistě ještě víc a jsem si jist, že všude to budou ženy … pramenící v dětství od mojí Maminky.

Moje žena je na mě totiž v určitých intervalech naštvaná. Začne mi většinou připomínat jestli už jsem si našel práci. A jelikož jsem závislej a ona je na mě naštvaná, tak mě to začne brát energii. Začnu se bát. Začnu hledat novou práci. Atd. Začnu to řešit hlavou.

Iluze hledání

Resp. jdu hledat nebo dělat něco, co jí udělá radost. Ale tohle hledání je iluze, neplyne ze mě, ale z mojí hlavy a je jen na mě (mé volbě), jak dlouho v této iluzi setrvám.

Začnu se bát dělat dál muziku/to co mě baví. A jakoby začnu pozorovat, jestli je na mě žena ještě naštvaná. Jsem podrážděnej a nejsem uvolněnej. A uvolním se až když mám jistotu, že její naštvání z ní zase na nějaký čas vyprchá. Pak se uklidním a vrátím se zase k tomu co mě baví. Ale někde na pozadí tam ten strach, že se naštve je pořád.

Kdybych na ní závislej nebyl, bylo by mi úplně jedno jestli jí vadí, že nemám ještě (takovou tu běžnou) práci, co mě teď zrovna živí a uživí i celou rodinu. Ano já jí rozumím, má strach o nás/o naší rodinu/o sebe. Ale ten strach mám evidentně i já, protože ho ze sebe vyzařuju. Jinak by ho ona ze mě necítila a nebyla v ohrožení a nebo bych jí dokázal ubezpečit dvěma/třemi slovy.

Ta závislost je tak trochu oboustranná, ale je na mě jí rozpustit. Pak si budu moci dělat co mě baví beze strachu a půjdu za svým cílem/snem přímou cestou, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. A jelikož se moje radost bude navyšovat, pak přijde zřejmě i ta hojnost finanční.

Tedy alespoň v to doufám <3

A jaký že je můj sen?

Živit se muzikou. Vím, možná na to teď není ideální doba. Možná na to nemám dostatečný repertoár. Ano, znamená to pro mě ještě jisté výzvy. Atd, atd. ….

Ale sny jsou od toho, aby se žily :-), ne aby se jen snily ;-D

A jaké cíle a závislosti, které Vás od cíle dělí, máte Vy?

Umělci to umí?

Umělci jsou pro mě umělcemi života. Ať už je, nebo byla doba jakákoliv, tak umělci vždy uměli a umí dělat, co je baví a živit se tím. Nebo alespoň tak to vypadá z mého úhlu pohledu :-)

Je zcela zřejmé, že někteří z nich to řemeslo dělají třeba i kvůli někomu jinému, třeba že rodiče to tak chtěli, ale myslím, že jich třeba nebude tolik (v tom poměru v daném oboru) jako třeba dělníků v továrnách.

I když, možná jsou všude

I když mám pocit, že v dnešní době se to tak nějak láme (i když to je zase třeba zas můj úhel pohledu ;-). Možná, že se karty zamíchaly a stále míchají?

Spousta lidí dnes změnilo/mění svojí práci a to nejen díky celospolečenské situaci, která teď je. Poslední dobou potkávám samé příjemné a usměvavé prodavačky, milé paní doktorky, šikovné a pohodové řemeslníky, spokojené řidiče kamionu, a tak dál :-))

Tak Vám milí malíři, hudební skladatelé, herci a další Umělci života Děkuji za inspiraci :-)

A jak to máte Vy?

Jste umělcem/umělkyní Života? Ať už děláte cokoliv?

Špinavé přední sklo

Před nedávnem jsem začal sledovat Jiřího Ledvinku. Hodně mě to co říká oslovuje a tak jsem se začal řídit jeho „radami“. Alespoň tedy v tom smyslu, jak jsem je sám pochopil.

V současné době si přeji mít takovou práci, která mě bude naplňovat. A Jirka o práci ve svých rozhovorech často mluví a opakuje to i na svém příkladu, že když máte ke stávající práci odpor, nebaví vás to tam a nenaplňuje, máte dát výpověď a čekat až se ta vaše ideální práce objeví.

A tak jsem se tím řídil a dal výpověď. Vůbec jsem neřešil, co mi tam vadí a po domluvené době jsem se rozloučil a odešel. Jirka říká, že není potřeba nic v sobě čistit – žádná vnitřní omezení a tak jsem taky nic neřešil.

Pak jsem se díky jedné svojí průvodkyni uvědomil, že to byl do jisté míry útěk a že asi nejsem na takové úrovni vědomí, abych si byl schopen tu ideální práci k sobě přitáhnout.

Věděl jsem jen, že když ta práce skončí, tak že přijdou strachy. A taky jo. Asi týden před koncem se mi začal všude možně ukazovat můj strach ze smrti. Jak by ne, však ukončení zaměstnání je obrazně taková malá smrt.

Rozhodnutí jen z hlavy

Moje průvodkyně mi vysvětlila, že jsem se rozhodl jen v hlavě a nikoliv celým tělem. A možná měla pravdu. Když jsem mluvil o tom, že budu mít novou práci, říkal jsem „doufám že se něco pro mě najde“, „snad to vyjde“, apod. Kdybych byl rozhodnutý celým svým já, asi bych spíš věděl, že ta práce už je pro mě připravená a nic by mě nenutilo se s přáteli o mém rozhodnutí bavit a ujišťovat se tak, že jsem udělal správně.

Práce s emocemi

Jirka taky mluví o tom, že je potřeba umět pracovat se svými emocemi. Že je potřeba je umět dát stranou (jen je pozorovat), jakoby se jimi nenechat strhnout a zaměřit se jen na svůj cíl. Resp. vyslat jen své přání/rozhodnutí mít ideální práci svému božství a pak jen v klidu čekat.

Má průvodkyně mi vysvětlila, že Jirka nesděluje mezikroky, které jsou u řady lidí potřeba, aby se byli schopni dostat do stavu „vím“. Pokud do toho stavu vím, vstoupit danému člověku (mě) nelze, je potřeba ještě na sobě pracovat a posunout se blíže k sobě. Pak rozhodnutí na úrovni celého těla může přijít.

A mě to dnes připomnělo špinavé přední sklo u auta

Jeli jsme na výlet a já měl na předním skle pozdrav o nějakého ptáka (hovínko :-). Pomocí stěračů to umýt nešlo ani po několikáté. A já se celou cestu (tam i zpět) víc soustředil na ten flek, který mi překáží ve výhledu, než na pohled na krásnou krajinu do dáli.

Občas se mi daří i se špinavým předním sklem koukat do dáli a ty fleky nevnímat. Dnes mi to ale nešlo. Pak je asi teda lepší zvednout zadek, vzít hadr a ten flek utřít. Je to „pracnější“, ale v danou chvíli (alespoň pro mě) snadnější.

Teď už jsem doma, píšu tenhle článek, ale ten zadek jsem vlastně ještě nezvedl. Flek je tam pořád. Dojeli jsme z výletu v pořádku i s ním. Ale pořád na něj myslím.

Tak já ho teda jdu utřít :O)

Hotovo. Bylo to jednodušší, než se zdálo :-)

Na příští výlet můžeme tedy s čistým sklem, pokud mi to do té doby zas nějaký pták nepo…. :-) … a kdyby jo, nevadí, vezmu hadr rovnou, než o tom psát články :-)

A jak to máte vy?

Čistíte? Nebo máte už vyčištěno? A nebo jen čištění plánujete a povídáte o něm? Nebo se vám už nic čistit nechce?