• Home
  • Štítek: peníze

Pro a proti

Taky jste se někdy rozhodovali jestli do něčeho / do nějaké akce jít nebo nejít a neznali jste hned jasnou odpověď?

Já ano

Někdy jsem nerozhodný, tedy hlavně dříve jsem býval, a tak občas potřebuji / jsem potřeboval nějaké pomůcky.

Čistý papír

Jednou z takových technik je vzít si čistý papír, ten rozdělit na dvě poloviny a na jednu stranu napsat Pro a na druhé Proti. Tedy pozitiva a negativa, která mi to přinese.

Jako nástroj je to super, ale záleží z jaké pozice k němu přistupujeme. Zda z pozice Tvůrce a nebo z pozice Oběti.

„Problém“ je v tom, že hodně nerozhodní lidé jsou často v roli Oběti a pak jim podle mého tato technika moc nepomůže. Utvrdí je jen v tom, čeho se bojí. Tzn. najdou více Proti, protože hledají výmluvy. Tvůrce hledá spíše Způsoby, jak daný „problém“ vyřešit nebo co mu to přinese.

Tahle technika je hodně racionální. Ale my lidé jsme hodně emocionální bytosti. Nejsme roboti a není pro nás většinou dobré dělat věci podle pravítka.

Můj dnešní seznam

Jeden takový seznam jsem dnes tvořil a napadlo mě, jak se udržet v roli Tvůrce.

Pro a Proti mi ze svého principu připadá jako boj. Je to boj jedné strany proti druhé a boj nikdy nic dobrého nepřinese. Alespoň mě nikdy nic dobrého nepřinesl :-)

Místo Pro jsem tedy použil Získám. Tedy napsal jsem sem vše, co mi daná akce přinese. Co získám tím, když do dané akce půjdu.

A místo Proti jsem použil Investice. Tedy to, co musím do daného vložit jako náklad. Napsal jsem tam to, co mě daná akce bude stát. Ať už finančně nebo energeticky.

Pod povrchem

Když půjdu hlouběji, tak na straně Investice není vlastně nikdy nic jiného než energie.

Každá akce nás většinou stojí nějaký čas, tedy to nejcennější, co tady na zemi máme k dispozici, pak to bývají většinou peníze (ty jsou naší koncentrovanou energií) a pak je zpravidla potřeba vyvinout nějakou snahu (energii) v podobě nějaké činnosti (práce) nebo třeba překonání nějakého strachu apod. (na což taky potřebujeme jistou dávku energie).

Na straně Pro jsou zase pocity, emoce, zkušenosti, tedy energie, kterou si z dané akce odneseme. V podstatě nic jiného.

Vlastně vše tady na Zemi je z určitého pohledu energie

Na straně Investic může být samozřejmě něco hmotného (nějaký přístroj, nářadí, …), které k dané akci potřebujeme. A stejně tak na straně Zisku může být něco hmotného. Třeba nějaká cena nebo výhra.

Ale i to hmotné není nic jiného než koncentrovaná energie. Někdo to hmotné musel vymyslet, zkonstruovat, prodat, dopravit … ale o tom zas jindy :-)

A jak to máte Vy

Jste rozhodní Tvůrci nebo nerozhodné oběti? Potřebujete pomůcky a pomocníky a nebo se obejdete bez nich?

Fotka: Daniel Roberts z Pixabay

Silný nával emocí

Minulý čtvrtek si mě zavolala výzva vystoupit sám na ulici s kytarou a hrát kolemjdoucím.

Jeden známý mi dal tip, že pokud chci vydělávat hraním, ať jedu buskovat do Plzně, že on si tam tím vydělá docela dost.

Kytaru jsem nedržel skoro dva týdny v ruce a tak jsem se uvnitř sebe začal vymlouvat, že bych si to měl nejdřív pořádně natrénovat, naučit se texty z paměti atd. Ano něco na tom je, z vystoupení bych měl lepší pocit a ještě víc bych si to užil. Ale v téhle výzvě mi šlo hlavně o překonání trémy a zvládnout to sám bez doprovodu.

To jsem si splnil, za což jsem moc vděčný. Zároveň mi to přineslo ale i další bonusy. Přineslo mi to další uvědomění o sobě.

Tréma překonána

Jako nejlepší místo mi bylo doporučeno U Branky ve Smetanových sadech. Když jsem na toto místo dorazil, bylo obsazené. Hrál tam nějaký černošský saxofonista. Zvuk se linul už z dálky, hrál parádně. A kousek vedle byly ještě trhy. Hodně moc lidí pohromadě. Otevřený prostor.

Hmm, na tohle si teď netroufnu. Tolik lidí, to je na mě teď moc. Laťka je teď pro mě ještě moc vysoko. Takže vlastně dobře, že je obsazeno :-)

Šel jsem tedy dál a dorazil na klidnější místo. Ve Smetanových sadech jsou obchůdy a restaurace a kousek před divadlem je nově otevřená kavárna, která akorát otevírala. Hned vedle byla lavička.

Sedl jsem si teda na lavičku, chvíli nasával atmosféru a po chvíli jsem sebral odvahu a jako buskerský panic jsem se šel zeptat do té kavárny. Povídám, že jsem slyšel, že se tu hraje, ale že nevím jak to tu chodí, že jsem tu poprvé a jestli jim nebude vadit, když si tady budu hrát na kytaru a zpívat. Paní byla velmi příjemná a dala mi zelenou :-) Uff ;-)

Tak jsem si vyndal nádobíčko, vybalil zpěvník a začal pomalu hrát. Pár převzatých písniček a asi dvě svoje.

Zpočátku jsem měl opravdu trému a v některých pasážích se mi klepal hlas a svíralo hrdlo, jak mi přicházely různé emoce. Lidi poslouchali, ale nikdo moc nereagoval. Bylo to tam fajn, ale po chvíli mě to přestalo bavit.

Sbalil jsem si tedy fidlátka a šel dál

Vrátil jsem se k brance, ale bylo stále obsazeno. Vlastně jsem ale v tu chvíli nevěděl co chci a na další veřejné hraní jsem neměl chuť. Šel jsem se projít, odskočit, nasvačit a srovnat si myšlenky v hlavě. Chtělo se mi ještě hrát, proto jsem tady, ale jen tak pro sebe. Divný … :-/

Mezitím se mi ozvala kamarádka, ráno jsem jí posílal fotku kytary z nádraží. Svěřil jsem se jí, že jsem teď v takové nechuti pokračovat a ona mi k tomu položila pár otázek. Načeš mi došlo, proč jsem do Plzně jel a zase jsem v sobě chuť hrát našel.

Díky kamarádko na telefonu <3 … sice tentokrát sám, ale vhodné popíchnutí mi přišlo vhod. Příště v tom už budu mít jasno hned :-D

Namířil jsem si to tedy k Brance znovu

Když jsem byl asi padesát metrů od místa, vidím nějakého umělce, jak si balí kufřík a odchází. Náhoda? Synchronicita? To je fuk :-) … prostě jsem šel jistým krokem dál, vybalil kytaru a zpěvník a začal hrát.

Tréma už se nedostavila, tu jsem nechal na lavičce u kavárny :-) Uff … Díky lavičko :-)

Hraju, zpívám, užívám si to a když zrovna nekoukám do zpěvníku a text naskakuje sám, komunikuji neverbálně s kolemjdoucími. Vidím úsměvy, které opětuji. Vidím, jak si lidé pozpěvují se mnou.

Vzrušující :-)

Silně emoce přicházely chvílemi taky. Ale né už z trémy nebo jejího uvolňování, ale tentokrát hlavně ve chvílích, kdy se ke mě lidé skláněli a nechávali mi drobné vedle mě na futrálu od kytary. Přicházela tak silná vděčnost, že mi to opět svíralo hrdlo. Ještě teď ty emoce cítím a jdou mi slzy do očí. Děkuji <3

A moje uvědomění z toho?

Neumím přijímat peníze jen tak. Nejsem zvyklý, že mi je někdo dává jen tak za nic. Vím, že to nebylo za nic, ale já to tak vnímal.

Vždy to bylo u mě za něco nebo k nějaké příležitosti. Za vysvědčení, k narozeninám, atd. …

Nebo když je chci, musím si o ně říct. Musím to vysvětlit, proč je chci, na co je potřebuju. Musím si to obhájit. Musím v sobě překonat to, že to budou chtít obhájit. Není to jen tak. Je to dřina, musím si je zasloužit :-)

A hlavně to musí být na něco normálního, nemůže to být na nějakou blbost. Nemůžu je mít jen tak pro zábavu. To by mi nedali …

Třeba jo, třeba zrovna dali

To já jsem si to takhle jako malý vytvořil sám. Sám jsem si to takhle tenkrát poskládal do své malé hlavičky. Takhle jsem si to nastavil a do teď jsem to žil …

Podnikal jsem, tam mi to s penězi fungovalo

Tam jsem si o peníze říkal fakturou. Tvrdě jsem pracoval. Tam to pro mě bylo normální. Bylo to v souladu s mým tehdejším vnitřním nastavením.

Ale že by mi je dávali lidi sami od sebe, ze své vlastní vůle a nebo za něco, co vnímám jako zábavu? To prostě pro mě není nebylo „normální“.

A jak to máte Vy?

Odmítáte peníze, když Vám je někdo nabízí? Cítíte se provinile?

Jak jste to měli v dětství? Jak to máte v sobě nastaveno?

Umíte peníze úspěšně odmítat a odhánět je od sebe tak, jako jsem to uměl já do nedávna?

Přilepenej očima

Minulý týden jsem se zbláznil a ….

No, začnu trochu jinak <3 Počkejte, na bláznění dojde :-D

Sním si tak o tom, že budu hrát a zpívat na velkých pódiích. Ta představa je pro mě moc krásná, představuju si, že zářím pro tisíce lidí, je nám v tom společně moc dobře a oboustranně nás to všechny obohacuje.

Nicméně, když si představím nějaké mezikroky, které by k tomu mohly vést, znamená to pro mě jisté výzvy – vystoupení z komfortní zóny.

A tak mi začala běhat hlavou myšlenka, že se seberu, vezmu kytaru, pojedu do Prahy a budu hrát na ulici. Jenže samotnému se mi pořád nechtělo, výzva to byla pro mě zatím moc veliká.

Mezitím

Pak jsem nějak začal tvořit svoje písničky a jedné kamarádce, která tancuje se jedna písnička moc líbila. A tak mě oslovila ke spolupráci něco vytvořit. Já hudba a zpěv a ona svobodný tanec. Bydlíme od sebe dost daleko, tak první co jsme spolu vytvořili, bylo virtuální. Natočili jsme klip k písničce Pohoda. Já u sebe doma a ona taky.

No a pak jsem se jí jen tak zmínil, že mě to láká do Prahy, jestli by do toho se mnou nešla. …. “jo, super nápad”, říká :-) … A bláznění začalo :-)

Na vystupování jsem sice zvyklý s kapelou, ale tam je to pro mě úplně jiné, protože jsem obklopeny ostatními členy kapely a je to vždy na plánované akci za standardních okolností. Jsem tam tedy v jistém bezpečí :-)

A tak jsme naplánovali termín a šli do toho

Součástí výzvy bylo i dát před sebe klobouk a vybrat nějaké peníze. V koutku duše jsem si říkal “bylo by super přivézt domů spoustu peněz, když teď nevydělávám”. Kamarádka zase pracuje na svém podnikání, rozvíjí se po byznysové stránce, takže jí to do této naší společné hry taky zapadalo :-)

U mě doma to s nadšením přijato nebylo :-( Bylo mi řečeno něco ve smyslu “hmm, pojedeš žebrat, to bude ostuda” …

Mě tenhle komentář nenechával úplně klidným a tak mi pak došlo, že jsem to taky tak trochu bral jako žebrání. Později jsem si uvědomil, že to “žebrání” je pro mě u této akce stejně důležité, nebo možná ještě větší téma, než to veřejné hraní na ulici před cizími lidmi.

Příjemné překvapení

Vyrazili jsme. První destinace byl Václavák. Našli jsme si příjemné místo ve stínu pod stromy, kde procházeli po širokém chodníku podél obchodů lidi. Připravili jsme náčiní, před sebe jsme dali otevřený futrál s návnadou a začali jsme.

Ač jsem byl lehce nervózní, přišlo pro mě příjemné překvapení. Dlouho jsem neotálel a prostě jsem začal hrát a zpívat. A ono to šlo. Fungovalo to :-) Zjistil jsem – prostě to jde, hrát a zpívat je možné kdekoliv <3 …. jupí, první výzva splněna, dokázali jsme to!

A pro mě to při tomto zjištění jakoby skončilo. Klidně bych se asi mohl sebrat a jet zase domů …

Lpění

Jak jsme ale hráli dál, všil jsem si, že periferním zrakem jakoby hledám lidi, kteří by nám tam něco hodili. Vnímal jsem u sebe lpění. Chtěl jsem nějakou odměnu, i když jsme toho zase až tak moc dosud nepředvedli :-)

Ideální naše představa byla, že se kolem nás vytvoří hlouček posluchačů a ti nám budou házet odměnu. Tak jak to je vidět třeba u úspěšných Buskerů (pouličních umělců) na YouTubu. To se ale nestalo.

V jednu chvíli prošel kolem nás muž s cigaretou, který se vrátil, otevřel peněženku, začal v ní šátrat …. (Byl to vlastně první člověk, který projevil dávání.) No ale zřejmě nenašel příslušnou minci nebo bankovku, kterou nám chtěl uštědřit, tak šrajtofli zase zavřel a šel pryč. A já byl na něj celou dobu přilepenej. Nejen očima. Prostě jsem už už chtěl, aby něco vyndal a hodil.

A tohle lpění jsem v tu chvíli neuměl pustit

Věděl jsem ale, že mi pomůže, když dáme futrál úplně pryč a budeme hrát jen tak pro radost. Prostě jen tak bez nároku na honorář. A tak jsme to udělali. Návnadu jsme schovali, futrál dali bokem a zavřeli ho.

Hráli jsme dál a po velmi malé chvilce sem tam někdo přišel a začal hledat, kam by nám mohl něco hodit. I přesto že byl futrál skoro za náma, našli si ho a něco nám tam šupli :-) … To byl nádherný pocit <3

Pak v jedné chvíli mezi písničkama přišla paní a dala nám papírový pytlík, s něčím uvnitř, se slovy “to si pak rozdělte”.

Byla to paráda, lpění se rozpustilo <3 … a potvrdilo se mi to, co jsem nedávno někde slyšel. Je potřeba dělat to co tě baví pro radost a peníze pak přijdou jako bonus samy.

Hlavou jsem to chápal už předtím, ale prožít to, byl skutečný Dar <3

Velké překvapení

Po odehrání našeho setu jsme to začali balit a já vzal do ruky ten papírový pytlík. Říkal jsem si “tam bude nějaká bageta nebo něco podobného”. Pytlík jsem začal rozbalovat, na druhé straně byla taková ta průhledná část a když jsem to uviděl, přišel ke mě další nádherný pocit, který vnímám i teď, když si na ten okamžik vzpomenu.

Přál jsem si hojnost a ona přišla v úplně jiné podobě, než jsem čekal. V tom pytlíku byly třešně, a bylo jich tam tolik :-)) … Tolik krásných barevných třešní.

Já vím, pro vás to asi bude znít obyčejně. Jako nic zvláštního.

Ale představte si, že jste malé děti, nemáte ještě moc ponětí o tom, co jsou ty kulaté kovové věci a hranaté papírky, které vám připadají k ničemu a někdo vám dá to, co máte tak rádi (čerstvé ovoce) a je toho tolik :-)

Domů jsem teda nic nepřivezl

Po finanční stránce byl tenhle náš výlet sice provar. Něco stál vlak, něco oběd a když jsme spočítali co jsme vydělali, byli jsme v mínusu. Ale o tom Život pokaždé není. Přivezli jsme si krásné zážitky, nejen z Václaváku, ale pak i ze Staromáku (kde jsem včera zjistil, že se hrát nesmí) a ze Střelského ostrova.

Přivezli jsme si i nějaké fotky a videa, protože další kamarádka nás přijela podpořit. Ale hlavně jsme si přivezli (nebo alespoň já) spoustu uvědomění a Aha momentů, které se finanční odměně nemohou vyrovnat.

Ta třeba přijde někdy příště, třeba zrovna z naší další spolupráce s Adélou, toho času zrzavou tanečnicí :-) Necháme se raději překvapit a pokusíme se nedělat si nějaké představy nebo očekávání.

Překvapení, která nám dokáže Život přichystat jsou neocenitelná :-)

A jak to máte Vy?

Plníte si výzvy? Máte hojnost? L(e)píte na něčem? Podělte se :-)

Chci hojnost, ale nejsem jí

Dříve jsem býval workoholik. Sice jsem na všechno svoje tvoření používal z 95% hlavu, intuici či srdce moc ne, ale míval jsem velikou finanční hojnost. Nebo jsem měl alespoň ten pocit – žil jsem to.

Teď mám sice vše co potřebuji a dosud jsem si přál. Takové ty věci jako je dům, nízké náklady na jeho provoz, velké auto, jsem bez hypotéky, jedeme za týden s rodinou na krátkou dovolenou, atd. Jsem za to všechno moc vděčný, ale stejně prožívám i tak posledních pár let pocit nedostatku. Zase jde tedy (jak já říkám) jen o nepodstatný věci, jako je nedodělaný plot, terasa, zámková dlažba a další věci, které vlastně ke spokojenému životu jako rodina nepotřebujeme.

V ostatních oblastech života si myslím, že pocit nedostatku neprožívám.

A nebo to tak není?

Ohledně těch materiálních věcí si říkám (nebo to říkám alespoň na venek), že až to bude, tak to bude. Ale uvnitř sebe stejně vnímám napětí, že to chci a chci a chci hned teď a těm, co to mají kolem baráku všechno dodělané, to vlastně tiše závidím. Asi jim závidím ten klid, že už to mají a nemusí to řešit. Nevím přesně. Je to pocit, který se mi teď úplně nechce dávat do slov :-)

Lednička

V domácnosti by se nám hodily další vymoženosti, jako je třeba velká lednička. Tu stávající máme už hodně dlouho a pro čtyřčlennou rodinou se psem by se prostě hodila do dnešní moderní doby větší. Já však dlouho stál za názorem, že dokud tahle funguje, tak proč bychom jí měli vyhazovat. A že místo v ní není hlavně proto, že je v ní bordel – nejsou v ní věci uspořádané na svém místě a zůstávají v ní dlouho i věci na vyhození. Stačí uklízet a je to.

No takhle jsem byl prostě vychovávanej a obecně se tomu říká prý skromnost …

Pak jsem před nedávnem zrušil firmu a zbyla mi malá lednička. Tak jsem investici do nové a větší oddálil tím, že jsem tuhle malou namontoval do garáže s tím, že bude na jídlo pro psa. No on jí ale nikdo moc nechce používat a tak nám spíš žere jen elektriku, než aby nám byla přínosem. Je to totiž nepraktické. No a v zimě dáváme nějaké kastroly s jídlem do garáže (kde je chladněji), což taky moc pohodlné není a čas to taky zrovna nešetří …

Už dlouho přemýšlím o tom, že novou ledničku pořídíme. Změnil jsem názor. Vím už, že jí „potřebujeme“, že by se nám hodila. Ale nemáme teď zrovna peníze navíc, abychom šli a koupili jí (jako v dřívější době mého workoholismu :-)

Dnes mi došla jedna ze souvislostí, proč finanční hojnost teď zřejmě nežiju

Abych měl i finanční hojnost, je potřeba abych tou hojností prostě nejdříve byl. Co tím myslím? … Nebýt obětí, ale být tvůrcem. A co myslím tímhle? …

Prostě a jednoduše domácnost potřebuje třeba novou ledničku, tak začnu hledat způsoby jak jí pořídit a přestanu hledat výmluvy, proč je tahle dobrá a proč bychom jí měli používat dalších deset let.

Rozdávat se ostatním

Podobně je to i s dalšími oblastmi mého života, které jsem teď začal u sebe měnit. Opravdu často dělám nerad něco pro ostatní, protože jsem hodně zaměřenej na sebe. A učí mě to odnaučovat třeba starší dcera. „Tatí, uděláš mi kafe?“ … no nechce se mi (říkám si pro sebe) ale jdu a udělám jí ho. „Tatí, vezmeš mi tašku?“, no nechce se mi (říkám si zas pro sebe), ale vezmu jí a jdu. „Tatí, vysaješ mi pokojík?“, no nechce se mi, ale vysaju. „Tatí, pojedeme na Babylon (na koupaliště)?“, no nechce se mi (jsem zabranej do svých činností a plánů), ale nakonec jedeme.

Už jí neříkám „máš mladý nohy, uvař si je sama, stejně se válíš na gauči“. Neříkám jí „Do auta je to pět metrů, vezmi si jí sama“. Už jí neříkám „vysaj si ho sama, já taky vysávám celej byt“. Taky jí neříkám „NE já teď potřebuju udělat něco jinýho“ a na koupaliště nakonec jedeme. Nemusím jí pak m.j. vyčítat, že se málo hejbe, že furt jenom čumí do mobilu a že se nevěnuje psu, protože si to užíváme všichni dohromady.

Není to tak samozřejmě pokaždé. Snažím se, aby to bylo v rovnováze. Snažím se řídit tím, kdy vnímám že jsem vyučován já a kdy mám zase já vyučovat/vychovávat svoji dceru. Vycházím jí vstříc, protože jsem si vědom toho, že mě to učí mít dostatek všeho (energie, času, pozornosti pro ostatní, atd …)

Ono to ve finále jsou opravdové drobnosti, které mě toho zase až tolik nestojí. Stojí mě to v podstatě jen pouhou změnu úhlu pohledu a přináší mi to na oplátku mnoho radosti do života.

A radost? To je přece hojnost :-)

Prostě si uvědomuju, že mám dostatek a že mohu pomoci, když mě o to někdo žádá. Uvědomuju si, že mohu tvořit spoustu věcí nejen pro sebe, ale i pro ostatní, tak abychom si pak pořídili třeba i ty nepotřebné materiální věci, které mají tak rády naše těla :-)

A jak to máte s Vy?

Jste hojností, kterou rozdáváte všude kolem? Nebo máte hojnost výmluv a jste v pocitu nedostatku?

Jsem na ní závislej

Dnes jsem si uvědomil, že jsem závislej. No a není to ani tráva (myšleno Marihuana), ani kořalka a ani nic podobnýho :-)

Od včerejška mám po delší době trošku blbou náladu. A uvědomil jsem si proč tomu tak je.

Před několika měsíci jsem se rozhodl, že budu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Tedy, že změním práci na takovou, která pro mě není prací, ale zábavou a přináší mi dostatek finanční hojnosti.

Dvě různá „baví“

Ta předchozí mě sice docela bavila, ale až když jsem se do ní pustil. Do práce jsem se nijak obzvlášť netěšil. Ale když už jsem tam začal něco dělat, docela mě to bavilo. Ale zároveň jsem se už těšil, až budu doma a budu moct dělat něco, co mě opravdu baví.

Dělal jsem zahradníka. Hrabat se v hlíně mě baví, ale uvědomil jsem si, že jen když to v danou chvíli dělám pro zábavu, tedy jako relax. Když chci třeba nechat odpočinout hlavu a nebo si protáhnout tělo.

Výpověď

A tak jsem se se šéfem domluvil, že už u něj budu dělat jen nějakou dobu a pak se rozloučíme.

V tom mezidobí jsem si uvědomil, že energii/potěšení mi nedává ta samotná práce, ale spolupráce s tamními kolegy. Především s kolegyní, která tuhle práci toužila dělat už od dětství a tak vlastně žije svůj sen. A díky tomu srší energií na všechny strany.

No a já jsem si z ní tak trošku usosával. Když měla radost ona, měl jsem jí i já, protože jsem byl v její přítomnosti – v jejím energetickém poli. Kolegyni to sice energii nebralo, ale tady jde o mě.

Uvědomil jsem si, že jsem v souvislosti s prací závislej na někom jiném (na ní) poprvé.

Podruhé

Nyní jsem již nějakou dobu doma, tedy oficiálně bez práce. Dělám co mě baví. Tvořím muziku, dělám sem tam něco kolem baráku, vyzvedávám dcery ve škole, učím se novým věcem, sem tam si jdu zaběhat, píšu si články, studuju, rozvíjím se, a tak podobně :-)

Vlastně se řídím intuicí a dělám to, na co mám v danou chvíli chuť. Učím se tak rozumět sám sobě – zjišťuji, co chce moje pravé já a ne moje hlava.

Hudba je to moje?

Největší podíl v tom všem je tvorba muziky. Při této činnosti zapomínám na čas – jdu se vyčůrat až když to je opravdu nutné, zapomínám jíst, srším při tom energií, mám spoustu nápadů, atd. Znáte to … prostě jsem při tom ve flow. Když se věnuju tvorbě nebo produkci muziky, je to pro mě prostě Boží :-)

Má to však jeden malej háček a tím jsou peníze :-(

Vím už, že peníze jsou zhmotněním naší radosti ze života. Když něco děláme srdcem, plyne nám z toho pak hojnost. Nejen hojnost finanční, ale i jiné způsoby hojnosti. Pro mě to je nyní např. přísun textů pro svoje písničky. Stačí se jen zmínit kamarádce/kamarádům a texty se jen hrnou :-) K té finanční mi však ještě něco zbývá …

Blokování hojnosti?

No a já si dnes uvědomil, že tuhle radost z tvoření si někdy docela blokuju. Blokuji si jí opět díky závislosti. Uvědomil jsem si, že ta moje radost hodně závisí na mojí ženě. Jsem tedy „na ní“ závislej podruhý. Resp. tuto druhou závislost jsem si uvědomil dnes.

Ono těch závislostí „na ní“, bude v mé realitě zcela jistě ještě víc a jsem si jist, že všude to budou ženy … pramenící v dětství od mojí Maminky.

Moje žena je na mě totiž v určitých intervalech naštvaná. Začne mi většinou připomínat jestli už jsem si našel práci. A jelikož jsem závislej a ona je na mě naštvaná, tak mě to začne brát energii. Začnu se bát. Začnu hledat novou práci. Atd. Začnu to řešit hlavou.

Iluze hledání

Resp. jdu hledat nebo dělat něco, co jí udělá radost. Ale tohle hledání je iluze, neplyne ze mě, ale z mojí hlavy a je jen na mě (mé volbě), jak dlouho v této iluzi setrvám.

Začnu se bát dělat dál muziku/to co mě baví. A jakoby začnu pozorovat, jestli je na mě žena ještě naštvaná. Jsem podrážděnej a nejsem uvolněnej. A uvolním se až když mám jistotu, že její naštvání z ní zase na nějaký čas vyprchá. Pak se uklidním a vrátím se zase k tomu co mě baví. Ale někde na pozadí tam ten strach, že se naštve je pořád.

Kdybych na ní závislej nebyl, bylo by mi úplně jedno jestli jí vadí, že nemám ještě (takovou tu běžnou) práci, co mě teď zrovna živí a uživí i celou rodinu. Ano já jí rozumím, má strach o nás/o naší rodinu/o sebe. Ale ten strach mám evidentně i já, protože ho ze sebe vyzařuju. Jinak by ho ona ze mě necítila a nebyla v ohrožení a nebo bych jí dokázal ubezpečit dvěma/třemi slovy.

Ta závislost je tak trochu oboustranná, ale je na mě jí rozpustit. Pak si budu moci dělat co mě baví beze strachu a půjdu za svým cílem/snem přímou cestou, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. A jelikož se moje radost bude navyšovat, pak přijde zřejmě i ta hojnost finanční.

Tedy alespoň v to doufám <3

A jaký že je můj sen?

Živit se muzikou. Vím, možná na to teď není ideální doba. Možná na to nemám dostatečný repertoár. Ano, znamená to pro mě ještě jisté výzvy. Atd, atd. ….

Ale sny jsou od toho, aby se žily :-), ne aby se jen snily ;-D

A jaké cíle a závislosti, které Vás od cíle dělí, máte Vy?

Jak je to s penězi a bohatstvím?

Taky byste chtěli mít miliony na účtu, nechodit do práce a užívat si života? To asi každý, tedy SKORO každý, až na ty, co pochopili, jak peníze, tedy energie peněz, fungují.

Myslíte si, že šťastní budete, až budete mít miliony? Zklamu Vás, nikoliv. Pokud byste třeba i vyhráli v loterii nebo zdědili velký obnos, tak by tomu možná na chvíli bylo, ale velmi rychle by se Vaše štěstí zase rozplynulo.

PROČ? Protože jste nepochopili, že se štěstím a penězi je to přesně obráceně.

Nejdříve musíte být šťastní = musíte dojít ke štěstí = musíte se změnit tak, abyste byli šťastní = musíte se dívat na svůj život z takového úhlu, abyste viděli, že už šťastní jste.

Pak teprve do vašeho života připluje to bohatství a s ním MOŽNÁ i ty peníze. To ale až ve chvíli, kdy Vám to bude úplně jedno, jestli je máte, nebo ne.

A možná mi řeknete, že k penězům se dá přijít i nekalou cestou. Ano, i toto je na chvilku možné. Ale jde-li Vám v první řadě čistě a jen o peníze, tak získáte-li je, štěstí Vám to stejně nepřinese. Život vám velmi RYCHLE ukáže, že tohle není správná cesta a že zkratky neexistují. Stačí se podívat kolem sebe na ty, kteří peníze získali nekale/nelegálně/neoprávněně. Nebo se kouknout třeba do novin…