• Home
  • Štítek: pocity

Trapnost jako nástroj k boření hranic

Občas se mi stane, že se koukám na nějaké video, nebo na někoho ve skutečnosti, a začnu se cítit trapně. Trapně za toho člověka, jak se chová. Za to, co na tom videu (nebo ve skutečnosti) dělá.

Už vím, že tahle trapnost jsem já, takže se jakoby uvolním a tu trapnost nechám plynout. A ta trapnost se jakoby začne rozpouštět, začne odtékat, začnu si jí odpouštět a jakoby si uvědomuju, že i tohle jsem já a začnu mít ty trapnosti na tom člověku postupně rád.

A jako mávnutím kouzelné hůlky se ta trapnost najednou promění v radost. Vzpomenu si na svoje dávné časy, kdy jsem dělal prostě to, co jsem cítil, bez ohledu na to, co si o tom/o mě myslí ostatní.

Jak to bylo dřív?

Vzpomínám si velmi jasně, že mému okolí (hlavně mým rodičům) se nelíbilo, když jsem byl sám sebou, když jsem byl uvolněnej a dělal jsem (tehdy pro ně) trapné věci.

(U)Závěr ve mě

A tak jsem se rozhodl, že ty trapnosti dělat nebudu. A postupně jsem se zavřel, začal závidět ostatním dětem, že oni se po svém projevovat můžou a tu Trapnost (dříve Radost a uvolnění) jsem si konečně pojmenoval jako trapnost po vzoru svých rodičů a těm pocitům v sobě jsem dal nálepku „to jsou blbý pocity, ty nechceš“.

Proč? Chtěl jsem bejt svými rodiči přijímanej. Chtěl jsem, aby mě měli rádi.

Postupně jsem se přestal hýbat, přestal mluvit, přestal se skoro úplně projevovat. A když už jsem sebral zbytky odvahy a chtěl se spontánně projevit, ptal jsem se rodičů jestli můžu, ať už verbálně a nebo „jen“ svými pohledy na ně.

Občas mi rodiče povolili, že můžu tohle nebo tamto dělat, ale řekli mi k tomu velmi jasně svoje „ale“ a stanovili mi jasně pevné hranice odkud kam můžu.

A moje uvědomění?

Takhle nějak vzniká kontrola. Nebo alespoň takhle nějak vznikala u mě. Něco děláte a na pozadí se stále kontrolujete. Kontrolujete, jestli je to ještě v rámci těch daných hranic a nebo ne. A tím k sobě samozřejmě poutáte pozornost svých rodičů a nabádáte nevědomky i je k ještě větší kontrole. Je to takový bludný kruh :-)

Mají mě rádi

Vím, že mě moje rodiče milovali a já je taky. Oni jen tohle nakoupili od svých rodičů a posílali to dál. Chtěli totiž být dobrými rodiči :-) Chtěli, aby ze mě byl dobrý člověk.

Já už však tyhle cizí hranice používat nechci. Chci si tvořit život podle svých představ. Chci, aby ze mě byl ten největší trapák na světě :-D … bejt trapnej je prostě Boží ;-)

A jak boříte svoje hranice Vy?

Nebo si je necháváte? Nebo se bojíte je bořit? Nevadí. Stačí je posouvat a posouvat, ony pak spadnou samy. Mě taky většinou vyhovuje více pomalejší tempo :-)

Pro začátek stačí to trapné video dokoukat do konce a nevypínat ho. Zkuste to, jestli máte chuť :-)

Kolik času chceš věnovat svým nepříjemným pocitům?

Sekundu? Minutu? Hodinu? Několik dní…?

Je to na Tobě

Vyber si sám/sama. :-) Je to překvapivě jednoduché. Až ten nepříjemný pocit přijde, pozoruj se, jak zareaguješ.

Nevíš jak na to?

Nech se inspirovat mým pozorováním a čti dál. :-)

Nejprve úvaha

Myslíš, že se lze v životě nepříjemným pocitům úplně vyhnout?

Já myslím že NE. Jsou pro nás totiž velmi užitečné a potřebné. Jsou pro nás jasným signálem od našeho vnitřního JÁ, co chceme a co ne, neboli co se nám líbí a co ne. A když jim umíme naslouchat, trvá to opravdu jen velmi krátce, a to vydržíme všichni. :-) Buďme tedy vděční za to, že je máme!

Můj příklad jak na to :-)

Dělám si, paraleleně s pořádkem ve své hlavě, i pořádek doma ve věcech a nabízel jsem před pár dny, přes Facebook zdarma, svoje tři staré kytary. Během několika minut se mi ozval nedočkavý pán z Hradce Králové, že tedy když je to zadarmo že jednu z nich bere.

Do Hradce je to však od nás asi 270 km, a tak se ptal, jestli bych byl ochoten jí zabalit a poslat poštou. Cítil jsem uvnitř sebe (nepříjemný pocit), že se mi do toho nechce, a tak jsem mu řekl, že když to budu muset balit a posílat, tak že za to budu něco chtít. On souhlasil.

Přemýšlel jsem nad tím, jak se toho blbého pocitu zbavit. Přišel jsem na to, že útěchou by mi bylo za balení a cestu na poštu 1 000,- Kč. I tak jsem ale cítil, že se mi do toho nechce, že budu muset dělat něco, co mě nebaví, že bych raději svůj čas a energii věnoval něčemu jinému. Nepříjemný pocit, sic snížený o tisícikorunovou útěchu, tedy pokračoval.

Vesmír je k nám však milostivý a často nám dá k našemu uvědomění druhou šanci. A tak pán kontroval, že tedy dá 1 000,- Kč, ale já mu pošlu kytary všechny tři. Děkuji moc za tuto druhou šanci. :-) V tom se mi rozsvítilo a uvědomil jsem si, že to vlastně balit a trávit s tím čas vůbec nechci. A než bych se s ním dohadoval a vymýšlel si, že za tři balíky chci větší útěchu, řekl jsem NE.

Pán se sice začal rozčilovat, že jsem to sliboval zadarmo, ale mně bylo rázem dobře. :-)

No ale tím to s kytarami a pocity neskončilo

Vesmír nás totiž často velmi rychle vyzkouší, jestli jsme to, co jsme se (na)učili, opravdu pochopili a zapamatovali si, ale hlavně jestli v souladu s tím i jednáme!

Jakmile jsem vyslovil NE, tak se během chvíle ozvali tři zájemci, každý o jednu kytaru. A byla to příjemná odměna. Jednu kytaru použije nějaký klučina na výuku hry, druhá bude k dispozici zapomnětlivým trampům a třetí (tu nejstarší) kamarád nechá zrenovovat. Takže všechny tři kousky budou dělat radost. :-) To je super!

Ale zpátky k tomu zkoušení…

U té třetí kytary se mě kamarád ptal, jestli bych mu jí někam neodvezl. Jakmile se mě zeptal, naskočil mi zase ten nepříjemný pocit. Já ale obratem upřímně řekl: „NE, nechce se mi, byl bych raději, kdyby sis ji vyzvedl sám“. A jako mávnutím kouzelného proutku ten pocit okamžitě zmizel.

No a pak přišel další nečekaný bonus. Dnes si kamarád pro kytaru přijel osobně asi 60 km. A při převzetí z něj sršela obrovská radost, jaký to získal nádherný kousek. A až bude kytara zase funkční, vezme jí občas na společnou akci. Tak se s ní asi budu mít příležitost ještě potěšit. ;-)

Takže prostě spokojenost na všech stranách (win-win). To se mi líbí, tak to mám rád! :-)

Rekapitulace na závěr

Buďte upřímní sami k sobě a dejte to najevo. Poslouchejte, co Vám prostřednictvím pocitů v těle říká Vaše JÁ (neboli Vaše duše), řiďte se tím a máte vyhráno. :-)

A ještě jedna poznámka na závěr: Vždy, když něco někomu dáváme, tak vždy přijde odměna. Třeba v nečekané podobě, ale buďte si jistí tím, že přijde. ;-)

Pocity, emoce a myšlenky aneb AUTOMAT na střílení míčků

Včera mě kamarádka upozornila na důležitou věc a mně se to hezky promítlo do takového obrazu.

Ve svém životě věnujeme často velkou pozornost svým pocitům, emocím a myšlenkám. Jsou naší součástí. A zpravidla častěji těm negativním než těm pozitivním. A to nám bere neskutečné množství energie a nesmírně nás to brzdí.

Když si vytyčíme CÍL, chceme ho vždycky dosáhnout, ale díky tomu, co jsem napsal o kousek výš, se nám to často nepovede.

Máš sen?

Představ si, že chceš vylézt na velikou horu, vždycky to byl Tvůj sen a rozhodl ses tam vydat. Chceš to DOKÁZAT. Rozhodneš se tam tedy jít, vydáš se na cestu a jdeš. Cestou Tě napadají myšlenky („Co budu zítra dělat?“, „Kam pojedu letos na dovolenou?“), obavy („Co když mi dojde jídlo?“), strachy („Co když to nedokážu?“)…

Když se těm strachům a obavám poddáš, otočíš to v půli cesty a vrátíš se domů. A nebo když se budeš víc věnovat všem těm úžasným myšlenkám, dokonce nikdy ani nevyrazíš na cestu.

Jiný příběh – Obraz s automatem

Představ si, že jsi běžec na krátké tratě. Soutěžíš zrovna v závodě na 50 metrů a běžíš si pro trofej. Kolem trati stojí po několika metrech automaty na střílení míčků. Ty míčky na Tebe létají ze všech stran. Nejčastěji pinpongáče, jindy tenisáky a sem tam nějaký basketbalový nebo fotbalový míč. Výjimečně dokonce medicimbal. Taky se Ti pod nohama občas objeví nějaký klacík nebo dokonce přes trať/cestu leží padlý strom.

Problém je v tom, že se přestaneme soustředit na trofej nebo cílovou pásku a začneme příliš moc pozornosti věnovat těm míčkům. Začneme si je prohlížet, zkoumat je, dívat se, jakou mají barvu, zjišťovat, jestli se nám líbí, jestli jsou dost nafoukaný (tvrdý) nebo jestli by se nám dokonce nehodily do sbírky. :-) A tím se dostaneme do pasti, protože pak věnujeme všechnu energii jim a zapomeneme na ten cíl, kam jsme si běželi pro trofej.

Dávej pozornost na správné místo!

A stejně je to i s těmi pocity, emocemi a myšlenkami. Když jim věnujeme příliš mnoho pozornosti, často se nám stane, že náš cíl/záměr/vize se nám ztratí z dohledu a nikdy jej nedosáhneme. ;-)

Přeji Ti, aby ses naučil brát svoje pocity, emoce a myšlenky sportovně, s lehkostí a nadhledem, protože pak se stejnou lehkostí začneš dosahovat svých cílů. :-))

Až poběžíš příště, koukej se soustředěně na cílovou pásku. Když přiletí míček, buď ho odraž jinam a nebo ho nech klidně do sebe strefit. Ale koukej dál na trofej za cílovou páskou. Daleko snadněji ji získáš :-) A když se Ti náhodou stane (a to se stává – je to normální, stává se to i šampiónům ;-), že zjistíš, že jsi ten míček prohlížíš, zahoď ho a svůj pohled opět obrať k cíli :-)

Trénovat to můžeš každý den! Držím Ti palce, ať se Tim to daří a stáváš se šampiónem v každém svém vytyčeném závodě ;-)