• Home
  • Štítek: práce

Jaký špendlík si vybrat

Minule o zelenině, dnes o ovoci :-D

Dnes jsem si šel natrhat špendlíky. Myslím takové ty sladké blumy. Rostou v tomhle období kolem silnic či cest nebo v různých remízcích. Jsou buď žluté a nebo červené ….

Vzal jsem psa a vyrazili jsme. Minulý týden z nich byla bublanina a mě se jich ještě zachtělo jen tak na chuť a do mrazáku na později.

Dorazili jsme na místo a já začal trhat. Už jich tam nebylo tolik jako minule, ale daly se najít stále i u země, kam jsem v pohodě dosáhl.

Už při tom trhání u země jsem si všiml zajímavé myšlenky. Měl bych si natrhat nejdřív ty shora, co jdou trhat těžce a ty u země na které snadno dosáhnu, bych si měl nechat na potom … hmm zajímavé nastavení (proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, řekl by klasik :-) … ale pojďme dál …

Trhám dál

Spousta těch špendlíků byla už nahnilých. Když o produkty přírody není zájem, příroda vždy ví, jak si poradit. Prostě se to zkazí, spadne to na zem a dokonale se to recykluje pro další cyklus. Vlastně žádný odpad nezbyde. Příroda je prostě dokonalá.

Ale já si všiml další myšlenky, respektive svého zvyku/návyku. Ty hezké a pevné blumy šly do košíku, ty již kazící se, šly na zem a nebo jsem si jich nevšímal a ty, které měly jen malou ťupku (ne přímo hnilobnou, ale prostě ty nedokonalé nebo třeba prasklé či napíchnuté vosou) jsem buď strčil do pusy a nebo to špatné vykousl a zbytek snědl.

Zřejmě zvyk převzatý od svých šetrných a chudých předků.

Trhat čerstvé ovoce rovnou do pusy, to prostě miluju. A jsem schopnej se i přecpat, až mě z toho bolí břicho … nevím kdy mám dost :-D

A proč tohle všechno píšu?

Po cestě oklikou domů jsem si o sobě uvědomil pár věcí. Uvědomil jsem si, že Život je nesmírně pestrej a nabízí nám neskutečné možnosti. Je jednoduché všimnout si toho evidentně nahnilého a to nechat být.

Ale když je něco „nahnilé“ jen trošku, jsme zvyklí to klidně i sníst a nebo v lepším případě to vykrojit a sníst.

A to už jen proto, že to dělali naši rodiče nebo prarodiče. A právě proto to považujeme za správné. Tak se to prostě dělá a moc o tom nepřemýšlíme. Děláme to automaticky a moc se nedíváme do sebe, co by pro nás v tu chvíli bylo to nejlepší.

Přitom na tom stromu bylo dost úplně zdravých plodů. Stačilo se jen trošku natáhnout a dát si úplně zdravé i do pusy. O tom keři, ze kterého jsem trhal, stejně skoro nikdo neví, i když je úplně na očích. Nikdo ty špendlíky netrhá i když jsou tam pro všechny. A to zbylé, co jsem tam nechal, stejně velmi pravděpodobně zhnije, spadne na zem a zetlí :-)

Nechceš člověče?

Nevadí … nechám to ptákům, vosám a mravencům a když ani ti nebudou chtít, vezmu si to zpátky a vytvořím z toho něco jiného příští rok. Když si ty čerstvé sladké plody (určené pro vás / Vám nabídnuté) nevezmete hned, nevadí. Budou vám nabídnuty v dalším roce / v dalším cyklu znovu <3

Řekla příroda a tak se stalo :-)

A stejně je to vlastně i v ostatních oblastech života. Nechceš? Nepochopíš? Nevadí, bude Ti to nabídnuto / ukázáno znovu příště :-) Život je prostě dokonalý :-)

Každou vteřinu svého života činíme volby

Zamýšlíte se někdy nad svými zvyklostmi. Zamýšlíte se nad tím, jaké volby činíte?

Jak to máte Vy?

Jíte taky „nahnilé“ ovoce a přijde vám to v pořádku?


No mě to nedá, já to u sebe ještě trošku rozvedu …

Moje psaní se točí hodně kolem práce, resp. o dělání toho, co nás baví. O tom, že nemusíme dělat kdejakou práci, ale můžeme dělat, co nás baví.

A přesně tohle je o každodenních volbách. Když začneme dělat věci jinak než jsme zvyklí / jak jsme to převzali nebo okoukali, můžeme dojít k tomu, že se nám život promění. Právě třeba v pracovní oblasti a nebo v jakékoliv jiné. Podle toho, co se rozhodneme změnit.

Když budeme dělat stále stejné volby dokola, náš život bude pořád stejný.

Nezmění se volby, nezmění se život.

Můžeme dělat práci, na které nám vadí jen něco (je pro nás jen trochu nahnilá). A nebo za velké peníze se můžeme překonat a vzít nějakou úplně prohnilou práci, kterou nikdo nechce, to je taky možnost.

Ale taky klidně můžeme jen trošku natáhnout ruku a můžeme si vzít nějakou práci stvořenou přímo pro nás. Pro nás tu nejlepší. A tu ostatní práci můžeme klidně nechat těm, kterým náleží.

Pro někoho nahnilá, pro jiného lahůdka – jako s těmi špendlíky :-) Na přezrálých špendlících si také pochutnají vosy, ty na zemi si dají mravenci a ty zkažené spořádají mouchy a nebo červi. Pro každého je určeno něco, tak proč bychom si měli vybírat, co nám nenáleží?

Já vím, asi si řeknete taková blbost. Nahnilé špendlíky to je jasný, to jíst nebudu. A u těch důležitých věcí, tam já se umím rozhodnout správně. Ale to je omyl. Tyhle malé blbosti, na nich je to krásně vidět, jak to v sobě máme nastaveno :-) … a i tyhle malé věci se pak odrážejí v těch velkých a důležitých …

Co myslíte?

Jde to, volit si pro sebe to nejlepší a to ostatní nechat jiným? Děláte to?

Neděláte. A chcete to změnit? Tak to změňte :-D

Často je to jednodušší, než se zdá …

Silný nával emocí

Minulý čtvrtek si mě zavolala výzva vystoupit sám na ulici s kytarou a hrát kolemjdoucím.

Jeden známý mi dal tip, že pokud chci vydělávat hraním, ať jedu buskovat do Plzně, že on si tam tím vydělá docela dost.

Kytaru jsem nedržel skoro dva týdny v ruce a tak jsem se uvnitř sebe začal vymlouvat, že bych si to měl nejdřív pořádně natrénovat, naučit se texty z paměti atd. Ano něco na tom je, z vystoupení bych měl lepší pocit a ještě víc bych si to užil. Ale v téhle výzvě mi šlo hlavně o překonání trémy a zvládnout to sám bez doprovodu.

To jsem si splnil, za což jsem moc vděčný. Zároveň mi to přineslo ale i další bonusy. Přineslo mi to další uvědomění o sobě.

Tréma překonána

Jako nejlepší místo mi bylo doporučeno U Branky ve Smetanových sadech. Když jsem na toto místo dorazil, bylo obsazené. Hrál tam nějaký černošský saxofonista. Zvuk se linul už z dálky, hrál parádně. A kousek vedle byly ještě trhy. Hodně moc lidí pohromadě. Otevřený prostor.

Hmm, na tohle si teď netroufnu. Tolik lidí, to je na mě teď moc. Laťka je teď pro mě ještě moc vysoko. Takže vlastně dobře, že je obsazeno :-)

Šel jsem tedy dál a dorazil na klidnější místo. Ve Smetanových sadech jsou obchůdy a restaurace a kousek před divadlem je nově otevřená kavárna, která akorát otevírala. Hned vedle byla lavička.

Sedl jsem si teda na lavičku, chvíli nasával atmosféru a po chvíli jsem sebral odvahu a jako buskerský panic jsem se šel zeptat do té kavárny. Povídám, že jsem slyšel, že se tu hraje, ale že nevím jak to tu chodí, že jsem tu poprvé a jestli jim nebude vadit, když si tady budu hrát na kytaru a zpívat. Paní byla velmi příjemná a dala mi zelenou :-) Uff ;-)

Tak jsem si vyndal nádobíčko, vybalil zpěvník a začal pomalu hrát. Pár převzatých písniček a asi dvě svoje.

Zpočátku jsem měl opravdu trému a v některých pasážích se mi klepal hlas a svíralo hrdlo, jak mi přicházely různé emoce. Lidi poslouchali, ale nikdo moc nereagoval. Bylo to tam fajn, ale po chvíli mě to přestalo bavit.

Sbalil jsem si tedy fidlátka a šel dál

Vrátil jsem se k brance, ale bylo stále obsazeno. Vlastně jsem ale v tu chvíli nevěděl co chci a na další veřejné hraní jsem neměl chuť. Šel jsem se projít, odskočit, nasvačit a srovnat si myšlenky v hlavě. Chtělo se mi ještě hrát, proto jsem tady, ale jen tak pro sebe. Divný … :-/

Mezitím se mi ozvala kamarádka, ráno jsem jí posílal fotku kytary z nádraží. Svěřil jsem se jí, že jsem teď v takové nechuti pokračovat a ona mi k tomu položila pár otázek. Načeš mi došlo, proč jsem do Plzně jel a zase jsem v sobě chuť hrát našel.

Díky kamarádko na telefonu <3 … sice tentokrát sám, ale vhodné popíchnutí mi přišlo vhod. Příště v tom už budu mít jasno hned :-D

Namířil jsem si to tedy k Brance znovu

Když jsem byl asi padesát metrů od místa, vidím nějakého umělce, jak si balí kufřík a odchází. Náhoda? Synchronicita? To je fuk :-) … prostě jsem šel jistým krokem dál, vybalil kytaru a zpěvník a začal hrát.

Tréma už se nedostavila, tu jsem nechal na lavičce u kavárny :-) Uff … Díky lavičko :-)

Hraju, zpívám, užívám si to a když zrovna nekoukám do zpěvníku a text naskakuje sám, komunikuji neverbálně s kolemjdoucími. Vidím úsměvy, které opětuji. Vidím, jak si lidé pozpěvují se mnou.

Vzrušující :-)

Silně emoce přicházely chvílemi taky. Ale né už z trémy nebo jejího uvolňování, ale tentokrát hlavně ve chvílích, kdy se ke mě lidé skláněli a nechávali mi drobné vedle mě na futrálu od kytary. Přicházela tak silná vděčnost, že mi to opět svíralo hrdlo. Ještě teď ty emoce cítím a jdou mi slzy do očí. Děkuji <3

A moje uvědomění z toho?

Neumím přijímat peníze jen tak. Nejsem zvyklý, že mi je někdo dává jen tak za nic. Vím, že to nebylo za nic, ale já to tak vnímal.

Vždy to bylo u mě za něco nebo k nějaké příležitosti. Za vysvědčení, k narozeninám, atd. …

Nebo když je chci, musím si o ně říct. Musím to vysvětlit, proč je chci, na co je potřebuju. Musím si to obhájit. Musím v sobě překonat to, že to budou chtít obhájit. Není to jen tak. Je to dřina, musím si je zasloužit :-)

A hlavně to musí být na něco normálního, nemůže to být na nějakou blbost. Nemůžu je mít jen tak pro zábavu. To by mi nedali …

Třeba jo, třeba zrovna dali

To já jsem si to takhle jako malý vytvořil sám. Sám jsem si to takhle tenkrát poskládal do své malé hlavičky. Takhle jsem si to nastavil a do teď jsem to žil …

Podnikal jsem, tam mi to s penězi fungovalo

Tam jsem si o peníze říkal fakturou. Tvrdě jsem pracoval. Tam to pro mě bylo normální. Bylo to v souladu s mým tehdejším vnitřním nastavením.

Ale že by mi je dávali lidi sami od sebe, ze své vlastní vůle a nebo za něco, co vnímám jako zábavu? To prostě pro mě není nebylo „normální“.

A jak to máte Vy?

Odmítáte peníze, když Vám je někdo nabízí? Cítíte se provinile?

Jak jste to měli v dětství? Jak to máte v sobě nastaveno?

Umíte peníze úspěšně odmítat a odhánět je od sebe tak, jako jsem to uměl já do nedávna?

Jaká práce je normální?

V poslední době hodně přemýšlím o tom, jaká práce je vlastně normální. A myslím si, že vlastně všechna zaměstnání jsou normální.

My sice za normální považujeme většinu, ale často se omezujeme tím, že je to normální pro jiné, ale nikoliv pro nás. Že to co nás třeba baví, my pro obživu dělat nemůžeme, my přece nejsme jen ti vyvolení. Vyvolení jsou přeci ti vyvolení. My nejsme vyvolení. My jsme ti, co musejí dělat tu „normální“ práci.

BTW: Za chvilku si budu hrát na arogantního debila, promiňte :-D

Po tom všem hloubání a přemýšlení zjišťuju, že vše co existuje a vše, čím se kdokoliv na světě živí je normální. Vším čím se živí někdo jiný, se můžu uživit i já. A dokonce i tím, čím se nikdo jiný neživí.

Nevěříte? Zkuste se se mnou na běžná i ta méně obvyklá zaměstnání podívat trochu jinak.

Ty normální

Já jako normální považoval vždy například lékaře, zedníky, elektrikáře, prodavačky, úředníky, řidiče, kadeřnice, uklízečky, popeláře a další podobné profese, na které se běžně studují školy nebo učňáky.

Ty vyvolené

A za ty vyvolené jsem vždy považoval třeba herce, malíře, básníky, spisovatele, populární zpěváky, prezidenta, vrcholové sportovce, …. Tedy takové ty, na které se sice taky študují školy, ale často o nich slýcháme jako malé děti, že „tím by ses neuživil“, „nojo, on je ale umělec“, „nojo, ale on měl štěstí“, „nojo, ale ona má za mámu zpěvačku“, atd :-)

A v posledním desetiletí začaly vznikat i daleko neobvyklejší činnosti, kterými se lidi dobře živí. Třeba takoví jůtůbeři a jim podobní další …

Někde mezitím jsou ještě další profese

Profese, které považujeme dnes taky za normální, ale právě třeba na ně se dá dívat m.j. i z toho pohledu arogantního debila. To se dá sice na každou profesi, ale na těchto pár příkladech se mi to bude hezky ukazovat …

Tak třeba takoví sportovní trenéři

Chápete to? Někdo by rád zhubnul špeky a nebo někdo jiný zase nabral svalovou hmotu. A od toho jsou tu lidé, kteří vám říkají jak a kdy máte běhat, jak máte zvedat činku, co máte jíst a podobně. Takový nesmysl. Jakoby ten tlusťoch nemohl prostě nežrat a trochu se sám od sebe hejbat. Vždyť to není tak složitý ne? Co na tom sakra je?

… hmmm, pro mě nic, já jsem hubenej odjakživa, je mi to tak nějak přirozené. Takže na mě by se sportovní trenér neuživil. Nejsem ta správná cílovka. A uživí se? Jo. A věřím, že velmi dobře.

Jsou totiž lidé, kteří myslí takovými způsoby a chovají se tak, že potřebují někoho, kdo je vede. Někoho, kdo nad nimi má pevnou ruku, někdo kdo je motivuje, někoho kdo jim dodává sebejistotu a podporuje je. Někoho, kdo jim přesně pro ně nastaví správné stravovací návyky.

A nebo jsou tací, ktěří rádi sportují, ale ne sami, mají rádi kolektiv a tak si zajdou zařádit s ostatními do fitka :-)

Takže sportovní trenér? Proč ne? Není jich sice tolik jako dělníků, ale mají na trhu svoje místo a jsou nám ostatním velkým přínosem :-)

A co třeba Moderátor talkshow?

No představte si to. Člověk, který si povídá s jinými lidmi. Ptá se jich a oni odpovídají. Kolikrát na takový blbosti. A někdo další to natáčí a pak to ještě pouštějí v televizi. K čemu to jako je? Třeba Jan Kraus a jeho Show. Povídat si přece můžeme v hospodě a nebo doma u ohně jako dřív, stejně je to lepší než televize, ne?

… hmmm, spousta lidí to nenadchne, ale myslíte, že se tím dá uživit? Třeba o Honzovi Dědkovi jsem slyšel, že ze začátku, když jeho pořad byl jenom na YouTubu, že si vstupenky museli kupovat jeho příbuzní, aby vůbec zaplatil náklady. Ale teď je už jeho pořad i v televizi a myslím, že se tím tedy uživí slušně :-)

Zrovna já mám tohle docela rád. Nejsem moc na drby, ale když je mi někdo sympatickej, rád se o něm prostřednictvím těchto zábavných televizních pořadů dozvím něco víc. Rád nahlédnu do jeho života, rád se nechám inspirovat.

Takže moderátor zábavného pořadu? Jasně :-)

A co takový Starožitník

Nu normálně si představte, že někdo obchoduje se starýma věcma. S nějakým haraburním. Rozumíte tomu? Chápete to? S nějakýma krámama, který někde ležely století nebo i dýl. A pak se najde někdo další, kdo to koupí za strašlivou sumu.

Viděl jsem upoutávku na pořad Poklad z půdy. Pán tam vydražil ručně tepanou sošku sovy, do které se dá schovat flaška whisky. Takovej krám a vydražil to za 110.000,- korun. No neuvěřitelný.

… koupil bych to já za takovouhle cenu? No nekoupil, pro mě to nemá žádnou hodnotu. Ta věc by se mi do bytu nehodila a ani bych na ní nechtěl každý den koukat. A jsou starožitníci? Uživí se? Jo a jsem přesvědčenej, že velmi dobře. Dokonce na to jsou i školy, mi teď Google našel, třeba Střední odborná škola uměleckořemeslná s.r.o.

Jsou totiž lidé, kteří mají vztah k umění. Líbí se jim třeba řemeslná ruční práce ve které spatřují velkou hodnotu. Prostě ta představa, že tu danou věc někdo, třeba před sto lety, dělal hodiny a hodiny a ještě toho třeba existuje jen jeden kus na světě, v nich vyvolává krásné pocity. A když tuhle věc pak mají doma, září z toho na ně tahle energie a oni jsou šťastní.

A když je ještě ten starožitník šikovnej a umí o tom leccos zjistit a vyprávět krásnou pohádku. To je pak byznys jak víno :-)

No alespoň se domnívám, že nějak takhle to se starožitnostmi, nebo jiným uměním, funguje.

Takže starožitník? Proč ne :-)

Pak třeba takovej Hypnotizér

Zrovna včera jsem se chvilku díval na (právě zmíněné) talkshow 7 pádů Honzy Dědka. Byl tam člověk (Jakub Krouhlík), který v přímém přenosu zhypnotizoval nejprve samotného Honzu Dědka – přibetonoval mu nohy k podlaze a on s nimi nemohl pohnout. A potom se vrhnul na Geňu. Ten zase padal dozadu, i když nechtěl.

K čemu to je dobrý? No to fakt netuším :-)

A uživí se tím? Zřejmě jo, říkal, že je to jeho práce :-)

Svět je naštěstí tak rozmanitý,

že každá věc si najde svého kupce a každá služba taky. Jen tomu stačí dostatečně věřit, změnit omezené úhly pohledu, vytrvat a jít si za tím.

Nebo to vidíte jinak?

Myslíte, že musíte dělat jen tu „normální“ práci od osmi do pěti? Nebo se živíte svým koníčkem?

Podělte se, jak to máte zrovna Vy? Sdílejte. Inspirujte :-)

Fotka: Free-Photos z Pixabay

Je to žebrání?

Před několika týdny se mi opakovaně vracela myšlenka, že bych měl na tyto svoje stránky umístit text s možností příspěvku formou Daru od svých čtenářů. Nevěděl jsem, zda je to z ega či ze srdce, ale ta myšlenka se vracela a vracela.

A tak jsem to udělal

Inspiroval jsem se u obdobných tvůrců a text umístil. Čas od času jsem se podíval na účet, jestli mi někdo přispěl. A nepřispěl :-) Lpěl jsem na tom.

Přičemž mi ale dva lidé nezávisle na sobě zmínili, že si toho všimli a že je to super nápad. Já jsem si tím ale i přesto nebyl pořád jist. Možná jsem to tehdy trošku vnímal jako žebrání a tak jsem text dal tedy zase pryč.

Busking

Pak přišel ten bláznivý nápad s veřejným vystoupením na ulici. Splnil jsem si výzvu a na žebrání jsem pozměnil úhel pohledu. Dozvěděl jsem se, kdo je Busker a zjistil jsem na vlastní kůži, co to obnáší a jaká to má pravidla.

Wikipedie tento termín vysvětluje v tom smyslu, že Busker je umělec, který vystupuje na ulici a obohacuje svým uměním kolemjdoucí, přičemž jim ze všedního dne dělá den zvláštní. Zlepšuje lidem náladu, dělá nevšední atmosféru. Přičemž před sebe dá většinou klobouk nebo krabičku, aby mu kolemjdoucí mohli přispět.

Busking je tedy hlavně o tom, že někomu uděláte hezký den <3

Jsou Buskeři, kteří si tím vydělají více než v klasické práci a pak jsou tací jako já, kteří chtějí jen rozbourat svoje bariéry, chtějí si to zkusit, zažít a něco o sobě zjistit.

Toto umění zase získává na své popularitě, dokonce se pořádají už i feistivaly jako je třeba Pilsen Busking Fest.

No to jsem ale odbočil, jen jsem chtěl říct, že mi to na „žebrání“ změnil názor.

Tlačítko Donate (Darování)

Už před hodně dlouhou dobu, ještě i v době, kdy jsem programoval, jsem na webech (hlavně programátorů počítačových aplikací) vídal tlačítko Donate.

Moc jsem mu nevěnoval tehdy pozornost, ale hodně programátorů vytvářejících šikovné a užitečné prográmky si říkali o odměnu. Říkali něco jako: „Dělá Ti můj prográmek dobrou službu? Přispěj mi na vývoj.“.

Občas jsem už tehdy někomu přispěl, když jsem program používal delší dobu a bral jsem to jako něco normálního. Jak to tlačítko, tak to přispění.

Tvůrci obsahu

Poslední dobou se, alespoň v mých očích, v tomhle ohledu (odměňování) hodně mění svět.

No já vím, všímáme si hlavně toho (nebo spíš jen toho), co se týká nás. Svět se mění pořád a to bez ohledu na to, co prožíváme my :-) Ale to neva :-)

Na internetu se objevují stále noví a noví Tvůrci obsahu. Hodně lidí tvoří třeba Tutoriály (videonávody), Rozhovory s lidmi, Kurzy, Vzdělávací videa, Inspirační videa, Články, Hudební klipy a další a další formy, jak užitečných informací, tak uměleckých děl.

Samozřejmě spousta lidí dává na internet i kraviny. Ale co je pro nás kravina a nesmysl, pro jiného je něco hodnotného. Ale o tom zase jindy :-)

Zároveň spousta lidí láká, stejně jako mě, živit se tím, co je/nás baví a být svobodný (nechodit do práce od do). I když to často může na první pohled vypadat jako scifi.

Tvoření obsahu je časově náročné a tak je dnes běžnou součástí obsahu i to, že si Tvůrci říkají o Odměnu. Lidé to dělají různými způsoby. Umisťují čísla účtů do svých videí a nebo dávají nějaký obsah zdarma a jiný třeba na placený Patreon. A nebo si třeba do svých děl umisťují alespoň reklamu … Přístupy jsou různé …

Poděkování

Pro mě se přispívání jiným tvůrcům stává běžnou praxí. A když zrovna nechci nebo nemůžu přispět finančně, vždy se snažím za hodnotu, kterou obdržím, dát autorovi alespoň pozitivní zpětnou vazbu – poděkovat mu či jeho dílo sdílet. I to má pro každého tvůrce velkou hodnotu <3

Moje hodnota

Říkám si, že moje Tvorba má taky svojí hodnotu a věřím, že jak moje články, tak i má hudební tvorba může leckomu pomoci. Vlastně to vím, spousta lidí mi dává pozitivní zpětnou vazbu a já jsem za ní moc vděčný :-)

A tak jsem se mezi Tvůrce, kteří si říkají o odměnu za svojí práci, zařadil i já <3

Dal jsem tam text tedy znovu

Trošku jinak, než před tím. S větší pokorou a Vděčností. S jinou energií. Ale dal.

Tak uvidíme :-)

Jeden příspěvek už dorazil před pár dny. Jupííí :-D Udělal mi velkou radost a jsem za něj moc vděčný. Děkuji neznámému dárci <3

A jak to máte Vy?

Berete obsah, který denně konzumujete jako samozřejmost a nebo naopak pravidelně přispíváte? Podělte se?

Jaké je naše poslání / úkol tady na Zemi?

Právě jsem se se na tuhle otázku zeptal sám sebe. A přišla mi nějaká takováhle odpověď …

Naším úkolem je Žít Život. Žít ho šťastně a být tak inspirací ostatním.

Trošku to rozvedu …

Nevím jak to přesně je, ale říká se, že když se sem narodíme, neseme si s sebou už nějakou minulost. Minulost danou rodovými liniemi, minulost zapsanou do našich genů. Tedy narodíme se s nějakými vzorci / omezeními / bloky.

Pro ty racionálnější z nás by to mohlo být tak, že zdědíme (popř. přebereme) vzorce myšlení (a pak chování) od našich rodičů (a ti to převzali zase od svých a ti zase od svých, atd., až k Adamovi a Evě :-).

Možná je to i tak, že jsme si kdysi v dávné minulosti (ještě před tím, než jsme se narodili) vybrali nějakou výzvu / hru / úkol, který si tady splníme a podle toho jsme se narodili do příslušného místa na Zemi a příslušené rodiny. Tak jak jsem se už hodněkrát dočetl.

Ono je ale vlastně úplně jedno, jak to to je :-) Jde stejně o úhel pohledu ;-)

Chceme tu žít všichni šťastně

Ať už je to tak nebo tak, chceme tu žít všichni šťastně. Chceme tu žít Ráj na zemi. A v tom právě spočívá, podle mého, ten náš úkol. Ty omezení / bloky, ať už jsme je získali nebo si je vytvořili jakkoliv, rozpustit (pokud nám tedy v tom šťasném žití nějak brání) a během našeho života se co nejvíce přiblížit tomu ideálu – tedy žít ve štěstí každým dnem, resp. vnímat jako štěstí vše, co nás v životě potkává.

Nebo ještě jinak. Vlastně si uvědomovat, že už tak žijeme (pokud by to bylo tak, že život se děje sám a my jsme jen pozorovateli). Dívat se na vše, co nám přichází jako na štěstí / jako na povznášející zkušenost.

Hledání poslání

Když jsem dříve hledal jaké je moje poslání, myslel jsem si, že to musí být něco, kde budu lidem pomáhat. Tedy pomáhat takovým tím (na první pohled) viditelným způsobem.

Tedy třeba, že budu terapeut. Byl to hezký sen, ke kterému jsem se hodně přiblížil, ale nakonec to dopadlo jinak a já si uvědomil, že jím být nechci, že by to byla pro mě velmi pravděpodobně nuda a dřina.

Pak mi došlo, že vlastně každá práce (ať už jako práce na první pohled vypadá nebo ne), je pomocí ostatním. Ať už zametám ulici, jsem ředitel, zedník, peču housky, jsem lékařem, kreslím obrazy, zpívám písničky nebo filozofuju, vždy je to něco, čím pomáhám ostatním. Nic / nikdo nejsme víc nebo míň. Nikdo z nás není méně nebo více důležitý. Žádná práce není méně nebo více.

Buď ostatním pomáhám fyzicky a nebo mentálně. Buď jim přináším nějaké produkty (housky, cihly, domy, …) a nebo služby. Služby, které tvořím rukama (metař, chirurg, …) nebo je tvořím hlavně myslí (terapeut, hudební skladatel, …).

To jediné, co si odsud odneseme, až se rozpadneme zase na prach a staneme se zpátky fyzicky součástí matky Země, budou zkušenosti, které nám pomohly se posunout dál / něco pochopit.

Ale, abych dokončil tu hlavní myšlenku …

Myslím si, že naším úkolem je být šťastný. Žít tedy takový život a dělat takové věci, které nás co nejvíce přiblíží tomuto stavu. Žít sami sebe skutečné. Žít svůj život a ne žít podle někoho jiného (třeba podle rodičů).

A to se nám může povést třeba tím, že rozpustíme naše traumata a bloky, zjistíme co nás baví / co nás činí šťastnými / co nás naplňuje a to budeme dělat. Ať už je to cokoliv a ať už to ostatní hodnotí jakkoliv.

Když budeme dělat co nás baví, bude nás to naplňovat. Budeme plní a budeme to pak vyzařovat do svého okolí – okolí to na nás pozná / bude to vnímat / ucítí to. A toto vyzařování / energii / nastavení pak budeme předávat ostatním, ať už to je naším záměrem a nebo je to jen vedlejší produkt našeho tvoření / štěstí.

A lidi, kteří toto naše nastavení / vibraci zachytí, mohou se od nás “nakazit” a začnou za tím jít taky. A když si to dovolí a zvolí, taky mohou dojít k Ráji na zemi <3 

Začneme tak rozsvěcovat ostatní kolem sebe. A nemusíme pro to dělat vůbec nic. Stačí dělat to svoje / stačí jít příkladem / být inspirací :-) Stačí být “sobecký” a věnovat se sobě / svému životu / svému štěstí. Věnovat se tomu, co já chci.

Co myslíte?

Stačí to? Je to sobecké? Jak se na to díváte? Jak to máte vy?

Z čeho pramení únava?

Podle mého z nastavení mysli. A tím bych mohl skončit :-) …

To by vám, kteří to čtete, ale asi nestačilo, že? Asi budete chtít vědět, jak to myslím.

Tak já to teda zkusím vysvětlit :-)

Před nějakým časem jsem pracoval jako zahradník. Někdy to byla větší dřina (třeba zatloukání kůlů jako opora zasazeným stromům, vykopávání pařezů, tvorba chodníků ze žulových desek, …), jindy to byla pohoda (sekání zahrady, pletí, sázení kytiček, výchovný řez, …).

Někdy jsem chodil domů hodně unavený a jindy naopak nabitý energií. Někdy jsem však chodil domů unavený i když jsem dělal pohodovou práci a jindy nabitý energií i když jsem se dřel (i přesto, že tělo bylo jako zbité). Což logicky vlastně moc nedává smysl ;-)

Jinými slovy, když jsem dělal něco, co mě v tu chvíli bavilo, nabíjelo mě to. Když jsem dělal zas něco, co mě nebavilo, vybíjelo mě to a pak jsem chodil unavený.

Je pro mě vlastně velmi jednoduché zjistit, které činnosti mě nabíjí a které vybíjí. Stačí si ty činnosti třeba přečíst, jak jsem je napsal výše.

Tak třeba pletí

Není to fyzicky náročné. Nemusíte u toho přemýšlet. Myslíte si na co chcete a čas ubíhá. … No pro mě na chvilku dobrý, zpestřit si tím den super, ale dělat to několik dní v kuse … brrr … přestává mě to bavit, hlavou se honí myšlenky (je to pořád dokola, dělám to za trest, …), myslím na něco jiného, hlava jede jak o závod … a energie utíká pryč … není to moje … :-(

Sázení kytiček

Taky pohoda. Fyzicky se nedřu. Bude to tu krásné. Udělá to lidem radost. Mohu si sám vymyslet do jakých tvarů kytičky uspořádám. Společné dílko je krásné. Fotím. Na jeden / dva dny super, zpestřit si tím den paráda. Není to úplně moje (spíše maminky), ale je to lepší :-) …. energie na neutrálu :-|

Vykopávání pařezů

Fyzickou práci mám rád. Tělo se zapotí. Jdu s vervou do toho. Kopu, sekám kořeny sekerou, vyhazuju hlínu lopatou. Nemusím při tom přemýšlet. Z počátku si to užívám, ale po osmi hodinách ve vedru jsem vyřízenej. Moje tělo na to není úplně stavěný a další tři dny na sobě pociťuju únavu. Na chvíli super, ale dělat to celý den, to pro mě není. Není to moje (spíše nějakého sosuseda :-) … energie na neutrálu :-|

Tvorba jezírka

Je to pro školu/školku, kde jsou děti. Bude to pro ně velká radost, čvachtat se tu ve vodě. Vzpomínám si na svoje dětství :-) Kopeme jak o závod, nosíme těžké kameny, udusáváme vibrační deskou, sázíme kytičky, vozíme kačírek, tvoříme vodopádek. Je to sice chvílemi docela dřina, ale je to pestré. Hmmm … a tvoříme. … Ztrácím pojem o čase, pracovní doba utíká, ještě bych tu byl … Aha to už je moje více … fotím, ukazuju, vyprávím, sdílím … Aha … takže tvoření, pestrostto by mohlo být moje … energie nabito <3

A jak poznám jestli mě ta daná činnost bavila?

Stačí si vzpomenout jak jsem to dělal. A když cítím uvnitř sebe radost, bavilo mě to. Cítím více radosti? Mám chuť o tom vyprávět/sdílet? Více radosti rovná se více naplnění / více vzrušení / více dobíjení.

Představte si baterii, která se dobíjí energií. Taková baterie pak dokáže nabíjet mnoho dalších zařízení. Stejně tak i naplněná sklenice dokáže napojit spoutu živočichů. A stejně jako ta baterie fungujeme my.

Ale abych se vrátil k odpovědi na položenou otázku …

Podle mého nás nejvíce vyčerpávají myšlenky. Když dělám něco, co mě nebaví, co je pro mě otrava, tak moje mysl začne hrabat a vymýšlet. Jsem myšlenkami úplně jinde, než kde je tělo. Nejsem ve svém těle. Nejsem v sobě. Utíkám od reality / žiju ve snu (v nesprávném snu). Nejsem tady a teď. Moje mysl pracuje destruktivním způsobem (moje mysl není můj kamarád a spolupracovník).

Když dělám něco, co je moje, co mě baví a naplňuje, tak jsem plně ukotven v tom co dělám. Jsem sám v sobě. Mysl mi pomáhá tvořit to, co dělám (mysl je mým kamarádem a spolupracovníkem). Je to souhra těla a mysli. Je to koncert <3 … na myšlenky / snění mimo danou činnost není místo. Vlastně tím i fyzicky mozek šetří energií. Jsem ve flow. Jsem do toho zabranej. A to mi dodává energii. To mě nabíjí :-)

I když Tvorba jezírka byla super, zjistil jsem, že dělat to každý den není stejně úplně to moje na 100%. Moje je ta pestrost a tvořivost, tím jsem si jist :-)

Mění se to

Ty naplňující činnosti se samozřejmě v průběhu života mění. Obzvláště v dnešní zrychlené době. Už to není jako dřív, že se věnujeme jedné profesi celý život.

Dlouho jsem toužil zažívat flow (zapomenutí na čas při nějaké činnosti), tak jako třeba když jsem před mnoha lety začínal podnikat v reklamě :-) … A zase jsem našel <3

Pro mě je to v současné době hlavně tvorba písniček. Tak například včera jsem vstal po šesté hodině, poprvé jsem se najedl v půl druhé. Hrál jsem na kytaru, tvořil bicí, hrál na klávesy, zpíval a v podvečer byla nová písnička na světě :-) Pak jsem šel do lesa a na louku se psem. Pak na zkoušku s kapelou. Po zkoušce jsem písničku poslal pár lidem a poslouchal jí stále dokola.

Prostě radost celý den <3

Spát jsem šel po půlnoci plný energie s chutí tvořit něco dalšího. Sice jsem celý den vykonával nějakou činnost, můj den byl těmi činnostmi úplně naplněný, ale pocitově jsem mě včera spoustu volného času.

Další mojí oblíbenou a nabíjející činností je pro mě teď psaní. Dnes jsem vstal po sedmé, udělal si ranní hygienu, zkrátil si ranní rozcvičku a sedl k psaní článků. Je devět pryč a já bych pořád psal :-)

A jak poznám, že ta daná činnost je moje?

Prostě se mi do ní chce samovolně. Ráno se probudím a těším se, že to budu dělat. A když vstanu, je to první k čemu mě to táhne. Cítím touhu, takový magnetismus :-)

V zahradnictví mě to taky víceméně bavilo, ale většina těch činností, které mě bavily, mě bavily, až když jsem je začal dělat. Až když mi zaměstnavatel řekl, co mám dělat. Nebylo to samo od sebe.

A jak to máte Vy?

Chodíte z práce unavení a nebo nabití energií? Ztěžujete si, jak to dnes bylo v práci hrozné, jak to vůbec neutíkalo a nebo vyprávíte nové zážitky / výtvory své rodině?

Děláte to svoje a nebo děláte práci někoho jiného?

A víte, že když děláte práci někoho jiného, mohl by jí za vás dělat někdo jiný, koho by bavila? Každý přece máme rádi něco jiného. Jsou lidé, kteří rádi kopou celý den. Jsou lidi, kteří rádi celý den plejou. Jsou lidi, kteří dělají rádi to co Vy nesnášíte :-))

Jako že fakt …. nekecám :-D

Chci hojnost, ale nejsem jí

Dříve jsem býval workoholik. Sice jsem na všechno svoje tvoření používal z 95% hlavu, intuici či srdce moc ne, ale míval jsem velikou finanční hojnost. Nebo jsem měl alespoň ten pocit – žil jsem to.

Teď mám sice vše co potřebuji a dosud jsem si přál. Takové ty věci jako je dům, nízké náklady na jeho provoz, velké auto, jsem bez hypotéky, jedeme za týden s rodinou na krátkou dovolenou, atd. Jsem za to všechno moc vděčný, ale stejně prožívám i tak posledních pár let pocit nedostatku. Zase jde tedy (jak já říkám) jen o nepodstatný věci, jako je nedodělaný plot, terasa, zámková dlažba a další věci, které vlastně ke spokojenému životu jako rodina nepotřebujeme.

V ostatních oblastech života si myslím, že pocit nedostatku neprožívám.

A nebo to tak není?

Ohledně těch materiálních věcí si říkám (nebo to říkám alespoň na venek), že až to bude, tak to bude. Ale uvnitř sebe stejně vnímám napětí, že to chci a chci a chci hned teď a těm, co to mají kolem baráku všechno dodělané, to vlastně tiše závidím. Asi jim závidím ten klid, že už to mají a nemusí to řešit. Nevím přesně. Je to pocit, který se mi teď úplně nechce dávat do slov :-)

Lednička

V domácnosti by se nám hodily další vymoženosti, jako je třeba velká lednička. Tu stávající máme už hodně dlouho a pro čtyřčlennou rodinou se psem by se prostě hodila do dnešní moderní doby větší. Já však dlouho stál za názorem, že dokud tahle funguje, tak proč bychom jí měli vyhazovat. A že místo v ní není hlavně proto, že je v ní bordel – nejsou v ní věci uspořádané na svém místě a zůstávají v ní dlouho i věci na vyhození. Stačí uklízet a je to.

No takhle jsem byl prostě vychovávanej a obecně se tomu říká prý skromnost …

Pak jsem před nedávnem zrušil firmu a zbyla mi malá lednička. Tak jsem investici do nové a větší oddálil tím, že jsem tuhle malou namontoval do garáže s tím, že bude na jídlo pro psa. No on jí ale nikdo moc nechce používat a tak nám spíš žere jen elektriku, než aby nám byla přínosem. Je to totiž nepraktické. No a v zimě dáváme nějaké kastroly s jídlem do garáže (kde je chladněji), což taky moc pohodlné není a čas to taky zrovna nešetří …

Už dlouho přemýšlím o tom, že novou ledničku pořídíme. Změnil jsem názor. Vím už, že jí „potřebujeme“, že by se nám hodila. Ale nemáme teď zrovna peníze navíc, abychom šli a koupili jí (jako v dřívější době mého workoholismu :-)

Dnes mi došla jedna ze souvislostí, proč finanční hojnost teď zřejmě nežiju

Abych měl i finanční hojnost, je potřeba abych tou hojností prostě nejdříve byl. Co tím myslím? … Nebýt obětí, ale být tvůrcem. A co myslím tímhle? …

Prostě a jednoduše domácnost potřebuje třeba novou ledničku, tak začnu hledat způsoby jak jí pořídit a přestanu hledat výmluvy, proč je tahle dobrá a proč bychom jí měli používat dalších deset let.

Rozdávat se ostatním

Podobně je to i s dalšími oblastmi mého života, které jsem teď začal u sebe měnit. Opravdu často dělám nerad něco pro ostatní, protože jsem hodně zaměřenej na sebe. A učí mě to odnaučovat třeba starší dcera. „Tatí, uděláš mi kafe?“ … no nechce se mi (říkám si pro sebe) ale jdu a udělám jí ho. „Tatí, vezmeš mi tašku?“, no nechce se mi (říkám si zas pro sebe), ale vezmu jí a jdu. „Tatí, vysaješ mi pokojík?“, no nechce se mi, ale vysaju. „Tatí, pojedeme na Babylon (na koupaliště)?“, no nechce se mi (jsem zabranej do svých činností a plánů), ale nakonec jedeme.

Už jí neříkám „máš mladý nohy, uvař si je sama, stejně se válíš na gauči“. Neříkám jí „Do auta je to pět metrů, vezmi si jí sama“. Už jí neříkám „vysaj si ho sama, já taky vysávám celej byt“. Taky jí neříkám „NE já teď potřebuju udělat něco jinýho“ a na koupaliště nakonec jedeme. Nemusím jí pak m.j. vyčítat, že se málo hejbe, že furt jenom čumí do mobilu a že se nevěnuje psu, protože si to užíváme všichni dohromady.

Není to tak samozřejmě pokaždé. Snažím se, aby to bylo v rovnováze. Snažím se řídit tím, kdy vnímám že jsem vyučován já a kdy mám zase já vyučovat/vychovávat svoji dceru. Vycházím jí vstříc, protože jsem si vědom toho, že mě to učí mít dostatek všeho (energie, času, pozornosti pro ostatní, atd …)

Ono to ve finále jsou opravdové drobnosti, které mě toho zase až tolik nestojí. Stojí mě to v podstatě jen pouhou změnu úhlu pohledu a přináší mi to na oplátku mnoho radosti do života.

A radost? To je přece hojnost :-)

Prostě si uvědomuju, že mám dostatek a že mohu pomoci, když mě o to někdo žádá. Uvědomuju si, že mohu tvořit spoustu věcí nejen pro sebe, ale i pro ostatní, tak abychom si pak pořídili třeba i ty nepotřebné materiální věci, které mají tak rády naše těla :-)

A jak to máte s Vy?

Jste hojností, kterou rozdáváte všude kolem? Nebo máte hojnost výmluv a jste v pocitu nedostatku?

Jsem na ní závislej

Dnes jsem si uvědomil, že jsem závislej. No a není to ani tráva (myšleno Marihuana), ani kořalka a ani nic podobnýho :-)

Od včerejška mám po delší době trošku blbou náladu. A uvědomil jsem si proč tomu tak je.

Před několika měsíci jsem se rozhodl, že budu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Tedy, že změním práci na takovou, která pro mě není prací, ale zábavou a přináší mi dostatek finanční hojnosti.

Dvě různá „baví“

Ta předchozí mě sice docela bavila, ale až když jsem se do ní pustil. Do práce jsem se nijak obzvlášť netěšil. Ale když už jsem tam začal něco dělat, docela mě to bavilo. Ale zároveň jsem se už těšil, až budu doma a budu moct dělat něco, co mě opravdu baví.

Dělal jsem zahradníka. Hrabat se v hlíně mě baví, ale uvědomil jsem si, že jen když to v danou chvíli dělám pro zábavu, tedy jako relax. Když chci třeba nechat odpočinout hlavu a nebo si protáhnout tělo.

Výpověď

A tak jsem se se šéfem domluvil, že už u něj budu dělat jen nějakou dobu a pak se rozloučíme.

V tom mezidobí jsem si uvědomil, že energii/potěšení mi nedává ta samotná práce, ale spolupráce s tamními kolegy. Především s kolegyní, která tuhle práci toužila dělat už od dětství a tak vlastně žije svůj sen. A díky tomu srší energií na všechny strany.

No a já jsem si z ní tak trošku usosával. Když měla radost ona, měl jsem jí i já, protože jsem byl v její přítomnosti – v jejím energetickém poli. Kolegyni to sice energii nebralo, ale tady jde o mě.

Uvědomil jsem si, že jsem v souvislosti s prací závislej na někom jiném (na ní) poprvé.

Podruhé

Nyní jsem již nějakou dobu doma, tedy oficiálně bez práce. Dělám co mě baví. Tvořím muziku, dělám sem tam něco kolem baráku, vyzvedávám dcery ve škole, učím se novým věcem, sem tam si jdu zaběhat, píšu si články, studuju, rozvíjím se, a tak podobně :-)

Vlastně se řídím intuicí a dělám to, na co mám v danou chvíli chuť. Učím se tak rozumět sám sobě – zjišťuji, co chce moje pravé já a ne moje hlava.

Hudba je to moje?

Největší podíl v tom všem je tvorba muziky. Při této činnosti zapomínám na čas – jdu se vyčůrat až když to je opravdu nutné, zapomínám jíst, srším při tom energií, mám spoustu nápadů, atd. Znáte to … prostě jsem při tom ve flow. Když se věnuju tvorbě nebo produkci muziky, je to pro mě prostě Boží :-)

Má to však jeden malej háček a tím jsou peníze :-(

Vím už, že peníze jsou zhmotněním naší radosti ze života. Když něco děláme srdcem, plyne nám z toho pak hojnost. Nejen hojnost finanční, ale i jiné způsoby hojnosti. Pro mě to je nyní např. přísun textů pro svoje písničky. Stačí se jen zmínit kamarádce/kamarádům a texty se jen hrnou :-) K té finanční mi však ještě něco zbývá …

Blokování hojnosti?

No a já si dnes uvědomil, že tuhle radost z tvoření si někdy docela blokuju. Blokuji si jí opět díky závislosti. Uvědomil jsem si, že ta moje radost hodně závisí na mojí ženě. Jsem tedy „na ní“ závislej podruhý. Resp. tuto druhou závislost jsem si uvědomil dnes.

Ono těch závislostí „na ní“, bude v mé realitě zcela jistě ještě víc a jsem si jist, že všude to budou ženy … pramenící v dětství od mojí Maminky.

Moje žena je na mě totiž v určitých intervalech naštvaná. Začne mi většinou připomínat jestli už jsem si našel práci. A jelikož jsem závislej a ona je na mě naštvaná, tak mě to začne brát energii. Začnu se bát. Začnu hledat novou práci. Atd. Začnu to řešit hlavou.

Iluze hledání

Resp. jdu hledat nebo dělat něco, co jí udělá radost. Ale tohle hledání je iluze, neplyne ze mě, ale z mojí hlavy a je jen na mě (mé volbě), jak dlouho v této iluzi setrvám.

Začnu se bát dělat dál muziku/to co mě baví. A jakoby začnu pozorovat, jestli je na mě žena ještě naštvaná. Jsem podrážděnej a nejsem uvolněnej. A uvolním se až když mám jistotu, že její naštvání z ní zase na nějaký čas vyprchá. Pak se uklidním a vrátím se zase k tomu co mě baví. Ale někde na pozadí tam ten strach, že se naštve je pořád.

Kdybych na ní závislej nebyl, bylo by mi úplně jedno jestli jí vadí, že nemám ještě (takovou tu běžnou) práci, co mě teď zrovna živí a uživí i celou rodinu. Ano já jí rozumím, má strach o nás/o naší rodinu/o sebe. Ale ten strach mám evidentně i já, protože ho ze sebe vyzařuju. Jinak by ho ona ze mě necítila a nebyla v ohrožení a nebo bych jí dokázal ubezpečit dvěma/třemi slovy.

Ta závislost je tak trochu oboustranná, ale je na mě jí rozpustit. Pak si budu moci dělat co mě baví beze strachu a půjdu za svým cílem/snem přímou cestou, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. A jelikož se moje radost bude navyšovat, pak přijde zřejmě i ta hojnost finanční.

Tedy alespoň v to doufám <3

A jaký že je můj sen?

Živit se muzikou. Vím, možná na to teď není ideální doba. Možná na to nemám dostatečný repertoár. Ano, znamená to pro mě ještě jisté výzvy. Atd, atd. ….

Ale sny jsou od toho, aby se žily :-), ne aby se jen snily ;-D

A jaké cíle a závislosti, které Vás od cíle dělí, máte Vy?

Špinavé přední sklo

Před nedávnem jsem začal sledovat Jiřího Ledvinku. Hodně mě to co říká oslovuje a tak jsem se začal řídit jeho „radami“. Alespoň tedy v tom smyslu, jak jsem je sám pochopil.

V současné době si přeji mít takovou práci, která mě bude naplňovat. A Jirka o práci ve svých rozhovorech často mluví a opakuje to i na svém příkladu, že když máte ke stávající práci odpor, nebaví vás to tam a nenaplňuje, máte dát výpověď a čekat až se ta vaše ideální práce objeví.

A tak jsem se tím řídil a dal výpověď. Vůbec jsem neřešil, co mi tam vadí a po domluvené době jsem se rozloučil a odešel. Jirka říká, že není potřeba nic v sobě čistit – žádná vnitřní omezení a tak jsem taky nic neřešil.

Pak jsem se díky jedné svojí průvodkyni uvědomil, že to byl do jisté míry útěk a že asi nejsem na takové úrovni vědomí, abych si byl schopen tu ideální práci k sobě přitáhnout.

Věděl jsem jen, že když ta práce skončí, tak že přijdou strachy. A taky jo. Asi týden před koncem se mi začal všude možně ukazovat můj strach ze smrti. Jak by ne, však ukončení zaměstnání je obrazně taková malá smrt.

Rozhodnutí jen z hlavy

Moje průvodkyně mi vysvětlila, že jsem se rozhodl jen v hlavě a nikoliv celým tělem. A možná měla pravdu. Když jsem mluvil o tom, že budu mít novou práci, říkal jsem „doufám že se něco pro mě najde“, „snad to vyjde“, apod. Kdybych byl rozhodnutý celým svým já, asi bych spíš věděl, že ta práce už je pro mě připravená a nic by mě nenutilo se s přáteli o mém rozhodnutí bavit a ujišťovat se tak, že jsem udělal správně.

Práce s emocemi

Jirka taky mluví o tom, že je potřeba umět pracovat se svými emocemi. Že je potřeba je umět dát stranou (jen je pozorovat), jakoby se jimi nenechat strhnout a zaměřit se jen na svůj cíl. Resp. vyslat jen své přání/rozhodnutí mít ideální práci svému božství a pak jen v klidu čekat.

Má průvodkyně mi vysvětlila, že Jirka nesděluje mezikroky, které jsou u řady lidí potřeba, aby se byli schopni dostat do stavu „vím“. Pokud do toho stavu vím, vstoupit danému člověku (mě) nelze, je potřeba ještě na sobě pracovat a posunout se blíže k sobě. Pak rozhodnutí na úrovni celého těla může přijít.

A mě to dnes připomnělo špinavé přední sklo u auta

Jeli jsme na výlet a já měl na předním skle pozdrav o nějakého ptáka (hovínko :-). Pomocí stěračů to umýt nešlo ani po několikáté. A já se celou cestu (tam i zpět) víc soustředil na ten flek, který mi překáží ve výhledu, než na pohled na krásnou krajinu do dáli.

Občas se mi daří i se špinavým předním sklem koukat do dáli a ty fleky nevnímat. Dnes mi to ale nešlo. Pak je asi teda lepší zvednout zadek, vzít hadr a ten flek utřít. Je to „pracnější“, ale v danou chvíli (alespoň pro mě) snadnější.

Teď už jsem doma, píšu tenhle článek, ale ten zadek jsem vlastně ještě nezvedl. Flek je tam pořád. Dojeli jsme z výletu v pořádku i s ním. Ale pořád na něj myslím.

Tak já ho teda jdu utřít :O)

Hotovo. Bylo to jednodušší, než se zdálo :-)

Na příští výlet můžeme tedy s čistým sklem, pokud mi to do té doby zas nějaký pták nepo…. :-) … a kdyby jo, nevadí, vezmu hadr rovnou, než o tom psát články :-)

A jak to máte vy?

Čistíte? Nebo máte už vyčištěno? A nebo jen čištění plánujete a povídáte o něm? Nebo se vám už nic čistit nechce?

Zá-vidíte?

Já se ještě zřídka přistihnu že ano :-)

A zjistil jsem, že na tom není nic špatného. Proč?

Je to jen signál.

Občas něco vidím, že někdo něco má a já to chci taky.

Často si myslíme, že když se nám líbí něco, co má někdo jiný, že to nemůžeme mít. A proto máme blbý pocit. A proto závist vnímáme negativně (nebo alespoň já jí tak vnímal :-).

Ale často je to tak, že si jen sami nějakým způsobem bráníme, to mít taky.

Nemluvím třeba jen o drahých věcech, ne které teď nemáme peníze. Ono většinou stejně nejde o tu vysokou hodnotu těch drahých věcí … Často jde úplně o něco jinýho.

Příklad z mého života

Já jsem naposledy záviděl práci. Resp. zaměstnancům jsem záviděl jejich volnost – svobodu. Zní to sice paradoxně, protože velká část zaměstnanců si myslí, že svobodní jsou právě podnikatelé, kteří si svůj čas a činnost, kterou dělají, mohou řídit jak chtějí.

Každý, ale volnost a svobodu vnímáme jinak. Každý podle svého vnitřního nastavení. Pro někoho je tedy svoboda to a pro druhého pravý opak.

Ale já jsem podnikal a na podnikání jsem lpěl, protože jsem si připadal jako někdo. Připadal jsem si, jako že jsem víc, než nějaký zaměstnanec. A tak jsem se přece nemohl ponížit, zavřít podnikání a nechat se zaměstnat. Co by tomu řekli ostatní? To bych přece v jejich očích klesl :-))

No ale takhle jsem to viděl jen já

Nic z toho, čeho jsem se bál, se nestalo. Ba naopak. Život mě přivedl k tomu, že nyní jsem zaměstnanec a jsem spokojenější než dřív. Mám větší (vnitřní) klid a hlavně si i sáme sebe teď i víc vážím. Vím, že mám svojí hodnotu i jako nepodnikatel a třeba i větší, než si sám vůbec dovedu představit ;)

Takže Ti děkuji

Děkuji Ti závisti za to, že si mi prstíčkem ukazovala na to, po čem toužím. Ukazovala jsi mi, co chci, v čem se budu cítit líp.

Zkuste tedy taky závidět

Zkuste taky za-vidět neboli vidět za :O)