• Home
  • Archiv pro štítek: rozhodnutí

Kdo nic neumí, učí

Na toto téma najdete na internetu spoustu teorie a spousta variant tohoto citátu. Takovou nejpropracovanější je tato:

Kdo nic neumí, učí. Kdo nic neumí a neumí učit, učí tělocvik. Kdo nic neumí, neumí učit a neumí učit ani tělocvik, dělá ředitele.

Ano, je to vtipné :-)) Ale přemýšleli jste sami někdy nad tím, proč někdo umí třeba profesionálně zpívat a jiný to „jen“ učí a sám nezpívá, i když by na to měl?

Já to vidím takto: Každý máme talent na něco jiného. Každý jsme sem na svět přišli s nějakými dary. Každého nás v životě baví a naplňuje něco jiného. Každý se chceme rozvíjet v něčem jiném a pro každého je výzvou něco jiného.

Může mě někdo něco naučit, když to sám neumí?

Za mě ano. Nádherně je to znázorněno v pohádce Jak se budí princezny, kterou nedávno vysílali.

Tam se princ (hraje Jan Hrušínský) rozhodne zachránit Růženku. Cestou k ní se společně se sluhou Matějem (hraje Vladimír Menšík) dostanou k řece a probíhá mezi nimi tento rozhovor:

  • Matěj: No to je nadělení princi. Ten převozník tam snad chrápe a pramice nikde. Co budeme dělat?
  • Princ: Přeplaveme.
  • Matěj: Vy umíte plavat?
  • Princ: Ne.
  • Matěj: No vidíte.
  • Princ: Ale ty mě to naučíš.
  • Matěj: Hmm. No, dobře.

Poté Matěj prince učí vše teoreticky, princ jde na mělčinu a i přesto, že mu Matěj v poslední chvíli prozradí, že sám plavat neumí, to za chviličku princ umí.

Po překonání řeky (princ přeplave, Matěj jede na voru), si vymění ještě tato slova:

  • Princ: Poslouchej Matěji, proč si mi neřekl, že neumíš plavat?
  • Matěj: Na to jste se mě neptal princi, vy jste chtěl, abych vás plavat naučil. A to už teď umíte :-)

V pohádce je krásně znázorněna i síla princova záměru a rozhodnutí jít za ním.

Ano, když se rozhodneme pro cokoliv na světě, zvládneme to sami. Obecně však žijeme často v dogmatu, že když se něco chceme naučit, musí nás to naučit někdo jiný. Vlastně vždycky jsme se všechno, ale nakonec naučili sami. I když nám v tom řada lidí pomáhala. Vzpomeňte si třeba, že umíte chodit, mluvit, psát, atd. Naučil vás to někdo? Ne, naučili jste se to sami, jen jste u toho občas měli průvodce, tedy někoho, kdo vám to vysvětlil a ukázal.

A učitel vlastně takovým průvodcem je. Podobně jako sluha Matěj, ve výše uvedené pohádce, pro prince.

A proč tedy ty učitele vlastně potřebujeme?

Často je naše rozhodnutí slabé a nebo si dostatečně nevěříme/nemáme dostatečnou sebedůvěru, kterou v průběhu dětství postupně ztrácíme s tím, jak se nám občas nepodaří to, čeho chceme dosáhnout. A potom potřebujeme podporu někoho dalšího zvenku.

Učitel má právě talent na učení. Učitel nám předává informace a zkušenosti (buď svoje nebo převzaté od někoho jiného), je naším motivátorem a podporovatelem. Také je to člověk, který nám může ukázat kouzlo daného tématu nebo nám může to kouzlo pomoci objevit v nás.

Když se vzájemně podpoříme a doplníme jeden druhého svými dary a talenty, zvládneme nakonec opravdu cokoliv :-)

Doplňujme se tedy a podporujme navzájem! Je to elegantnější, efektivnější a vlastně i jednodušší a přirozenější, než předhánění se či soupeření :-)

A jak to máte s učením Vy?

Umíte všechno jako Brouk Pytlík a nebo to raději učíte? Učíte se vždy vše sami snadno a rychle a nebo využíváte raději průvodce?

Život plný ponožek

Když se nám něco v našem životě nelíbí, je potřeba začít dělat věci jinak. Je potřeba se pro to rozhodnout a je potřeba začít jednat. Tedy začít dělat změny. Nejprve uvnitř sebe a poté je projevit navenek.

Dělat věci stále stejně a dokola a očekávat jiné výsledky, je šílenství.

Albert Einstein

Jinými slovy, je potřeba to staré opustit a začít dávat pozornost/začít se věnovat tomu novému.

Analogie se šuplíkem

Já to velmi rád vysvětluji na své zkušenosti se šuplíkem s ponožkami :-) Pro někoho může být přízemní, přirovnávat obsah svého života k ponožkám a život k šuplíku, ale mě to baví. Ponožky nosí převážná většina z nás a tak si to dovede představit úplně každý.

Tak třeba

Některé ponožky jsou čisté a jiné smrdí a ty je potřeba vyprat. A nebo už třeba vyprat nejdou a ty je potřeba je vyhodit :-) A když je vyhodíte, pořídíte si nové. To je jasné ne?

A stejné je to i v životě. Když chcete, aby k vám mohlo přijít něco nového, je potřeba to staré vyhodit. Když budete koukat pořád na to staré, bude vám to brát pozornost a tu máme jen jednu. Bude vám to prostě zabírat místo ve vašem životě, tedy ve vašem „šuplíku s ponožkami“.

Udělal jsem to a od té doby se tím inspiruji

Já jsem to s těmi ponožkami opravdu udělal cca před dvěma roky. A díky nim si to od té doby pamatuji :-)

Měl jsem plný šuplík ponožek, ale měly už vytahané gumičky a byly onošené. Já však nebyl schopen si koupit nové. Pořád jsem se sám sobě vymlouval a to koupení nových pořád odkládal. Nechtělo se mi a ani jsem vlastně nemusel, protože jsem měl pořád co nosit. A maminka se o mě v tu dobu už nestarala, aby ty staré za mě vyhodila a koupila mi nové ;)

Někde jsem si ale tehdy přečetl, že když chcete něco nového, musíte to staré nejdříve dát pryč, aby pro to nové bylo ve vašem životě místo a mohlo to k vám přijít. A to se mnou hnulo. Tak jsem sebral „odvahu“ a všechny staré ponožky, jsem prostě a jednoduše vyhodil. Zbylo mi tam pár kousků, které byly nové a rád jsem je nosil. Takže jsem sice měl v čem chodit, ale bylo jich málo. Nové jsem prostě potřeboval.

Byl jsem nespokojený

Už tehdy jsem s vícero věcmi ve svém životě nebyl spokojený. Tak jsem to získané moudro prostě zkusil nanečisto nejdříve na ponožkách.

K mému překvapení se šuplík naplnil novými ponožkami velmi rychle. A ani jsem jich vlastně moc nakonec kupovat nemusel. Řadu z nich jsem dostal jako dárek. Třeba od ženy, ta mi objednala sadu z Ponožkovic a mě každý měsíc přistál jeden pár do schránky i s krásným příběhem.

Od té doby mám krásné barevné ponožky, které nosím moc rád :-)

Takže jestli nejste ve svém životě s něčím spokojení, klidně to udělejte nejdřív jako já na něčem malém. Trénujte velké životní změny na těch malých nebo ještě menších. Postupně získáte odvahu i na ty větší :-)

Hezky to vysvětluje i Josef Hoang

… zase z trošku jiného úhlu pohledu a na jiném příkladu. Ten mi dnes ten můj šuplík s ponožkami vlastně připomenul :-) Díky za připomenutí Josefe ;)

Uvědomění – Roznodnutí říci jedné realitě NE, znamená ANO pro druhou realitu

Tedy jak říká Josef. Chcete-li nový/lepší život, je potřeba tomu starému (šuplíku s ponožkami) říct jasné pá pá :-)

A co co vy?

Jak to máte s vaším šuplíkem vašeho životního obsahu? Je přeplněný a nebo jste ho zrovna vyprázdnili a „čekáte“ na nový obsah? Podělte se o svoje zkušenosti :-)

Zloději vlastních já

Co myslíte, co tvoří náš život? Jsou to naše myšlenky nebo naše rozhodnutí/volby?

Naše mysl je úžasný nástroj. Tvoří myšlenky a tak nám do života přináší možnosti. Dalo by se tedy říct, že naše myšlenky tvoří náš život. V podstatě ano, jenže těch myšlenek je hodně a my máme možnost si vybrat, kterým budeme věnovat pozornost a kterými z nich se pak budeme řídit. Resp. si musíme vybírat, protože naše myšlenky jsou často i protikladné.

Máme možnost volby, tedy možnost vybrat si tu myšlenku, která se nám nejvíc líbí a podle které budeme posléze činit. Takže ve finále náš život v realitě tvoří naše činy, kterým předchází celý tento proces myšlenek a rozhodnutí.

To zní celkem logicky :-)

Návyky a vědomé volby

Pak jsou tu ještě návyky, které nám proces myšlenek, voleb, rozhodnutí a činů automatizují. Činit volby a rozhodnutí vědomě je totiž poměrně energeticky náročné a automatické procesy/programy nám pomáhají lépe hospodařit s energií. Kdybychom úplně všechno měli dělat vědomě, asi bychom toho zas tak moc neudělali :-)

Když se totiž chceme rozhodovat vědomě, musíme se podívat do sebe (co se nám líbí a co ne) a podle toho rozhodnout a jednat. Je pro nás tedy mnohem pohodlnější, činit podle toho, jak jsme na to zvyklí (jak to máme zautomatizované) a být takové ovečky našich vlastních návyků. Tedy ovečky voleb, rozhodnutí a činů, které jsme provedli v minulosti a nebo které jsme nakoupili/okoukali od jiných. Kopírování je totiž taky energeticky mnohem úspornější :-)

Když chceme žít jinak

Pokud však chceme svůj život nějak změnit/ovlivnit/směrovat ho jinam, musíme se naučit vědomě tyto automatismy rozbourat/obejít a systematicky tak změnit naše návyky, neboli přepsat programy v nás.

Odbočka: Vyšší moc

Pak je tu ještě vyšší princip, který nás přesahuje a který náš život usměrňuje, tak abychom se v životě naučili rozhodovat a žít v souladu s námi samými a s ostatními. Vyšší moc nás tedy udržuje v rovnováze.

Takže pokud my učiníme nějakou volbu, která není v souladu s naším nejvyšším dobrem (s naším já), dostaneme posléze takový malý pohlavek, abychom věděli, že příště se máme rozhodnout jinak.

Ale to teď nechme stranou :-)

Jeden příklad z praxe za všechnu teorii

… aneb pojďme na chvíli moralizovat :-)

Před několika desítkami let jsme žili v době, kdy bylo úplně normální krást. Chodili jsme do zaměstnání a tam bylo úplně normální, si sem tam něco ulít domů. Třeba jsme pracovali na stavbě, tak jsme si někam bokem ulili paletu cihel a pak jsme si jí večer potají odvezli domů. Nebo jsme pracovali v kuchyni a tak jsme si zase domů vzali masíčko a uvařili si výborný gulášek.

Na těchto příkladech je to okrádání z dnešního úhlu pohledu celkem zřejmé :-) Ale pojďme dál.

Doba pokročila a začali jsme mít možnost podnikat. Ale krást jsme byli zvyklí stále, takže když šlo něco udělat bez dokladu, tak šup. „Udělám Ti to levnějc a oba ušetříme na daních.“ Tady je nám to okrádání, taky celkem jasné, ale už se nám moc nechce to měnit. Protože je všeobecně říká, že stát nám toho stejně moc nedá (protože nás taky okrádá, musíme přeci platit daně), tak proč bychom měli být poctiví my, že jo?

A co na to vyšší princip?

Jenže z hlediska vyššího principu je to stále stejná krádež. A pokud krademe my, bude zase nám vzato někde jinde. Třeba se nám porouchá auto a budeme muset zaplatit za jeho opravu. A nebo nám sem vesmír pošle třeba Babiše. A my jsme pak naštvaní na něj a nadáváme a stěžujeme si, jak je to nespravedlivé.

Přičemž u koho ta nespravedlnost začala?

Ano vymlouváme se často na ostatní, třeba na politiky. Říkáme „oni kradou, tak proč bych to nedělal já?„. Jenže pokud chceme, aby nekradli ostatní, musíme na to z druhé strany, musíme začít u sebe. To je zákon a jinak to prostě nejde!

Kdybychom tento zákon všichni pochopili a přijali, mohl by tu být v cukuletu v tomto ohledu ráj na zemi.

Až my všichni zaměstnanci a podnikatelé (všichni my dole) budeme poctiví, vsaďte se o co chcete, že Ti co nás vedou (ti nahoře) budou muset zpoctivět taky. Nic jiného jim prostě nezbyde.

No ale zpátky na začátek k rozhodnutím, aby jste věděli proč Vám to všechno vyprávím

Už nějakou dobu podnikám a na začátku podnikání jsem taky občas podlehl pokušení udělat něco „bez papíru“. Říkal jsem si „vždyť to jsou jenom dvě stovky, tak se s tím nebudu papírovat a něco ušetřím, zákazník doklad stejně nechce“. Ale i když to byla třeba jen padesátikoruna, měl jsem z toho blbý pocit, protože jsem věděl, že ve skutečnosti kradu.

A tak jsem tento zvyk, lenost a nepoctivost v sobě postupem času vědomě změnil. Vždy se v každé takové situaci podívám se do sebe, posoudím co chci a co ne a podle toho se rozhodnu a konám. A postupem času je z toho nový zvyk.

Ano, i několik let po tom co jsem přestal šidit, když mi zákazník řekne „ale já doklad nepotřebuju“, tak mi přijde myšlenka „jé, tak to psát nebudu“, ale já prostě chci žít podle svého já (poctivě) a tak si zvolím doklad vystavit, vytisknout a výdělek dobrovolně přiznat a odvézt z něj daň.

Je to pracnější, ale nejdu tím proti sobě a tak si mohu sám sebe vážit, neokrádám tedy svoje vlastní já o dobré pocity :-)

BTW: A navíc, díky placení daní mohu pak žít na o to krásnějším místě na zemi :-)

A co si volíte Vy?

Jste ovce? Kradete si vlastní já, tak jako se to dělalo dřív? Nadáváte? Nebo jste poctivky? Pochlubte se … :-)

Úvodní obrázek: Barbora Kaasová

Jsem přizdisráč

…. no, spíš jsem jím býval.

A jak se mi povedlo této role zbavit? Jak se mi povedlo se od ní oprostit? Jak se mi povedlo ji pustit?

S odstupem několika let to vypadá velice jednoduše. :-)

  • dostal jsem se na pomyslné DNO a UVĚDOMIL jsem si to.
  • ROZHODL jsem se, že to takhle už nechci a že to budu řešit.
  • ZAČAL jsem hledat řešení.
  • našel jsem metodu, která mi sedla.
  • začal jsem na sobě MAKAT a makám dodnes.
  • našel jsem svoje POSLÁNÍ a SMYSL svého života.
  • cestou jsem získal spoustu nových pohledů na svět a hlavně na sebe samého.
  • (většinou) :-) žiju ŠŤASTNÝ a naplněný ŽIVOT. :-)

… a jsem šťastný, že jsem si celou tuto cestu prošel. Jako třešnička na dortu pro mě je to, že teď pomáhám ostatním, aby se to naučili a žili tak taky…

Jo, a k tomu přizdisráčovi…

Dřív jsem měl plány, ale bál jsem se je realizovat, protože jsem se bál, že se mi to nepovede.

Měl jsem skvělé myšlenky, ale nechával jsem si je pro sebe, protože jsem se bál, že se mi ostatní budou smát.

Bál jsem se lidí, a tak jsem měl o nich spoustu domněnek a předsudků, protože jsem se bál je oslovit a poznat, jak jsou skvělí.

Bál jsem se říct si o to nejlepší, protože jsem měl strach, že to nedostanu.

Bál jsem se ukázat ostatním věci, které jsem vytvořil, protože nebyly dokonalé.

Tou cestou popsanou výše jsem rozpustil/zahodil/zbavil se spousty zbytečných obav/strachů/bloků, které jsem si buď sám vytvořil, nebo jsem je během svého života převzal ze svého okolí.

Možná jsem v některých oblastech svého života ještě stále přizdisráč, ale už vím, že je to jen o mně, že mohu být svobodným člověkem a dělat na světě to, za čím mě srdce táhne.

Přeji Vám z celého srdce, ať najdete tu odvahu a ať se vám povede přestat hrát roli přizdisráče. Chcete-li znát podrobnosti mojí cesty nebo se jen nechat inspirovat, sledujte mě nebo následujte. :-)