• Home
  • Archiv pro štítek: smrt

Děkuji Ti za všechno

Říká se, že když člověk ve svém životě dospěje do nějakého významného bodu, kdy u něj dochází k nějaké významné životní události/změně/zlomu (narození dítěte, svatba, rozvod, změna práce, …), je to jako by nějaká jeho (stará) část umírala. Člověk prožívá takovou malou smrt.

Dochází tak obrazně k loučení se starým já a rodí se nové (upgradované) já. Je to jako bychom jeden život končili a začínali další. Oproti opravdové smrti a znovuzrození (reinkarnaci) to má tu výhodu, že si pamatujeme všechny naše předchozí zkušenosti a můžeme je vědomě využít v dalším prožívání našeho života a získávání dalších zkušeností.

Jeden takový bod zlomu právě prožívám

Chtěl bych v tomto zamyšlení poděkovat svojí firmě MIREC za uplynulá léta a cenné životní zkušenosti a tak trochu zrekapitulovat společný čas/život.

Někdo bude možná kroutit hlavou. Pro někoho je to velmi snadné změnit práci, partnera, přestěhovat se, atd. Já jsem ale jiný. Pro mě má práce v životě velký význam a proto jsem se k tomuto kroku (když si to přiznám) odhodlával několik let.

Jak to začalo?

Když mi bylo kolem dvaceti, viděl jsem někoho, jak lepí samolepky na výlohu. Říkal jsem si, že by to byla docela zajímavá a pohodová práce :-) Netrvalo dlouho a za několik let jsem nastoupil do jedné místní firmy. Zde jsem kromě práce s počítači a počítačovými sítěmi, přišel do styku i s reklamou. Majitelé firmy se střídali, ale já asi sedm let seděl ve stejné kanceláři a středisko reklamy bylo na vzestupu.

Byl jsem do práce zapálený, bavilo mě to a trávil jsem v práci hodně času i po pracovní době. Tehdy začínal boom internetu a kromě grafiky jsem začal tvořit i webové stránky a naučil se programovat. O nabízení tvorby webových stránek zaměstnavatel neměl zájem a tak jsem to dělal ve svém volném čase po večerech a víkendech.

Velký splněný sen

Měl jsem velký sen. Postavit dům a žít na vesnici.

I když jsem si vydělal po těch sedmi letech docela pěkné peníze, na stavbu domu to nestačilo. A tak jsem se rozhodl podnikat. No rozhodl … to ano, ale v podstatě mě k tomu ukecali kamarádi. Děkuji Vám za to! V roce 2004 jsem tedy založil Webové & Grafické studio MIREC.

Dlouho mě práce bavila a naplňovala a díky tomu se mi po osmi letech podnikání podařilo si svůj sen splnit.

Od té doby však můj zápal pro podnikání v reklamně začal postupně pohasínat a já jsem se začal zajímat o jiné věci. V posledních dvou letech jsem se snažil MIREC posunout o level výše. Dal jsem si za cíl, posunout jej postupně k čistě marketingové agentuře. Podnikl jsem sice k tomu řadu kroků, ale nakonec jsem si uvědomil, že to všechno vymýšlím už jen hlavou a srdce už v tom není.

Neuměl jsem si to představit

Před mnoha lety jsem neuměl pochopit, jak je možné, že se někdo piplá s firmou jako se svým dítětem a pak jí prodá. Před cca pěti lety mi tato myšlenka proběhla hlavou poprvé a najednou mi to začalo dávat větší a větší smysl.

Zpětně si uvědomuji, že se se svojí firmou nevědomě loučím už řadu měsíců (možná i několik let). Před dvěma lety jsem začal s úklidem, pak jsem v ní vše opravil a uspořádal. A nakonec jsem dospěl k tomu, že se náš společný čas naplnil a že je na čase pustit jí do světa a předat jí někomu, kdo se o ní dobře postará a komu splní zase třeba jeho sny.

Táhne mě to o dům dál

Za posledních pár let se můj život, a pohled na něj, dost změnil. Dnes už mám jiné sny a tak směřuji k nim. Hodně mě začala bavit práce s lidmi a lidským podvědomím. Zjistil jsem, že je to opravdu úplně jiný obor a že to na reklamu a marketing naroubovat nepůjde.

Takže moje milá firmo …

Hodně si mě toho naučila, hodně si mi toho dala a já jsem Ti za to moc vděčný a moc si naší společné cesty životem vážím. Děkuji Ti za všechno. Dávám Ti svobodu. A přeji Ti hodně štestí.

Tvůj Míra ;)

A jak to máte se zásadními životními změnami vy?

Děláte je často, snadno a s lehkostí? Nebo je to pro Vás dlouhodobý a náročný proces, podobně jako pro mě? Jak často ve vás něco umírá a rodí se něco nového? Jak často upgradujete svoje já?

Uvědomění z knihy Musela jsem zemřít

Nedávno jsem četl, vlastně poslouchal, knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani.

Autorka v ní popisuje svůj životní příběh. Měla rakovinu a vyléčila se z ní. Po celém těle měla nádory o velikosti citrónu a v roce 2006 zažila stav blízké smrti (NDE). V té době (byla asi 30 hodin v kómatu) pochopila co dělala ve svém životě špatně, rozhodla se uzdravit a vrátila se zpátky do života. Od té doby o svém životním příběhu a svých pochopeních a uvědoměních napsala dvě knihy a přednáší po celém světě.

Ne, že bych já něco podobného zažil, ale kniha mi dala několik zásadních uvědomění. Kdybych měl vybrat pro mě jedno zásadní, bylo by to toto:

Žít z radosti a ne ze strachu

Každý den se ve svém životě rozhodujeme co budeme dělat a co ne. Rozhodujeme se, jestli si můžeme něco dovolit nebo ne. Rozhodujeme se vlastně každou chvíli a celý život. A tak naše rozhodnutí naše životy vlastně ovládají. Naše rozhodnutí rozhodují o tom/jsou rozhodující pro to, jaký náš život je a jaký bude.

A při našem rozhodování nás často ovlivňují/ovládají strachy a obavy a pak často následují i výmluvy.

Třeba si říkám: „Chtěl bych si koupit tenhle krásný obraz.“, ale pak přijde myšlenka typu „teď na to nemám peníze“, „je to zbytečný“, „musím šetřit“ apod. Nebo si říkám „Pojedu navštívit kamaráda, kterého jsem neviděl 20 let.“, ale pak přijdou myšlenky typu „už si mě asi nepamatuje“, „to je trapný mu volat po tak dlouhé době“, „určitě má svých starostí dost, nechci ho obtěžovat“, apod.

Od té doby co jsem četl tuto knihu, se snažím se v takových situacích, kdy po něčem toužím, ale ovládají mě myšlenky, které mě od rozhodnutí zrazují, představit si tu radost, která bude následovat, když svojí touhu uskutečním.

Racionálně se podívám na to, jestli jsou mé obavy a strachy (teď a tady v tuto chvíli) skutečné a nebo mě jen ovládají.

Představím si tu radost, jakou budu mít z toho krásného obrazu, když na něj budu každý den koukat. Představím si, jaké budou ty zážitky s tím kamarádem a jak dlouho z nich já i on budeme čerpat vzpomínky. Prostě si představím tu nabíjející energii, která mě bude naplňovat po tom, co svůj sen uskutečním.

A to může být klíč k životu v radosti. Zkuste a uvidíte :-)

Další postřehy z knihy na blogu SETKEY

Příběh Anity hezky shrnuje Petr Dusil v článku Spontánní partnerství. Píše o jejím vztahu s celoživotním partnerem Dannym. A taky píše o Sebelásce a o tom co to znamená být sám sebou. Čtení je moc zajímavé, doporučuji :-)