• Home
  • Štítek: spolupráce

Z čeho pramení únava?

Podle mého z nastavení mysli. A tím bych mohl skončit :-) …

To by vám, kteří to čtete, ale asi nestačilo, že? Asi budete chtít vědět, jak to myslím.

Tak já to teda zkusím vysvětlit :-)

Před nějakým časem jsem pracoval jako zahradník. Někdy to byla větší dřina (třeba zatloukání kůlů jako opora zasazeným stromům, vykopávání pařezů, tvorba chodníků ze žulových desek, …), jindy to byla pohoda (sekání zahrady, pletí, sázení kytiček, výchovný řez, …).

Někdy jsem chodil domů hodně unavený a jindy naopak nabitý energií. Někdy jsem však chodil domů unavený i když jsem dělal pohodovou práci a jindy nabitý energií i když jsem se dřel (i přesto, že tělo bylo jako zbité). Což logicky vlastně moc nedává smysl ;-)

Jinými slovy, když jsem dělal něco, co mě v tu chvíli bavilo, nabíjelo mě to. Když jsem dělal zas něco, co mě nebavilo, vybíjelo mě to a pak jsem chodil unavený.

Je pro mě vlastně velmi jednoduché zjistit, které činnosti mě nabíjí a které vybíjí. Stačí si ty činnosti třeba přečíst, jak jsem je napsal výše.

Tak třeba pletí

Není to fyzicky náročné. Nemusíte u toho přemýšlet. Myslíte si na co chcete a čas ubíhá. … No pro mě na chvilku dobrý, zpestřit si tím den super, ale dělat to několik dní v kuse … brrr … přestává mě to bavit, hlavou se honí myšlenky (je to pořád dokola, dělám to za trest, …), myslím na něco jiného, hlava jede jak o závod … a energie utíká pryč … není to moje … :-(

Sázení kytiček

Taky pohoda. Fyzicky se nedřu. Bude to tu krásné. Udělá to lidem radost. Mohu si sám vymyslet do jakých tvarů kytičky uspořádám. Společné dílko je krásné. Fotím. Na jeden / dva dny super, zpestřit si tím den paráda. Není to úplně moje (spíše maminky), ale je to lepší :-) …. energie na neutrálu :-|

Vykopávání pařezů

Fyzickou práci mám rád. Tělo se zapotí. Jdu s vervou do toho. Kopu, sekám kořeny sekerou, vyhazuju hlínu lopatou. Nemusím při tom přemýšlet. Z počátku si to užívám, ale po osmi hodinách ve vedru jsem vyřízenej. Moje tělo na to není úplně stavěný a další tři dny na sobě pociťuju únavu. Na chvíli super, ale dělat to celý den, to pro mě není. Není to moje (spíše nějakého sosuseda :-) … energie na neutrálu :-|

Tvorba jezírka

Je to pro školu/školku, kde jsou děti. Bude to pro ně velká radost, čvachtat se tu ve vodě. Vzpomínám si na svoje dětství :-) Kopeme jak o závod, nosíme těžké kameny, udusáváme vibrační deskou, sázíme kytičky, vozíme kačírek, tvoříme vodopádek. Je to sice chvílemi docela dřina, ale je to pestré. Hmmm … a tvoříme. … Ztrácím pojem o čase, pracovní doba utíká, ještě bych tu byl … Aha to už je moje více … fotím, ukazuju, vyprávím, sdílím … Aha … takže tvoření, pestrostto by mohlo být moje … energie nabito <3

A jak poznám jestli mě ta daná činnost bavila?

Stačí si vzpomenout jak jsem to dělal. A když cítím uvnitř sebe radost, bavilo mě to. Cítím více radosti? Mám chuť o tom vyprávět/sdílet? Více radosti rovná se více naplnění / více vzrušení / více dobíjení.

Představte si baterii, která se dobíjí energií. Taková baterie pak dokáže nabíjet mnoho dalších zařízení. Stejně tak i naplněná sklenice dokáže napojit spoutu živočichů. A stejně jako ta baterie fungujeme my.

Ale abych se vrátil k odpovědi na položenou otázku …

Podle mého nás nejvíce vyčerpávají myšlenky. Když dělám něco, co mě nebaví, co je pro mě otrava, tak moje mysl začne hrabat a vymýšlet. Jsem myšlenkami úplně jinde, než kde je tělo. Nejsem ve svém těle. Nejsem v sobě. Utíkám od reality / žiju ve snu (v nesprávném snu). Nejsem tady a teď. Moje mysl pracuje destruktivním způsobem (moje mysl není můj kamarád a spolupracovník).

Když dělám něco, co je moje, co mě baví a naplňuje, tak jsem plně ukotven v tom co dělám. Jsem sám v sobě. Mysl mi pomáhá tvořit to, co dělám (mysl je mým kamarádem a spolupracovníkem). Je to souhra těla a mysli. Je to koncert <3 … na myšlenky / snění mimo danou činnost není místo. Vlastně tím i fyzicky mozek šetří energií. Jsem ve flow. Jsem do toho zabranej. A to mi dodává energii. To mě nabíjí :-)

I když Tvorba jezírka byla super, zjistil jsem, že dělat to každý den není stejně úplně to moje na 100%. Moje je ta pestrost a tvořivost, tím jsem si jist :-)

Mění se to

Ty naplňující činnosti se samozřejmě v průběhu života mění. Obzvláště v dnešní zrychlené době. Už to není jako dřív, že se věnujeme jedné profesi celý život.

Dlouho jsem toužil zažívat flow (zapomenutí na čas při nějaké činnosti), tak jako třeba když jsem před mnoha lety začínal podnikat v reklamě :-) … A zase jsem našel <3

Pro mě je to v současné době hlavně tvorba písniček. Tak například včera jsem vstal po šesté hodině, poprvé jsem se najedl v půl druhé. Hrál jsem na kytaru, tvořil bicí, hrál na klávesy, zpíval a v podvečer byla nová písnička na světě :-) Pak jsem šel do lesa a na louku se psem. Pak na zkoušku s kapelou. Po zkoušce jsem písničku poslal pár lidem a poslouchal jí stále dokola.

Prostě radost celý den <3

Spát jsem šel po půlnoci plný energie s chutí tvořit něco dalšího. Sice jsem celý den vykonával nějakou činnost, můj den byl těmi činnostmi úplně naplněný, ale pocitově jsem mě včera spoustu volného času.

Další mojí oblíbenou a nabíjející činností je pro mě teď psaní. Dnes jsem vstal po sedmé, udělal si ranní hygienu, zkrátil si ranní rozcvičku a sedl k psaní článků. Je devět pryč a já bych pořád psal :-)

A jak poznám, že ta daná činnost je moje?

Prostě se mi do ní chce samovolně. Ráno se probudím a těším se, že to budu dělat. A když vstanu, je to první k čemu mě to táhne. Cítím touhu, takový magnetismus :-)

V zahradnictví mě to taky víceméně bavilo, ale většina těch činností, které mě bavily, mě bavily, až když jsem je začal dělat. Až když mi zaměstnavatel řekl, co mám dělat. Nebylo to samo od sebe.

A jak to máte Vy?

Chodíte z práce unavení a nebo nabití energií? Ztěžujete si, jak to dnes bylo v práci hrozné, jak to vůbec neutíkalo a nebo vyprávíte nové zážitky / výtvory své rodině?

Děláte to svoje a nebo děláte práci někoho jiného?

A víte, že když děláte práci někoho jiného, mohl by jí za vás dělat někdo jiný, koho by bavila? Každý přece máme rádi něco jiného. Jsou lidé, kteří rádi kopou celý den. Jsou lidi, kteří rádi celý den plejou. Jsou lidi, kteří dělají rádi to co Vy nesnášíte :-))

Jako že fakt …. nekecám :-D

Nevyřčené NE jako uzávěr

Jak to tak vypadá, stále se učím umění říkat NE. Uvědomil jsem si dnes, že je to důležitý základ pro fungující spolupráci. Je to základ komunikace. Dnes jsem to zase uviděl z trošku jiného úhlu pohledu, tak máte-li chuť, pojďte se na to se mnou podívat :-)

V posledních týdnech tvořím nové písničky, resp. dotahuji některé, které jsem vytvořil dříve a Lenka Bauerová mi pro nové právě tvoří texty. Lenka mi je tvoří na míru tak, abych skrz texty mluvil více já. Pro některé z nich jsou inspirací tyto moje články. A abych to v písničkách mluvilo ze mě/z mé duše, je potřeba, abychom se s Lenkou na sebe naladili a ona mě více poznala. A k tomu je potřeba upřímnost hlavně z mojí strany.

Lenka je mistryně v hraní si se slovy, ostatně je to její profese, takže někde se Lenka trefí na poprvé a sedí mi to jako poklice na hrnec a jinde mi to prostě nesedí.

No ale to jsem si musel nejdříve přiznat

Uvědomil jsem si, že mám s upřimností v těchto případech občas potíž a moje reakce bývala taková opatrná. Lence jsem se však přiznal, že mám s říkáním NE stále občas problém. Ona má však toto téma evidentně vyřešené a tak mi nabídla, že si to na ní můžu trénovat :-) Děkuji <3

A dnes jsem si uvědomil toto

Když mi to nesedí a chodím kolem toho dva metry daleko, Lenka ode mě nemá přímou zpětnou vazbu. Když svojí nespokojenost zametu pod koberec, tak naší společné tvorbě beru možnost dočkat se zdárného konce.

Pokud však řeknu upřímně to, co si opravdu myslím (to co cítím), může se Lenka na mě přeladit, naše tvůrčí energie mohou začít rezonovat a dílo může dále žít, vyvíjet se a zrodit se v něco nového. Může vzniknout radost nejen pro nás, ale i někoho dalšího.

Pokud tak neučiním, vlastně pro naší společnou energii/spolutvoření vytvořím uzávěr (jakoby Lenky proud energie nasměruji jinam) a s tou danou tvorbou/daným dílkem je zpravidla konec. Z mé strany by to bylo plýtvání energií někoho jiného. Což je z mého pohledu velká neúcta k tvorbě někoho jiného.

Říkat NE se pro mě tedy ode dneška změnilo :-)

Občas to vyžaduje odvahu, ale říkat NE velmi podporuje spolupráci a celý tvůrčí proces.

Když mi to docvaklo, napsal jsem Lence přímo tohle:

P.S.: jo teď mi něco došlo … když jsem k Tobě upřímnej a řeknu NE, když ho cejtím, má naše spolupráce na dané věci potenciál růst a dotvořit se. Protože pak to má pokračování a naše společná energie má možnost růst – může se to přetvořit v radost. Když jsem neupřímnej, zabiju to.

No a když rovnou cítím radost, je to tam rovnou. To pak ta radost prostě má možnost tvořit další radost :-))

Díky, díky, díky <3

A jak to máte s říkáním NE v tvůrčím procesu Vy?

Umíte NE používat? Nebo se ho bojíte a vyhýbáte se mu?

Jak to souvisí se mnou?

„Vždycky se nejdřív podívej, jak to souvisí s Tebou – co to má říct Tobě.“

Něco v tomhle smyslu mi nedávno řekla Petra Jelínková při individuálce. Nebo něco v tomhle smyslu mi tehdy došlo, když mi něco k tomuto tématu říkala. Šlo o to, když třeba někdo něco říká/vypráví/sděluje svůj názor na něco/postoj k něčemu/předává svoje zkušenosti. On něco říká o svém životě, ale mě to má říct něco o mém životě. Nejde o něj, ale o mě (teda v mém světě, v jeho je to zase jinak a ve vašem taky ;-).

A mě se dnes ukázalo na více praktických příkladech najednou, že to sice vím, ale pořád se tím neřídím/pořád to nežiju naplno.

Občas potřebuju více lidí/více událostí, aby se mi to spojilo a mě z toho vyplynulo AHA. Děkuji Vám, že tu pro mě jste lidi <3

Víc tvořím než dřív, ale stejně pořád hodně konzumuju

V posledních týdnech jsem začal tvořit muziku. Od známé/kamarádky Adély Victorie Jedličkové, která krásně tancuje, mi přišla nabídka, že bysme spolu mohli něco vytvořit. A já jsem takovej více teoretik, než praktik (alespoň zatím v některých oblastech svého života) a tak jsem se této myšlenky aktivně ujal a vytvořili jsme spolu zatím spolupráci ve virtuálním prostoru. Na mojí novou písničku Pohoda jsme udělali společný klip.

Dělat něco na živo jako jednotlivec je pro mě zatím větší výzva. Adél je poměrně z daleka a já zatím nemám repertoár na nějaké delší vystoupení, tak je to fajn začátek, ale zároveň v pozadí vnímám strach, aby to nezůstalo jen u toho, abych se z toho pak nějak nevykroutil.

Co když je to ale ve skutečnosti jinak?

Ano, myslím si že je tam u mě strach, že to nezvládnu. Ale co když je ten strach jen iluze a ve skutečnosti je za ním obrovská radost ze společného tvoření <3 ? Obrovská radost s toho, co velkolepého bysme spolu mohli vytvořit pro sebe a další lidičky?

Nabídky nekončí

No a pak přišla další nabídka od naší společné známé/kamarádky, že o nás/o naší spolupráci napíše a udělá nám reklamu. Naše dílko jí totiž udělalo velkou radost :-) A z Adélky na FB vypadlo něco jako „ale já když o tom začnu mluvit, tak se to pak zastaví“ (vlastně něco podobného jako u mě, jak píšu výše, ale to jsem si to ještě neuvědomoval). A já začal přemýšlet, jak jí pomoci, začal jsem jí dávat otázky a dnes (druhý den) mi zase začalo naskočily další otázky, abych jí s tím pomohl.

Přičemž ráno jsem zkouknul video (shodou okolností té společné kamarádky/známé), která povídala o tom, že měla období, kdy chtěla všechny zachránit a že pak pochopila, že musí zachránit nejdříve sebe. A až pak jako bonus nebo takové pohlazení může být inspirací někomu dalšímu. A já jí to komentoval, že vím, že takhle nějak jsem to taky měl. Přičemž jak koukám, pořád „pomáhám“, ale sám nemám u sebe uklizeno :-)

A poslední dnešní dílek skládačky

No a do toho jsem dnes zkouknul ještě video Honzy Zemánka, který si postesknul na tím, že Facebook mu blokuje reklamy na e-shop s workshopy a že mu tak nenechá vydělat. Chce se (jako já) totiž živit jen tím, co ho baví a naplňuje. Poděkoval jsem mu v komentáři za sdílení a otevřenost. Ale před chvílí jsem mu ještě chtěl dát další komentář – tip na to, ať dělá živé workshopy apod. …

A teď mi to docvaklo

Teď mi došlo, že se to všechno týká mě. Hurá. Heureka. Jupííí.

K první kamarádce. Ano jsem teoretik, mám plnou hubu keců a hlavu plnou plánů, ale pak když dojde na lámání chleba, tak se leknu a couvnu.

Honzovi Zemánkovi bych chtěl radit, aby dělal živé workshopy (což on stejně možná i dělá, já nevím?), ale zatím se sám odvážím jen do virtuálního prostoru a včera když mi přišla nabídka na možné veřejné hraní převzatých písniček v nějaké hospůdce v Praze (zase od někoho dalšího), vymluvil jsem se na to, že mě hraní převzatých písniček zas až tolik nenaplňuje. Přičemž pořád přemýšlím nad tím, jestli je to moje pravda nebo ne :-))

Hmm … hezký result :-D

A jaké vidím teď pro sebe pokračování?

Strachy jsou, vidím je, vítám je, děkuji jim že se ukázaly. Už mi neslouží, tak jim říkám pápá. Teď je čas prostě vykročit a jít za Radostí a další Tvorbou :-)

A jak to máte Vy?

Jste víc praktici/Tvůrci nebo teoretici/stále trochu Oběti? Jdete do všeho po hlavě a nebo se v posledních chvíli po…..zastavíte a nejdete do toho?