• Home
  • Štítek: strach

Rozhodovat se srdcem

Dnes chci psát o takové banalitě. O rajčatovém salátu, jak napovídá obrázek v záhlaví.

Pro mě jsou však tato uvědomění na těchto životních banalitách velmi zásadní. I tyto banality / tyto malé životní trenažéry / návyky / vzorce chování / podvědomé programy, se pak totiž odrážejí v našich životech v mnohem důležitějších oblastech :-)

Velké rajče

Minulý týden jsme od babi dostali opravdu velikánské rajče, takové to masité, se slovy: „udělejte si salát“ :-). Dlouho jsme ho neměli a tak jsme si řekli, že si ho uděláme. Představil jsem si ho a začaly se mi sbíhat sliny. Cibule doma byla, tak to jen nakrájet, zalít nálevem a je to :-)

Dnes ráno

Dnes ráno jsem přišel do kuchyně a koukám na modrou misku. Říkám si „jé to asi žena udělala ten salát :-)“. A dostal jsem na něj chuť. Sundám víko a opravdu, je tam :-) Super <3

Ale pak se do toho zapojila hlava

A hlava povídá: „Nojo, ale dneska točíš klip, budeš zpívat a vedle tebe bude spousta Holek z Chodska. Bude ti smrdět z pusy“. A tak si říkám, že si ho teda nedám :-/

A pak zase hlava říká: „Nojo, ale dělala ho tvoje manželka, měl by sis ho dát. To by bylo špatný, kdyby sis ho nedal. Mohl by se zkazit a nebo na něj pak zapomeneš a bude se muset vyhodit, protože děti ho nejí. Bude zklamaná. Udělej jí radost.“

A tak jsem to nechal chvilku bejt. Udělal jsem si snídani a pak jsem si uvědomil, že tohle poslouchání hlavy je naprostý nesmysl.

Hlava / naše mysl je skvělý nástroj. Když potřebujeme něco vytvořit (třeba točíte klip se spoustou holek :-), může se přetrhnout a zásobuje vás nápady jak na to. Pak jí velmi rád používám – miluju to společné Tvoření. Ale jindy je lepší poslouchat/vnímat něco jiného.

A co?

Poslouchat sám sebe / svoje srdce

Mohlo by se zdát, že když bych si dal salát kvůli svojí ženě, bylo by to ze srdce, protože je tam alespoň pro mě takový hezký pocit, že jí tím udělám radost. Ale bacha na to! U mě je za tou něhou rafinovaně schovaný strach z toho, že by na mě byla naštvaná, kdybych si ho nedal, nebo kdyby se nedej bože ten salát zkazil a pak se musil vyhodit. To by byl průšvih :-D

To bych měl ale najednou blbých pocitů … A blbé pocity, ty prostě nechceme a tak raději často děláme to, co nechceme :-)

Tím mi často v dětství maminka „vyhrožovala“: „dělala jsem ho pro tebe“, „dalo mi to velkou práci“, „musí se to sníst, jinak se to zkazí“, „když to nesníme, budeme to muset vyhodit“, „to sníš / to se do tebe vejde, už je toho jen trochu“, … a tak :-) …

Moje Maminka mi totiž Lásku projevovala velmi často skrze jídlo … já to sice chápu, ale možná bych se raději s ní v tu danou chvíli obejmul (čímž bych projevil Lásku jak jí, tak sobě) a ten salát, co mi s Láskou připravovala, bych si dal třeba za hodinu, až bych na něj dostal sám chuť a měl prázdné bříško.

A jak to dopadlo s rajčatovým salátem dnes?

Zvítězila Láska ke mě samotnému nebo k mojí Ženě a nebo jsem se dokonce nechal strhnout strachem, že bude můj odér mezi tolika ženskejma působit odpoudivě?

Zkuste hádat :-)

A jak to máte Vy?

Umíte se rozhodovat podle sebe / podle toho co skutečně chcete / podle toho co cítíte / co vnímáte / co chce vaše srdce? Nebo posloucháte svojí nezbednou hlavu a svoje podvědomé programy uložené v ní?

Proč si kupuju některý věci, aneb Sluchátka, který jsem nepotřeboval

Nedávno jsem se nadchnul do domácího nahrávání. Mám novej počítač, mělo s kapelou přijít nahrávání ve studiu a tak jsme si dělali pracovní nahrávky. Nahrávání mě opravdu chytlo, tak přišel do mého života nahrávací software, klávesy a další věci.

Nakupování věcí je fajn, ale …

Pak jsem začal mít potřebu profi sluchátek. Když už, tak už. Ne? Jenže …

Když už něco kupuju, tak ať je to pořádný. Chci pořádně nahrávat, tak ať je to dokonalý …

A tak jsem začal vybírat.

První sluchátka, co mě padly do oka, byla Audio-Technica ATH-M50x. Naprosto mě nadchly – skvělej basovej zvuk, kvalitní provedení, měkouknký a dlouhý kabel(y), prostě paráda. Ale …. po deseti minutách na uších mi uši bolely tak, že jsem je musel sundat. Asi mám velký uši nebo co, do náušníků se mi nevejdou a nebo prostě mají na mě moc velkej přítlak, nevím … A tak jsem s vděčností využil, asi podruhé v životě, tu možnost moderní internetové doby, je vrátit.

No a začalo další vybírání

Už ty první sluchátka byly o dost dražší, než kolik jsem si říkal, že za ně utratím, ale hranice se u mě posunuly a žačal jsem toužit po bezdrátových. Při tom hledání jich na mě spoustu vykouklo, cítil jsem tu svobodu, jak nebudu uvázanej kabelem. Všude nápisy, že je to profi na poslech i nahrávání muziky. A tak jsem se hec(k)nul a řekl jsem si, že ať už to stojí za to, plácnu se přes kapsu, investuju i do bezdrátovosti. A tak jsem po dlouhém váhání a prostudování všech možných kodeků, vybral Sony WH-1000XM4.

Dorazil luxusně vypadající kousek. Sametový povrch. Téměř dokonalý odfiltrování okolního šumu. Krásný zvuk. No na poslech muziky geniální :-)

No ale při připojení k počítači a zahrání na klávesy, přišlo velké zklamání. Bylo tam zpoždění/latence zvuku, které je prostě pro hraní nepoužitelné. Nechtěl jsem se jich vzdát, ale po několikadením testování jiných kodeků, instalaci různých driverů apod., jsem je s vděkem opět poslal odkud přišly.

Třetí v řadě

Potom přišla řada na AKG K371-BT. Usoudil jsem teda, že muziku budu poslouchat bezdrátově a hrát na klávesy s kabelem, který tady byl (narozdíl od Soňáků) dost dlouhej. Ale u nich mě zase zklamalo použité levnějších materiálů – hlavně tvrdý kabel, nic moc kvalitní mechanické provedení, ale zásadní byl pro mě plochý zvuk – ten se mi prostě nelíbil. A tak šly taky z domu :-/

A potom další kousky

Myslím, že jsem mezitím zkoušel ještě ještě jedny, které jsem taky nakonec taky vrátil. To už si teď nevzpomínám jaké. Sám jsem nevěřil sám sobě, že jsem takhle vybíravej a věčně nespokojenej puntičkář.

Asi dvoje jsem pak taky ještě zkoušel od kamarádů, ale to teď už není důležité ;-)

Asi je teda nepotřebuju?

Zakončil jsem to tím, že jsem si řekl, že když takhle nejsem s žádnými sluchátky spokojený, že mi asi život dává najevo, že je nepotřebuju. A tak jsem se s přemáháním sama sebe rozhodl, další neobjednávat.

A s vděčností mě vlastní (tedy většinou :-), jsem se vrátil k léta používaným legendárním Koss PORTA PRO. Nejsou kolem uší, přeslechy se sice nějaký nahrajou, AudioTechniky měly pro mě sice geniálnější zvuk, ale vlastně mi stačí a vyhovujou. Teda alespoň k tomu, k čemu je teď používám, jo.

No ale hlavně mi dnes došlo, proč ta uzavřená profi sluchátka (alespoň prozatím) opravdu nepotřebuju

Uvědomil jsem si, že nakupování věcí je pro mě velmi často jen další výmluvou. Je to oddálení dělání toho, co opravdu chci. Tak třeba v tomhle případě chci dělat muziku, ale místo toho hodiny a hodiny hledám a zkouším nová sluchátka.

U mě je za tím vším strach

Bojím se totiž asi toho, že bych pak třeba musel někde vystoupit z komfortní zóny a třeba sám někde na nějaké akci hrát a zpívat. To raději budu obdivovat ostatní, kteří hrajou a budu hledat další výmluvy jako, že si nepamatuju texty, kytaru jsem tentokrát nechal doma, apod.

Není nic špatného na nových věcech, miluju je <3. Nové věci mi dělají velkou radost. Ale příště se spíše podívám nejdříve do sebe, jestli je v danou chvíli opravdu potřebuju, a nebo je za tím něco jiného …

Vím sice, že si ta profi sluchátka koupím, ale teď si jdu raději zahrát a dát do kupy zpěvník na nadcházející akce, abych se už vymlouvat nemusel :-))

A jak to máte s nakupováním Vy?

Taky si s tím něco vynahrazujete jako já? Nebo nakupováním od něčeho utíkáte? A nebo nakupujete vždy vědomě?

Uvědomění z knihy Musela jsem zemřít

Nedávno jsem četl, vlastně poslouchal, knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani.

Autorka v ní popisuje svůj životní příběh. Měla rakovinu a vyléčila se z ní. Po celém těle měla nádory o velikosti citrónu a v roce 2006 zažila stav blízké smrti (NDE). V té době (byla asi 30 hodin v kómatu) pochopila co dělala ve svém životě špatně, rozhodla se uzdravit a vrátila se zpátky do života. Od té doby o svém životním příběhu a svých pochopeních a uvědoměních napsala dvě knihy a přednáší po celém světě.

Ne, že bych já něco podobného zažil, ale kniha mi dala několik zásadních uvědomění. Kdybych měl vybrat pro mě jedno zásadní, bylo by to toto:

Žít z radosti a ne ze strachu

Každý den se ve svém životě rozhodujeme co budeme dělat a co ne. Rozhodujeme se, jestli si můžeme něco dovolit nebo ne. Rozhodujeme se vlastně každou chvíli a celý život. A tak naše rozhodnutí naše životy vlastně ovládají. Naše rozhodnutí rozhodují o tom/jsou rozhodující pro to, jaký náš život je a jaký bude.

A při našem rozhodování nás často ovlivňují/ovládají strachy a obavy a pak často následují i výmluvy.

Třeba si říkám: „Chtěl bych si koupit tenhle krásný obraz.“, ale pak přijde myšlenka typu „teď na to nemám peníze“, „je to zbytečný“, „musím šetřit“ apod. Nebo si říkám „Pojedu navštívit kamaráda, kterého jsem neviděl 20 let.“, ale pak přijdou myšlenky typu „už si mě asi nepamatuje“, „to je trapný mu volat po tak dlouhé době“, „určitě má svých starostí dost, nechci ho obtěžovat“, apod.

Od té doby co jsem četl tuto knihu, se snažím se v takových situacích, kdy po něčem toužím, ale ovládají mě myšlenky, které mě od rozhodnutí zrazují, představit si tu radost, která bude následovat, když svojí touhu uskutečním.

Racionálně se podívám na to, jestli jsou mé obavy a strachy (teď a tady v tuto chvíli) skutečné a nebo mě jen ovládají.

Představím si tu radost, jakou budu mít z toho krásného obrazu, když na něj budu každý den koukat. Představím si, jaké budou ty zážitky s tím kamarádem a jak dlouho z nich já i on budeme čerpat vzpomínky. Prostě si představím tu nabíjející energii, která mě bude naplňovat po tom, co svůj sen uskutečním.

A to může být klíč k životu v radosti. Zkuste a uvidíte :-)

Další postřehy z knihy na blogu SETKEY

Příběh Anity hezky shrnuje Petr Dusil v článku Spontánní partnerství. Píše o jejím vztahu s celoživotním partnerem Dannym. A taky píše o Sebelásce a o tom co to znamená být sám sebou. Čtení je moc zajímavé, doporučuji :-)