• Home
  • Štítek: trapnost

Trapnost jako nástroj k boření hranic

Občas se mi stane, že se koukám na nějaké video, nebo na někoho ve skutečnosti, a začnu se cítit trapně. Trapně za toho člověka, jak se chová. Za to, co na tom videu (nebo ve skutečnosti) dělá.

Už vím, že tahle trapnost jsem já, takže se jakoby uvolním a tu trapnost nechám plynout. A ta trapnost se jakoby začne rozpouštět, začne odtékat, začnu si jí odpouštět a jakoby si uvědomuju, že i tohle jsem já a začnu mít ty trapnosti na tom člověku postupně rád.

A jako mávnutím kouzelné hůlky se ta trapnost najednou promění v radost. Vzpomenu si na svoje dávné časy, kdy jsem dělal prostě to, co jsem cítil, bez ohledu na to, co si o tom/o mě myslí ostatní.

Jak to bylo dřív?

Vzpomínám si velmi jasně, že mému okolí (hlavně mým rodičům) se nelíbilo, když jsem byl sám sebou, když jsem byl uvolněnej a dělal jsem (tehdy pro ně) trapné věci.

(U)Závěr ve mě

A tak jsem se rozhodl, že ty trapnosti dělat nebudu. A postupně jsem se zavřel, začal závidět ostatním dětem, že oni se po svém projevovat můžou a tu Trapnost (dříve Radost a uvolnění) jsem si konečně pojmenoval jako trapnost po vzoru svých rodičů a těm pocitům v sobě jsem dal nálepku „to jsou blbý pocity, ty nechceš“.

Proč? Chtěl jsem bejt svými rodiči přijímanej. Chtěl jsem, aby mě měli rádi.

Postupně jsem se přestal hýbat, přestal mluvit, přestal se skoro úplně projevovat. A když už jsem sebral zbytky odvahy a chtěl se spontánně projevit, ptal jsem se rodičů jestli můžu, ať už verbálně a nebo „jen“ svými pohledy na ně.

Občas mi rodiče povolili, že můžu tohle nebo tamto dělat, ale řekli mi k tomu velmi jasně svoje „ale“ a stanovili mi jasně pevné hranice odkud kam můžu.

A moje uvědomění?

Takhle nějak vzniká kontrola. Nebo alespoň takhle nějak vznikala u mě. Něco děláte a na pozadí se stále kontrolujete. Kontrolujete, jestli je to ještě v rámci těch daných hranic a nebo ne. A tím k sobě samozřejmě poutáte pozornost svých rodičů a nabádáte nevědomky i je k ještě větší kontrole. Je to takový bludný kruh :-)

Mají mě rádi

Vím, že mě moje rodiče milovali a já je taky. Oni jen tohle nakoupili od svých rodičů a posílali to dál. Chtěli totiž být dobrými rodiči :-) Chtěli, aby ze mě byl dobrý člověk.

Já už však tyhle cizí hranice používat nechci. Chci si tvořit život podle svých představ. Chci, aby ze mě byl ten největší trapák na světě :-D … bejt trapnej je prostě Boží ;-)

A jak boříte svoje hranice Vy?

Nebo si je necháváte? Nebo se bojíte je bořit? Nevadí. Stačí je posouvat a posouvat, ony pak spadnou samy. Mě taky většinou vyhovuje více pomalejší tempo :-)

Pro začátek stačí to trapné video dokoukat do konce a nevypínat ho. Zkuste to, jestli máte chuť :-)

Je trapnej / trapná?

Zdá se Vám někdo ve Vašem okolí trapnej?

Tak to pusťte. Pusťte to a uvědomte si, že jste stejně trapní jako on/ona. A pak toho člověka / tu osobu (v sobě) začnete možná i milovat.

To ale přece není možné! Říkáte si.

Proč bych měl nějakého trapáka milovat?

Pocit trapnosti je jen odpor. Je to odpor přijmout nějakou odvrženou část sebe.

Taková technika …

Petra Jelínková mi při poslední individuálce připomněla jednu techniku.

Něco se Ti na někom nelíbí? Podívej se, v čem si stejnej jako on/ona. A když si to uvědomíš, tak se odměň. Řekni si: „AHA tak i takovejhle jsem já, tak vítej, pojď ke mě“ a obejmi ho (v představě). A pak se za to odměň. Dej si něco, co máš rád, třeba pivo :-)

No popravdě. Kdybych se tím řídil doslova a při každém uvědomění (přijetí nějaké své odvržené části) si dal pivo, mohl by ze mě být některé dny pěkný opilec :-))

Takže se nebudu Peťo Vašimi slovy řídit doslova (snad mi to prominete ;-) Ale i tak Vám moc děkuji <3 …

A kdy jsem někoho trapnýho viděl naposled?

Asi minulý týden. Brouzdal jsem na Youtubu a narazil jsem na nějakou obývákovou písničku Marie Tilšarové. Říkal jsem si něco ve smyslu „ta holka je trapná, je to falešný a hrozný“. A projížděl mnou mrazivý pocit trapnosti.

Pak mě ale napadlo (a něco ve mě se zlomilo/prasklo) … „No vždyť i já dávám písničky na Youtube, taky to je leckdy falešný a kvalita je hrozná.“ A připustil jsem si, že jsem vlastně (v tomhle) úplně stejnej jako ta holka. Něco ve mě povolilo a já její písničku začal poslouchat se zaujetím.

Pak jsem za pár dnů zjistil, že jsem už tu holku zahlédl v rozhovoru s Dobroběžníkem a že ta holka si prošla silnými zkušenostmi a že tyto životní zkoušky zdolala a otočila to v sobě. A teď tu radost ze života a životní moudrost rozdává ostatním. A uznal jsem, že je to vlastně velmi silná osobnost.

A od té doby jí mám rád její písničky poslouchám s nadšením. A už vůbec nejsou trapný a falešný taky nějakým záhadným způsobem přestaly být. To možná já jsem byl k sobě falešný :-)

A co Vy?

Jste taky trapní? Kdo z vás? Třeba jako já? Přihlašte se <3