• Home
  • Štítek: tvoření

Rozhodovat se srdcem

Dnes chci psát o takové banalitě. O rajčatovém salátu, jak napovídá obrázek v záhlaví.

Pro mě jsou však tato uvědomění na těchto životních banalitách velmi zásadní. I tyto banality / tyto malé životní trenažéry / návyky / vzorce chování / podvědomé programy, se pak totiž odrážejí v našich životech v mnohem důležitějších oblastech :-)

Velké rajče

Minulý týden jsme od babi dostali opravdu velikánské rajče, takové to masité, se slovy: „udělejte si salát“ :-). Dlouho jsme ho neměli a tak jsme si řekli, že si ho uděláme. Představil jsem si ho a začaly se mi sbíhat sliny. Cibule doma byla, tak to jen nakrájet, zalít nálevem a je to :-)

Dnes ráno

Dnes ráno jsem přišel do kuchyně a koukám na modrou misku. Říkám si „jé to asi žena udělala ten salát :-)“. A dostal jsem na něj chuť. Sundám víko a opravdu, je tam :-) Super <3

Ale pak se do toho zapojila hlava

A hlava povídá: „Nojo, ale dneska točíš klip, budeš zpívat a vedle tebe bude spousta Holek z Chodska. Bude ti smrdět z pusy“. A tak si říkám, že si ho teda nedám :-/

A pak zase hlava říká: „Nojo, ale dělala ho tvoje manželka, měl by sis ho dát. To by bylo špatný, kdyby sis ho nedal. Mohl by se zkazit a nebo na něj pak zapomeneš a bude se muset vyhodit, protože děti ho nejí. Bude zklamaná. Udělej jí radost.“

A tak jsem to nechal chvilku bejt. Udělal jsem si snídani a pak jsem si uvědomil, že tohle poslouchání hlavy je naprostý nesmysl.

Hlava / naše mysl je skvělý nástroj. Když potřebujeme něco vytvořit (třeba točíte klip se spoustou holek :-), může se přetrhnout a zásobuje vás nápady jak na to. Pak jí velmi rád používám – miluju to společné Tvoření. Ale jindy je lepší poslouchat/vnímat něco jiného.

A co?

Poslouchat sám sebe / svoje srdce

Mohlo by se zdát, že když bych si dal salát kvůli svojí ženě, bylo by to ze srdce, protože je tam alespoň pro mě takový hezký pocit, že jí tím udělám radost. Ale bacha na to! U mě je za tou něhou rafinovaně schovaný strach z toho, že by na mě byla naštvaná, kdybych si ho nedal, nebo kdyby se nedej bože ten salát zkazil a pak se musil vyhodit. To by byl průšvih :-D

To bych měl ale najednou blbých pocitů … A blbé pocity, ty prostě nechceme a tak raději často děláme to, co nechceme :-)

Tím mi často v dětství maminka „vyhrožovala“: „dělala jsem ho pro tebe“, „dalo mi to velkou práci“, „musí se to sníst, jinak se to zkazí“, „když to nesníme, budeme to muset vyhodit“, „to sníš / to se do tebe vejde, už je toho jen trochu“, … a tak :-) …

Moje Maminka mi totiž Lásku projevovala velmi často skrze jídlo … já to sice chápu, ale možná bych se raději s ní v tu danou chvíli obejmul (čímž bych projevil Lásku jak jí, tak sobě) a ten salát, co mi s Láskou připravovala, bych si dal třeba za hodinu, až bych na něj dostal sám chuť a měl prázdné bříško.

A jak to dopadlo s rajčatovým salátem dnes?

Zvítězila Láska ke mě samotnému nebo k mojí Ženě a nebo jsem se dokonce nechal strhnout strachem, že bude můj odér mezi tolika ženskejma působit odpoudivě?

Zkuste hádat :-)

A jak to máte Vy?

Umíte se rozhodovat podle sebe / podle toho co skutečně chcete / podle toho co cítíte / co vnímáte / co chce vaše srdce? Nebo posloucháte svojí nezbednou hlavu a svoje podvědomé programy uložené v ní?

Otázka: Jak se tvoří hojnost?

V neděli jsme byli se ženou na houbách. Jeli jsme na Černou řeku, kam často chodíme. Ale nic moc tam nebylo. V podstatě jeden hříbek, pár červivých masáků a jináč nic. Teda nic z toho, co jsme chtěli, jinak to tam bylo jako v pohádce :-)

Moje žena má ráda, když nachází na každém kroku. Úplně nejlepší je, když vleze do leza a hned na prvním kroku velikánský hřib. Má ráda hojnost, to je pak ve svém živlu a celá září :-)

Před několika lety jsem absolvoval základní kurz Accessu a ten mě naučil používat otázky. Dalo by se i říct, že mě naučil otázkami v této realitě kouzlit. A od té doby jsou otázky součástí mého života jako jeden z nástrojů tvorby. Jako nástroj pro otevírání se možnostem.

A tentokrát mi jediná otázka pomohla vykouzlit plný košík hub

Ale počkejte, k tomu se dostaneme …

Když jsme nic nenacházeli a žena začínala být tak trochu otrávená, položil jsem si otázku, uvedenou v nadpisu tohoto článku. Jak se tvoří hojnost?

Nejdříve jsem byl jako malé dítě a běželo mi hlavou. No tak když je tahle realita hrou, tak to se tady určitě ty houby někde objeví. Vyskáčou ze země a my určitě na to místo, kde zrovna vyskákaly, dojdeme. Byl jsem opravdu jak malé dítě :-)

Takhle to ale zřejmě nefunguje :-D Nebo alespoň ne mě ;-) Takhle silnou tvůrčí energii ještě nemám :-D

Ale funguje mi, být ve správný čas na správném místě

Krátce po tom, co jsem položil tuhle kouzelnou otázku, jsem si vzpomněl na nedaleký les. Kdysi jsem tam byl na hrabance, dalo se zajet autem až do lesa.

Ještě chvíli jsme bloudili v tom původním lese a hojnost se začala ukazovat i tady. Po pár krocích jsem uviděl místo poseté malými houbičkami. Byly tam rozsypané jako malé penízky :-) Ty ale nejíme a tak jsem se rozhodl ke změně.

Pojedeme jinam.

Dříve jsem neměl rád změny a když už jsem se k něčemu rozhodl, muselo to tak zůstat. Zůstali bychom v tom původním lese a já bych bral toto nezdařené houbaření jako krásnou procházku. Sice bych si to užil, ale prostě bych se uzavřel hojnosti.

Jenže otázky otevírají možnosti a volají ke změně a v tom je to kouzlo :-)

Přišlo nemilé překvapení

Když jsme dorazili na nové místo, těsně nad Chodovem, uviděli jsme les celý rozvoraný. Pokácené stromy, rozježděné traktory to tu bylo a po lesu s hrabankou skoro ani památky. Zřejmě brouček Kůrovec :-) Ale my jsme dali na intuici a vyrazili do toho voraniště :-)

A krátce po nemilém překvapení, přišlo překvapení milé

Na každém kroku Masák, tu a tam Babka, dokonce pár Lišek. Ale hlavně Hřibáci Praváci :-) A co bylo nejdůležitější? Žena šťastná jak blecha :-)) a po půlhodince byl koš plný.

To že zrovna tam byly houby, se dá vysvětlit i logicky, možná by se to dalo vymyslet. Tohle místo je možná o sto výškových metrů níže, takže tam bylo tepleji a do rozvoraného lesa na houby nikdo nepůjde, tak proto jich tam bylo tolik.

Ale nepoložit si tu kouzelnou otázku a neposlouchat intuici, měli bychom zřejmě prd :-) A takhle jsme si klidně mohli udělat třeba Houby s voctem :-D … teda my raději řízky a nebo smaženici na másle <3 Mňam <3

A co Vy? Umíte kouzlit?

Pracujete s otázkami? Znáte Access? Jste jako malé děti? A nebo děláte rychlé závěry a užíváte si Houby s voctem?

Reklama na závěr

Tohle původně nebylo záměrem článku, ale když už píšu o svojí ženě Lence a o Accessu, tak musím zmínit, že i moje žena umí kouzlit s otázkami. Tak pokud byste to chtěli od ní naučit, vyřešit nějaký problém, či si jen dopřát cosi jako příjemnou masáž a přivítat do svého života lehkost, koukněte na její stránky :-) … on i ten Access jí nesmírně baví a pak září podobně jako na té fotce v záhlaví :-) A to já mám moc rád <3

Odpovídám tím, čeho mám plnou hlavu

resp. tím, co si myslím, že si o mě dotyčný myslí.

Před nějakým časem jsem dal výpověď v práci. A velmi dlouhou (pro mě opravdu nezvykle dlouhou) dobu jsem doma. Využívám teď podpory v nezaměstnanosti a to celkem cíleně. Hodně dlouhou dobu jsem byl workoholikem a pak jsem ještě hodně dlouhou dobu dřel jak kůň. Ano, přineslo mi to hodně ovoce, mám teď i díky tomu velikou materiální hojnost.

Ale mělo to jedno velké ALE

Nežil jsem. Jel jsem na autopilota. Dělal jsem jen (nebo řekněme z 90% jen) to, co se po mě chce, nebo to, co jsem si myslel, že se po mě chce. Dělal jsem to tak, jak jsem to měl naučené a moc jsem se neřídil tím, co jsem chtěl já.

Z určitého úhlu pohledu se teď flákám. Z určitého úhlu pohledu nedělám nic. Nedělám nic, žádnou klasickou obecně uznávanou práci, za kterou bych dostával výplatu.

A do nedávna jsem to tak vlastně viděl i já

Když se mě někdo ptal “co teď děláš”, naskočilo mi v hlavě “nic, jsem na pracáku”. Což je sice možná “pravda”, ale je to pravda, kterou vnímalo mé staré já. Později jsem začal říkat “dělám muziku, tvořím písničky” nebo “píšu zrovna článek”. Zpočátku jsem musel v sobě tu automatizovanou verzi stopnout a vědomě za ní dosadit tu skutečnou, ale teď už mi ta skutečná verze naskakuje automaticky. A moje sebehodnota se díky tomu vrací do normálu.

Když to trochu odlehčím, ono nic nedělat vlastně ani nejde. Když ležím, tak vykonávám ležení, když spím, tak spím. Dělat nic nejde :-)) Vždycky děláme nějakou činnost.

Oběť a Tvůrce

Když se na to kouknu zase jinak, tak pokud chceme být tady na světě šťastní, tak ani to výše uvedené NIC, dlouho dělat nevydržíme. Začneme se nudit a energie nám začne ubývat, dny utíkají rychleji a rychleji a jsme z toho otrávení. Jsme pak v roli oběti a v té není ve skutečnosti dobře nikomu.

Aby nám tady na Zemi bylo dobře, je potřeba se překlopit do role Tvůrce. A Tvůrce prostě pořád něco dělá – tvoří. Tak jako já. I když jsem na pracáku, vstávám v šest hodin a chodím spát kolem půlnoci. A celý den mám naplněný nějakou činností. Chvil, kdy si lehnu nebo sednu a jen tak lelkuju, moc nemám. 

A takovou tou běžnou domácí prací, kterou běžný člověk doma buď nestíhá a nebo jí naopak odpočívá po práci (jako je třeba sekání trávy, uklízení nebo různé opravy, …), tak tím já odpočívám mezi tím děláním toho, co mě baví. Ve chvíli, kdy už se moje tělo potřebuje třeba protáhnout a žádá si změnu :-)

Dělám co mě baví

Dělám téměř skoro celý den co mě baví a jelikož mě to opravdu baví, tak se to tak nějak pořád nabaluje a nechci toho nechat :-) Pořád přicházejí nápady, co bych ještě mohl vytvořit. Moje hlavní činnosti jsou teď tvorba hudby, její produkce a psaní článků.

Tedy vlastně inspirace ostatních lidí k tomu, aby žili svůj život (a né život někoho jiného) a dělali, to co je baví (a ne to co si myslí, že musí). A dělám to tím, co mě baví, to je vtipné :-)

Někteří lidé mi naznačují, že se flákám a že nic nedělám. A dělají to právem, jen mi zrcadlí to, co si sám o sobě myslím, resp. jsem si do nedávna myslel na 90%. Teď už se ty procenta blíží nule. Kdybych měl v tomhle zdravou sebehodnotu od začátku, cítil bych se rovnou třeba jako hudební skladatel a spisovatel v jedné osobě ;-)

Umělci jsou rebelové

Jenže to jsou pro nás obyčejné lidi příliš vznesené výrazy. Být hudebním skladatelem nebo spisovatelem, to mohou jen vyvolení. Ale když se kouknete do historie, jak vypadaly životy umělců, velmi často to byli rebelové. Byli to lidé, kteří vystupovali z normálu, vymykali se. Ale právě díky tomu mohli dělat to svoje a jen díky tomu se mohli stát úspěšnými a být pak inspirací ostatním, těm kteří po tom taky touží, ale zatím na to nemají koule.

Vstoupit do nejistoty

Způsobů, jak se začít živit tím co nás baví, je zcela jistě nepřeberné množství. Já jsem si vybral tento. Skočit do neznáma / vstoupit do nejistoty a čelit všem těm připomínkám, výčitkám a strachům, které v sobě mám. Je to můj způsob, jak sílit a navracet se do svojí plné mužské síly.

Je to vlastně podobné, jako když jsem před 17 lety začínal podnikat. Tehdy jsem měl našetřeno zhruba 100 tisíc korun a na co už nezbylo jsem si musel různě půjčit. Byl jsem tehdy vlastně dost odvážný.

Před pár měsíci, když jsem se k tomuto dalšímu skoku rozhodl, vlastně jsem na tom byl hodně podobně. Po podnikání mi zbyla obdobná částka, kterou jsem postupně investoval do vybavení a před pár dny byla částka na našem účtu opravdu malá.

Je to ale hodně zajímavé, zatím to jde a peníze se vždy včas nějak objeví :-)

Předtím to možná pro mě bylo jednodušší v tom, že jsem neměl ještě děti. Dnes je mám a tak je to pro mě ještě mnohem větší výzva. Měl bych být (tak jak je to obecně zavedené) živitelem rodiny a tím teď (z většiny jako dřív) nejsem.

Nicméně životem sílíme a tak časem zvládáme větší a větší výzvy. 

Ale stejně si myslím, že až se na konci života ohlédnu, budou mi všechny tyto výzvy připadat jako krásné hry <3

Dalším ze způsobů, jak dosáhnout toho, že se živím tím, co mě baví a naplňuje, tedy že jsem placen za svou existenci, neboli se mojí prací stanou moje koníčky, by mohlo být to, že si našetřím třeba půl milionu a pak to začnu realizovat.

Má to ale většinou háček. Lidé, kteří hrají na tuto domělou jistotu, většinou ze své bubliny nevystoupí. Protože buď potřebují ještě tamto a tohle, nebo čekají na jiná “až”. Nemají na ten skok dost odvahy. A nebo jsou na něj moc pohodlní. A tu odvahu jim právě bere ta jistota, které stejně neexistuje.

Zcela jistě mezi Vámi je dost lidí, kteří mají na účtu dostatečnou částku, která by pokryla jejich výdaje i na několik let, aniž by museli pracovat. A kdyby ne, tak na několik měsíců určitě.

Můžete si snít, že jednou …

Že to co vás baví, budete dělat po práci, a pak až se to rozjede, tak to překlopíte a přestanete chodit do práce. Ale víte o kolik více toho stihnete vytvořit, když na to máte celý den, týden, měsíc, rok … ?

Ale pro někoho to samozřejmě může být ideální cesta :-), jen v tuto chvíli ne pro mě. Lidé jsme různí a každému z nás funguje něco jiného :-)

Zkuste si si to alespoň představit

Vezměte si kalkulačku, spočítejte si výdaje, odečtěte kolik ušetříte, když nebudete chodit do práce, připočtěte k tomu to, co Vám poskytne stát jako podpůrčí dobu a uvidíte. A zjistěte racionálně kolik máte reálně času na to, vytvořit si svůj sen / vytvořit si pro sebe svůj Ráj na Zemi.

Vychází to?

Skočíte? Nebo počkáte až … ? 

… až umřete …. ?

… na příští život … ?

Nebo můžete být třeba šlechetnější a Vy budete makat až do smrti a až vaše děti se budou mít dobře … to je taky hezká výmluva ;-) <3

Poděkování na závěr

Díky mému skoku i moje žena čelí různým výzvám. A dává je. Je to velká silná holka.

A já Ti tímto děkuji, že to se mnou dáváš <3. Že jsi stále vedle mě a rosteš a skáčeš se mnou (i když někdy nedobrovolně :-) Díky, Ženo má <3 <3 <3

Fotka: stokpic z Pixabay

Z čeho pramení únava?

Podle mého z nastavení mysli. A tím bych mohl skončit :-) …

To by vám, kteří to čtete, ale asi nestačilo, že? Asi budete chtít vědět, jak to myslím.

Tak já to teda zkusím vysvětlit :-)

Před nějakým časem jsem pracoval jako zahradník. Někdy to byla větší dřina (třeba zatloukání kůlů jako opora zasazeným stromům, vykopávání pařezů, tvorba chodníků ze žulových desek, …), jindy to byla pohoda (sekání zahrady, pletí, sázení kytiček, výchovný řez, …).

Někdy jsem chodil domů hodně unavený a jindy naopak nabitý energií. Někdy jsem však chodil domů unavený i když jsem dělal pohodovou práci a jindy nabitý energií i když jsem se dřel (i přesto, že tělo bylo jako zbité). Což logicky vlastně moc nedává smysl ;-)

Jinými slovy, když jsem dělal něco, co mě v tu chvíli bavilo, nabíjelo mě to. Když jsem dělal zas něco, co mě nebavilo, vybíjelo mě to a pak jsem chodil unavený.

Je pro mě vlastně velmi jednoduché zjistit, které činnosti mě nabíjí a které vybíjí. Stačí si ty činnosti třeba přečíst, jak jsem je napsal výše.

Tak třeba pletí

Není to fyzicky náročné. Nemusíte u toho přemýšlet. Myslíte si na co chcete a čas ubíhá. … No pro mě na chvilku dobrý, zpestřit si tím den super, ale dělat to několik dní v kuse … brrr … přestává mě to bavit, hlavou se honí myšlenky (je to pořád dokola, dělám to za trest, …), myslím na něco jiného, hlava jede jak o závod … a energie utíká pryč … není to moje … :-(

Sázení kytiček

Taky pohoda. Fyzicky se nedřu. Bude to tu krásné. Udělá to lidem radost. Mohu si sám vymyslet do jakých tvarů kytičky uspořádám. Společné dílko je krásné. Fotím. Na jeden / dva dny super, zpestřit si tím den paráda. Není to úplně moje (spíše maminky), ale je to lepší :-) …. energie na neutrálu :-|

Vykopávání pařezů

Fyzickou práci mám rád. Tělo se zapotí. Jdu s vervou do toho. Kopu, sekám kořeny sekerou, vyhazuju hlínu lopatou. Nemusím při tom přemýšlet. Z počátku si to užívám, ale po osmi hodinách ve vedru jsem vyřízenej. Moje tělo na to není úplně stavěný a další tři dny na sobě pociťuju únavu. Na chvíli super, ale dělat to celý den, to pro mě není. Není to moje (spíše nějakého sosuseda :-) … energie na neutrálu :-|

Tvorba jezírka

Je to pro školu/školku, kde jsou děti. Bude to pro ně velká radost, čvachtat se tu ve vodě. Vzpomínám si na svoje dětství :-) Kopeme jak o závod, nosíme těžké kameny, udusáváme vibrační deskou, sázíme kytičky, vozíme kačírek, tvoříme vodopádek. Je to sice chvílemi docela dřina, ale je to pestré. Hmmm … a tvoříme. … Ztrácím pojem o čase, pracovní doba utíká, ještě bych tu byl … Aha to už je moje více … fotím, ukazuju, vyprávím, sdílím … Aha … takže tvoření, pestrostto by mohlo být moje … energie nabito <3

A jak poznám jestli mě ta daná činnost bavila?

Stačí si vzpomenout jak jsem to dělal. A když cítím uvnitř sebe radost, bavilo mě to. Cítím více radosti? Mám chuť o tom vyprávět/sdílet? Více radosti rovná se více naplnění / více vzrušení / více dobíjení.

Představte si baterii, která se dobíjí energií. Taková baterie pak dokáže nabíjet mnoho dalších zařízení. Stejně tak i naplněná sklenice dokáže napojit spoutu živočichů. A stejně jako ta baterie fungujeme my.

Ale abych se vrátil k odpovědi na položenou otázku …

Podle mého nás nejvíce vyčerpávají myšlenky. Když dělám něco, co mě nebaví, co je pro mě otrava, tak moje mysl začne hrabat a vymýšlet. Jsem myšlenkami úplně jinde, než kde je tělo. Nejsem ve svém těle. Nejsem v sobě. Utíkám od reality / žiju ve snu (v nesprávném snu). Nejsem tady a teď. Moje mysl pracuje destruktivním způsobem (moje mysl není můj kamarád a spolupracovník).

Když dělám něco, co je moje, co mě baví a naplňuje, tak jsem plně ukotven v tom co dělám. Jsem sám v sobě. Mysl mi pomáhá tvořit to, co dělám (mysl je mým kamarádem a spolupracovníkem). Je to souhra těla a mysli. Je to koncert <3 … na myšlenky / snění mimo danou činnost není místo. Vlastně tím i fyzicky mozek šetří energií. Jsem ve flow. Jsem do toho zabranej. A to mi dodává energii. To mě nabíjí :-)

I když Tvorba jezírka byla super, zjistil jsem, že dělat to každý den není stejně úplně to moje na 100%. Moje je ta pestrost a tvořivost, tím jsem si jist :-)

Mění se to

Ty naplňující činnosti se samozřejmě v průběhu života mění. Obzvláště v dnešní zrychlené době. Už to není jako dřív, že se věnujeme jedné profesi celý život.

Dlouho jsem toužil zažívat flow (zapomenutí na čas při nějaké činnosti), tak jako třeba když jsem před mnoha lety začínal podnikat v reklamě :-) … A zase jsem našel <3

Pro mě je to v současné době hlavně tvorba písniček. Tak například včera jsem vstal po šesté hodině, poprvé jsem se najedl v půl druhé. Hrál jsem na kytaru, tvořil bicí, hrál na klávesy, zpíval a v podvečer byla nová písnička na světě :-) Pak jsem šel do lesa a na louku se psem. Pak na zkoušku s kapelou. Po zkoušce jsem písničku poslal pár lidem a poslouchal jí stále dokola.

Prostě radost celý den <3

Spát jsem šel po půlnoci plný energie s chutí tvořit něco dalšího. Sice jsem celý den vykonával nějakou činnost, můj den byl těmi činnostmi úplně naplněný, ale pocitově jsem mě včera spoustu volného času.

Další mojí oblíbenou a nabíjející činností je pro mě teď psaní. Dnes jsem vstal po sedmé, udělal si ranní hygienu, zkrátil si ranní rozcvičku a sedl k psaní článků. Je devět pryč a já bych pořád psal :-)

A jak poznám, že ta daná činnost je moje?

Prostě se mi do ní chce samovolně. Ráno se probudím a těším se, že to budu dělat. A když vstanu, je to první k čemu mě to táhne. Cítím touhu, takový magnetismus :-)

V zahradnictví mě to taky víceméně bavilo, ale většina těch činností, které mě bavily, mě bavily, až když jsem je začal dělat. Až když mi zaměstnavatel řekl, co mám dělat. Nebylo to samo od sebe.

A jak to máte Vy?

Chodíte z práce unavení a nebo nabití energií? Ztěžujete si, jak to dnes bylo v práci hrozné, jak to vůbec neutíkalo a nebo vyprávíte nové zážitky / výtvory své rodině?

Děláte to svoje a nebo děláte práci někoho jiného?

A víte, že když děláte práci někoho jiného, mohl by jí za vás dělat někdo jiný, koho by bavila? Každý přece máme rádi něco jiného. Jsou lidé, kteří rádi kopou celý den. Jsou lidi, kteří rádi celý den plejou. Jsou lidi, kteří dělají rádi to co Vy nesnášíte :-))

Jako že fakt …. nekecám :-D

Chci hojnost, ale nejsem jí

Dříve jsem býval workoholik. Sice jsem na všechno svoje tvoření používal z 95% hlavu, intuici či srdce moc ne, ale míval jsem velikou finanční hojnost. Nebo jsem měl alespoň ten pocit – žil jsem to.

Teď mám sice vše co potřebuji a dosud jsem si přál. Takové ty věci jako je dům, nízké náklady na jeho provoz, velké auto, jsem bez hypotéky, jedeme za týden s rodinou na krátkou dovolenou, atd. Jsem za to všechno moc vděčný, ale stejně prožívám i tak posledních pár let pocit nedostatku. Zase jde tedy (jak já říkám) jen o nepodstatný věci, jako je nedodělaný plot, terasa, zámková dlažba a další věci, které vlastně ke spokojenému životu jako rodina nepotřebujeme.

V ostatních oblastech života si myslím, že pocit nedostatku neprožívám.

A nebo to tak není?

Ohledně těch materiálních věcí si říkám (nebo to říkám alespoň na venek), že až to bude, tak to bude. Ale uvnitř sebe stejně vnímám napětí, že to chci a chci a chci hned teď a těm, co to mají kolem baráku všechno dodělané, to vlastně tiše závidím. Asi jim závidím ten klid, že už to mají a nemusí to řešit. Nevím přesně. Je to pocit, který se mi teď úplně nechce dávat do slov :-)

Lednička

V domácnosti by se nám hodily další vymoženosti, jako je třeba velká lednička. Tu stávající máme už hodně dlouho a pro čtyřčlennou rodinou se psem by se prostě hodila do dnešní moderní doby větší. Já však dlouho stál za názorem, že dokud tahle funguje, tak proč bychom jí měli vyhazovat. A že místo v ní není hlavně proto, že je v ní bordel – nejsou v ní věci uspořádané na svém místě a zůstávají v ní dlouho i věci na vyhození. Stačí uklízet a je to.

No takhle jsem byl prostě vychovávanej a obecně se tomu říká prý skromnost …

Pak jsem před nedávnem zrušil firmu a zbyla mi malá lednička. Tak jsem investici do nové a větší oddálil tím, že jsem tuhle malou namontoval do garáže s tím, že bude na jídlo pro psa. No on jí ale nikdo moc nechce používat a tak nám spíš žere jen elektriku, než aby nám byla přínosem. Je to totiž nepraktické. No a v zimě dáváme nějaké kastroly s jídlem do garáže (kde je chladněji), což taky moc pohodlné není a čas to taky zrovna nešetří …

Už dlouho přemýšlím o tom, že novou ledničku pořídíme. Změnil jsem názor. Vím už, že jí „potřebujeme“, že by se nám hodila. Ale nemáme teď zrovna peníze navíc, abychom šli a koupili jí (jako v dřívější době mého workoholismu :-)

Dnes mi došla jedna ze souvislostí, proč finanční hojnost teď zřejmě nežiju

Abych měl i finanční hojnost, je potřeba abych tou hojností prostě nejdříve byl. Co tím myslím? … Nebýt obětí, ale být tvůrcem. A co myslím tímhle? …

Prostě a jednoduše domácnost potřebuje třeba novou ledničku, tak začnu hledat způsoby jak jí pořídit a přestanu hledat výmluvy, proč je tahle dobrá a proč bychom jí měli používat dalších deset let.

Rozdávat se ostatním

Podobně je to i s dalšími oblastmi mého života, které jsem teď začal u sebe měnit. Opravdu často dělám nerad něco pro ostatní, protože jsem hodně zaměřenej na sebe. A učí mě to odnaučovat třeba starší dcera. „Tatí, uděláš mi kafe?“ … no nechce se mi (říkám si pro sebe) ale jdu a udělám jí ho. „Tatí, vezmeš mi tašku?“, no nechce se mi (říkám si zas pro sebe), ale vezmu jí a jdu. „Tatí, vysaješ mi pokojík?“, no nechce se mi, ale vysaju. „Tatí, pojedeme na Babylon (na koupaliště)?“, no nechce se mi (jsem zabranej do svých činností a plánů), ale nakonec jedeme.

Už jí neříkám „máš mladý nohy, uvař si je sama, stejně se válíš na gauči“. Neříkám jí „Do auta je to pět metrů, vezmi si jí sama“. Už jí neříkám „vysaj si ho sama, já taky vysávám celej byt“. Taky jí neříkám „NE já teď potřebuju udělat něco jinýho“ a na koupaliště nakonec jedeme. Nemusím jí pak m.j. vyčítat, že se málo hejbe, že furt jenom čumí do mobilu a že se nevěnuje psu, protože si to užíváme všichni dohromady.

Není to tak samozřejmě pokaždé. Snažím se, aby to bylo v rovnováze. Snažím se řídit tím, kdy vnímám že jsem vyučován já a kdy mám zase já vyučovat/vychovávat svoji dceru. Vycházím jí vstříc, protože jsem si vědom toho, že mě to učí mít dostatek všeho (energie, času, pozornosti pro ostatní, atd …)

Ono to ve finále jsou opravdové drobnosti, které mě toho zase až tolik nestojí. Stojí mě to v podstatě jen pouhou změnu úhlu pohledu a přináší mi to na oplátku mnoho radosti do života.

A radost? To je přece hojnost :-)

Prostě si uvědomuju, že mám dostatek a že mohu pomoci, když mě o to někdo žádá. Uvědomuju si, že mohu tvořit spoustu věcí nejen pro sebe, ale i pro ostatní, tak abychom si pak pořídili třeba i ty nepotřebné materiální věci, které mají tak rády naše těla :-)

A jak to máte s Vy?

Jste hojností, kterou rozdáváte všude kolem? Nebo máte hojnost výmluv a jste v pocitu nedostatku?

Nevyřčené NE jako uzávěr

Jak to tak vypadá, stále se učím umění říkat NE. Uvědomil jsem si dnes, že je to důležitý základ pro fungující spolupráci. Je to základ komunikace. Dnes jsem to zase uviděl z trošku jiného úhlu pohledu, tak máte-li chuť, pojďte se na to se mnou podívat :-)

V posledních týdnech tvořím nové písničky, resp. dotahuji některé, které jsem vytvořil dříve a Lenka Bauerová mi pro nové právě tvoří texty. Lenka mi je tvoří na míru tak, abych skrz texty mluvil více já. Pro některé z nich jsou inspirací tyto moje články. A abych to v písničkách mluvilo ze mě/z mé duše, je potřeba, abychom se s Lenkou na sebe naladili a ona mě více poznala. A k tomu je potřeba upřímnost hlavně z mojí strany.

Lenka je mistryně v hraní si se slovy, ostatně je to její profese, takže někde se Lenka trefí na poprvé a sedí mi to jako poklice na hrnec a jinde mi to prostě nesedí.

No ale to jsem si musel nejdříve přiznat

Uvědomil jsem si, že mám s upřimností v těchto případech občas potíž a moje reakce bývala taková opatrná. Lence jsem se však přiznal, že mám s říkáním NE stále občas problém. Ona má však toto téma evidentně vyřešené a tak mi nabídla, že si to na ní můžu trénovat :-) Děkuji <3

A dnes jsem si uvědomil toto

Když mi to nesedí a chodím kolem toho dva metry daleko, Lenka ode mě nemá přímou zpětnou vazbu. Když svojí nespokojenost zametu pod koberec, tak naší společné tvorbě beru možnost dočkat se zdárného konce.

Pokud však řeknu upřímně to, co si opravdu myslím (to co cítím), může se Lenka na mě přeladit, naše tvůrčí energie mohou začít rezonovat a dílo může dále žít, vyvíjet se a zrodit se v něco nového. Může vzniknout radost nejen pro nás, ale i někoho dalšího.

Pokud tak neučiním, vlastně pro naší společnou energii/spolutvoření vytvořím uzávěr (jakoby Lenky proud energie nasměruji jinam) a s tou danou tvorbou/daným dílkem je zpravidla konec. Z mé strany by to bylo plýtvání energií někoho jiného. Což je z mého pohledu velká neúcta k tvorbě někoho jiného.

Říkat NE se pro mě tedy ode dneška změnilo :-)

Občas to vyžaduje odvahu, ale říkat NE velmi podporuje spolupráci a celý tvůrčí proces.

Když mi to docvaklo, napsal jsem Lence přímo tohle:

P.S.: jo teď mi něco došlo … když jsem k Tobě upřímnej a řeknu NE, když ho cejtím, má naše spolupráce na dané věci potenciál růst a dotvořit se. Protože pak to má pokračování a naše společná energie má možnost růst – může se to přetvořit v radost. Když jsem neupřímnej, zabiju to.

No a když rovnou cítím radost, je to tam rovnou. To pak ta radost prostě má možnost tvořit další radost :-))

Díky, díky, díky <3

A jak to máte s říkáním NE v tvůrčím procesu Vy?

Umíte NE používat? Nebo se ho bojíte a vyhýbáte se mu?

Jsem na ní závislej

Dnes jsem si uvědomil, že jsem závislej. No a není to ani tráva (myšleno Marihuana), ani kořalka a ani nic podobnýho :-)

Od včerejška mám po delší době trošku blbou náladu. A uvědomil jsem si proč tomu tak je.

Před několika měsíci jsem se rozhodl, že budu dělat práci, která mě baví a naplňuje. Tedy, že změním práci na takovou, která pro mě není prací, ale zábavou a přináší mi dostatek finanční hojnosti.

Dvě různá „baví“

Ta předchozí mě sice docela bavila, ale až když jsem se do ní pustil. Do práce jsem se nijak obzvlášť netěšil. Ale když už jsem tam začal něco dělat, docela mě to bavilo. Ale zároveň jsem se už těšil, až budu doma a budu moct dělat něco, co mě opravdu baví.

Dělal jsem zahradníka. Hrabat se v hlíně mě baví, ale uvědomil jsem si, že jen když to v danou chvíli dělám pro zábavu, tedy jako relax. Když chci třeba nechat odpočinout hlavu a nebo si protáhnout tělo.

Výpověď

A tak jsem se se šéfem domluvil, že už u něj budu dělat jen nějakou dobu a pak se rozloučíme.

V tom mezidobí jsem si uvědomil, že energii/potěšení mi nedává ta samotná práce, ale spolupráce s tamními kolegy. Především s kolegyní, která tuhle práci toužila dělat už od dětství a tak vlastně žije svůj sen. A díky tomu srší energií na všechny strany.

No a já jsem si z ní tak trošku usosával. Když měla radost ona, měl jsem jí i já, protože jsem byl v její přítomnosti – v jejím energetickém poli. Kolegyni to sice energii nebralo, ale tady jde o mě.

Uvědomil jsem si, že jsem v souvislosti s prací závislej na někom jiném (na ní) poprvé.

Podruhé

Nyní jsem již nějakou dobu doma, tedy oficiálně bez práce. Dělám co mě baví. Tvořím muziku, dělám sem tam něco kolem baráku, vyzvedávám dcery ve škole, učím se novým věcem, sem tam si jdu zaběhat, píšu si články, studuju, rozvíjím se, a tak podobně :-)

Vlastně se řídím intuicí a dělám to, na co mám v danou chvíli chuť. Učím se tak rozumět sám sobě – zjišťuji, co chce moje pravé já a ne moje hlava.

Hudba je to moje?

Největší podíl v tom všem je tvorba muziky. Při této činnosti zapomínám na čas – jdu se vyčůrat až když to je opravdu nutné, zapomínám jíst, srším při tom energií, mám spoustu nápadů, atd. Znáte to … prostě jsem při tom ve flow. Když se věnuju tvorbě nebo produkci muziky, je to pro mě prostě Boží :-)

Má to však jeden malej háček a tím jsou peníze :-(

Vím už, že peníze jsou zhmotněním naší radosti ze života. Když něco děláme srdcem, plyne nám z toho pak hojnost. Nejen hojnost finanční, ale i jiné způsoby hojnosti. Pro mě to je nyní např. přísun textů pro svoje písničky. Stačí se jen zmínit kamarádce/kamarádům a texty se jen hrnou :-) K té finanční mi však ještě něco zbývá …

Blokování hojnosti?

No a já si dnes uvědomil, že tuhle radost z tvoření si někdy docela blokuju. Blokuji si jí opět díky závislosti. Uvědomil jsem si, že ta moje radost hodně závisí na mojí ženě. Jsem tedy „na ní“ závislej podruhý. Resp. tuto druhou závislost jsem si uvědomil dnes.

Ono těch závislostí „na ní“, bude v mé realitě zcela jistě ještě víc a jsem si jist, že všude to budou ženy … pramenící v dětství od mojí Maminky.

Moje žena je na mě totiž v určitých intervalech naštvaná. Začne mi většinou připomínat jestli už jsem si našel práci. A jelikož jsem závislej a ona je na mě naštvaná, tak mě to začne brát energii. Začnu se bát. Začnu hledat novou práci. Atd. Začnu to řešit hlavou.

Iluze hledání

Resp. jdu hledat nebo dělat něco, co jí udělá radost. Ale tohle hledání je iluze, neplyne ze mě, ale z mojí hlavy a je jen na mě (mé volbě), jak dlouho v této iluzi setrvám.

Začnu se bát dělat dál muziku/to co mě baví. A jakoby začnu pozorovat, jestli je na mě žena ještě naštvaná. Jsem podrážděnej a nejsem uvolněnej. A uvolním se až když mám jistotu, že její naštvání z ní zase na nějaký čas vyprchá. Pak se uklidním a vrátím se zase k tomu co mě baví. Ale někde na pozadí tam ten strach, že se naštve je pořád.

Kdybych na ní závislej nebyl, bylo by mi úplně jedno jestli jí vadí, že nemám ještě (takovou tu běžnou) práci, co mě teď zrovna živí a uživí i celou rodinu. Ano já jí rozumím, má strach o nás/o naší rodinu/o sebe. Ale ten strach mám evidentně i já, protože ho ze sebe vyzařuju. Jinak by ho ona ze mě necítila a nebyla v ohrožení a nebo bych jí dokázal ubezpečit dvěma/třemi slovy.

Ta závislost je tak trochu oboustranná, ale je na mě jí rozpustit. Pak si budu moci dělat co mě baví beze strachu a půjdu za svým cílem/snem přímou cestou, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. A jelikož se moje radost bude navyšovat, pak přijde zřejmě i ta hojnost finanční.

Tedy alespoň v to doufám <3

A jaký že je můj sen?

Živit se muzikou. Vím, možná na to teď není ideální doba. Možná na to nemám dostatečný repertoár. Ano, znamená to pro mě ještě jisté výzvy. Atd, atd. ….

Ale sny jsou od toho, aby se žily :-), ne aby se jen snily ;-D

A jaké cíle a závislosti, které Vás od cíle dělí, máte Vy?

Jak to souvisí se mnou?

„Vždycky se nejdřív podívej, jak to souvisí s Tebou – co to má říct Tobě.“

Něco v tomhle smyslu mi nedávno řekla Petra Jelínková při individuálce. Nebo něco v tomhle smyslu mi tehdy došlo, když mi něco k tomuto tématu říkala. Šlo o to, když třeba někdo něco říká/vypráví/sděluje svůj názor na něco/postoj k něčemu/předává svoje zkušenosti. On něco říká o svém životě, ale mě to má říct něco o mém životě. Nejde o něj, ale o mě (teda v mém světě, v jeho je to zase jinak a ve vašem taky ;-).

A mě se dnes ukázalo na více praktických příkladech najednou, že to sice vím, ale pořád se tím neřídím/pořád to nežiju naplno.

Občas potřebuju více lidí/více událostí, aby se mi to spojilo a mě z toho vyplynulo AHA. Děkuji Vám, že tu pro mě jste lidi <3

Víc tvořím než dřív, ale stejně pořád hodně konzumuju

V posledních týdnech jsem začal tvořit muziku. Od známé/kamarádky Adély Victorie Jedličkové, která krásně tancuje, mi přišla nabídka, že bysme spolu mohli něco vytvořit. A já jsem takovej více teoretik, než praktik (alespoň zatím v některých oblastech svého života) a tak jsem se této myšlenky aktivně ujal a vytvořili jsme spolu zatím spolupráci ve virtuálním prostoru. Na mojí novou písničku Pohoda jsme udělali společný klip.

Dělat něco na živo jako jednotlivec je pro mě zatím větší výzva. Adél je poměrně z daleka a já zatím nemám repertoár na nějaké delší vystoupení, tak je to fajn začátek, ale zároveň v pozadí vnímám strach, aby to nezůstalo jen u toho, abych se z toho pak nějak nevykroutil.

Co když je to ale ve skutečnosti jinak?

Ano, myslím si že je tam u mě strach, že to nezvládnu. Ale co když je ten strach jen iluze a ve skutečnosti je za ním obrovská radost ze společného tvoření <3 ? Obrovská radost s toho, co velkolepého bysme spolu mohli vytvořit pro sebe a další lidičky?

Nabídky nekončí

No a pak přišla další nabídka od naší společné známé/kamarádky, že o nás/o naší spolupráci napíše a udělá nám reklamu. Naše dílko jí totiž udělalo velkou radost :-) A z Adélky na FB vypadlo něco jako „ale já když o tom začnu mluvit, tak se to pak zastaví“ (vlastně něco podobného jako u mě, jak píšu výše, ale to jsem si to ještě neuvědomoval). A já začal přemýšlet, jak jí pomoci, začal jsem jí dávat otázky a dnes (druhý den) mi zase začalo naskočily další otázky, abych jí s tím pomohl.

Přičemž ráno jsem zkouknul video (shodou okolností té společné kamarádky/známé), která povídala o tom, že měla období, kdy chtěla všechny zachránit a že pak pochopila, že musí zachránit nejdříve sebe. A až pak jako bonus nebo takové pohlazení může být inspirací někomu dalšímu. A já jí to komentoval, že vím, že takhle nějak jsem to taky měl. Přičemž jak koukám, pořád „pomáhám“, ale sám nemám u sebe uklizeno :-)

A poslední dnešní dílek skládačky

No a do toho jsem dnes zkouknul ještě video Honzy Zemánka, který si postesknul na tím, že Facebook mu blokuje reklamy na e-shop s workshopy a že mu tak nenechá vydělat. Chce se (jako já) totiž živit jen tím, co ho baví a naplňuje. Poděkoval jsem mu v komentáři za sdílení a otevřenost. Ale před chvílí jsem mu ještě chtěl dát další komentář – tip na to, ať dělá živé workshopy apod. …

A teď mi to docvaklo

Teď mi došlo, že se to všechno týká mě. Hurá. Heureka. Jupííí.

K první kamarádce. Ano jsem teoretik, mám plnou hubu keců a hlavu plnou plánů, ale pak když dojde na lámání chleba, tak se leknu a couvnu.

Honzovi Zemánkovi bych chtěl radit, aby dělal živé workshopy (což on stejně možná i dělá, já nevím?), ale zatím se sám odvážím jen do virtuálního prostoru a včera když mi přišla nabídka na možné veřejné hraní převzatých písniček v nějaké hospůdce v Praze (zase od někoho dalšího), vymluvil jsem se na to, že mě hraní převzatých písniček zas až tolik nenaplňuje. Přičemž pořád přemýšlím nad tím, jestli je to moje pravda nebo ne :-))

Hmm … hezký result :-D

A jaké vidím teď pro sebe pokračování?

Strachy jsou, vidím je, vítám je, děkuji jim že se ukázaly. Už mi neslouží, tak jim říkám pápá. Teď je čas prostě vykročit a jít za Radostí a další Tvorbou :-)

A jak to máte Vy?

Jste víc praktici/Tvůrci nebo teoretici/stále trochu Oběti? Jdete do všeho po hlavě a nebo se v posledních chvíli po…..zastavíte a nejdete do toho?