• Home
  • Štítek: vnitřní nastavení

Silný nával emocí

Minulý čtvrtek si mě zavolala výzva vystoupit sám na ulici s kytarou a hrát kolemjdoucím.

Jeden známý mi dal tip, že pokud chci vydělávat hraním, ať jedu buskovat do Plzně, že on si tam tím vydělá docela dost.

Kytaru jsem nedržel skoro dva týdny v ruce a tak jsem se uvnitř sebe začal vymlouvat, že bych si to měl nejdřív pořádně natrénovat, naučit se texty z paměti atd. Ano něco na tom je, z vystoupení bych měl lepší pocit a ještě víc bych si to užil. Ale v téhle výzvě mi šlo hlavně o překonání trémy a zvládnout to sám bez doprovodu.

To jsem si splnil, za což jsem moc vděčný. Zároveň mi to přineslo ale i další bonusy. Přineslo mi to další uvědomění o sobě.

Tréma překonána

Jako nejlepší místo mi bylo doporučeno U Branky ve Smetanových sadech. Když jsem na toto místo dorazil, bylo obsazené. Hrál tam nějaký černošský saxofonista. Zvuk se linul už z dálky, hrál parádně. A kousek vedle byly ještě trhy. Hodně moc lidí pohromadě. Otevřený prostor.

Hmm, na tohle si teď netroufnu. Tolik lidí, to je na mě teď moc. Laťka je teď pro mě ještě moc vysoko. Takže vlastně dobře, že je obsazeno :-)

Šel jsem tedy dál a dorazil na klidnější místo. Ve Smetanových sadech jsou obchůdy a restaurace a kousek před divadlem je nově otevřená kavárna, která akorát otevírala. Hned vedle byla lavička.

Sedl jsem si teda na lavičku, chvíli nasával atmosféru a po chvíli jsem sebral odvahu a jako buskerský panic jsem se šel zeptat do té kavárny. Povídám, že jsem slyšel, že se tu hraje, ale že nevím jak to tu chodí, že jsem tu poprvé a jestli jim nebude vadit, když si tady budu hrát na kytaru a zpívat. Paní byla velmi příjemná a dala mi zelenou :-) Uff ;-)

Tak jsem si vyndal nádobíčko, vybalil zpěvník a začal pomalu hrát. Pár převzatých písniček a asi dvě svoje.

Zpočátku jsem měl opravdu trému a v některých pasážích se mi klepal hlas a svíralo hrdlo, jak mi přicházely různé emoce. Lidi poslouchali, ale nikdo moc nereagoval. Bylo to tam fajn, ale po chvíli mě to přestalo bavit.

Sbalil jsem si tedy fidlátka a šel dál

Vrátil jsem se k brance, ale bylo stále obsazeno. Vlastně jsem ale v tu chvíli nevěděl co chci a na další veřejné hraní jsem neměl chuť. Šel jsem se projít, odskočit, nasvačit a srovnat si myšlenky v hlavě. Chtělo se mi ještě hrát, proto jsem tady, ale jen tak pro sebe. Divný … :-/

Mezitím se mi ozvala kamarádka, ráno jsem jí posílal fotku kytary z nádraží. Svěřil jsem se jí, že jsem teď v takové nechuti pokračovat a ona mi k tomu položila pár otázek. Načeš mi došlo, proč jsem do Plzně jel a zase jsem v sobě chuť hrát našel.

Díky kamarádko na telefonu <3 … sice tentokrát sám, ale vhodné popíchnutí mi přišlo vhod. Příště v tom už budu mít jasno hned :-D

Namířil jsem si to tedy k Brance znovu

Když jsem byl asi padesát metrů od místa, vidím nějakého umělce, jak si balí kufřík a odchází. Náhoda? Synchronicita? To je fuk :-) … prostě jsem šel jistým krokem dál, vybalil kytaru a zpěvník a začal hrát.

Tréma už se nedostavila, tu jsem nechal na lavičce u kavárny :-) Uff … Díky lavičko :-)

Hraju, zpívám, užívám si to a když zrovna nekoukám do zpěvníku a text naskakuje sám, komunikuji neverbálně s kolemjdoucími. Vidím úsměvy, které opětuji. Vidím, jak si lidé pozpěvují se mnou.

Vzrušující :-)

Silně emoce přicházely chvílemi taky. Ale né už z trémy nebo jejího uvolňování, ale tentokrát hlavně ve chvílích, kdy se ke mě lidé skláněli a nechávali mi drobné vedle mě na futrálu od kytary. Přicházela tak silná vděčnost, že mi to opět svíralo hrdlo. Ještě teď ty emoce cítím a jdou mi slzy do očí. Děkuji <3

A moje uvědomění z toho?

Neumím přijímat peníze jen tak. Nejsem zvyklý, že mi je někdo dává jen tak za nic. Vím, že to nebylo za nic, ale já to tak vnímal.

Vždy to bylo u mě za něco nebo k nějaké příležitosti. Za vysvědčení, k narozeninám, atd. …

Nebo když je chci, musím si o ně říct. Musím to vysvětlit, proč je chci, na co je potřebuju. Musím si to obhájit. Musím v sobě překonat to, že to budou chtít obhájit. Není to jen tak. Je to dřina, musím si je zasloužit :-)

A hlavně to musí být na něco normálního, nemůže to být na nějakou blbost. Nemůžu je mít jen tak pro zábavu. To by mi nedali …

Třeba jo, třeba zrovna dali

To já jsem si to takhle jako malý vytvořil sám. Sám jsem si to takhle tenkrát poskládal do své malé hlavičky. Takhle jsem si to nastavil a do teď jsem to žil …

Podnikal jsem, tam mi to s penězi fungovalo

Tam jsem si o peníze říkal fakturou. Tvrdě jsem pracoval. Tam to pro mě bylo normální. Bylo to v souladu s mým tehdejším vnitřním nastavením.

Ale že by mi je dávali lidi sami od sebe, ze své vlastní vůle a nebo za něco, co vnímám jako zábavu? To prostě pro mě není nebylo „normální“.

A jak to máte Vy?

Odmítáte peníze, když Vám je někdo nabízí? Cítíte se provinile?

Jak jste to měli v dětství? Jak to máte v sobě nastaveno?

Umíte peníze úspěšně odmítat a odhánět je od sebe tak, jako jsem to uměl já do nedávna?

Jaké je naše poslání / úkol tady na Zemi?

Právě jsem se se na tuhle otázku zeptal sám sebe. A přišla mi nějaká takováhle odpověď …

Naším úkolem je Žít Život. Žít ho šťastně a být tak inspirací ostatním.

Trošku to rozvedu …

Nevím jak to přesně je, ale říká se, že když se sem narodíme, neseme si s sebou už nějakou minulost. Minulost danou rodovými liniemi, minulost zapsanou do našich genů. Tedy narodíme se s nějakými vzorci / omezeními / bloky.

Pro ty racionálnější z nás by to mohlo být tak, že zdědíme (popř. přebereme) vzorce myšlení (a pak chování) od našich rodičů (a ti to převzali zase od svých a ti zase od svých, atd., až k Adamovi a Evě :-).

Možná je to i tak, že jsme si kdysi v dávné minulosti (ještě před tím, než jsme se narodili) vybrali nějakou výzvu / hru / úkol, který si tady splníme a podle toho jsme se narodili do příslušného místa na Zemi a příslušené rodiny. Tak jak jsem se už hodněkrát dočetl.

Ono je ale vlastně úplně jedno, jak to to je :-) Jde stejně o úhel pohledu ;-)

Chceme tu žít všichni šťastně

Ať už je to tak nebo tak, chceme tu žít všichni šťastně. Chceme tu žít Ráj na zemi. A v tom právě spočívá, podle mého, ten náš úkol. Ty omezení / bloky, ať už jsme je získali nebo si je vytvořili jakkoliv, rozpustit (pokud nám tedy v tom šťasném žití nějak brání) a během našeho života se co nejvíce přiblížit tomu ideálu – tedy žít ve štěstí každým dnem, resp. vnímat jako štěstí vše, co nás v životě potkává.

Nebo ještě jinak. Vlastně si uvědomovat, že už tak žijeme (pokud by to bylo tak, že život se děje sám a my jsme jen pozorovateli). Dívat se na vše, co nám přichází jako na štěstí / jako na povznášející zkušenost.

Hledání poslání

Když jsem dříve hledal jaké je moje poslání, myslel jsem si, že to musí být něco, kde budu lidem pomáhat. Tedy pomáhat takovým tím (na první pohled) viditelným způsobem.

Tedy třeba, že budu terapeut. Byl to hezký sen, ke kterému jsem se hodně přiblížil, ale nakonec to dopadlo jinak a já si uvědomil, že jím být nechci, že by to byla pro mě velmi pravděpodobně nuda a dřina.

Pak mi došlo, že vlastně každá práce (ať už jako práce na první pohled vypadá nebo ne), je pomocí ostatním. Ať už zametám ulici, jsem ředitel, zedník, peču housky, jsem lékařem, kreslím obrazy, zpívám písničky nebo filozofuju, vždy je to něco, čím pomáhám ostatním. Nic / nikdo nejsme víc nebo míň. Nikdo z nás není méně nebo více důležitý. Žádná práce není méně nebo více.

Buď ostatním pomáhám fyzicky a nebo mentálně. Buď jim přináším nějaké produkty (housky, cihly, domy, …) a nebo služby. Služby, které tvořím rukama (metař, chirurg, …) nebo je tvořím hlavně myslí (terapeut, hudební skladatel, …).

To jediné, co si odsud odneseme, až se rozpadneme zase na prach a staneme se zpátky fyzicky součástí matky Země, budou zkušenosti, které nám pomohly se posunout dál / něco pochopit.

Ale, abych dokončil tu hlavní myšlenku …

Myslím si, že naším úkolem je být šťastný. Žít tedy takový život a dělat takové věci, které nás co nejvíce přiblíží tomuto stavu. Žít sami sebe skutečné. Žít svůj život a ne žít podle někoho jiného (třeba podle rodičů).

A to se nám může povést třeba tím, že rozpustíme naše traumata a bloky, zjistíme co nás baví / co nás činí šťastnými / co nás naplňuje a to budeme dělat. Ať už je to cokoliv a ať už to ostatní hodnotí jakkoliv.

Když budeme dělat co nás baví, bude nás to naplňovat. Budeme plní a budeme to pak vyzařovat do svého okolí – okolí to na nás pozná / bude to vnímat / ucítí to. A toto vyzařování / energii / nastavení pak budeme předávat ostatním, ať už to je naším záměrem a nebo je to jen vedlejší produkt našeho tvoření / štěstí.

A lidi, kteří toto naše nastavení / vibraci zachytí, mohou se od nás “nakazit” a začnou za tím jít taky. A když si to dovolí a zvolí, taky mohou dojít k Ráji na zemi <3 

Začneme tak rozsvěcovat ostatní kolem sebe. A nemusíme pro to dělat vůbec nic. Stačí dělat to svoje / stačí jít příkladem / být inspirací :-) Stačí být “sobecký” a věnovat se sobě / svému životu / svému štěstí. Věnovat se tomu, co já chci.

Co myslíte?

Stačí to? Je to sobecké? Jak se na to díváte? Jak to máte vy?

Zá-vidíte?

Já se ještě zřídka přistihnu že ano :-)

A zjistil jsem, že na tom není nic špatného. Proč?

Je to jen signál.

Občas něco vidím, že někdo něco má a já to chci taky.

Často si myslíme, že když se nám líbí něco, co má někdo jiný, že to nemůžeme mít. A proto máme blbý pocit. A proto závist vnímáme negativně (nebo alespoň já jí tak vnímal :-).

Ale často je to tak, že si jen sami nějakým způsobem bráníme, to mít taky.

Nemluvím třeba jen o drahých věcech, ne které teď nemáme peníze. Ono většinou stejně nejde o tu vysokou hodnotu těch drahých věcí … Často jde úplně o něco jinýho.

Příklad z mého života

Já jsem naposledy záviděl práci. Resp. zaměstnancům jsem záviděl jejich volnost – svobodu. Zní to sice paradoxně, protože velká část zaměstnanců si myslí, že svobodní jsou právě podnikatelé, kteří si svůj čas a činnost, kterou dělají, mohou řídit jak chtějí.

Každý, ale volnost a svobodu vnímáme jinak. Každý podle svého vnitřního nastavení. Pro někoho je tedy svoboda to a pro druhého pravý opak.

Ale já jsem podnikal a na podnikání jsem lpěl, protože jsem si připadal jako někdo. Připadal jsem si, jako že jsem víc, než nějaký zaměstnanec. A tak jsem se přece nemohl ponížit, zavřít podnikání a nechat se zaměstnat. Co by tomu řekli ostatní? To bych přece v jejich očích klesl :-))

No ale takhle jsem to viděl jen já

Nic z toho, čeho jsem se bál, se nestalo. Ba naopak. Život mě přivedl k tomu, že nyní jsem zaměstnanec a jsem spokojenější než dřív. Mám větší (vnitřní) klid a hlavně si i sáme sebe teď i víc vážím. Vím, že mám svojí hodnotu i jako nepodnikatel a třeba i větší, než si sám vůbec dovedu představit ;)

Takže Ti děkuji

Děkuji Ti závisti za to, že si mi prstíčkem ukazovala na to, po čem toužím. Ukazovala jsi mi, co chci, v čem se budu cítit líp.

Zkuste tedy taky závidět

Zkuste taky za-vidět neboli vidět za :O)