• Home
  • Štítek: výmluvy

Chci hojnost, ale nejsem jí

Dříve jsem býval workoholik. Sice jsem na všechno svoje tvoření používal z 95% hlavu, intuici či srdce moc ne, ale míval jsem velikou finanční hojnost. Nebo jsem měl alespoň ten pocit – žil jsem to.

Teď mám sice vše co potřebuji a dosud jsem si přál. Takové ty věci jako je dům, nízké náklady na jeho provoz, velké auto, jsem bez hypotéky, jedeme za týden s rodinou na krátkou dovolenou, atd. Jsem za to všechno moc vděčný, ale stejně prožívám i tak posledních pár let pocit nedostatku. Zase jde tedy (jak já říkám) jen o nepodstatný věci, jako je nedodělaný plot, terasa, zámková dlažba a další věci, které vlastně ke spokojenému životu jako rodina nepotřebujeme.

V ostatních oblastech života si myslím, že pocit nedostatku neprožívám.

A nebo to tak není?

Ohledně těch materiálních věcí si říkám (nebo to říkám alespoň na venek), že až to bude, tak to bude. Ale uvnitř sebe stejně vnímám napětí, že to chci a chci a chci hned teď a těm, co to mají kolem baráku všechno dodělané, to vlastně tiše závidím. Asi jim závidím ten klid, že už to mají a nemusí to řešit. Nevím přesně. Je to pocit, který se mi teď úplně nechce dávat do slov :-)

Lednička

V domácnosti by se nám hodily další vymoženosti, jako je třeba velká lednička. Tu stávající máme už hodně dlouho a pro čtyřčlennou rodinou se psem by se prostě hodila do dnešní moderní doby větší. Já však dlouho stál za názorem, že dokud tahle funguje, tak proč bychom jí měli vyhazovat. A že místo v ní není hlavně proto, že je v ní bordel – nejsou v ní věci uspořádané na svém místě a zůstávají v ní dlouho i věci na vyhození. Stačí uklízet a je to.

No takhle jsem byl prostě vychovávanej a obecně se tomu říká prý skromnost …

Pak jsem před nedávnem zrušil firmu a zbyla mi malá lednička. Tak jsem investici do nové a větší oddálil tím, že jsem tuhle malou namontoval do garáže s tím, že bude na jídlo pro psa. No on jí ale nikdo moc nechce používat a tak nám spíš žere jen elektriku, než aby nám byla přínosem. Je to totiž nepraktické. No a v zimě dáváme nějaké kastroly s jídlem do garáže (kde je chladněji), což taky moc pohodlné není a čas to taky zrovna nešetří …

Už dlouho přemýšlím o tom, že novou ledničku pořídíme. Změnil jsem názor. Vím už, že jí „potřebujeme“, že by se nám hodila. Ale nemáme teď zrovna peníze navíc, abychom šli a koupili jí (jako v dřívější době mého workoholismu :-)

Dnes mi došla jedna ze souvislostí, proč finanční hojnost teď zřejmě nežiju

Abych měl i finanční hojnost, je potřeba abych tou hojností prostě nejdříve byl. Co tím myslím? … Nebýt obětí, ale být tvůrcem. A co myslím tímhle? …

Prostě a jednoduše domácnost potřebuje třeba novou ledničku, tak začnu hledat způsoby jak jí pořídit a přestanu hledat výmluvy, proč je tahle dobrá a proč bychom jí měli používat dalších deset let.

Rozdávat se ostatním

Podobně je to i s dalšími oblastmi mého života, které jsem teď začal u sebe měnit. Opravdu často dělám nerad něco pro ostatní, protože jsem hodně zaměřenej na sebe. A učí mě to odnaučovat třeba starší dcera. „Tatí, uděláš mi kafe?“ … no nechce se mi (říkám si pro sebe) ale jdu a udělám jí ho. „Tatí, vezmeš mi tašku?“, no nechce se mi (říkám si zas pro sebe), ale vezmu jí a jdu. „Tatí, vysaješ mi pokojík?“, no nechce se mi, ale vysaju. „Tatí, pojedeme na Babylon (na koupaliště)?“, no nechce se mi (jsem zabranej do svých činností a plánů), ale nakonec jedeme.

Už jí neříkám „máš mladý nohy, uvař si je sama, stejně se válíš na gauči“. Neříkám jí „Do auta je to pět metrů, vezmi si jí sama“. Už jí neříkám „vysaj si ho sama, já taky vysávám celej byt“. Taky jí neříkám „NE já teď potřebuju udělat něco jinýho“ a na koupaliště nakonec jedeme. Nemusím jí pak m.j. vyčítat, že se málo hejbe, že furt jenom čumí do mobilu a že se nevěnuje psu, protože si to užíváme všichni dohromady.

Není to tak samozřejmě pokaždé. Snažím se, aby to bylo v rovnováze. Snažím se řídit tím, kdy vnímám že jsem vyučován já a kdy mám zase já vyučovat/vychovávat svoji dceru. Vycházím jí vstříc, protože jsem si vědom toho, že mě to učí mít dostatek všeho (energie, času, pozornosti pro ostatní, atd …)

Ono to ve finále jsou opravdové drobnosti, které mě toho zase až tolik nestojí. Stojí mě to v podstatě jen pouhou změnu úhlu pohledu a přináší mi to na oplátku mnoho radosti do života.

A radost? To je přece hojnost :-)

Prostě si uvědomuju, že mám dostatek a že mohu pomoci, když mě o to někdo žádá. Uvědomuju si, že mohu tvořit spoustu věcí nejen pro sebe, ale i pro ostatní, tak abychom si pak pořídili třeba i ty nepotřebné materiální věci, které mají tak rády naše těla :-)

A jak to máte s Vy?

Jste hojností, kterou rozdáváte všude kolem? Nebo máte hojnost výmluv a jste v pocitu nedostatku?

Proč si kupuju některý věci, aneb Sluchátka, který jsem nepotřeboval

Nedávno jsem se nadchnul do domácího nahrávání. Mám novej počítač, mělo s kapelou přijít nahrávání ve studiu a tak jsme si dělali pracovní nahrávky. Nahrávání mě opravdu chytlo, tak přišel do mého života nahrávací software, klávesy a další věci.

Nakupování věcí je fajn, ale …

Pak jsem začal mít potřebu profi sluchátek. Když už, tak už. Ne? Jenže …

Když už něco kupuju, tak ať je to pořádný. Chci pořádně nahrávat, tak ať je to dokonalý …

A tak jsem začal vybírat.

První sluchátka, co mě padly do oka, byla Audio-Technica ATH-M50x. Naprosto mě nadchly – skvělej basovej zvuk, kvalitní provedení, měkouknký a dlouhý kabel(y), prostě paráda. Ale …. po deseti minutách na uších mi uši bolely tak, že jsem je musel sundat. Asi mám velký uši nebo co, do náušníků se mi nevejdou a nebo prostě mají na mě moc velkej přítlak, nevím … A tak jsem s vděčností využil, asi podruhé v životě, tu možnost moderní internetové doby, je vrátit.

No a začalo další vybírání

Už ty první sluchátka byly o dost dražší, než kolik jsem si říkal, že za ně utratím, ale hranice se u mě posunuly a žačal jsem toužit po bezdrátových. Při tom hledání jich na mě spoustu vykouklo, cítil jsem tu svobodu, jak nebudu uvázanej kabelem. Všude nápisy, že je to profi na poslech i nahrávání muziky. A tak jsem se hec(k)nul a řekl jsem si, že ať už to stojí za to, plácnu se přes kapsu, investuju i do bezdrátovosti. A tak jsem po dlouhém váhání a prostudování všech možných kodeků, vybral Sony WH-1000XM4.

Dorazil luxusně vypadající kousek. Sametový povrch. Téměř dokonalý odfiltrování okolního šumu. Krásný zvuk. No na poslech muziky geniální :-)

No ale při připojení k počítači a zahrání na klávesy, přišlo velké zklamání. Bylo tam zpoždění/latence zvuku, které je prostě pro hraní nepoužitelné. Nechtěl jsem se jich vzdát, ale po několikadením testování jiných kodeků, instalaci různých driverů apod., jsem je s vděkem opět poslal odkud přišly.

Třetí v řadě

Potom přišla řada na AKG K371-BT. Usoudil jsem teda, že muziku budu poslouchat bezdrátově a hrát na klávesy s kabelem, který tady byl (narozdíl od Soňáků) dost dlouhej. Ale u nich mě zase zklamalo použité levnějších materiálů – hlavně tvrdý kabel, nic moc kvalitní mechanické provedení, ale zásadní byl pro mě plochý zvuk – ten se mi prostě nelíbil. A tak šly taky z domu :-/

A potom další kousky

Myslím, že jsem mezitím zkoušel ještě ještě jedny, které jsem taky nakonec taky vrátil. To už si teď nevzpomínám jaké. Sám jsem nevěřil sám sobě, že jsem takhle vybíravej a věčně nespokojenej puntičkář.

Asi dvoje jsem pak taky ještě zkoušel od kamarádů, ale to teď už není důležité ;-)

Asi je teda nepotřebuju?

Zakončil jsem to tím, že jsem si řekl, že když takhle nejsem s žádnými sluchátky spokojený, že mi asi život dává najevo, že je nepotřebuju. A tak jsem se s přemáháním sama sebe rozhodl, další neobjednávat.

A s vděčností mě vlastní (tedy většinou :-), jsem se vrátil k léta používaným legendárním Koss PORTA PRO. Nejsou kolem uší, přeslechy se sice nějaký nahrajou, AudioTechniky měly pro mě sice geniálnější zvuk, ale vlastně mi stačí a vyhovujou. Teda alespoň k tomu, k čemu je teď používám, jo.

No ale hlavně mi dnes došlo, proč ta uzavřená profi sluchátka (alespoň prozatím) opravdu nepotřebuju

Uvědomil jsem si, že nakupování věcí je pro mě velmi často jen další výmluvou. Je to oddálení dělání toho, co opravdu chci. Tak třeba v tomhle případě chci dělat muziku, ale místo toho hodiny a hodiny hledám a zkouším nová sluchátka.

U mě je za tím vším strach

Bojím se totiž asi toho, že bych pak třeba musel někde vystoupit z komfortní zóny a třeba sám někde na nějaké akci hrát a zpívat. To raději budu obdivovat ostatní, kteří hrajou a budu hledat další výmluvy jako, že si nepamatuju texty, kytaru jsem tentokrát nechal doma, apod.

Není nic špatného na nových věcech, miluju je <3. Nové věci mi dělají velkou radost. Ale příště se spíše podívám nejdříve do sebe, jestli je v danou chvíli opravdu potřebuju, a nebo je za tím něco jiného …

Vím sice, že si ta profi sluchátka koupím, ale teď si jdu raději zahrát a dát do kupy zpěvník na nadcházející akce, abych se už vymlouvat nemusel :-))

A jak to máte s nakupováním Vy?

Taky si s tím něco vynahrazujete jako já? Nebo nakupováním od něčeho utíkáte? A nebo nakupujete vždy vědomě?

Uvědomění z knihy Musela jsem zemřít

Nedávno jsem četl, vlastně poslouchal, knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani.

Autorka v ní popisuje svůj životní příběh. Měla rakovinu a vyléčila se z ní. Po celém těle měla nádory o velikosti citrónu a v roce 2006 zažila stav blízké smrti (NDE). V té době (byla asi 30 hodin v kómatu) pochopila co dělala ve svém životě špatně, rozhodla se uzdravit a vrátila se zpátky do života. Od té doby o svém životním příběhu a svých pochopeních a uvědoměních napsala dvě knihy a přednáší po celém světě.

Ne, že bych já něco podobného zažil, ale kniha mi dala několik zásadních uvědomění. Kdybych měl vybrat pro mě jedno zásadní, bylo by to toto:

Žít z radosti a ne ze strachu

Každý den se ve svém životě rozhodujeme co budeme dělat a co ne. Rozhodujeme se, jestli si můžeme něco dovolit nebo ne. Rozhodujeme se vlastně každou chvíli a celý život. A tak naše rozhodnutí naše životy vlastně ovládají. Naše rozhodnutí rozhodují o tom/jsou rozhodující pro to, jaký náš život je a jaký bude.

A při našem rozhodování nás často ovlivňují/ovládají strachy a obavy a pak často následují i výmluvy.

Třeba si říkám: „Chtěl bych si koupit tenhle krásný obraz.“, ale pak přijde myšlenka typu „teď na to nemám peníze“, „je to zbytečný“, „musím šetřit“ apod. Nebo si říkám „Pojedu navštívit kamaráda, kterého jsem neviděl 20 let.“, ale pak přijdou myšlenky typu „už si mě asi nepamatuje“, „to je trapný mu volat po tak dlouhé době“, „určitě má svých starostí dost, nechci ho obtěžovat“, apod.

Od té doby co jsem četl tuto knihu, se snažím se v takových situacích, kdy po něčem toužím, ale ovládají mě myšlenky, které mě od rozhodnutí zrazují, představit si tu radost, která bude následovat, když svojí touhu uskutečním.

Racionálně se podívám na to, jestli jsou mé obavy a strachy (teď a tady v tuto chvíli) skutečné a nebo mě jen ovládají.

Představím si tu radost, jakou budu mít z toho krásného obrazu, když na něj budu každý den koukat. Představím si, jaké budou ty zážitky s tím kamarádem a jak dlouho z nich já i on budeme čerpat vzpomínky. Prostě si představím tu nabíjející energii, která mě bude naplňovat po tom, co svůj sen uskutečním.

A to může být klíč k životu v radosti. Zkuste a uvidíte :-)

Další postřehy z knihy na blogu SETKEY

Příběh Anity hezky shrnuje Petr Dusil v článku Spontánní partnerství. Píše o jejím vztahu s celoživotním partnerem Dannym. A taky píše o Sebelásce a o tom co to znamená být sám sebou. Čtení je moc zajímavé, doporučuji :-)