• Home
  • Archiv pro štítek: záměr

Kdo nic neumí, učí

Na toto téma najdete na internetu spoustu teorie a spousta variant tohoto citátu. Takovou nejpropracovanější je tato:

Kdo nic neumí, učí. Kdo nic neumí a neumí učit, učí tělocvik. Kdo nic neumí, neumí učit a neumí učit ani tělocvik, dělá ředitele.

Ano, je to vtipné :-)) Ale přemýšleli jste sami někdy nad tím, proč někdo umí třeba profesionálně zpívat a jiný to „jen“ učí a sám nezpívá, i když by na to měl?

Já to vidím takto: Každý máme talent na něco jiného. Každý jsme sem na svět přišli s nějakými dary. Každého nás v životě baví a naplňuje něco jiného. Každý se chceme rozvíjet v něčem jiném a pro každého je výzvou něco jiného.

Může mě někdo něco naučit, když to sám neumí?

Za mě ano. Nádherně je to znázorněno v pohádce Jak se budí princezny, kterou nedávno vysílali.

Tam se princ (hraje Jan Hrušínský) rozhodne zachránit Růženku. Cestou k ní se společně se sluhou Matějem (hraje Vladimír Menšík) dostanou k řece a probíhá mezi nimi tento rozhovor:

  • Matěj: No to je nadělení princi. Ten převozník tam snad chrápe a pramice nikde. Co budeme dělat?
  • Princ: Přeplaveme.
  • Matěj: Vy umíte plavat?
  • Princ: Ne.
  • Matěj: No vidíte.
  • Princ: Ale ty mě to naučíš.
  • Matěj: Hmm. No, dobře.

Poté Matěj prince učí vše teoreticky, princ jde na mělčinu a i přesto, že mu Matěj v poslední chvíli prozradí, že sám plavat neumí, to za chviličku princ umí.

Po překonání řeky (princ přeplave, Matěj jede na voru), si vymění ještě tato slova:

  • Princ: Poslouchej Matěji, proč si mi neřekl, že neumíš plavat?
  • Matěj: Na to jste se mě neptal princi, vy jste chtěl, abych vás plavat naučil. A to už teď umíte :-)

V pohádce je krásně znázorněna i síla princova záměru a rozhodnutí jít za ním.

Ano, když se rozhodneme pro cokoliv na světě, zvládneme to sami. Obecně však žijeme často v dogmatu, že když se něco chceme naučit, musí nás to naučit někdo jiný. Vlastně vždycky jsme se všechno, ale nakonec naučili sami. I když nám v tom řada lidí pomáhala. Vzpomeňte si třeba, že umíte chodit, mluvit, psát, atd. Naučil vás to někdo? Ne, naučili jste se to sami, jen jste u toho občas měli průvodce, tedy někoho, kdo vám to vysvětlil a ukázal.

A učitel vlastně takovým průvodcem je. Podobně jako sluha Matěj, ve výše uvedené pohádce, pro prince.

A proč tedy ty učitele vlastně potřebujeme?

Často je naše rozhodnutí slabé a nebo si dostatečně nevěříme/nemáme dostatečnou sebedůvěru, kterou v průběhu dětství postupně ztrácíme s tím, jak se nám občas nepodaří to, čeho chceme dosáhnout. A potom potřebujeme podporu někoho dalšího zvenku.

Učitel má právě talent na učení. Učitel nám předává informace a zkušenosti (buď svoje nebo převzaté od někoho jiného), je naším motivátorem a podporovatelem. Také je to člověk, který nám může ukázat kouzlo daného tématu nebo nám může to kouzlo pomoci objevit v nás.

Když se vzájemně podpoříme a doplníme jeden druhého svými dary a talenty, zvládneme nakonec opravdu cokoliv :-)

Doplňujme se tedy a podporujme navzájem! Je to elegantnější, efektivnější a vlastně i jednodušší a přirozenější, než předhánění se či soupeření :-)

A jak to máte s učením Vy?

Umíte všechno jako Brouk Pytlík a nebo to raději učíte? Učíte se vždy vše sami snadno a rychle a nebo využíváte raději průvodce?

Pocity, emoce a myšlenky aneb AUTOMAT na střílení míčků

Včera mě kamarádka upozornila na důležitou věc a mně se to hezky promítlo do takového obrazu.

Ve svém životě věnujeme často velkou pozornost svým pocitům, emocím a myšlenkám. Jsou naší součástí. A zpravidla častěji těm negativním než těm pozitivním. A to nám bere neskutečné množství energie a nesmírně nás to brzdí.

Když si vytyčíme CÍL, chceme ho vždycky dosáhnout, ale díky tomu, co jsem napsal o kousek výš, se nám to často nepovede.

Máš sen?

Představ si, že chceš vylézt na velikou horu, vždycky to byl Tvůj sen a rozhodl ses tam vydat. Chceš to DOKÁZAT. Rozhodneš se tam tedy jít, vydáš se na cestu a jdeš. Cestou Tě napadají myšlenky („Co budu zítra dělat?“, „Kam pojedu letos na dovolenou?“), obavy („Co když mi dojde jídlo?“), strachy („Co když to nedokážu?“)…

Když se těm strachům a obavám poddáš, otočíš to v půli cesty a vrátíš se domů. A nebo když se budeš víc věnovat všem těm úžasným myšlenkám, dokonce nikdy ani nevyrazíš na cestu.

Jiný příběh – Obraz s automatem

Představ si, že jsi běžec na krátké tratě. Soutěžíš zrovna v závodě na 50 metrů a běžíš si pro trofej. Kolem trati stojí po několika metrech automaty na střílení míčků. Ty míčky na Tebe létají ze všech stran. Nejčastěji pinpongáče, jindy tenisáky a sem tam nějaký basketbalový nebo fotbalový míč. Výjimečně dokonce medicimbal. Taky se Ti pod nohama občas objeví nějaký klacík nebo dokonce přes trať/cestu leží padlý strom.

Problém je v tom, že se přestaneme soustředit na trofej nebo cílovou pásku a začneme příliš moc pozornosti věnovat těm míčkům. Začneme si je prohlížet, zkoumat je, dívat se, jakou mají barvu, zjišťovat, jestli se nám líbí, jestli jsou dost nafoukaný (tvrdý) nebo jestli by se nám dokonce nehodily do sbírky. :-) A tím se dostaneme do pasti, protože pak věnujeme všechnu energii jim a zapomeneme na ten cíl, kam jsme si běželi pro trofej.

Dávej pozornost na správné místo!

A stejně je to i s těmi pocity, emocemi a myšlenkami. Když jim věnujeme příliš mnoho pozornosti, často se nám stane, že náš cíl/záměr/vize se nám ztratí z dohledu a nikdy jej nedosáhneme. ;-)

Přeji Ti, aby ses naučil brát svoje pocity, emoce a myšlenky sportovně, s lehkostí a nadhledem, protože pak se stejnou lehkostí začneš dosahovat svých cílů. :-))

Až poběžíš příště, koukej se soustředěně na cílovou pásku. Když přiletí míček, buď ho odraž jinam a nebo ho nech klidně do sebe strefit. Ale koukej dál na trofej za cílovou páskou. Daleko snadněji ji získáš :-) A když se Ti náhodou stane (a to se stává – je to normální, stává se to i šampiónům ;-), že zjistíš, že jsi ten míček prohlížíš, zahoď ho a svůj pohled opět obrať k cíli :-)

Trénovat to můžeš každý den! Držím Ti palce, ať se Tim to daří a stáváš se šampiónem v každém svém vytyčeném závodě ;-)

Jak dojít k cíli snadno a rychle

Poslední dobou často někam jezdím a už ze základní školy vím, že zeměpis je důležitý. Ale mně osobně bohužel nikdy moc nešel a nebavil mě. Je to jedna z věcí, která by se mi teď v dospělosti hodila. Třeba k všeobecnému rozhledu, který je údajně nesmírně důležitý, aby mohl mít člověk vysoké sebevědomí (to mi někdo říkal), ale o tom zase jindy :-) Nicméně zlepšuji se, ale zatím pomalu. ;)

Zároveň si nepamatuji názvy obcí. Jsem schopný někomu vyprávět o tom, co se stalo v Draženově a myslet při tom Kout na Šumavě a nebo (pro ty, co nejsou z Domažlicka) vyprávím o Krkonoších a myslím na Beskydy (jj, to jsou pohoří a ne obce, já vím. Naše Anička to právě probírá ve škole a já občas zahlédnu, co se učí, a přiučím se. :-). Prostě učíme se celý život a když nedáváme pozor ve škole, doháníme to pak třeba v „krizi“ středního věku, jako třeba já teď. ;)

K čemu chci vlastně teď při tom vyprávění dojít? Teď jsem trošku odbočil… ;O)

Učím se, jak lze žít šťastný a naplněný život

Dělám to tak, že na sobě pracuji a měním svojí osobnost – svoje návyky, zbavuji se strachů, překonávám výzvy a tak podobně.

Když někam směřuju, je hodně důležité, vlastně dokonce nejdůležitější, ba to bez toho nejde, stanovit si cíl na konci cesty a představit si ho. To jsem sice dělal, ale představoval jsem si ho jen tak obecně, řekněme podle knížky, tak jak to říkají ostatní. Při té práci na sobě jsem minulý týden (konečně) pochopil, že je potřeba si ten cíl představit konkrétně. Rozebrat si ho v představě na ty nejmenší dílky a třeba si ho i vizualizovat. Protože když tohle člověk neudělá, tak pak může být cesta velice klikatá, pomalá a trnitá.

Když jsem tohle pochopil, tak od té doby se má cesta rozjela jako namazaná máslem. ;-)

Teď odbočka do praktického života…

Dnes jsem jel za zákazníkem do Lužan, o kterých jsem ještě minulý týden nevěděl, že tady v našem okrese jsou. Na cestě zpět jsem si uvědomil, že když někam směřuju, je šikovné a důležité určit si důležité milníky na té cestě a dát si pozor na úskalí. Je to právě stejné, jako když někam jedete. Dnes ráno jsem se na cestu dobře připravil a šlo to hladce, cestu jsem si užil, trefil jsem, jako kdybych už tam někdy jel, a v cíli jsem byl včas. Prostě radost a pohodička. :-)

Ráno jsem se poradil s guru, tím nebyl nikdo jiný než Google. Kouknul jsem se na města, kterými budu projíždět, a napsal si je na papírek jako hlavní body (milníky). Poznamenal jsem si odbočku na Staňkov (první úskalí), protože před ním nedávno udělali obchvat, tak abych automaticky nejel po něm. Staňkov (mimo té části, kterou se projíždí na trase do Plzně) neznám, tak jsem si poznačil další křižovatku v něm (druhé úskalí) a pak přímo před Lužany je podle mapy snadné jet dál po hlavní silnici a přejet to, tak jsem si poznamenal i toto (třetí úskalí).

Po cestě se mi to hezky spojilo…

Na mé cestě osobního rozvoje je to vlastně úplně stejné. Když se pro něco rozhodnu, tak je dobré si to nastudovat (teorie), pak naplánovat (příprava) a pak prostě k tomu cíli (praxe) snadno a rychle dorazí (i obyčejný kluk jako já). :-)

Když se budu držet toho, co jsem se naučil, tak si nepotřebuji tisknout složité mapy od Gurua a ani mít zapnutou neustále navigaci. Do mapy se při jízdě stejně nemůžu dívat, to musím zastavovat nebo mít navigátora a navíc třeba ženský se v nich prej vůbec nevyznaj (čemuž nevěřím :-)). Když permanentně používám navigaci, tak zase blbnu a vůbec nevím, kudy jsem jel, a příště tam bez navigace stejně netrefím.

Stačí si stanovit a jasně představit cíl, vytyčit milníky, dát pozor na úskalí a řídit se podle toho v praxi. A je to. ;-) Jak jednoduché. :-)

Jak to jde s cestou za cílem Vám? Taky se ještě učíte, nebo Vám to jde tak nějak od přírody samo?