• Home
  • Štítek: život

Rozhovor v RUŠ novinách

Včera mi vyšel rozhovor v RUŠ novinách (Zpravodaj Metody RUŠ září 9/2021), Jupíííí <3 jsem slavnej :-D :-D :-D … Noviny je možno zakoupit v tištěné nebo elektronické (PDF) podobě v obchodě Já to mám jinak.

… a teď už pojďme na čtení :-)

Rozhovor s …
… Mírou Kaasem, muzikantem, tvořivcem a absolventem kurzů Metody RUŠ

Ahoj Míro, jak se teď v létě máš a jak si ho užíváš?

Děkuji za oslovení s rozhovorem. Je to pro mě parádní příležitost k sebereflexi a zároveň třeba i někoho dalšího bude můj příběh inspirovat :-). Vlastně se mám skvěle. Žiju teď svůj sen. Mám spoustu volna (vlastně mám i nemám zároveň) a věnuji se tomu, co mě baví. Užívám si krásného počasí. Trávím spoustu času tvorbou. Plním si výzvy. Zároveň však občas přijdou chvíle, kdy mě někdo (vlastně hlavně moje žena) uzemní a já pak nějakou chvíli (většinou jeden den) slétnu z obláčku dolů a obracím se k sobě, abych na sobě zapracoval/něco si u sebe uvědomil.

Půjdeme rovnou k námětu rozhovoru – ty jsi v poslední době dost vidět na sítích – děláš a sdílíš písničky, máš svůj blog, kde publikuješ … co dalšího teď tvoříš a jak tě to baví a naplňuje?

Vlastně mě tvorba písniček a občas i publikování na blog úplně pohltilo. Žiju tím. Jsem tím. A občas k tomu udělám něco kolem domu, jakože posekám zahradu, vymaluju chodbu, uklidím anebo se věnuju rodině. Hodně svých písniček jsem vytvořil v roce 2019 na texty, které nám napsala kamarádka (Lenka Bauerová) původně pro Kapelu NORA. Tam mi ale nějak nepasovaly, a tak jsem si je nechal pro sebe a zhudebnil sám. A písničky zůstaly až do nedávna v šuplíku. V té době jsem ještě podnikal a na „svoje věci“/na to, co mě baví a naplňuje, jsem neměl skoro žádný čas. Buď jsem tím trávil večery po práci, anebo jsem ukrajoval z víkendů rodině. Ale vlastně jsem tehdy nevěděl co dřív a byl jsem dost vyčerpanej. I když už to bylo o hodně lepší než třeba před několika lety, když jsem s RUŠkou začínal.

Tehdy jsem práci/poslání právě řešil i RUŠkou shora zdola. Ale vlastně jsem stál na místě. Pak jsem se rozhodl podnikání (které už mě dlouho nebavilo) ukončit. Pokusil jsem se firmu prodat (což nedopadlo) a nechal jsem se zaměstnat jako zahradník. Byl to pro mě krásný čas na takové vyvětrání hlavy, odpočinutí ode všeho blázince, seznámení se s novými krásnými lidmi a nadechnutí se. A vlastně to byla i příprava ke skoku do neznáma, což jsem tehdy ještě netušil.

V zahradnictví mě to vlastně docela bavilo. Byl jsem v kontaktu s přírodou, kterou miluji, a lidi tam byli moc fajn. Ale ta práce pro mé tělo byla často dřina a bylo to i časově náročné. Tak jsem skočil do neznáma. Já, který dříve býval jistota a opatrnost sama :-D.

Rozhodl jsem se, že si budu tvořit takový život, o kterém jsem snil. Že budu dělat, co mě baví a naplňuje, budu mít spoustu času a život si budu užívat. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, ale život mě přivedl k tomu, co dělám teď. Různá moje přesvědčení se ode mě odlepují teď už většinou tak nějak samovolně. Často si je stačí uvědomit a když ne, pomůže něco jiného :-)… třeba nová písnička.

Objevil ses na internetu s novou písničkou Pohoda (YouTube), kde jsi spolupracoval se svou ženou Lenkou a s Adélkou Jedličkovou. Jak tohle tvé/vaše dítko vzniklo a jak sis tvorbu užil? Řekneš nám o tom více?

S Lenkou (ženou) jsme vytvořili několik coverů písniček a na písničku Čau lásko (od Karla Gotta a Marcely Holanové) jsem vytvořil i klip. Lenka v něm vystupovat nechtěla, a tak jsem tam její energii doplnil alespoň formou společných fotek. Lenka má obrovský dar, má nádherný hlas, texty písniček si pamatuje sama od sebe, aniž se je učí, a když se někde zpívá, třeba u ohně, Lenka je tahoun. Toužil jsem tedy s ní toho dělat víc, chtěl jsem také, aby se mnou vystupovala na kameru, ale tomu není otevřená. Spíš jsem ji do toho natáčení musel trochu postrkovat.

Pak jsem vydal klip na svoji písničku Jako. A ta velmi oslovila Adélu Jedličkovou. Hodně se teď věnuje tanci a nabídla mi spolupráci. Že spolu „musíme“ něco vytvořit. Mně se její nápad líbil, přijal jsem. No, a tak se to děje :-). Vznikl klip Pohoda, na který máme krásné ohlasy. A spolupráce dále pokračuje a rozvíjíme ji. Setkali jsme se i naživo (máme to od sebe docela kus) a točili klip na půl cesty v okolí lomu Velká Amerika a Karlštejna na moje dvě nové písničky. Teď je začnu stříhat, a až vyjde tenhle článek, bude už tato naše společná tvorba přichystaná na sítích :-).

Co dalšího chystáš a plánuješ – na co se můžeme v budoucnu těšit?

Nejbližší plán je dotvořit další písničky, abych jich měl tak alespoň patnáct. Pak bych chtěl vydat cédéčko a hrát písničky naživo. Ale právě hrát ty svoje písničky, které jdou přímo ze mě, to je úplně jiný zážitek – daleko větší radost, obzvláště u těch písniček, kde mi kamarádka text napsala přímo na tělo na můj námět.

Měl jsi ze začátku nějaké obavy, strachy, než jsi šel se svou tvorbou ven, nebo se tě tato problematika netýkala?

Jj, strachy přicházejí, ale už vím, že Strach (m.j. jedna písnička naší kapely se takhle jmenuje :-)) je iluze. Často stačí ho jen jakoby nechat stranou a prostě jít a udělat to, čeho se bojím. A on se rozplyne. Vlastně takhle to fungovalo na Václaváku. Začal jsem hrát a ono to šlo :-).

Pak jsem řešil taky třeba Očekávání. Jestli se budou písničky líbit, jestli mi dá někdo lajk nebo naopak mi to někdo zkritizuje. A tohle moje Očekávání se vlastně rozplynulo s novou písničkou se stejnojmenným názvem :-)… Je to jedna z těch, na kterou jsme včera točili s Adélou video, tak se můžete těšit a třeba i někomu, kdo tohle zrovna čte, pomůže si s písničkou nějaká očekávání rozpustit/něco si uvědomit ;-)…, resp. mě by se to moc líbilo, je to jeden z důvodů, proč mě tvorba písniček dává smysl a naplňuje mě :-).

Prozradíme na tebe, že jsi absolventem kurzů Metody RUŠ. Proč jsi na RUŠku jel a jaká byla tvá cesta s ní?

První kurz jsem absolvoval v roce 2016 (musel jsem se teď podívat do RUŠkanceláře, už si to nepamatuju :-)). Ale už předtím jsem byl na několika terapiích. Bál jsem se tehdy dost lidí, hlavně v situacích spojených s jídlem. Najíst se sám v restauraci pro mě bylo tehdy nemožné. A tak vlastně jet na kurz, který začíná večeří mezi třiceti neznámými lidmi, to bych hned nedal. Shodou „náhod“ se R1 tehdy jako lektorka účastnila i moje tehdejší terapeutka, takže jsem tam měl její podporu (podporu svojí „maminky“) a večeři i kurz jsem zvládl :-).

Přes všechny kurzy jsem prošel až k T2. Chtěl jsem být terapeutem. Ale když jsem kolem sebe viděl všechny ty budoucí terapeuty, tak se ve mě něco zjitřilo a já si později uvědomil, že asi tenhle způsob pomoci lidem není pro mě ten pravý. A tak jsem se propadl do Západního Německa …. ha ha… o dvě patra níž, do R úrovně. Resp., kdybych chtěl být terapeutem, musím na sobě ještě zamakat a před druhou T2 absolvovat ještě nějaký z R kurzů. Ale já už asi nechci, nebo alespoň ne teď. Můj život se nyní ubírá jinou cestou. Pro mě lehčí a radostnější. Takže i za ten „vyhazov“ tehdy, vlastně dnes Děkuji.

V čem ti tahle metoda nejvíc pomohla? Využíváš ji i dnes nebo jsi tzv. „vyRUŠený“ a už RUŠit nepotřebuješ?

Nejvíc mi pomohla mít rád/milovat lidi, umět komunikovat. Nejsem už workoholik. Propustil jsem nějaké obsese. Rozumím daleko více sám sobě. Hodně jsem se změnil, můj život se změnil. Užívám si života a neřeším každou blbost. Je toho hodně :-). Úplně vyRUŠený nejsem, to spíš často vzRUŠený životem :-).

Ale jo, kromě užívání života i řeším jako asi každý člověk, který chce svůj život proměnit v ten ideální, nějaká témata. V současnosti je mým tématem hojnost. Zrovna budu posílat svojí textařce pro toto téma inspiraci zřejmě formou článku na blog :-). Tak mi držte palce :-).

Tvorba písniček a často i hraní a poslouchání mých písniček samotných je pro mě teď nejčastějším způsobem terapie. Často mi při tvorbě přicházejí Aha momenty a já začnu brečet. Jde něco ven a já ani nevím co. Nejde to skrze slova (jako v RUŠce), jde to skrze hudbu, která ve mně něco rozvibruje. A myslím, že i tohle je pak v těch mých písničkách otištěno.

Co se týká RUŠky, prošel jsem si obdobím celodenního hledání bloků a hodinových RUŠení všeho možného po večerech a víkendech, až jsem se musel v jednu chvíli RUŠky úplně pustit. Teď si sem tam vyčistím RUŠkou nějaký blok, když vnímám, že to pro mě v danou chvíli bude RUŠkou nejefektivnější. Používám i jiné techniky, ale často stačí jen si uvědomit, z čeho daný blok pramení, a on se rozpustí :-).

Co tě ještě baví, co miluješ?

Miluju přírodu, procházky v lese, běhání, práci na zahradě, občas i rád myju nádobí (nedávno jsem se skamarádil i s myčkou). Je toho spousta :-).

Co bys doporučil čtenářům, kteří mají své sny, projekty, ale dosud s nimi nevyšli ven mezi lidi?

Ať to prostě udělají. Sny jsou od toho, aby se žily, ne, aby se jen snily. Ať nesedí jen na zadku (ať celé dny jen nečistí jako já dřív, čímž nechci říct, že nemají RUŠku používat), ale ať mění krůček po krůčku svoji realitu. Ať dělají i reálné kroky, i když to zrovna nemají třeba úplně vydrhnuté dočista dočista :-). Vím, o čem mluvím :-D.

A vzkaz pro čtenáře na závěr?

Občas, když venku svítí sluníčko, já vezmu snídani a vyjdu na zahradu, vidím trávu, kytky, včely, cítím čerstvý vzduch, napadne mě „Tak tohle je ten Ráj?“. Tak čtenářům přeji, aby se jim něco podobného taky dělo :-).

Díky za milý rozhovor :-).

Zdroj: RUŠ noviny (Zpravodaj Metody RUŠ září 9/2021), 7.9.2021

Jaký špendlík si vybrat

Minule o zelenině, dnes o ovoci :-D

Dnes jsem si šel natrhat špendlíky. Myslím takové ty sladké blumy. Rostou v tomhle období kolem silnic či cest nebo v různých remízcích. Jsou buď žluté a nebo červené ….

Vzal jsem psa a vyrazili jsme. Minulý týden z nich byla bublanina a mě se jich ještě zachtělo jen tak na chuť a do mrazáku na později.

Dorazili jsme na místo a já začal trhat. Už jich tam nebylo tolik jako minule, ale daly se najít stále i u země, kam jsem v pohodě dosáhl.

Už při tom trhání u země jsem si všiml zajímavé myšlenky. Měl bych si natrhat nejdřív ty shora, co jdou trhat těžce a ty u země na které snadno dosáhnu, bych si měl nechat na potom … hmm zajímavé nastavení (proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, řekl by klasik :-) … ale pojďme dál …

Trhám dál

Spousta těch špendlíků byla už nahnilých. Když o produkty přírody není zájem, příroda vždy ví, jak si poradit. Prostě se to zkazí, spadne to na zem a dokonale se to recykluje pro další cyklus. Vlastně žádný odpad nezbyde. Příroda je prostě dokonalá.

Ale já si všiml další myšlenky, respektive svého zvyku/návyku. Ty hezké a pevné blumy šly do košíku, ty již kazící se, šly na zem a nebo jsem si jich nevšímal a ty, které měly jen malou ťupku (ne přímo hnilobnou, ale prostě ty nedokonalé nebo třeba prasklé či napíchnuté vosou) jsem buď strčil do pusy a nebo to špatné vykousl a zbytek snědl.

Zřejmě zvyk převzatý od svých šetrných a chudých předků.

Trhat čerstvé ovoce rovnou do pusy, to prostě miluju. A jsem schopnej se i přecpat, až mě z toho bolí břicho … nevím kdy mám dost :-D

A proč tohle všechno píšu?

Po cestě oklikou domů jsem si o sobě uvědomil pár věcí. Uvědomil jsem si, že Život je nesmírně pestrej a nabízí nám neskutečné možnosti. Je jednoduché všimnout si toho evidentně nahnilého a to nechat být.

Ale když je něco „nahnilé“ jen trošku, jsme zvyklí to klidně i sníst a nebo v lepším případě to vykrojit a sníst.

A to už jen proto, že to dělali naši rodiče nebo prarodiče. A právě proto to považujeme za správné. Tak se to prostě dělá a moc o tom nepřemýšlíme. Děláme to automaticky a moc se nedíváme do sebe, co by pro nás v tu chvíli bylo to nejlepší.

Přitom na tom stromu bylo dost úplně zdravých plodů. Stačilo se jen trošku natáhnout a dát si úplně zdravé i do pusy. O tom keři, ze kterého jsem trhal, stejně skoro nikdo neví, i když je úplně na očích. Nikdo ty špendlíky netrhá i když jsou tam pro všechny. A to zbylé, co jsem tam nechal, stejně velmi pravděpodobně zhnije, spadne na zem a zetlí :-)

Nechceš člověče?

Nevadí … nechám to ptákům, vosám a mravencům a když ani ti nebudou chtít, vezmu si to zpátky a vytvořím z toho něco jiného příští rok. Když si ty čerstvé sladké plody (určené pro vás / Vám nabídnuté) nevezmete hned, nevadí. Budou vám nabídnuty v dalším roce / v dalším cyklu znovu <3

Řekla příroda a tak se stalo :-)

A stejně je to vlastně i v ostatních oblastech života. Nechceš? Nepochopíš? Nevadí, bude Ti to nabídnuto / ukázáno znovu příště :-) Život je prostě dokonalý :-)

Každou vteřinu svého života činíme volby

Zamýšlíte se někdy nad svými zvyklostmi. Zamýšlíte se nad tím, jaké volby činíte?

Jak to máte Vy?

Jíte taky „nahnilé“ ovoce a přijde vám to v pořádku?


No mě to nedá, já to u sebe ještě trošku rozvedu …

Moje psaní se točí hodně kolem práce, resp. o dělání toho, co nás baví. O tom, že nemusíme dělat kdejakou práci, ale můžeme dělat, co nás baví.

A přesně tohle je o každodenních volbách. Když začneme dělat věci jinak než jsme zvyklí / jak jsme to převzali nebo okoukali, můžeme dojít k tomu, že se nám život promění. Právě třeba v pracovní oblasti a nebo v jakékoliv jiné. Podle toho, co se rozhodneme změnit.

Když budeme dělat stále stejné volby dokola, náš život bude pořád stejný.

Nezmění se volby, nezmění se život.

Můžeme dělat práci, na které nám vadí jen něco (je pro nás jen trochu nahnilá). A nebo za velké peníze se můžeme překonat a vzít nějakou úplně prohnilou práci, kterou nikdo nechce, to je taky možnost.

Ale taky klidně můžeme jen trošku natáhnout ruku a můžeme si vzít nějakou práci stvořenou přímo pro nás. Pro nás tu nejlepší. A tu ostatní práci můžeme klidně nechat těm, kterým náleží.

Pro někoho nahnilá, pro jiného lahůdka – jako s těmi špendlíky :-) Na přezrálých špendlících si také pochutnají vosy, ty na zemi si dají mravenci a ty zkažené spořádají mouchy a nebo červi. Pro každého je určeno něco, tak proč bychom si měli vybírat, co nám nenáleží?

Já vím, asi si řeknete taková blbost. Nahnilé špendlíky to je jasný, to jíst nebudu. A u těch důležitých věcí, tam já se umím rozhodnout správně. Ale to je omyl. Tyhle malé blbosti, na nich je to krásně vidět, jak to v sobě máme nastaveno :-) … a i tyhle malé věci se pak odrážejí v těch velkých a důležitých …

Co myslíte?

Jde to, volit si pro sebe to nejlepší a to ostatní nechat jiným? Děláte to?

Neděláte. A chcete to změnit? Tak to změňte :-D

Často je to jednodušší, než se zdá …

Přilepenej očima

Minulý týden jsem se zbláznil a ….

No, začnu trochu jinak <3 Počkejte, na bláznění dojde :-D

Sním si tak o tom, že budu hrát a zpívat na velkých pódiích. Ta představa je pro mě moc krásná, představuju si, že zářím pro tisíce lidí, je nám v tom společně moc dobře a oboustranně nás to všechny obohacuje.

Nicméně, když si představím nějaké mezikroky, které by k tomu mohly vést, znamená to pro mě jisté výzvy – vystoupení z komfortní zóny.

A tak mi začala běhat hlavou myšlenka, že se seberu, vezmu kytaru, pojedu do Prahy a budu hrát na ulici. Jenže samotnému se mi pořád nechtělo, výzva to byla pro mě zatím moc veliká.

Mezitím

Pak jsem nějak začal tvořit svoje písničky a jedné kamarádce, která tancuje se jedna písnička moc líbila. A tak mě oslovila ke spolupráci něco vytvořit. Já hudba a zpěv a ona svobodný tanec. Bydlíme od sebe dost daleko, tak první co jsme spolu vytvořili, bylo virtuální. Natočili jsme klip k písničce Pohoda. Já u sebe doma a ona taky.

No a pak jsem se jí jen tak zmínil, že mě to láká do Prahy, jestli by do toho se mnou nešla. …. “jo, super nápad”, říká :-) … A bláznění začalo :-)

Na vystupování jsem sice zvyklý s kapelou, ale tam je to pro mě úplně jiné, protože jsem obklopeny ostatními členy kapely a je to vždy na plánované akci za standardních okolností. Jsem tam tedy v jistém bezpečí :-)

A tak jsme naplánovali termín a šli do toho

Součástí výzvy bylo i dát před sebe klobouk a vybrat nějaké peníze. V koutku duše jsem si říkal “bylo by super přivézt domů spoustu peněz, když teď nevydělávám”. Kamarádka zase pracuje na svém podnikání, rozvíjí se po byznysové stránce, takže jí to do této naší společné hry taky zapadalo :-)

U mě doma to s nadšením přijato nebylo :-( Bylo mi řečeno něco ve smyslu “hmm, pojedeš žebrat, to bude ostuda” …

Mě tenhle komentář nenechával úplně klidným a tak mi pak došlo, že jsem to taky tak trochu bral jako žebrání. Později jsem si uvědomil, že to “žebrání” je pro mě u této akce stejně důležité, nebo možná ještě větší téma, než to veřejné hraní na ulici před cizími lidmi.

Příjemné překvapení

Vyrazili jsme. První destinace byl Václavák. Našli jsme si příjemné místo ve stínu pod stromy, kde procházeli po širokém chodníku podél obchodů lidi. Připravili jsme náčiní, před sebe jsme dali otevřený futrál s návnadou a začali jsme.

Ač jsem byl lehce nervózní, přišlo pro mě příjemné překvapení. Dlouho jsem neotálel a prostě jsem začal hrát a zpívat. A ono to šlo. Fungovalo to :-) Zjistil jsem – prostě to jde, hrát a zpívat je možné kdekoliv <3 …. jupí, první výzva splněna, dokázali jsme to!

A pro mě to při tomto zjištění jakoby skončilo. Klidně bych se asi mohl sebrat a jet zase domů …

Lpění

Jak jsme ale hráli dál, všil jsem si, že periferním zrakem jakoby hledám lidi, kteří by nám tam něco hodili. Vnímal jsem u sebe lpění. Chtěl jsem nějakou odměnu, i když jsme toho zase až tak moc dosud nepředvedli :-)

Ideální naše představa byla, že se kolem nás vytvoří hlouček posluchačů a ti nám budou házet odměnu. Tak jak to je vidět třeba u úspěšných Buskerů (pouličních umělců) na YouTubu. To se ale nestalo.

V jednu chvíli prošel kolem nás muž s cigaretou, který se vrátil, otevřel peněženku, začal v ní šátrat …. (Byl to vlastně první člověk, který projevil dávání.) No ale zřejmě nenašel příslušnou minci nebo bankovku, kterou nám chtěl uštědřit, tak šrajtofli zase zavřel a šel pryč. A já byl na něj celou dobu přilepenej. Nejen očima. Prostě jsem už už chtěl, aby něco vyndal a hodil.

A tohle lpění jsem v tu chvíli neuměl pustit

Věděl jsem ale, že mi pomůže, když dáme futrál úplně pryč a budeme hrát jen tak pro radost. Prostě jen tak bez nároku na honorář. A tak jsme to udělali. Návnadu jsme schovali, futrál dali bokem a zavřeli ho.

Hráli jsme dál a po velmi malé chvilce sem tam někdo přišel a začal hledat, kam by nám mohl něco hodit. I přesto že byl futrál skoro za náma, našli si ho a něco nám tam šupli :-) … To byl nádherný pocit <3

Pak v jedné chvíli mezi písničkama přišla paní a dala nám papírový pytlík, s něčím uvnitř, se slovy “to si pak rozdělte”.

Byla to paráda, lpění se rozpustilo <3 … a potvrdilo se mi to, co jsem nedávno někde slyšel. Je potřeba dělat to co tě baví pro radost a peníze pak přijdou jako bonus samy.

Hlavou jsem to chápal už předtím, ale prožít to, byl skutečný Dar <3

Velké překvapení

Po odehrání našeho setu jsme to začali balit a já vzal do ruky ten papírový pytlík. Říkal jsem si “tam bude nějaká bageta nebo něco podobného”. Pytlík jsem začal rozbalovat, na druhé straně byla taková ta průhledná část a když jsem to uviděl, přišel ke mě další nádherný pocit, který vnímám i teď, když si na ten okamžik vzpomenu.

Přál jsem si hojnost a ona přišla v úplně jiné podobě, než jsem čekal. V tom pytlíku byly třešně, a bylo jich tam tolik :-)) … Tolik krásných barevných třešní.

Já vím, pro vás to asi bude znít obyčejně. Jako nic zvláštního.

Ale představte si, že jste malé děti, nemáte ještě moc ponětí o tom, co jsou ty kulaté kovové věci a hranaté papírky, které vám připadají k ničemu a někdo vám dá to, co máte tak rádi (čerstvé ovoce) a je toho tolik :-)

Domů jsem teda nic nepřivezl

Po finanční stránce byl tenhle náš výlet sice provar. Něco stál vlak, něco oběd a když jsme spočítali co jsme vydělali, byli jsme v mínusu. Ale o tom Život pokaždé není. Přivezli jsme si krásné zážitky, nejen z Václaváku, ale pak i ze Staromáku (kde jsem včera zjistil, že se hrát nesmí) a ze Střelského ostrova.

Přivezli jsme si i nějaké fotky a videa, protože další kamarádka nás přijela podpořit. Ale hlavně jsme si přivezli (nebo alespoň já) spoustu uvědomění a Aha momentů, které se finanční odměně nemohou vyrovnat.

Ta třeba přijde někdy příště, třeba zrovna z naší další spolupráce s Adélou, toho času zrzavou tanečnicí :-) Necháme se raději překvapit a pokusíme se nedělat si nějaké představy nebo očekávání.

Překvapení, která nám dokáže Život přichystat jsou neocenitelná :-)

A jak to máte Vy?

Plníte si výzvy? Máte hojnost? L(e)píte na něčem? Podělte se :-)

Umělci to umí?

Umělci jsou pro mě umělcemi života. Ať už je, nebo byla doba jakákoliv, tak umělci vždy uměli a umí dělat, co je baví a živit se tím. Nebo alespoň tak to vypadá z mého úhlu pohledu :-)

Je zcela zřejmé, že někteří z nich to řemeslo dělají třeba i kvůli někomu jinému, třeba že rodiče to tak chtěli, ale myslím, že jich třeba nebude tolik (v tom poměru v daném oboru) jako třeba dělníků v továrnách.

I když, možná jsou všude

I když mám pocit, že v dnešní době se to tak nějak láme (i když to je zase třeba zas můj úhel pohledu ;-). Možná, že se karty zamíchaly a stále míchají?

Spousta lidí dnes změnilo/mění svojí práci a to nejen díky celospolečenské situaci, která teď je. Poslední dobou potkávám samé příjemné a usměvavé prodavačky, milé paní doktorky, šikovné a pohodové řemeslníky, spokojené řidiče kamionu, a tak dál :-))

Tak Vám milí malíři, hudební skladatelé, herci a další Umělci života Děkuji za inspiraci :-)

A jak to máte Vy?

Jste umělcem/umělkyní Života? Ať už děláte cokoliv?

Pohádka – Cesta za štěstím

Tuto pohádku nám předali děti z Římskokatolické farnosti, krátce před vánocemi, po skončení dětského představení pořádaného na domažlickém náměstí.

Mě se moc líbí. Hlavně to, jak jsou andělé v ní neskonale trpěliví a jak nám dají vždy to, po čem toužíme a to o co si říkáme.

Nechte se inspirovat tímto krátkým příběhem :-)

Muž kameníkem

Kdysi žil muž, který ze skály vytesával kameny. Byla to veliká dřina a chlapík mnoho pracoval. Jeho mzda však byla velmi nízká, a tak byl nespokojený. Povzdechl si, protože jeho práce byla namáhavá, a zvolal:

Och, přál bych si, abych byl bohatý a mohl odpočívat na pohovce pokryté hedvábím.

Z nebe sestoupil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Odpočívající boháč

A najednou byl kameník bohatý, odpočíval na pohovce, jejíž potah byl utkán z hedvábí.

Okolo projížděl král. Před i za jeho kočárem jeli jezdci na koních a nad hlavou měl zlatý slunečník. Když toho boháč spatřil, začal se soužit, že nad jeho hlavou nikdo zlatý slunečník nedrží, a přestal být spokojený. Povzdechl si a zvolal: Přeji si, abych se stal králem.“

Znovu se objevil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Král

Stal se tedy králem a před i za jeho kočárem jelo mnoho jezdců na koních, nad hlavou mu drželi zlatý slunečník a slunce pálilo tak, že stébla trávy uvadala. Král si začal stěžovat, že mu slunce spálilo obličej, že je mocnější než on, a opět byl nespokojený. Povzdechl si a řekl: „Přeji si, abych byl sluncem.“

Objevil se anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Žhnoucí slunce

Proměnil se tedy ve slunce a šířil své paprsky všude. Nahoru a dolů, doprava a doleva. Sežehával trávu na zemi a tváře všech králů.

Pak se mezi něho a zemi postavil mrak. Sluneční paprsky se k němu odrážely zpět a on se začal hněvat, že jeho moci někdo vzdoruje. Stěžoval si, že mrak je mocnější než on, a nebyl spokojený. Přál si, aby se stal mrakem, který je tak mocný.

Objevil se anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Mocný mrak

Stal se tedy mrakem a postavil se mezi slunce a zemi. Zachytával sluneční paprsky, aby tráva dobře rostla a zelenala se. Z mraku začalo hustě pršet, což způsobilo, že se přeplnily řeky, záplavy strhly domy a zničily pole. Déšť však dopadal na skálu, jež se nepodvolila.

Vyléval na ni mocné proudy deště, avšak skála neustoupila. Začal se hněvat, že se skála nepoddala jeho moci, a že tak síla jeho deště přišla vniveč. Opět nebyl spokojený. Zvolal: „Ta skála má moc, jež přesahuje moji. Chci být skálou.“

Objevil se anděl a mrak se proměnil ve skálu a nehýbal se, ani když pražilo slunce nebo pršelo.

Pevná skála

Najednou přišel muž s krumpáčem, majzlíkem a těžkým kladivem a ze skály začal odlamovat veliké kameny. Skála řekla: „Jak je možné, že tento muž disponuje mocí, jež přesahuje tu moji a odštipuje z mého klína těžké kameny?“ Nebyla spokojená. Zvolala: „Jsem slabší než ten muž. Chci se stát jím.“

Z nebe sestoupil anděl a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“

Zkušený kameník

Muž se tedy stal opět kameníkem. Dokončil koloběh. Uvědomil si, že spokojenost nepřichází po splnění vytyčeného cíle, nýbrž z přítomného ocenění skutečnosti.

A co si z pohádky vezmete Vy?

Zdálo by se, že jediné poučení může být to, co je uvedeno v jejím posledním odstavci. Tedy, že máme být spokojení s tím co máme a užívat si to. Pohádka nás tedy vede k pokoře a ta je rozhodně na místě!

Možná že to někoho šťastným udělá, když bude věřit tomu, co říkají ti moudří, co už si to poznání prožili.

Život je však právě o vlasních zkušenostech, vlastním poznání a o aha momentech zažitých na vlastní kůži :-) Proto také tady na zemi jsme …

Volba

Líbí se mi, že máme možnost volby, a pokud chceme, tak nám život umožní prožít vše, co si přejeme :-)

Nespokojenost

Naši nespokojenost většinou vnímáme jako něco špatného. Nebo alespoň tak je vnímána obecně. Když jsme s něčím nespokojení, hned se to někomu nelíbí. Třeba našim moudrým rodičům :-)

Ale zkuste se na to podívat jinak. Naše nespokojenost je zároveň skvělým hnacím motorem za poznáním něčeho nevého. Za nabráním dalších živostních zkušeností. Za vylepšováním a tvořením …

Takže je to zase jen a jen na Vás!

Buď buďte pokorní k tomu co máte, tak jako radí vypravěč výše uvedené pohádky a nebo buďte klidně nespokojení a poznávejte, co jste ještě nepoznali.

Je to ve Vašich rukách, je to Váš život! <3

A nebo ještě lépe. Dělejte obojí. Buďte pokorní k tomu co máte a zároveň buďte nespokojení a poznávejte a tvořte nové. Ono se to konec konců nevylučuje :-)

Audioverzi pohádky si můžete poslechnout ze Soundcloudu

Uvědomění z knihy Musela jsem zemřít

Nedávno jsem četl, vlastně poslouchal, knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani.

Autorka v ní popisuje svůj životní příběh. Měla rakovinu a vyléčila se z ní. Po celém těle měla nádory o velikosti citrónu a v roce 2006 zažila stav blízké smrti (NDE). V té době (byla asi 30 hodin v kómatu) pochopila co dělala ve svém životě špatně, rozhodla se uzdravit a vrátila se zpátky do života. Od té doby o svém životním příběhu a svých pochopeních a uvědoměních napsala dvě knihy a přednáší po celém světě.

Ne, že bych já něco podobného zažil, ale kniha mi dala několik zásadních uvědomění. Kdybych měl vybrat pro mě jedno zásadní, bylo by to toto:

Žít z radosti a ne ze strachu

Každý den se ve svém životě rozhodujeme co budeme dělat a co ne. Rozhodujeme se, jestli si můžeme něco dovolit nebo ne. Rozhodujeme se vlastně každou chvíli a celý život. A tak naše rozhodnutí naše životy vlastně ovládají. Naše rozhodnutí rozhodují o tom/jsou rozhodující pro to, jaký náš život je a jaký bude.

A při našem rozhodování nás často ovlivňují/ovládají strachy a obavy a pak často následují i výmluvy.

Třeba si říkám: „Chtěl bych si koupit tenhle krásný obraz.“, ale pak přijde myšlenka typu „teď na to nemám peníze“, „je to zbytečný“, „musím šetřit“ apod. Nebo si říkám „Pojedu navštívit kamaráda, kterého jsem neviděl 20 let.“, ale pak přijdou myšlenky typu „už si mě asi nepamatuje“, „to je trapný mu volat po tak dlouhé době“, „určitě má svých starostí dost, nechci ho obtěžovat“, apod.

Od té doby co jsem četl tuto knihu, se snažím se v takových situacích, kdy po něčem toužím, ale ovládají mě myšlenky, které mě od rozhodnutí zrazují, představit si tu radost, která bude následovat, když svojí touhu uskutečním.

Racionálně se podívám na to, jestli jsou mé obavy a strachy (teď a tady v tuto chvíli) skutečné a nebo mě jen ovládají.

Představím si tu radost, jakou budu mít z toho krásného obrazu, když na něj budu každý den koukat. Představím si, jaké budou ty zážitky s tím kamarádem a jak dlouho z nich já i on budeme čerpat vzpomínky. Prostě si představím tu nabíjející energii, která mě bude naplňovat po tom, co svůj sen uskutečním.

A to může být klíč k životu v radosti. Zkuste a uvidíte :-)

Další postřehy z knihy na blogu SETKEY

Příběh Anity hezky shrnuje Petr Dusil v článku Spontánní partnerství. Píše o jejím vztahu s celoživotním partnerem Dannym. A taky píše o Sebelásce a o tom co to znamená být sám sebou. Čtení je moc zajímavé, doporučuji :-)