• Home
  • Štítek: zranění

Špinavé přední sklo

Před nedávnem jsem začal sledovat Jiřího Ledvinku. Hodně mě to co říká oslovuje a tak jsem se začal řídit jeho „radami“. Alespoň tedy v tom smyslu, jak jsem je sám pochopil.

V současné době si přeji mít takovou práci, která mě bude naplňovat. A Jirka o práci ve svých rozhovorech často mluví a opakuje to i na svém příkladu, že když máte ke stávající práci odpor, nebaví vás to tam a nenaplňuje, máte dát výpověď a čekat až se ta vaše ideální práce objeví.

A tak jsem se tím řídil a dal výpověď. Vůbec jsem neřešil, co mi tam vadí a po domluvené době jsem se rozloučil a odešel. Jirka říká, že není potřeba nic v sobě čistit – žádná vnitřní omezení a tak jsem taky nic neřešil.

Pak jsem se díky jedné svojí průvodkyni uvědomil, že to byl do jisté míry útěk a že asi nejsem na takové úrovni vědomí, abych si byl schopen tu ideální práci k sobě přitáhnout.

Věděl jsem jen, že když ta práce skončí, tak že přijdou strachy. A taky jo. Asi týden před koncem se mi začal všude možně ukazovat můj strach ze smrti. Jak by ne, však ukončení zaměstnání je obrazně taková malá smrt.

Rozhodnutí jen z hlavy

Moje průvodkyně mi vysvětlila, že jsem se rozhodl jen v hlavě a nikoliv celým tělem. A možná měla pravdu. Když jsem mluvil o tom, že budu mít novou práci, říkal jsem „doufám že se něco pro mě najde“, „snad to vyjde“, apod. Kdybych byl rozhodnutý celým svým já, asi bych spíš věděl, že ta práce už je pro mě připravená a nic by mě nenutilo se s přáteli o mém rozhodnutí bavit a ujišťovat se tak, že jsem udělal správně.

Práce s emocemi

Jirka taky mluví o tom, že je potřeba umět pracovat se svými emocemi. Že je potřeba je umět dát stranou (jen je pozorovat), jakoby se jimi nenechat strhnout a zaměřit se jen na svůj cíl. Resp. vyslat jen své přání/rozhodnutí mít ideální práci svému božství a pak jen v klidu čekat.

Má průvodkyně mi vysvětlila, že Jirka nesděluje mezikroky, které jsou u řady lidí potřeba, aby se byli schopni dostat do stavu „vím“. Pokud do toho stavu vím, vstoupit danému člověku (mě) nelze, je potřeba ještě na sobě pracovat a posunout se blíže k sobě. Pak rozhodnutí na úrovni celého těla může přijít.

A mě to dnes připomnělo špinavé přední sklo u auta

Jeli jsme na výlet a já měl na předním skle pozdrav o nějakého ptáka (hovínko :-). Pomocí stěračů to umýt nešlo ani po několikáté. A já se celou cestu (tam i zpět) víc soustředil na ten flek, který mi překáží ve výhledu, než na pohled na krásnou krajinu do dáli.

Občas se mi daří i se špinavým předním sklem koukat do dáli a ty fleky nevnímat. Dnes mi to ale nešlo. Pak je asi teda lepší zvednout zadek, vzít hadr a ten flek utřít. Je to „pracnější“, ale v danou chvíli (alespoň pro mě) snadnější.

Teď už jsem doma, píšu tenhle článek, ale ten zadek jsem vlastně ještě nezvedl. Flek je tam pořád. Dojeli jsme z výletu v pořádku i s ním. Ale pořád na něj myslím.

Tak já ho teda jdu utřít :O)

Hotovo. Bylo to jednodušší, než se zdálo :-)

Na příští výlet můžeme tedy s čistým sklem, pokud mi to do té doby zas nějaký pták nepo…. :-) … a kdyby jo, nevadí, vezmu hadr rovnou, než o tom psát články :-)

A jak to máte vy?

Čistíte? Nebo máte už vyčištěno? A nebo jen čištění plánujete a povídáte o něm? Nebo se vám už nic čistit nechce?

Je pro Tebe důležité, co si o Tobě ostatní myslí?

Nedávno mi dal jeden kamarád výše uvedenou otázku. A já mu za ní poděkoval, protože jsem měl příležitost si nad ní popřemýšlet <3

Odpověděl jsem mu nějak takhle

Ahoj Kamaráde, díky za dotaz :-)

Do určité míry ano. Bylo by asi ideální, kdyby mi to bylo úplně „jedno“, pokud tím není myšleno takové to apatické (překrývající a ulhané) „všechno je mi jedno“.

Pokud si daný člověk o mě myslí něco, co se mě nedotýká, tzn. co si neberu osobně neboli to se mnou nerezonuje, tzn. kde nemám vnitřní zranění, tak tam je mi to úplně jedno.

Pokud se mě to dotkne, tak se sice můžu tvářit a vypadat, že mi to je jedno. Dokonce si i můžu myslet, že mi to je jedno, ale pokud se k tomu stále dokola vracím v myšlenkách, tak vím že mi to jedno není :-) A pak se to dotklo nějakého mého vnitřního zranění/bloku.

Jinými slovy shrnuto, pokud by mi bylo úplně jedno, co si o mě ostatní myslí, musel bych být asi „osvícenej“ :-))

A ten kamarád to pak shrnul jednoduše takhle

Je jasné, že pokud má člověk někde nějaké emoční zranění a někdo do toho nasype sůl, tak se to projeví.

A jak to máte Vy? Je vám už úplně jedno, co si o vás ostatní myslí?

Je? No tak super :-) Gratuluju.

Nebo snad není? No tak super, můžete s tím něco dělat :-)

Dotklo se mě to

Dříve, když se mě něco dotklo, naštval jsem se na toho, kdo se mě dotkl (byl jsem jím dotčen) a dlouho jsem mu to nemohl / neuměl odpustit.

Bral jsem si to osobně.

Dnes, když se mě někdo dotkne, jsem mu za to vděčný

Jak se mi to stalo (povedlo)?

Pochopil jsem (pro mě) hlubší význam toho, když se mě / nás někdo nebo něco dotýká. A nemyslím tím teď zrovna pohlazení nebo jiný druh fyzického kontaktu ;-)

Když se nás někdo nebo něco dotkne, je to známkou toho, že v sobě někde hluboko máme zranění / blok / bolístku. Tedy něco, co u sebe nemáme přijaté / něco, co jsme si neodpustili. A když jsme to neodpustili sobě, pak se běžně děje to, že když nás na to někdo nebo něco upozorní, nemůžeme to odpustit jemu / tomu.

Funguje to stejně, jako když se poraníme někde na těle, máme třeba nějakou odřeninu, kterou když nemáme zahojenou a někdo nám do té rány sáhne (dotkne se jí), hodně to bolí.

U odřeniny je to většinou jednoduché. Dáme jí čas a naše tělo se samo zahojí a po té ráně pak není ani památky. A my už pak třeba víme, co (ne)máme dělat, abychom se příště neodřeli.

S vnitřními zraněními je to trošku „složitější“.

Když se nám stane něco uvnitř, je na nás, abychom tu ránu zahojili. Když to neuděláme, časem se to jakoby překreje dalšími událostmi života (jakoby se to zapouzdří) a na toto zranění časem zapomeneme.

Je to od Života dar, protože jinak by se pro nás mohl život stát velmi rychle nesnesitelný.

Ostatní lidé (často ti nejbližší) či události v našem životě mají ten dar, že nám mohou s uzdravením dávných zranění pomáhat. Mohou nás na ně upozorňovat. Mohou se těchto míst dotknout a nám se to zranění v tu chvíli oživí / probudí / restimuluje. A v tu chvíli to bolí, jako když Vám do čerstvé rány někdo nasype sůl. A my máme tak další příležitost, jak si toto zranění zahojit / pofoukat / uzdravit.

Jamile se nám to podaří, může nám na tu ránu pak v budoucnu kdokoliv sypat sůl, ale nás už to nepálí – nás už se to nedotkne. Víme už totiž, co nám to zranění mělo (o nás samotných) přinést za zprávu :-)

A tak už si to nemusíme brát osobně: -)

A jak to máš Ty? Urážíš se, když Ti někdo o Tobě něco řekne něco, co se Ti nelíbí / o čem si myslíš, že to není pravda?